Pan vajíčko má recht. To není nějaká hnusná nakažlivá pohlavní choroba, prostě má pravdu. Nevím jak je to možný, nicméně je to asi tak. Jistě bych v archivu našel, že zhruba toudlectou dobou loni jsme měli problém, že to začalo stát muzikálně za prd a že se s tím musí něco udělat. Tak jsme vymysleli asi šest půlek věcí a způsobů, jak to změnit. první věc - změníme repertoir. Každej jsme dovalili asi tak dvacet písniček, co bysme chtěli hrát. Nezměnilo se nic. Hrálo se furt stejně. Jedině snad na vandru, kde jsme vymetali každej večer nějakej kemp, tak se hrálo s chutí a všechno možný. Druhá věc - zvolíme kapelníka - byl zvolen pan Brambůrek, co řekne, to bude platit, jako na vandru fýrer. Bez  úspěchu. Třetí návrh byl - změníme místo, Zlý Časy nejsou hrací hospoda. Jenže - nikdo nezašel do jiný hospody zeptat se na hraní. Jedině teď koncem roku se naskytlo hraní v kempu v Troji, jak už psal pan Vajíčko. Taky to hraní bylo perfektní, příjemní lidi i personál a hrálo se dobře i když v placatý televizi si pinkali nějakej Štěpánek s jakýmsi Nadalem, co se ani neNadal a měl Štěpánka na lopatě. Ale hráli jsme tam jen s panem Vajíčkem, jako za starejch časů. Škoda, harmonika pana Topinky by se tam krásně hodila. Jenže pan Topinka si mezitím začal s jakousi revajvl kapelou, co hraje českej popík sedmdesátejch a osmdesátejch let a v pátek maji zkoušky.

No a další věc, která se udála - a to mě dost mrzelo - opět jsme měli vánoční večůrek na boulingu. A byli jsme požádání samotným nejvyšššším, abychom zahráli. Vzali jsme si nástroje a začali hrát. Jenomže to bylo zas to samý, jako vždycky, to, co mě na tom nejvíc s prominutím sere. To, že pan Topinka zavelí - tak jdeme hrát, zapálí si a čeká, až my naladíme, jenže my ladíme podle jeho harmoniky. Takže se čeká, až dokouří, pak se ladí a dolaďuje a když jsme jakžtakž sladění, kejvaj všichni hlavou jeden na druhýho, co se teda bude hrát. Začali jsme teda standardně - veď mě dál, cesto má. a pokračovali jsme - já nejsem zdejší, a když jsem chtěl hrát, myslím, olympický Osmý den, pan Topinka zavrtěl hlavou a říká, že ne, že bysme dali třeba Gorale. Já na to, že se teď nehoděj, že dáme osmej den. No a na to (ať mě někdo opraví, jestli to není pravda, píšu jen svůj názor) si pan Topinka zapálil další cígo, hrál jen levou rukou basy a pravou ostentativně pil pivo a kouřil. A to mě teda dožralo, když není po jeho, tak bude dělat schválnosti. Tak jsem řek dost a zabalil jsem kytaru, pevně rozhodnutej, že prostě už dneska nehraju. Prostě to bylo zase to samý, jako kdybysme se o tom nikdy předtím nebavili. A to se to řeší skoro ROK! Já to prostě nemám zapotřebí. Hraju jednou za čtrnáct dní a chci si pěkně zahrát a ne se věčně dohadovat o nějakejch kravinách. Potom ale servírky začaly prosit, ať ještě hrajem, že to bylo super a kdesi cosi. Tak jsem přestal dělat vlny a nakonec z toho bylo pěkný hraní. Jen mi zůstává rozum stát nad tím - musí se vždycky udělat tytyty a bububu předtím než si dobře zahrajem?, Proč se nemůžem sejít a zahrát si s nadšením jen pro pocit dobrýho hraní sami pro sebe? Proč se vždycky hledí na to, jestli je tam dost lidí, kteří budou pařit a tancovat a kupovat panáky a jáužnevímco. Proč někdy pan Topinka nevyndá harmoniku jako první a nezačne hrát třeba nějakou písničku sám od sebe. Vždycky, když k takový dusný situaci dojde a odezní, říkám si: proč? Není to vlastně všechno zbytečný?

Pan Brambůrek (aby pan Vajíčko neměl pocit osamocení na těchhle stránkách.)