Vandr na Drahanskou Vrchovinu 2007

3.8.2007

Rok se s rokem sešel a blížila se chvíle, kdy nám naše ženy a přítulkyně dají na týden okusit zase trochu pocitu svobody, my na sebe natáhnem zelený vandrovní hadry a vydáme se do absolutního neznáma za sebou zanechávat těžko smazatelné stopy. Původně jsme měli jet čtyři. Já, Freddie, Mámoš a Vláďa. Mámoš se moc těšil a chtěl jet, bohužel shodou nepříjemných okolností nakonec účast odvolal a tak jsme tedy vyrazili ve třech. Vláďa jel s náma poprvé, takže to pro něj byla jakási vandrovní deflorace. Vůbec nikdy předtím na vandru nebyl. Vláďa hraje na tahací harmoniku, kterou samozřejmě musel vzít na vandr sebou. S tím byly spojené i další menší problémky, totiž jak jí ponese, protože táhnout se s kufrem v ruce je pitomost, ale výběr pouzdra na záda, vhodně vycpaného věcma kolem harmoniky hlavně v oblasti zad je vyřešil sám. Vybavení a připravení jsme netrpělivě očekávali pátek 3. srpna, jednu hodinu po poledni, kdy jsme dali panáka Jägermeistra, ukončujícího období práce a počínajícího období vandru a vyrazili na nádraží. Kolega ze sousední firmy měl cestu kolem Hlaváku, tak nás naložil do Fabie a kosmickou rychlostí jsme byli za deset minut na nádraží.

Koupili jsme společnou jízdenku do Tišnova, pivo na cestu a šli na nástupiště. Asi za dvacet minut nám to přijelo. Hrnul jsem se do vlaku a hledal prázdný kupé. Měl jsem štěstí, poslední volný jsem zabral těsně před maníkem, kterej šel z druhý strany, ale já byl rychlejší o pikosekundu. Kluci se přihrnuli hned za mnou a už si k nám (kupodivu) nikdo další nesednul. Vlak se rozjel a nám to doopravdy začalo. Otevřeli jsme pivko a prokládali to Vláďovým Tatranským čajem. Hráli jsme a zpívali jak o život. Vypili jsme „čaj“ a piva a už jsme začínali mít docela špičku. V Tišnově jsme se vyvalili z vlaku a chvíli čučeli na nádraží. Zašli jsme do Pennáče vrátit flašky a šli po cestě nahoru kolem Humpolky. Tam jsme dali pivo a dršťkovou polívku. Bodla. Po občerstvení jsme pokračovali do kopce nad Tišnov a potom po polní cestě do Lomničky. Cestou jsme střízlivěli a komentovali akrobacii leteckých modelářů, kteří na poli z Tišnovem testovali svoje výtvory.

Pod kopcem jsme zahnuli na asfaltku a po pás set metrech nás už vítali naši v Lomničce. Pohostili nás slivovicí a pivem a máma udělala výborné párečky v těstíčku a další pochutiny. Seděli jsme a povídali, popíjeli a když už se nám zavírala víka, šli jsme spát. Vláďa vytuhnul jako první, ale my jsme na sebe nenechali dlouho čekat.

                                                            4.8.2007

Druhý den ráno jsme vstali, došli jsme si postupně na hajzlík a nasnídali se. Dopoledne jsme měli domluvené, že bude pracovní, vyklízeli jsme zbytky půdy před rekonstrukcí střechy. Vyfasovali jsme apartní oblečky, Já měl montérky a tygří tričko, Vláďa montérky s laclem a vypadal jak z reklamy Hornbachu (Jupyjájájupijupijé) a Freddie měl kombinézu, Všichni jsme dostali rypáčky – respirátory, na hlavu šátek a Freddie ještě neodolatelné brejle. Prostě skvost, parta k pohledání. Dělali jsme dopoledne, pytlovali piliny, Mirek potom shazoval strop, přičemž rozbil okno a matka měla málem infarkt, jak se lekla, že Mirek spadnul a ona ještě bude muset takhle o víkendu zařizovat funus. Po práci jsme se umyli, dali jsme si guláš od Mirka, dokonce i mamka, která guláš nejí, pivko, kafe a byl čas vyrazit k Lojzičce.

U Lojzičky jsme měli domluvené hraní na večer. Je to z Lomničky asi pět kiláků, takže to bylo jen tak na rozehřátí křečových žil, žádná velká dálka. Cesta je to příjemná, po rovince kolem potoka, chvíli po poli, chvíli lesem. Freddie s Vláďou šli vepředu a vypadalo to, jako když táta vede synka do školy. Vláďa asi o dvě hlavy menší než Freddie a s harmonikou na zádech vypadal jak školák s aktovkou. Cesta ubíhala, až se konečně před námi objevil Zámecký pension s osvěžovnou u Lojzičky. Sedli jsme si, dali Bernarda a usedli na jediné volné místo ke stolu, kde seděl jakýsi místní děda s francouzskejma holema. Všechno komentoval, až se vyklonil František – majitel a hospodský – z okna a poprosil ho, aby komentoval jen každou druhou věc, že to bude určitě stačit. Mezitím od stolu odvedle odešli nějací lidi a my tři muzikanti si sedli na jejich místo.

Vytáhli jsme nástroje a začali hrát. Zkusili jsme osvědčený začátek a rozehrávali se. Postupem času se hrálo snad všechno, Vláďa hrál dechovkový drtě a přísedící hádali, co to je. Popíjelo se, zpívalo, jen byla škoda, že stoly jsou tam po venku rozesety daleko od sebe, takže skupina zpěváků a posluchačů nebyla úplně kompaktní. Možná by bylo lepší udělat hraní příště vevnitř. Ale to je jedno. Dávali jsme si na povzbuzení Jägermeistry a ke konci už jsme toho měli docela dost. Freddie začal usínat a nekomunikoval, Vláďovi spadla harmonika a jak ji chytal, odlomily se mu na ní tři klapky. S Františkem to lepili, ale měli nějaký dlouhoschnoucí lepidlo, tak Vláďa chvíli nehrál. Najednou se odněkud přišontal František a hrdě třímal apartní kožený bílý kufřík. Otevřel ho a k úžasu všech vyndal zelenou tahací harmoniku. Ať si jí Vláďa zkusí a může na ní dneska klidně hrát. Tak jsme hráli dál. Vládisovi se harmonika líbila a tak ve své opilecké pýše začal s Františkem licitovat. „Hele, nebyla by ta harmonika na prodej?“ „No možná byla, kolik bys za ní dal?“, povídá František. Najednou se Vláďa začal kroutit, že neví a ať si řekne kolik by František chtěl. „Kolik dáte?“, „Kolik chcete?“, „Kolik dáte“, „Kolik chcete?“ a tak furt dokola. Pak jsem se k Vláďovi nahnul a plácnul: „Tak začni na pěti stech, a uvidíme kam se to hne“. Tak Vláďa řekl: „Pět set?“ a František: „No vidíte a jsme tam.“. Takže takhle nějak Vládis k nové harmonice přišel.

 Ještě malou chvíli se povídalo, pak už byli všichni tak zralí na to jít domů, s našima byl domluven odvoz harmoniky a s Františkem uzavřen obchod. Šli jsme odtamtud do kopce, na náměstí, že se ještě podíváme, kde by se dalo hrát, ale už jsme nic nenašli, jen jsme ještě v jedný hospodě dali pivo na dobrou noc, probudili spícího Freddieho a šli před Lomničku na fotbalové hřiště spát. Cestou jsme lehce zakufrovali, Vláďa ještě pokřikoval na dvě roštěnky, jestli by s ním nechtěli vyměnit něco genetických informací, ale to už jsme docházeli k hřišti, zdlábli narychlo uvařenou  nudlovou polívku a po chvíli už snili svůj první letošní (Vláďa životní) vandrovní sen.

                                                            5.8.2007

Neděle ráno. Vzbudila nás kosa. Né že by nám někdo nástrojem na sekání trávy odděloval končetiny. To jen zuby nám jektaly. Ještě byl stín a na hřišti rosa. Postupně se pak, jak slunce stoupalo, oteplovalo a oteplovalo. Vláďa testoval novou harmoniku, my s Freddiem jsme si házeli talířem. Jenže talíř lítal furt nějak šejdrem, tak nás to přestalo bavit a šli jsme pobalit věci. Uklohnili jsme k snídani nudlovou polívku, trochu tam po sobě poklidili a šupajdili k Lojzičce. Dali jsme si na probrání pivo a Vláďa šel zkouknout harmoniku, jestli tam klapky už přirostly. Zdálo se, že jo, tak ji dal do futrálu, chvíli jsme poseděli a pak už jsme se rozloučili a šli. Už nás tam začínala pálit půda pod nohama.

            Vyšli jsme do kopce – ostatně chůze do kopce byla jakýmsi mottem tohoto vandru, každý koho jsme se ptali na cestu, začínal slovy: „To půjdete tady tudy do kopce…..“ nebo „Tady po tý cestě nahoru…“ atd. – a prudkým kopečkem se vyhrabali na náměstí, kde dědci s babkama túrovali škodovky a odjížděli po mši z kostela. Po modré značce jsme prošli Lomnicí a šlapali po silnici směr Kunštát, což byl náš dnešní cíl. Po několika kilometrech cesta uhýbala ze silnice do lesa na lesní cestu. Ušli jsme po ní asi sto metrů a shodili bágly, že si odpočinem. Vytáhli jsme minipetáng a hráli. Hřištěm nám byla cesta, kousek prašná, kus kamenitá, sem tam trs trávy. Lehké kuličky se odrážely všemi směry, jen ne tam, kam házející chtěl. Tuto loterii, která s uměním petangu a mířením na cíl neměla nic společného, vyhrál Vláďa, bil se hrdě v prsa, jak umí dobře hrát a že až bude chvíli čas, rád nás to naučí.

            Hodili jsme na záda saky, na ramena paky a pokračovali tou lesní cestou dál. Dovedla nás k nově zbudovanému můstku, kde se rozdvojovala a my šli doleva mírným kopečkem vzhůru. Bylo to necelých tři sta metrů a Vláďa brblal, jak je to strašně do kopce. Chudák ještě nevěděl, co to kopec vůbec je. Cesta vedla k malému rybníčku, v mapě označenému jako koupaliště Stříbrný důl. Nevím, v čem jsou v tomto kraji zvyklí  se koupat, ale pokud by se koupali v této zelenohnědé louži, jistě by dávno byli před vyhynutím – Střední moravák, oblast Kozárova, posledních pět žijících kusů, zapsaných v Červené knize ohrožených druhů.

My jsme se taky nekoupali. Pokusil jsem se vyfotit vážku, ale povedlo se mi zvěčnit jen tři pahýly pařezu čnící nad vodou. Chvíli jsme si odpočali a Freddie šel rekognoskovat terén. Vrátil se za chvíli, že našel srub – asi nějakýho skautskýho tábora nebo co. Šli jsme se na to taky podívat a opravdu – pěkná skautská základna, kuchyně, bar, sklípek, posezení u ohniště. Prohlídli jsme si to, ale už nás zmáhala žízeň, tak zas hurá na cestu.

Vyšli jsme z lesa a z dálky bylo slyšet muziku jak o pouti. Uvažovali jsme, co nás asi ve vsi čeká. Typovali jsme různě od zábavy přes svatby až po hasičskou slavnost. Vyšli jsme na kopeček a v dálce viděli hasičská auta, stánky a hloučky lidí. Sešli jsme na náves Kozárova. V hospodě jsme dali dvě piva, číšník vypadal jak Ráďa Sáďa, ale potom chtěli zavírat, tak jsme se šli podívat na tu hasičskou exhibici. Na louce za Kozárovem byly stánky, dřevěný lavice a spousta lidí. Našli jsme jedinou volnou lavičku (bohužel hned pod reprákem) a poslouchali chvíli Kabáty, chvíli Divokýho Billa, chvíli moderátora a chvíli šum. Moderátor byl zkušený borec, stojící na dvou bednách od piva, aby dobře viděl na trať, kde celé klání probíhalo. Sešli se tu dobrovolní hasiči z celého širokého okolí. Konferenciér hulákal: „Na startu se již řadí borci z družstva Lysic bé, připravit, pozor, START….a borci běží, běžíííííí, zaklekají…………..a mají nastříkáno.“ Družstev bylo nepočítaně, ale někteří byli fakt rychlí. Nastříkáno měli všichni. Sežrali jsme klobásu z udírny a v tom vedru vypili dvě piva.

Opustili jsme kolbiště a pokračovali, jak jinak, do kopce po silnici mezi poli směrem na Bedřichov. Je to v podstatě hned za kopcem. Došli jsme tam a bylo klasické nedělní odpoledne. Ve vsi ticho, jen kokrhání kohoutů a sem tam štěk psa. Došli jsme k hospodě a doplnili tekutiny, zahráli kostky a dali si topinku. Hezky se sedělo, ale cíl byl ještě daleko, tak jsme zaplatili a pokračovali odpoledním vedrem na Kunice. Opět do kopce, pak jen vlnky.

V mapě bylo značeno, že v Kunicích je koupaliště, tak jsme to chtěli prubnout. Koupaliště bylo trochu nekoupatelné. Prudkým kopcem jsme sešli dolů do vsi a v hospodě dali kafe a Grenu – jakousi obdobu Kofoly. V hospodě jsme byli sami, jen obsluha tam měla dva známé. Vypili jsme to a hrabali se kopcem zpět na silnici. Za vsí našel Freddie signál, tak trochu doma poklízel, my jsme šli s Vláďou kousek dál a seděli na kládách. Cesta vedla po modré značce.

Freddie dotelefonoval a pokračovali jsme po krásné lesní cestě po vrstevnici a šli a šli a šli a obdivovali se krásám hlubokého údolí pod námi… až jsme došli k pasece, kde byl jen posed a konec cesty. Chvíli jsme čučeli okolo a nechtělo se nám smířit s tím, že jdeme blbě. Hleděli jsme do mapy a odhadli místo, kde jsme. Museli jsme se vracet až ke kládám, kde jsme předtím seděli. U klád byla malá zarostlá nenápadná cestička, neoznačená, ale jediná kudy se dalo ještě odbočit. Šli jsme po ní a po několika desítkách metrů byla na stromě značka. Nadávali jsme jak špačci na KČT, ale bylo nám to prd platné. Cesta se svažovala do vlhkého údolí, kde stálo pár chat. Pak přišel očistec, kde jsme poloklusem do kopce chtěli nahnat ztrátu získanou při předchozím bloudění. Cesta trvala asi dvacet minut ostrého stoupání. Nahoře, kde jsme mokrý potem a úplně vyflusaní na roztřesených brslenkách z posledních sil zůstali stát, si absolutně suchej Vláďa začal trhat švestičky a pohvizdoval si jakousi melodii. Byl zralej na ránu pěstí. Ještě se provokativně ptal „Co je?“. Já a Freddie jsme ždímali trika a šátky a on měl jen lehce vlhký záda, jak nesl harmoniku. Jo, život je nespravedlivej.

Chvilku jsme orazili a vydali se na poslední etapu dnešního dne – do Kunštátu. Podle mapy to nemělo bejt daleko a celkem rovina. Jenže mapa kecá a geodeti kreslej vrstevnice, jak když pejsek čůrá. Takže to bylo daleko a po rovině ani náhodou. Poslední dva kilometry do Kunštátu nebyly do kopce, ale z hodně prudkýho kopce, což je snad ještě horší. Nakonec se před náma objevila silueta kunštátskýho zámku a my věděli, že už je to skutečně jen kousek. Při kraji vsi jsme slyšeli dunění jak z diskotéky. Šli jsme po zvuku a našli hospodu s výletištěm, kde sedělo plno lidí. Osvětlený pódium a na něm nikdo. U branky holčina prodávala lístky na tu taškařici, tak jsem jí trochu uvedl do rozpaků, když jsem řekl: „Dobrý den tak jsme tady, no objednakli jste si kapelu na večerní hraní, ne?“ a když už chtěla najít někoho kompetentního, protože mi to fakt věřila, že došlo k zdablování muzikantů, řekl jsem jí, že ne, že to tak není a ať nám dá 3 lístky. Usedli jsme na lavičku, dali si pivo a já jsem otravoval, ať kluci koupí nějaký brambůrky. Tak mi to už na vandru zůstalo. Byl jsem Brambůrek. Vláďa byl už od výletu na Krátkou Topinka. Freddie nosil na hlavě šátek, takže měl vrchní půlku lebky bílou a obličej červenej, ostře od sebe obě poloviny oddělené rýhou od šátku. Takže Kindrvajíčko, později zkráceno na Vajíčko. Takže jsme byli komplet – Topinka, Brambůrek, Vajíčko. Jak později řekla jistá slečna – „Dala bych si vás všechny“.

Za tu Vláďovu epizodu nad Smrtelným kopcem, a za vzorné chování na vandru byl Vládis pasován na člena Yedowe Chüže a muselo se to patřičně zapít. Rumem a pivem. Príma večer. Mladí i staří v družných rozhovorech a na Vláďovi bylo vidět, že ho svrbí prsty. Koukal kolem sebe a pak se zvednul a šel zase něco objednat. To už byl za posledních deset minut asi třikrát. „Tak já ještě pro něco zajdu, něco přinesu, kluci nechcete nic?, nebo já to dojdu vyhodit“, prostě furt byl někde pryč. Pak z něj vylezlo, že se mu u okýnka líbí jedna holka a za chvíli už bylo vidět, jak si jí vede na parket. Muzikanti hráli a když měli přestávku, šli jsme s nima pokecat. Dali jsme si s nima panáčka a pak pařili na jejich drtě. My jsme poskakovali se svítícíma rybama, Vládis s holkama. Když pak přišel za náma, ohromil nás zjištěním, že je jim teprv třináct. No nevypadaly na to. Pak vzal harmoniku a šel hrát s muzikou na pódium. Myslím, že nějakýho Divokýho Billa. Ještě jsme chvíli zůstali, pak muzikanti zabalili. My jsme měli tu čest shléhnout sbírku pohárů místního družstva dobrovolných hasičů a že jich měli. Plnou místnost. Obdivovali jsme a poslouchali historky. Naštěstí neměli ke každému nějakou, takže jsme na exkurzi strávili jen půl hodiny.  Pak už se nám chtělo spát, ale nechtělo jít, takže jsme se zeptali na přespání v areálu a bylo nám povoleno. Záchody nám nechali otevřený, takže luxus. Natáhli jsme se na pódiu, kde se předtím hrálo, aby na nás eventuelně nepršelo a za chvíli spali jak špalci. Vláďa chrápal a pak tvrdil, že nechrápe.

                                                              6.8.2007

Probudila mě nutná potřeba změnit polohu z lehu do sedu a tak jsem vzal papír a šel. Když jsem se vrátil, Freddie už vstával, ale Vládis ještě ne. Vyvaloval se ve spacáku a nechtělo se mu ven. Pověřili jsme ho tedy hlídáním věcí a vyrazili koupit což ke snídani. Hned naproti výletišti byl malý krámek, ale jak jsme zjistili, zavřenej. Otevřená sámoška byla až na náměstí a to je dobrej kilák. Po silnici, okolo auta jen svištěly a řidičům bylo úplně fuk, že jsou v obci.

V sámošce jsme koupili pečivo, salámy a sejra, nějakou limonádu a Vláďovi lepidlo na klapky od harmoniky, který se mu včera večer odlepily. Chtěli jsme mu ještě přinést papírovou figurínu nějaký ženský se sušenkama v ruce, ale pokladní nám to zatrhla. Vrátili jsme se na výletiště. Z pódia vyhrávalo puštěný cédéčko s písničkama z pohádek a Vláďa nikde. Za chvíli byl spatřen neznámý člověk, který měl na sobě Vláďovy věci a měl dost strhané rysy, když potom přišel blíž, bylo nám hned jasné, kdo to je a kde byl.

 Posnídali jsme, pomaloučku beze spěchu začali balit. Bylo zřejmé, že dnes bude pekelnej hic a tak jsme to oddalovali, co to šlo. Vyrazili jsme snad až v půl jedenáctý. V Kunštátě mají keramiku a podle mapy i koupaliště. Chtěli jsme tam jít, abychom nešlapali v tom vedru a trochu se smočit. Kunštát je velkej, tak proč by tam nebylo funkční koupaliště. Zeptali jsme se po cestě nějakýho dědy, kudy ke koupališti. „Nahoru kolem kostela, pak nahoru a ještě potom kus nahoru.“ Hmmm takže zase do kopce. Cesta byla strmá a nikde kousek stínu. Těšili jsme se, jak hupnem do vody a dáme pivo na schlazení. Ale radost byla předčasná. Koupaliště zelené, pěkně kvetoucí s charakteristickým zápachem lehké hniloby. Pusto a prázdno, kupodivu. Stánek a posezení pěkné, nové, leč zavřené. Takže jsme chvíli orazili a skoukli mapu, kudy k nejbližší hospodě. Nebylo to daleko, jen tak dva kiláky a po rovině!!! Takže jsme tam byli cobydup. Bylo to chvíli lesem a pak okolo hlavní silnice, když se před námi objevil vývěsní štít hlásající penzion U Sochy.

Sedli jsme si dovnitř, protože venku bylo vedro jak prase. Sedli jsme si a měli jsme tak nechutnou žízeň, že jsme si chtěli objednat kofolu. Tak jsme seděli a čekali. A čekali a čekali a čas běžel a my pořád čekali. V lokále bylo asi deset lidí a jeden pingl, který obsluhoval. Jenže mu to šlo jak psovi pastva, takže jsme si tu proklatou kofolu objednali až za dvacet minut. Jídla nosil po jednom a byl tak zmatenej, že za tu dobu, co jsme tam seděli, nachodil sto letních kilometrů. Kofolu už jsme měli, nikam nespěchali, tak se vytáhli kostky a začli jsme hrát. Pak se ten kluk s náma na chvíli zakecal a řekl nám, že mají normálně v pondělí zavříno, jenže dneska výjimečně je naproti otevřená Jeskyně blanických rytířů a že teda museli otevřít taky. A je tam půlka lidí než obvykle, tak to tak dlouho trvá. Objednali jsme si smažák a vyšli se podívat naproti k té jeskyni. Babka seděla v pokladně a zrovna zavírala, takže jsme se dovnitř nedostali, ale koupili jsme luxusní pohled do práce. Když jsme se vrátili do hospody, hned jsme ho napsali.

„Vážený pane řiditeli, programátoři a servisáci, hezký pozdrav z výletu zasílá čurák Jindra“

A to jsme poslali.(Ve firmě to vzbudilo v nejvyšších kruzích trochu hysterie, ale zbytek firmy se prý královsky bavil a o to šlo). Hráli jsme kostky a karty ještě tak hodinu a pak už nám přinesli ten sýr. Zaplatili jsme, ještě chvilku poseděli na zahrádce před penzionem a vydali se dál.

Cesta vedla po silnici, chvíli z kopce, chvíli do kopce, ale spíš do kopce. Mrmlali jsme, že je to furt do kopce a pěkně nás to sralo. Vedro bylo, až pálily nohy a samozřejmě žádnej stín. Měli jsme namířeno na Křetínku, která na nás za chvíli začala blýskat hladinou z údolí. A my pořád stoupali a stoupali. Kousek za vesnicí Sulíkov se to zlomilo a cesta vedla prudce dolů dva kilometry do Křetína. To nás Pámbu potrestal za ty kecy do kopců. Z kopce se šlo ještě hůř. Ale zvládli jsme to. Už jsme viděli střechu kostela a vymysleli nádhernou teorii, jak se narodil kostelpán. „Maminko, narodil se vám překrásný kostel, a máte štěstí, je v něm zrovna třista lidí na mši. Počkejte až mu narostou zuby, to budou titulky v novinách: Dvouletý barokní třicetimetrový zubatý kostel sežral faráře i s třema sty věřících. A co teprv až začne chodit! A jakpak se asi bude učit ve škole!“… takové kraviny jsme vymýšleli až do vesnice. Našli jsme celkem snadno hospodu a dali pivo. Zuli jsme si boty až mouchy padaly a nad mapou špekulovali jak to uděláme dál. Jestli by nebylo vhodnější na hraní zůstat někde ve vesnici a pokračovat až ráno, jenže pak jsme se zeptali nějakých vedlesedících a ti nám řekli, že tady chcíp pes a nejlepší hraní bude na Svitavici. Konec konců tam jsme měli namířeno původně. Druhý pivo jsme už nedávali, přece jen nás čekaly minimálně tři kiláky, a šli jsme.

Přes můstek na druhou stranu potoka a za vesnicí jak jinak – do kopce. Došli jsme do Lazinova a procházeli vesnicí, obdivovali domky a zahrádky a potom se cesta rozhodla, že toho ještě nemáme dost a zavedla nás okolo plotu úzkou cestičkou na padesáti metrech o třicet metrů výš. Ufunění jsme se vrátili zpět na silnici a netrpělivě vyhlíželi hřeben střechy rekreačního zařízení Svitavice. Konečně!

Po štěrkové cestě jsme se dopajdali k hlavní bráně a s hlavou hrdě vztyčenou vešli do areálu. Nějaký chlapík se synem zrovna obkládali bazén. „Jééé super, trempi, to už jsem teda neviděl dlouho, budete hrát?“ – no prostě rajská hudba našim uším. Řekli jsme , že když to půjde, tak jo. Vzadu jsme si sedli na terásku a objednali pivo. Dali jsme ho, svlíkli se a šli se vykoupat do jezera. Voda byla relativně čistá a nesmírně osvěžující. Vrátili jsme se po koupeli nahoru a dali další pivo a k jídlu smažák.(Zase) Obsluhovala tam milá servírka, brigádnice. Zeptali jsme se jí, jestli by se tu dalo hrát a ona na to, že se musíme domluvit s majitelkou, ale že je pěkně vostrá. Měli jsme strach se jí ptát, ale nakonec sebral největší odvahu Freddie a zeptal se. Majitelka byla přímo nadšená. Tak jsme tedy začali hrát a po chvilce byla teráska skoro plná. Lidi poslouchali a zpívali, Děti, které tu byly na prázdninách nám z oken svítily baterkama do očí, a my hráli a hráli.

Najednou se kluci začali tlemit a čuměli na mě. Nebo spíš nade mne. Tak jsem se taky podíval. Těsně nad mojí hlavou visel pavouk, né velkej, ale taky vůbec né malej. Pak se mě asi leknul a vyšplhal zpátky do rohu slunečníku. Tam se zbaběle schovával až do konce hraní. Naštěstí. Byla už doba pokročilá a číšníci nám řekli, že budou zavírat a ať jdeme ještě chvíli hrát dovnitř. Tak jsme dali pár písní na baru, ale bylo to dost nahlas a taky už bylo fakt dost pozdě, takže jsme produkci ukončili.

S majitelkou jsme si domluvili spaní venku pod altánkem, kde býval bar, sice nám nabízela spaní vevnitř, ale venku je venku. V altánku jsme byli pěkně za větrem i teoreticky za deštěm. Ještě jsme na dobrou noc uvařili polívku, ale už se nám chtělo spát, takže jsme rozdělali spacáky a naskládali se na prkennou podlážku za barem v altánku. Spalo se tam dobře, jen ty prkna měli udělat z měkčího dřeva.

                                                           7.8.2007

Ráno už kolem osmé jsme byli na nohou a začalo se dělat nechutné horko. Šel jsem se zeptat nahoru do hospody, jestli by nám neprodali pár rohlíků k snídani. Našel jsem majitelku, zrovna zalévala muškáty. „Ale jo, jasně, a proč si nedojdete na snídani, můžete si dát vajíčka, nebo párky, kafe a tak.“  Tak to mě nalákalo a hned jsem to šel říct klukům. Ani jsme dlouho neotáleli a už seděli pod slunečníkem a objednávali míchaný vajíčka.

Vedle nás seděla u stolu taková trochu afektovaná žena, nos nahoru jak princezna, způsobně papala housku s marmeládou, (párky fuj – to nemůžu ani cejtit, vajíčka blééé, z toho mě natahuje, proč tu nemůžou mít něco normálního…) Pak se s náma chvíli bavila, chlubila se, že byla na dovolené v Chorvatsku (ale kdo nebyl) a že kousek odtud je nuda pláž a že ona je jednou z pětapadesáti majitelů!!! Což je byznys jako prase. Dojedli jsme, dali kafčo a kávu a pivo. Po snídani jsme sešli k altánku a lehce pobalili věci, aby to nepřitahovalo pohledy návštěvníků. Už začali chodit a obsazovat místa na travnaté pláži. Vůbec se nám nechtělo odcházet. Udělalo se pekelně a představa chůze v šestatřicetistupňovém horku nám naháněla husí kůži.

I přišel ke slovu náš oblíbený plastový golf. Rozestavěli jsme jamky a začali hrát. První odpaly byly trochu nepovedené a tak nám hned naskákalo skóre. Teda mě, klukům to šlo dobře. Chodili jsme mezi opalujícíma se lidma a pokukovadla nám mohly vyskočit z důlků. Hráli jsme přes terénní nerovnosti a občas nám míček proskočil sítí na volejbalové hřiště, nebo se skutálel z kopce až k vodě. Hráli jsme asi hodinu a slunce pálilo. Došli jsme se osvěžit a seděli pod slunečníkem. Nebyli jsme namazaní žádným krémem a už jsme začínali cítit, že se připalujem. Ono taky bylo lehce před polednem. Hráli jsme kostky a komentovali opalující se ženy a dívky. Která je nejhezčí, tamta, že je sice stará (tak 30), ale zachovalá, jaká má hezký pozadí a jaká popředí, no byli jsme jak komise na miss. Celkem jednoznačně vyhrála paní Čtyřky. Pak jsme dostali chuť na něco dobrého k jídlu. Nabídka byla lehce omezená, ale uspokojivá. Dali jsme topinky s masovou směsí a bylo to výborné. U posledního stolu na terásce seděla banda prudičů a stěžovatelů, rozkřikovali se, že to tam dlouho trvá a že to stojí za hovno, že tam pošlou hygienu, no banda trotlů. Servírka Lenka, se kterou jsme se už včera seznámili, byla z toho celá hotová, plakala a mrzelo jí to, protože dělala, co mohla, aby všechy hosty pěkně uspokojila. Sice se jí pak omlouvali, že to nebylo myšleno na ní konkrétně, ale moc jí tím nepotěšili. Pak seděla u nás a my jí utěšovali, aby si to tak nebrala, že jsou na světě i hnusný lidi a že my jsme spokojení a máme jí rádi. Moc jí to nepomohlo, byla dost citlivá a brala to hodně osobně. Co by taky kdo chěl, bylo jí teprv šestnáct.

Ještě jsme chvilku seděli a pak se šli vykoupat a zahrát si petanque. Po jedný hře nás to nebavilo a dohráli jsme rozehraný golfový turnaj. Vyhrál Vláďa, Freddie těsně za ním, pak dlouho dlouho nic, pak kupka hnoje a hned za ní já. Takže se nám to masters pěkně vydařilo. Dali jsme další koupel a šli zase posedět na terásku. Celý den jsme vyloženě proflákali. Bylo úterý a my měli dovolenou. Překrásný pocit při vzpomínce na nevyvětratelný kanclík a šedé bedýnky. Hráli jsme karty a kostky a popíjeli alkoholické nápoje, zkrátka slast. Lenka se na nás usmívala a ptala se jestli máme všechno, my s ní flirtovali, že máme SKORO všechno a jestli by s tím nemohla něco udělat a tak. Odpoledne ubíhalo a majitelka nás přišla poprosit, jestli bysme večer nezahráli, že se jí to včera líbilo, ale neměla čas poslouchat a dneska, že ho má. Tak jsme jí na to kývli a naplánovali si na noc noční pochod. Už jsme tu přece jen smrděli dva dny.

 Dali jsme ještě večerní koupel a k večeři už nevím co a pak si nahoru donesli kytary a usedli vevnitř, protože venku to vypadalo na bouřku. Vevnitř byl stůl, kde seděli Holanďani. Začali jsme hrát anglicky Veď mě dál, cesto má a mělo to u nich obrovskej úspěch. Dali jsme celou sérii anglických drtí a byli v sedmém nebi. Zpívali a vlnili se do rytmu. Hlavně paní Pětky. Asi tam byli jen na výletě, protože se pak zvedli a odjížděli pryč. Škoda, večer mohl probíhat na mezinárodní úrovni. Hráli jsme dál, u stolu s náma seděla majitelka a chlapík – údržbář, starej tremp, co nás vítal při našem příchodu na Svitavici. Ptal se, co jsme tam ráno vyměřovali a když se dozvěděl, že jsme hráli golf, tak se dost bavil. Majitelka nechala připravit obložené mísy, tak to bylo i s pohoštěním. U stolu přes místnost seděl pán, kterému každý říkal pane profesore. Vypadal tak nějak důstojně. Chtěl, abychom zahráli něco od Ježka. Tak jsme zkusili Klobouk ve křoví a Život je jen náhoda. Líbilo se mu to a přisedl si k nám. Půjčil si od Freddieho kytaru a spustil. Hrál písničky z filmů pro pamětníky a starýho Voskovce a Wericha. Pamatoval si všechny sloky, protihitlerovské části písní, které si nikdo už nepamatuje hrál z hlavy a když se asi u pětatřicáté sloky zaseknul, nadával, že má Alzhajmra a že si tam nemůže vzpomenout na dvě slova. Pak pokračoval dalších deset slok. Později jsme se dozvěděli, že je to příbuzný Antonína Dvořáka. (Vláďa tvrdil, že je to prasyn).

Večer utíkal, pan profesor hrál, potom odložil kytaru a vyprávěl, jak měli za války orchestr, že hrál na piáno, flétnu, kytaru a pozoun a jak to bylo, když byl totálně nasazenej v Reichu. Že prej celou válku prošukali s Němkama a že jim za to hrozil trest smrti, ale jim to tenkrát vůbec nevadilo. Povídal a moc příjemně se to poslouchalo. V tom se otevřely dveře, vešla ta afektovaná věc z rána a povídá mu: „Hele, co si myslíš, že se budete do toho pokoje takhle courat, jestli nechceš spát venku, tak pojď. A hned, nebo ti zamknu!“. Prostě drsná – asi dcera. Přemlouvali jsme jí ať nám ho tam nechá, že pěkně vypráví, ale to byla jen voda na její mlejn. „No právě, von povídá a povídá a bude vás tu votravovat do rána.“ „Tak dělej, jdeš nebo ne?“, zas zhurta na chudáka otce. „No jo, vždyť už jdu“, dopil profesor chilské červené a zamával nám na rozloučenou. Škoda, to už asi nezažijem, řekli jsme si a chvilku drbali tu jeho vostrou přízeň.

Ještě jsme chvíli brnkali, ale po profesorově povídání a hraní to prostě dost dobře nešlo. I zabalili jsme kytary a šli do našeho altánku. Sice jsme měli v plánu vyrazit na noc, ale teď jsme byli rádi, že jsme to neudělali. Celý večer chcalo a byly bouřky, všude mokro. I místo na spaní by se v noci hledalo blbě. Tady to byla jistota. Pytle na zemi a chvíle šustění a pak už jen chrápání.

                                                             8.8.2007

Ráno jsme se probudili hodně brzo, rychle zabalili a zataženým ránem se vydali na cestu. Nechtěli jsme už potkat nikoho z Country hotelu Svitavice. Ne, že bysme proti těm lidem něco měli, ba naopak, ale hrozilo nebezpečí zadření a to už bysme nikam nedošli. Na polích se třpytila rosa smísená s kapkami nočního deště, cesta byla asfaltová a tak jsme ani neměli mokrý boty. Šli jsme asi čtyři kilometry a už se před námi objevovaly střechy letovických domků. Nebe se roztrhalo a sluníčko vykukovalo zatím jen sporadicky, ale dávalo znát, že dnes bude pařák jako včera. Procházeli jsme ranním městečkem a na náměstí si sedli na lavičku, Vláďa hlídal věci a my s Freddiem jsme šli koupit snídani. Na rohu byl krámek se smíšeným zbožím a tak jsme tam tedy vlezli. Zastavili jsme se u uzenin. Před náma dva lidi. Ženská se ptala jestli mají kus špeku. Jenže nevěděla jakej asi. Ten byl moc malej, ten zas moc velkej.

„Tak mi ukrojte z toho většího půlku. Tu né, tu druhou. A nebo mi dejte tu první.“

A řezník za pultem lítal jak čamrda od prkýnka k váze, řezal a vážil, jak ženská pískala. Pak, uspokojená kusem špeku a deseti dekama olezlé šunky, poodešla kousek stranou a dostalo se na zákazníka před náma. Ten byl rychlej, už odcházel a my jsme se dostávali na řadu, jenže v tom si to přihasila zas ta první ženská, že ještě něco zapomněla a už poroučela. Ten řezník za pultem taky nebyl nejrychlejší a tak jsme strávili dalších příjemných pět minut, než na nás došla řada.

„Co to bude?“, zeptal se čistó moravštinó.

 „Dvacet kuřecího nářezu a dvacet paprikáše.“ Chlapík vzal takovou hnusnou patku od nějakého salámu a šinul si to k nářezáku.

„To není paprikáš, paprikáš je tady.“ Ukázali jsme mu přes sklo na paprikáš, bylo to tam tiskacím písmem napsáno.

„Kde?“

„Tady!“

„Aha“ a vzal úplně jinej.

„Tady ten“, ukazovali jsme už oba.

„Tož já ho nevidím.“ Pak se tupec začal v těch zbytcích přehraboval, takže ten paprikáš schoval kamsi dospod a vytáhl zas ten původní kousek.

„Á už ho mám!“

„Ale to není paprikáš!!!“

„No tož to já nevím, co chcete.“

„Dvacet deka toho salámu s tou žlutou etiketou, co je na ní napsáno PAPRIKÁŠ“

„Aha a proč jste to neřekli hned. Kolik že ho chcete?“

„Dvacet deka“

„Můžu nechat třicet?“

Pak jsme koupili ještě limču na pití, housky a sýr a šli zaplatit. U pokladny seděla pěkná pokladní a prodávala na globální kase! To bylo překvapení. Ani jsme nevěděli, že tu máme instalaci. Zaplatili jsme a šli za Vláďou.

„Kde jste takovou dobu?“

Vyprávěli jsme mu zážitek z krámu. Na lavičce jsme se nasnídali a kluci už spřádali plány, kam na kávu. Vrátili jsme se kousek po náměstí pod markýzu u hospody, shodili věci a usadili se. Bohužel hospoda byla zavřená a otevřená byla jen cukrárna. Bez záchodu. Tak jsme se zase zvedli a šli ještě kousek dál, na rohu taková velká ratejna a tam měli všechno, co jsme potřebovali. Kafe, hajzlík i pivo. Já jsem si pivo nedával a udělal jsme dobře, neměli dobře ošetřený trubky a kluci se šklebili a ani to nedopili – tak moc to bylo hnusný. Všichni jsme si došli TAM a pak už zaplatili a šli.

Vyšli jsme z náměstí a dali se ke kruhovému objezdu. Tam jsme se chvilku motali a zeptali se kolemjdoucího chlapíka, kam a kudy na Boskovice. „Jo to půjdete tady tudy do kopce a nahoře doprava a pak hned doleva“, pravil ten člověk. Prostě zase do kopce. Šli jsme kolem bizarního sousoší jakýchsi dvou dělníků, prapodivně se objímajících, přičemž jim z jistých míst vytékal čůrek vody. Musel jsem si to vyfotit a mezitím mi utekli kluci. Cestou do kopce jsem je snadno dohnal, ale kopeček naštěstí nebyl moc dlouhý. Nahoře se táhlá dlouhá rovinka, tož jsme pojali nápad něco si stopnout. Nápad hezkej, my už míň a navíc s báglama. Zkoušeli jsme to, ale samozřejmě nám nikdo nezastavil. Přehoupli jsme se přes horizont a cesta vedla pro změnu z kopce. Došli jsme na křižovatku v Podolí a dali se doprava směrem na Míchov. To už nemělo cenu stopovat. Tak jsme si těch šest kiláků z Boskovic dali pěšky. Jen škoda, že to bylo po hlavní silnici. Došli jsme do Míchova a tam si dali oraz.

Mají tam pěkné univerzální hřiště, hned vedle hospody – zavřené. Rozbalili jsme krámy na hřišti a já došel vyškemrat vodu do jednoho domku. Vytáhli jsme golf a začali hrát. Freddie se vztekal, že mu to nejde odpálit a protože se mu Vládis tlemil, mrsknul po něm Freddie holí. V zápětí byl potrestán vosou, kterou na něj Vláďa tajně poslal a ta ho píchla do nohy. Tak si byli kvit. Uhráli jsme tak deset jamek a už nás to nebavilo, navíc jsme byli ze včerejška spálení a slunce hřálo nemilosrdně. Rozprostřeli jsme si konga a ulehli, že si jen tak dáchnem. Zařezávali jsme po chvilce všichni. Vláďa se vzbudil první a pak dělal trapné zákeřné fotky spících kamarádů. Vzbudili jsme se všichni a udělali si nudlovou polívku. Nechtělo se nám jít po té silnici dál pěšky, proto se šel Vláďa podívat, kdy jede autobus. Vrátil se s tím, že za půl hodiny. Ideální.

Zabalili jsme bágly a šli na zastávku. Ještě jsme deset minut čekali. Přijel autobus, natoupili jsme a rozvalili se na sedačkách. Pozorovali jsme cestu, kudy bychom byli bývali šli. Ještě, že jsme nešli. Pořád po silnici, nic zajímavého, všude jen pole, žádný stín a v podstatě pořád do kopce. Dojeli jsme do Boskovic na autobusové nádraží.

Žízeň na nás klečela a tak jsme jí šli zahnat do moc příjemné zahrádky hned u nádraží. Usadili jsme se u stolku a naporoučeli si pití. Sympatický číšník s námi prohodil pár slov na téma místní koupaliště – „No já nevím, už jsem tam několik let nebyl, teď to předělávají, můžete to zkusit.“ Radši jsme to nezkoušeli, nechtěli jsme riskovat druhý Kunštát. Dohodli jsme se, že musíme udělat aspoň jednou oheň a upéct kuřata. Došli jsme nakoupit do Alberta. Koupili jsme kuřecí stehna, chleba, konzervy, polívky a flašku rumu. Venku jsme to zabalili do báglů, nechutně ztěžkly. Vydali jsme se na cestu do WesternCity Boskovice. Cesta vedla, jak jinak, do kopce přes půl města. Nad městem pak bylo velké parkoviště a podle toho a podle charakteristické vůně koní jsme poznali, že už nebudeme daleko. Kousíček lesem a už nás vítalo městečko.

Na hlavním náměstíčku s šibenicí uprostřed bylo jak vymeteno. U jediné otevřené hospůdky se na hrubých stesaných lavicích u stolu tísnilo asi deset kovbojů a kovgirlek. Zašli jsme se tam podívat a nechat si natočit pivo. Hezká mladá holčina nás přivítala úsměvem a hned roztáčela. Chvilku jsme hráli kostky a potom se zeptali, jak by to bylo s hraním.

„Jéééé, to by bylo moc hezký, aspoň by tu nebyla taková nuda, hned by bylo veselejc. Ale dneska chci brzo zavřít, včera jsme tu byli až do rána, tak jsem unavená.“

Vytáhli jsme kytary a začali hrát. Dali jsme další pivo a proložili rumem. Hráli jsme hráli a začali se pomalu stahovat lidi. Za pár písniček byla hospoda skoro plná a my sjížděli hlavně Kameloty. Vláďa hrál ochotně i to, co neznal. Tak nám čas rychle běžel a najednou Lucka – mezitím jsme se se servírkou seznámili – povídá, že zavírá, ať si vezmem lahváče a můžem klidně sedět venku a hrát jak dlouho chceme. Přesunuli jsme se ven a sedli ke zbytku kovbojů před hospodou. Popíjeli jsme Plzeň z lahví a dopíjeli flašku rumu. Postupně odpadávali lidi, až jsme zůstali já, Vláďa, Freddie, Kovgirlka Eliška a ještě jedna slečna, myslím, že Tereza.. Já už jsem nehrál, bylo mi celý večer tak nějak divně, ale kluci to hravě zvládli sami. Přehrávali české osmdesátky a dostali se až do Anglie a dráždili Queeny. Občas mě nalákali nějakou věcí, že jsem taky hrál, ale moc se mi nechtělo. Ještě jsem vytáhl píšťalku a půjčil jí tý Tereze, která tvrdila, že na to umí hrát. Uměla zahrát jenom Final countdown od Europe a to ještě blbě. Škoda, že to zkoušela pořád, i když už se hrálo něco jiného. Tak po půl hoďce marných pokusů naroubovat Final Countdown do Zafúkané, či Krylova Morituri te salutant, jsem jí flétnu zabavil. Přišli nějací lidi přivábení flétnou, slyšeli, ŽE hraje, naštěstí ne CO hraje. Zkoušel jsem na to zapískat něco co znám, už nevím jestli dobře nebo špatně, ale to nevadí, protože ti přišedší měli pravděpodobně hudební hluch. Dokonce tvrdili, že se jim to líbí.

Bylo už tak nějak po čtvrté ráno a tak jsem šel spát. Freddie s Vláďou a Eliškou ještě zůstali. Rozbalil jsem si pod stříškou u hlavního saloonu spaní a udělal místo i pro kluky. Ještě jsem ani neusnul a už se vedle mě štrachal Vláďa. Freddie tvrdil, že se mu spát nechce a že bude ještě s Eliškou kecat. Zahrabal jsem se do pytle a hned jsem byl tuhej.

                                                           9.8.2007

Ráno jsme měli za povinnost vstát dřív než se do městečka začnou trousit první návštěvníci. Takže jsme vstávali už někdy v osm hodin. Probudil jsem se a vidím, že Freddieho nevidím, jen Vláďa chrupkal. Pak jsem se rozhlédl i po okolí a už jsem viděl vrtící se spacák pod stříškou vedlejšího domku. Freddie už se taky budil a ospale mžoural do slunného rána. Vzbudili jsme i Vláďu. Tak nějak jsme poklidili a porovnali lavice a stoly. Přišel Jerry a otevřel saloon. Nechali jsme si uvařit kafe a seděli, kouřili a kecali. Přišla Eliška s kamarádama a probíral se včerejší večer. Všem se to líbilo. Freddie se vytahoval, že byl vzhůru až do půl sedmý, ale vypadal pěkně unaveně.

Hovor plynul, začali chodit první turisti a začínal program. Divadlo, atrakce, půjčovna koz. Zašli jsme za Luckou do Mexiko baru se rozloučit a protože už tam začalo být moc zalidněno, vydali jsme se na cestu. Měli jsme namířeno do vesnice Pohora, kterou nám doporučil ten chlapík – trempík na Křetínce. Cesta vedla lesem, chvíli jsme ještě potkávali zbloudivší návštěvníky westernového městečka venčící psy a děti, hledající houby, nebo jen tak bloumající po okolí. Jak jsme postupovali dále od městečka, lidí ubývalo až jsme se vzdálili natolik, že jsme nepotkali vůbec nikoho. Lidi prostě pěšky moc nechodí. Měli jsme sebou ty kuřecí nohy a plánovali jsme, že po cestě uděláme oheň a upečeme je. Blížil se čas poledne, my šlapali a už pomalu hledali místo, kde poobědváme. Šli jsme po zpevněné cestě lesem a najednou se nám po pravé straně objevilo odpočívadlo, dvě lavice a stolek pěkně pod stříškou a vedle toho ohniště. Lepší místo jsme si nemohli přát.

Sundali jsme si batohy a propocená trička a dali je sušit. Začali jsme přípravu oběda. Freddie se již tradičně zhostil rozdělání ohně a my s Vláďou jsme připravovali jídlo. Umyli jsme amputované končetiny a nakořenili je, oškrábali brambory a nakrájeli cibuli a všechno to zabalili do alobalu. Mezitím už oheň plápolal a dělal se žhavý popel. Když bylo popela dost, vložili jsme do něj zabalené jídlo a odhadli čas pečení na hodinu a půl. Seděli jsme, hráli karty a kostky, popíjeli rum a čekali až to bude upečený. Když uplynul stanovený čas, zkusili jsme vyndat z popela to tajemství a jali se to na stole rozbalovat. Vláďa si ještě foukal popálené prsty od alobalu a už jsme píchali do stehen, jestli neteče krev. Ještě to úplně nebylo hotový, tak jsme nohy zase zabalili a dali ještě na hodinku do popela. Kolem druhý jsme učinili další pokus a tentokrát úspěšný. Rozbalili jsme všechny tři balíčky a nechutně jsme se přežrali. Ještě jsme krkali a utírali si mastný huby když tu se začalo zatahovat. Zatáhlo se úplně a začalo chcát. A chcalo a padaly kroupy asi deset minut, tak jsme byli rádi, že jsme pod střechou a že nemusíme zalívat oheň. Vyřešilo se to pěkně za nás. Počkali jsme, až přestane pršet, sbalili krámy a vyšli na cestu, která se ještě leskla předchozím deštěm a pěkně se z ní kouřilo.

V zapařeném vzduchu jsme šlapali pěkně na Pohoru. Bylo před námi jen takových šest kiláků a šlo se celkem pěkně. Po cestě jsme kecali, viděli jsme pomníček v lese, dělali teorie, jak k neštěstí došlo a některé byly dost kuriózní. Došli jsme na rozcestí mezi Šebetovem a Pohorou. Dali jsme se do dlouhého kopce doprava na Pohoru, zase jsme brblali na to, jak je to furt do kopce. Ušli jsme asi čtyři kilometry a za námi se začalo pěkně zatahovat a slyšeli jsme jak hřmí. Přidali jsme do kroku a hřmění se stále přibližovalo. Věděli jsme, že pokud nedojdem do vesnice do deseti minut, hrozí nám pěknej slejvák. Pribilinec by z nás měl radost a sotva by nám stačil. Už se před námi objevily štíty prvních domů a na záda nám dopadaly první kapky. Ještě poslední zatáčka a v ní hospoda u Klementů. Jen co za náma zapadly dveře, začlo venku boží dopuštění. Průtrž jak prase. Ale my už byli pěkně schovaní v lokále.

Dali jsme pivo a převlíkli se do suchejch věcí. V hospodě bylo pár místních lidí a mladá holka, která roznášela pivo. Seděli jsme a kecali a potom se nám rozproudila konstruktivní a emocemi protkaná debata o hraní v kapele. Myslím, že to bylo docela plodné, přece jenom jsme hráli teď každej večer a určitě bylo co posuzovat a nad čím se zamyslet. Tak nám pozdní odpoledne utíkalo, pivo jsme proložili sem tam prckem a pokukovali po sličné dívčině za pípou. Vláďa si šel chvilku pokecat a za pár minut už seděla u nás. Povídala, jak to tam na Pohoře chodí, že studuje hotelovku a tak. Chvíli jsme vytáhli kytary, ale nebylo vlastně pro koho hrát. V koutě sedělo jen pět místních týpků a ještě na nás nevraživě koukali, že se jako bavíme s JEJICH pinglicí. Usoudili jsme, že to asi nebude hrací hospoda a víceméně první večer na vandru jsme nehráli. Servírka Lucka nám řekla, že se dá krásně spát na výletišti za kapličkou a že to určitě najdeme. K večeři jsme si dali na doporučení vedoucího speciální tremský guláš – lehce pikantní, (Freddie tvrdil, že kdybychom přišli v kvádru a šlajfce tak to bude speciální manažerský). Lucka si stěžovala, že jí bolí za krkem a Vláďa se pasoval na vrchního vandrovního maséra. Chvíli jí masíroval za krkem, ale pak už Lucka musela obsluhovat další hosty, tak z toho nic nebylo. Vyrazili jsme hledat to zmíněné výletiště. Hezky jsme ho našli a pod střechou rozbalili spaní. Vláďa se šel v noci vychcat a když se vracel, budil mě, že mám rozepnutej spacák, že mi bude zima. Zapnul jsem se, aby mohl Vládík bezstarostně spát a dál už nevím nic.

                                                             10.8.2007

Ráno jsme vstali a udělali k snídani párky z konzervy. Došel jsem do krámku koupit rohlíky a vyžebrat vodu. Nasnídali jsme se a pomaličku začali balit. Zabaleno a my vyrazili na Vláďovo naléhání do hospody na kafe. Došli jsme tam a usadili se na zahrádce pod slunečník. Seděli jsme tam a rozbalili kostky a karty. Lucka nám přinesla kafe a my relaxovali a připravovali jsme na cestu. Koukali jsme do mapy a rozhodovali se. Když tu najednou se u nás zastavil tak pětapadesátiletý chápek, bavil se s námi o politice a o práci – dělal u demoliční čety – a potom objednal slivovice. My jsme to otočili a on ještě jednou. Jak jsme tam seděli, tak začalo zase pršet. Seděli jsme pod slunečníkem, teď už vlastně deštníkem a jel kolem cyklista. Zmoklej jak slepice si přisednul k nám. Dal si taky slivovici a začal se s náma hned bavit. Déšť byl hustší a prudší a zahnal nás dovnitř do hospody.

Vytáhli jsme si kytary a začali hrát. Včerejší bručouni tu nebyli a hrálo se fakt pěkně. Zpívali jsme a lidi s náma. Cyklista nám objednal smažák, jak se mu to líbilo. Den pomalu plynul a nám začalo být jasné, že dneska už se nehneme. Majiteli hospody se hraní taky líbilo a už nás připravoval na to, jak večer bude perfektní, že bude hodně lidí a my se na to začali těšit. Venku pořád pršelo, a když ne, tak lilo. V hospodě bylo dobře a k večeru se začali trousit další lidi. Zkoušeli jsme hrát, ale s přibývajícím časem to bylo horší a horší. Navečer přišli i ti týpci ze včerejška a dávali najevo otevřené nepřátelství. Když jsme hráli, tak schválně pouštěli džukbox. Hodně nahlas se bavili, takže jsme se vůbec nechytali. Tak jsme po několika marných pokusech zase zabalili nástroje a oddávali se poslouchání vesnických drtí z rozeřvané krabice. Vedle nás seděla rodina čechoslováků s hyperchytrým čtrnáctiletým synkem, který vypadal jak mix mistra Beana a Finche. Chlapík se s náma začal bavit a tak jsme se sesedli a probírali všechno možné od politiky přes počítače, hudbu a ženský až k tomu, jak to tady stojí za hovno. Říkal, jak se těšili, že si zazpívají a poslechnou živou muziku, ale fakt se to nedalo. Ani jsme nevydrželi moc dlouho a už někdy kolem jedenácté jsme mizeli za kapličkou pod střechu výletiště. Usnuli jsme raz dva. Byl to nejlínější vandrovní den a můžeme se pochlubit ujitím cca 400 metrů a to ještě přeháním a počítám v to i cesty na hajzlík.

                                                           11.8.2007

Ráno bylo pochmurné a zatažené. Zatímco si kluci čistili zuby, vzal jsem papír a šel přes chráněnou louku do nechráněného hájku upáchat shit. Vrátil jsem se a taky si trošku zkulturnil

chrup, potom jsme koupili jen něco malého v krámku na snídani a sebou konzervu guláše. Rozhodovali jsme se kam dál. V úvahu připadaly dvě věci, buď půjdeme někam směrem na Úsobrno a tam pak někam dál, ale moc se nám to nezdálo, navíc všude bylo po těch lijácích dost mokro, takže se spaním by to bylo takové všelijaké. Druhá možnost byla vrátit se do westernového městečka. Freddiemu psala Eliška, že tam dneska bude country bál a že by to tam mohlo být dobrý. Rozhodování ani netrvalo moc dlouho. Po těch dvou nevydařených večerech jsme si chtěli ještě pořádně zahrát a tam to byla jistota. Ke všemu nás čekal vlastně poslední vandrovní večer.

Vyšli jsme tedy zpět na Boskovice tou samou cestou jako ve čtvrtek na Pohoru. Za odbočkou do lesa jsme koukali po okolí a Vláďa našel hned u cesty asi sedm klouzků. Očistili jsme je a hledali, jestli nenajdem ještě další houby. Našli jsme houby. Jen o kus dál se mi na takovým paloučku zdálo, že tam něco svítí, tak jsem se šel podívat a byla tam velká bedla. Tak jsme jí vzal a nechal se s ní vyfotit. Měla klobouk v průměru tak třicet centimetrů. Hub do guláše už jsme tedy měli dost. Věděli jsme, že budeme jíst zase u toho posezení, jak jsme tam předtím dělali to kuře. Cesta se nám zdála trochu delší, ale po pár set metrech už jsme tam byli.

Rozdělání ohně jsem se chopil já, jakožto fírer a hned jsem byl Freddiem zpucován za nekulturní zapalování ohně zapalovačem a musel jsem si vzít sirky. (Přestože jsem byl fírer!!!). Rozdělání ohníčku trvalo o něco dýl, protože všechno bylo mokrý. Nakonec se to přece jen podařilo a oheň vesele plápolal. Čistili jsme s Vláďou houby a krájeli je na kousky. Freddie otvíral konzervy a já jsem pak seškraboval shora tuk a smažil na něm kousky tý bedly. Nebylo to moc dobrý a houba se připejkala, nicméně se to snědlo. Pak jsme dali na oheň povařit ty nakrájený houby, aby byly měkčí a vyvařili se z nich červi. Pak jsme je (houby) přidali do guláše a všechno to ještě ohřáli. Bylo to hotový, nakrájeli jsme si k tomu chleba a žrali jsme. Snad jsme ještě ani neměli dojedýno, když se opět zatáhlo a začalo pršet. Jenže to vůbec nevypadalo na přeháňku a že by chtělo za chvíli přestat. Seděli jsme tam a kecali a čekali, až se to aspoň trochu uklidní.

Najednou se na cestě objevily čtyři postavy a jestli si můžou přisednout. Naprosto nesourodá skupina. Obtloustlý chlapík s brejlema, hubenej vysokej chlap v pantoflích, žena s pomazánkou a permoník. Ten poslední měl na sobě jakousi podivnou kutnu a byl úplně celej od hlíny. Zeptal jsem se, jestli ti tři cestujou po zemi a ten čtvrtej pod zemí. Ten obrýlenej povídal, že jsou jeskyňáři, že tam mapujou území a že není nutný, aby do děr lezli všichni, že jeden zaprasenej úplně stačí. Rozdělali si chleba s pomazánkou a když se najedli, tak hubenej řílá, že by si si dal špeka. Na to mu nechápavá žena odpověděla, že špek nebrala a že mu musí stačit pomazánka. Soucitně se na ní podíval, a vysvětlil jí, že slaninu tím rozhodně nemyslel. Zeptal se nás, jestli bysme si nedali s ním. Nechtěli jsme a jemu samotnému se hulit nechtělo. Drogy na vandr nepatří! Ještě chvíli poseděli, ale už tak nějak přestávalo pršet, tak se zbalili a šli hledat díry v zemi.

My jsme pomalu taky balili, s hašením ohně jsme si nemuseli dělat starost. Je to zvláštní, řikali jsme si, že pokaždé, když jsme tu byli, tak pršelo. V tomhle jsme měli výhodu. Déšť nás zastihnul vždycky jen pod střechou.Vyšlápli jsme dál směrem k městečku. Tam jsme došli kolem páté a když jsme přišli k baru Mexiko, vyběhla Lucka a začala se s náma vítat, jakoby nás neviděla bůhvíjak dlouho. Dali jsme si pivko a pokecali, co se za tu dobu, co jsme tu nebyli, stalo. Ptali jsme se, co tu bude hrát za kapelu. Říkala, že neví přesně, ale že budou asi dobří. Seznámili jsme se s motorkářem Arielem, který přijel na motocyklu Indian. Vypadalo to, že to bude asi pěknej večer a my jsme zjistili, že nemáme prachy. Freddie chudák šel do bankomatu vybrat, a byl teda asi dvě hodiny pryč, protože zabloudil. Vrátil se a vybalili jsme nástroje. Když hrála kapela, my jsme nehráli, ale když přestali, tak jsme se do toho dali. Hrálo se a zpívalo v Mexiku jak o život. Najednou odněkud přišel Ariel, že musíme jít hned s ním, že svojí kamarádce slíbil, že nás přivede a že jí zahrajem. Tak jsme sbalili fidlátka a uháněli za ním. Došli jsme do Čtyř růží, kde byla spousta lidí a jen co jsme vešli, začli nás vítat řevem a potleskem, stavěli si židle do řad jak v kině a my pro ně upáchali malinký, asi dvacetiminutový koncert.. Začli jsme Čechomorama a dostali se až ke countryovkám a Kamelotům. Myslím, že to mělo dobrej ohlas a kdybych nepřetrhnul strunu, tak bysme možná hráli ještě dýl. Takhle jsme se vrálili zpět do Mexika a já jsem natahoval strunu novou. Hráli jsme a začalo přicházet víc a víc lidí. Za chvíli nebylo v Mexiku k hnutí, lidi seděli a a stáli, k baru se nedalo pořádně projít. V baru se vystřídaly holky, večer obsluhovala Lucčina ségra. Hráli jsme hlavně Kameloty, byl o ně takovej zájem, že jsme přehráli snad celej repertoár a byli jsme jak Kamelot revival. Samozřejmě, že se hrálo i něco jinýho, hlavně písničky o koních a z divokého západu. Kovbojové chlastali a zpívali, ale co by to bylo za hospodu, kdyby se v ní chlapi nepobili. Jeden se tam tak divně motal a hučel do ženskejch, druhýho to začalo srát a tak se tam začali strkat. Jerry jakožto majitel měl strach, aby mu z toho neudělali kůlničku na dříví, čapnul je a oba vyrazil ven, ať si to vyříděj tam. Za chvíli přišli, drželi se kolem ramen a pak je bylo vidět na baru jak spolu chlastaj panáky. Prostě klasika.

Hrálo se asi do pěti, pak nás Verča vyhodila, že bude zavírat a že můžem bejt klidně venku. Šli jsme tedy, věci – nástroje jsme si nechali v baru a Vláďa zjistil, že mu někdo čajznul mikinu. Tak jsme ji zkoušeli ještě najít, ale nepovedlo se. Freddiemu se nechtělo spát, tak ještě zůstal s ožralejma kovbojema kalit a já s Vláďou jsme šli spát kousek dál, abychom neplašili lidi, až budou chodit. Usnuli jsme kolem půl šestý. Už bylo světlo.

                                                            12.8.2007

Vzbudili jsme se kolem desátý. Rychle jsme zabalili spacáky a šli na kafe do Mexika. Byla tam Lucka, před hospodou na lavicích bylo obsazeno pozůstalými nočními ptáky a příchozími ranními ptáčaty. Freddie se chlubil, že nešel vůbec spát a že není ani trochu unavenej. Dali jsme kafe a moc se nezdržovali. Probírali jsme včerejší večer, jak se nám to pěkně povedlo a že sem musíme určitě ještě zajet. Potom nastala chvíle loučení. Se všema holkama jsme si dali pusu, s chlapama ruku. S některejma jsme si dali ještě kontakty. Vyrazili jsme městečkem, lidi, co byli včera v baru nás zdravili jako starý kámoše. Šli jsme kolem Čtyř růží, už měli otevřeno a nápis na ceduli nás nalákal posnídat klobásku a pivo. Dojídali jsme a v tom se ve dveřích objevila Eliška s partou, tak jsme se loučili ještě jednou. Zaplatili jsme a vyšli skutečně na tu poslední cestu na vandru, totiž na vlak domů.

Došli jsme do Boskovic na nádraží, koupili lístky a sedli si a jen tak čuměli kolem sebe. Jelo to asi za půl hodiny, přestupovali jsme ve Skalici nad Svitavou. Bylo to jen jednu stanici, ale na Freddieho padlo spaní, takže usínal, hubu opřenou o kytaru. Ve Skalici jsme vystoupili a čekali na další spoj. Sedli jsme si k zavřenýmu bufetu na lavičku a komentovali plakát, co tam visel. Byla na něm fotbalová jedenáctka ženskejch v plavkách. Tak jsme si vybírali, která je nejhezčí, která je má nejhezčí a tak dále. Pak si Freddie opřel hlavu o stůl a za chvíli spal. Vlak přijel, docela plnej, tak jsme udělali radost jednomu chlápkovi a dvěma ženskejm. Po cestě jsme všichni tak nějak klimbali, až jsme dojeli do Prahy. Kluci vystupovali na Hlaváku, já až na Smíchově. Koukal jsem z okýnka a chtěl jim ještě mávnout, ale furt nikde nebyli. Tak jsem se šel podívat na druhou stranu. Akorát jsem je viděl jak lezou zase zpátky do vlaku, spletli si totiž strany a vystoupili na takovej dělící ostrůvek mezi kolejema. Když přelezli na stranu nástupiště, ještě zamávali a pak jsem viděl už jen dvě houpající se konga. Jedno velký a jedno malý.

O pět minut později jsem i já vystoupil a vydal se domů. Zítra ráno v práci to hezky všechno proberem. Teda jen já s Vláďou. Freddie si jede ještě na týden užít.

                                                        KONEC