VINNÝ VANDR 2012

            Předkec

                        Letos to teda vůbec nebylo jednoznačný. Vytipovaná trasa vandru se měnila jak ponožky - Krušný hory, jižní Morava, východní Čechy, zase jižní Morava, „co kdybysme teda jeli do těch Krušnějch?”, a nakonec – jóóó – jižní Morava. Úplně původní představa, jít  v podstatě Znojemskou vinařskou cyklostezkou, vzala ale za svý, protože nejsme kola a už vůbec ne cyklisti. Podařilo se nám najít trasu ze Šumné u Znojma, kam jsme kdysi dávno taky otiskli ťapky při vandu na Vranovskou přehradu; cíl byl předběžně stanovenej v Osvětimanech, po přechodu hřebene Chřibů. Malovali jsme si, jak budeme přes sklenky čirýho, voňavýho bílýho pozorovat sluneční paprsky, opírající se do vinohradů, a takto že oslavíme jubilejní 15. vandr.

Ale jak to tak bejvá, všechno bylo nakonec jinak....

            Den nula, vlastně jedna - pátek

Pátek. Po těch letech naprosto výjimečnej, protože odjezd vlaku směr jihovýchod byl v 8:06 z hlavního pražskýho nádraží. De facto jsme si poprvé vandr protáhli o jeden den. Nutno přiznat, že hlavní důvod byla práce, kterou jsme si táhli s sebou v báglech – ideální případ obou stran mince. Vezeš to s sebou, ale můžeš jet už ráno.

Rozhodli jsme se Český dráhy otestovat: jeli jsme do Šumné přes Havlíčkův Brod, Jihlavu a Okříšky; v každý z těch stanic jsme přestupovali a na přestup bylo tak 3 – 5 minut. No jestli tohle stihneme, bude to malej zázrak.

A byl!

Ve 12:30 jsme stáli u nádražní budovy v Šumné a ještě se nám řepy kroutily z toho fofru – v Praze nasednout, sežrat řízek, ukuchtěný všestranným panem Brambůrkem, vypít piva v plechu, cvaknout si z placatky, zahrát si karty, ozřejmit pěkné mladé průvodčí v rychlíku, že na Vranov fakt nejdeme, připojit se do práce a cosi upidlikat za hromovýho klení, že se, kua, zrovna signál ztratí, když je potřeba jenom bouchnout do čudlíku ENTER, pokecat s průvodčí v motoráku o tom, jak se vyhazujou a pokutujou nepříjemný pražáci, kteří si myslejí, že jako zákazníci ČD můžou fšecko na svjětě, popít červený svatomartinský pivo a udělat pár fotek, sedět v úplně zadním vagónu lokálky, dívat se na ubíhající koleje a do toho hrát Hop-Tropy, ty jejich geniální trampský písně o cestách, až se to některejm cestujícím dokonce líbilo.

Tak teda Šumná. Hurá bágly na záda a už ukrajujeme první metry. Jel kolem autobus – směr Vranov. „Tam to musí teďka žít,“ mudrovali jsme, „ale bude to tam samej floutek a diskotéka, nic pro nás“ – to jsme ještě neviděli do budoucnosti. Když se autobus vracel, tak řidič přibrzdil a volá na Brambůrka : „Nechcete vzít na Vranov?“ No jo, kdo by ze Šumné mířil jinam, než na Vranov?

Naše barva byla zelená. Ne v ksichtech, ale na stromech a jinejch příhodnejch místech, kam jí pilná káčata nakreslila. Vedla po rovince, což byl ostrej kontrast proti několika posledním vandrům, kde cesty vždycky začínaly do kopce, a zahnula k lesejku. Konečně jsme zase dejchali vlhkou vůni jehličí a slyšeli, jak zpívají ptáci a šumí vítr. Minuli jsme pěknej kamennej drážní můstek a za stálýho tlachání došli k rybníku Vlkov, kterej byl v podstatě o ničem; ale nad ním se ve větvích schovával hrad Šimperk, založenej kolem roku 1239 a zničenej asi za česko-uherskejch válek, protože roku 1516 byl už pustej. To ne, že bysme byli až takový pamětníci, ale to hlásala cedule na stromě, kam jsme se se stále těžknoucíma báglama na hrbech dofuněli. Nechali jsme saky paky u cesty a do hradu šli nalehko. Pěkný místo, na spaní určitě. Po lehkým občerstvení vzhůru dál. Páně Brambůrkova mapa, vyznačující se tím, že obsahuje na určitejch místech značku půllitru, ukazovala, že o pár kiláků dál je rybník Neplechov a u něj kemp. „Tam by mohlo bejt něco,“ svítilo nám v očičkách. To „něco“ nebylo muzeum krásný literatury.

Cestou lesem jsme viděli přistávací plochu pro lítající talíře, hned u ní stál mysliveckej posed. Samozřejmě jsme vytvářeli teorie o únosech myslivců za účelem hlídání mimoplanetárních obor.

Najednou za náma zahrčelo auto. „Tady???“ vytřeštili jsme bulvy, ale uhnuli. Pomalu nás míjelo auto s rakouskou značkou, když tu halt a z okýnka vystrčila hlavu jakási žena, docela zachovalá. „Prosím vás, pánové, neznáte to tady? My tady bloudíme a hledáme cestu do kempu,“ prosila. Vytáhnul jsem mapu a radil jí, kudy dál. Za spolujezdkyni měla asi dceru, dost pěknou. Holt rakouská kraví kosmetika dělá divy. „Děkujeme vám mockrát,“ kejvaly obě řepama a culily se. „Ty jo, v kempu to bude pěkný, třeba bysme si i večer zahráli,“ nasadili jsme tempo, ať tam už jsme.

Ale cesta najednou seběhla z malýho kopečka a rozdělila se na tři proudy, pěkně doprava, doleva a rovně. A značka fuč. „Stráský!!!,“ vzpomněli jsme si na na lesní pokřik z loňskýho vandru, kdy nám bejvalej náčelník káčat taky pěkně zavařoval šíleným značením. „Rovně,“ shodli jsme se, „kam jinam.“ Ale po zhruba třičtvrtě kilometru značka pořád nic. Tak zpátky a mapu do pracek. „No jo, ale tady je prd jasný, kudy jít. Vono to vede asi rovně.“ „Jo, ale tam jsme šli a nic. Hele, ten rybník je tak nějak tady, takže doleva. Dolu je to asi blbě.“ Jenže ani doleva to nebylo. Bylo to fakt dolu, jak jsme zjistili, když jsme se vrátili po chvíli zase na křižovatku a definitivně se svěřili mapě; a zelenou našli až po kilometru.

Pak už začaly mezi stromama prosvítat stříšky chatový oblasti. A zelená nám zase zmizela. „To snad není možný,“ divili jsme se sami svý pidlovokosti. Cesta nás obloukem provedla kolem chat a vrátila nás asi padesát metrů pod místo, odkud jsme vyšli z lesa. A tam jsme zelenou zase našli. „Hurá, teď už to bude snad bez komplikací,“ radovali jsme se a došli k podlouhlýmu objektu, hlásajícímu MEXICO CITY. „Ale to už jsme daleko!“ Oslava byla prostá: několik piv a hamburgry, protože nic inteligentnějšího prostě neměli. Mimo týpka v rádoby vytuněným autě nikdo v hospůdce nebyl. Zamastili jsme kostky, potom zacvakli účet a hurá dál. Hned u kempu je Olbramkostel a z něj jsme to mířili na Kravsko a Hluboké Mašůvky, předně kvůli poetickejm jménům a kvůli cestě, která vypadala, že tím směrem  povede krásnou přírodou a taky kolem velkýho rybníka s kempem, kde mohlo bejt obligátně něco do huby a něco do ruky – jakože večerní hraní. Bylo to ještě kus cesty, „ale když do toho šlápneme, dáme to,“ prohlásil pan Brambůrek. Z Olbramkostela až do Mašůvek nebyla cesta značená, ale s mapou není nic nemožný; i pěkně cíl trefit, i pěkně zabloudit.

Hned za Olbramkostelem nás to zavedlo do lesa; proti nám jel chlapík na kole, vezoucí kyblík s houbama. Pozdravili jsme, což ho donutilo zastavit, z bicyklu slízt a dát se s náma do řeči – bavili jsme se o druhý světový; byl pamětník místních událostí, ale co to bylo, už si nevzpomínám. Cestou dál jsme probírali, jak je fajn, když se lidi dávaj do debat, aniž se znaj. Mezitím jsme z lesa vyšli ven a táhli přes pole. Obloha se nějak začala kabonit.

Tak se před náma objevila vesnička s feministickým jménem Kravsko a za ní byly  Plenkovice. V cestě nám po levý straně stála hospůdka. „Dáme cesťáčka a už se nebudeme zdržovat,“ rozhod Brambůrek. U hospody byla maličká zahrádka, plná místních, tísnících se u grilu. Jejich děcka si hrály na pískovišti hned u našeho stolu a pořád na nás pokukovaly. Jedno a jdem. Kousek pod hospodou byl vpravo takovej obyčejnej dům, ale jeho výzdoba byla unikátní: samý nápisy a cedule typu „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“ a „Ryba smrdí od hlavy, též politicí a fůncionáří“, nebo „Občané, politicí i fůnkcionáří si s vámy vytírají zadek.“ V citacích jsem se nepřeklep, tak to stálo na cedulích. Zajímavý.

Do Mašůvek už jen po silnici; dolů a pak mírně nahoru. A už z dálky byl vidět poutač kempu, kterej nás spoutal a přitáhnul k sobě. Kemp byl poloprázdnej; a auta, co tam byla, měla do jednoho holandský značky. „Máte otevříno?“ směřovala první otázka na mladou, sympatickou číšnici. „Samozřejmě.“ „A jak dlouho ještě mít budete?“ „Dokud budou hosti.“ „Tak to tu budete dneska dlouho,“ zasmáli jsme se a objednali pivko a grilovanou klobásu, protože na nás klečela nejen žížeň, ale i hlad. Pojedli jsme, popili a zjistili, že dneska je v Dýp Mašrůms konec. S plnejma pupkama a s nějakým tím pivkem do nás vjela energie a po dotazu páně Brambůrka, jestli si můžeme zahrát, jsme vytáhli nástroje. Skončilo to pěkně, pár lidí v lokále chtělo, abychom šli hrát k nim, což jsme s chutí splnili, protože pro publikum je to vždycky lepší. Během hraní jsme museli na střídačku na záchod, a už nevím, kdo zjistil, že venku leje – ne prší, ale leje. „To neva, něco najdeme, kdyžtak máme plachtu.“

Ač nerad, někdy po půlnoci nás majitel poprosil, abychom skončili, že by sice rádi, ale do rána to táhnout nemůžou. Jo, votevříno do posledního klienta; tremp asi není klient. Nu což – zapravili jsme účet, ale co teď? Spát se nám vůbec nechtělo. „Je tady ještě něco otevřenýho?“ „No – jedině Bumerang, to je diskotéka tady na náměstí,“ odpověděla slečna čísnice. Tak teda Bumerang. „Hele, to je strašně dlouho, co jsme naposled byli na vandru na diskotéce.“ „No když už jinde nenalejou, tak jdeme tam.“ Na návsi Mašůvek stojí oranžovej kvádr, chvějící se pod tuc-tuc. Jasně, Bumerang. Uvaděči vykulili oči a dali nám razítka na packy. Smáli jsme se, že takový starý pardálové jdou mezi omladinu – ale prdlajs: věkový složení bylo všelijaký, protože místních dospělejch tam bylo dost. Kluci a chlapi seděli, ženský udělaly kolečko a pohupovaly se do rytmu.

„Dneska – bitva dýdžejů,“ přelouskal pan Brambůrek program, vyvěšenej u baru. Tři mladý kluci za pultem, postupně předváděli svoje umění. Kolem pobíhal takovej polonahej týpek s mikrofonem a řval do něj nesrozumitelný hlášky. Skočil jsem pro piva, aby bylo pozorování okolí příjemnější. Hned vedle nás seděla partička mladejch s takovou pěknou holčinou, o to hezčí, čím víc fotoškopků jsme měli. Přised si k nám takovej chlapík, že taky jezdil na vandry a že si musíme dát paňáka; a přinesl Džony Wolkry, čímž nám přeladil chuť a pak už jsme zůstali na nich. Kolem třetí ráno jsme usoudili, že tady už žádnej bumerang nebude; zvedli jsme se a vyrazili. Nepršelo, ale bylo mokro a na obloze zataženo. „Tomu nevěřim, snad seženeme střechu.“ Jestli si dobře vzpomínám, jeden chlapík nám řekl, že máme jít po silnici dolů a doprava nahoru, že tam bude, kde si lehnout. Jo, po silnici dolu. Ale že tam budou stát policajti, to neřek. Asi to ale nevěděl. „Dobrý večer, co vy tady takhle pozdě?“ povídáme policajtům – mladej kluk a holka. „Ale – noční hlídka na vožralý řidiče, ale už končíme.“ Tak jsme chvilku pokecali, ale Wolkr nám stahoval víka. Odbočili jsme doprava, prošli mezi baráčkama a našli vybetonovaný, zastřešený posezení u studny se svatou vodou. Sice z nejbližšího baráku bylo vidět, ale to neva. Rozložili jsme karimatky a spacáky a za chvíli se do svatýho zurčení vody míchalo světský chrápání.

Den dva – sobota

„….sakra.“ Chca nechca, musel jsem ze spacáku na chca. Bylo chladno; v noci hodně a silně pršelo, až proudy vody padaly ze stříšky, pod kterou jsme spali. Zaplať pámbů. Bylo asi devět hodin, to už se spát dál nebude. Sbalili jsme to, připravili snídani ze zásob – a zase se dalo do slejváku. „Hm, nechce nás to z Mašrůms pustit.“ „Ale jdeme, ne? Počkáme, až to přejde, a půjdeme.“

Přešlo to. Asi v poledne. Dokonce i sluníčko vylezlo. Tak hurá na náměstí, na výchozí místo turistického značení. Jenže matka příroda před nás postavila akorát otevřenou hospodu. „Hele, pojďme na jedno.“ „Já si nedám jedno, já si dám nejdřív kafe a kávu.“

Sedli jsme si na terásku, objednali jsme kafe, pan Brambůrek šel na kávu a já, abych se nenudil, jsem vytáh kytaru a brnkal si nějaký drtě – Pink Floydy, Durany a tak. Pan Brambůrek se vrátil, sed si a poslouchal mě, ale dlouho mu to nevydrželo, tak to vytáh taky a začali jsme regulérně hrát; tak, že majitelka hospody sedla ven a poslouchala nás, stejně jako lidi, co se přišli najíst. I my jsme nakonec neodolali a dali si oběd a ještě pivka. „Hele, a kudy dál?“ „Nevim….vytáhni tu svou zázračnou mapu s půlitříkama, to je to důležitý.“ „Jo…počkej, není u tebe?“ „Není, ty jí máš!“ „Nemám…tak jsem vo ní přišel….jo aha: já jí vytahoval včera v tom kempu, možná bude tam.“ „Tak se tam jdeme podívat, ne?“ a bylo rozhodnuto, teda náhoda rozhodla za nás. Hodili jsme na hrb bágly, vzali věci a šli zase do holandskýho kempu.

„Jo, jasně, tady je ta mapa,“ uvítal nás překvapenej majitel. „Tak si dáme aspoň pivo,“ sedli jsme si – u venkovního stolku; všude kolem seděli Holanďani, se kterejma jsme se po chvíli dali do řeči. Samozřejmě byli zvědaví, proč jsme v zelenejch hardech s báglama a kytarama. Vyprávění o vandrování vyvolalo úžas, protože v Holandsku nic takovýho není. Po nějaký době se nás majitelé kempu zeptali, jestli bysme nezahráli jedný Holanďance k narozeninám, že jí říkají maminka, protože už do kempu jezdí strašně dlouho a je v podstatě člena rodiny. Jasně, že jsme zahráli, a ne jednu. Večer tak pěkně ubíhal, až zase začalo pršet. Uklidili jsme se do restaurace a pokračovali; u stolu s náma seděli takový dva chlapi, zhruba stejně starý, jako my; pánové Rybařík a Šnajdr – není nic divnýho, že už si nepamatuju jména, ale myslim, že jeden byl Radek. Hráli jsme dál, dali nějaký piva, snad i tykací paňáky padly. Kecali jsme o všem možným, o vandrech, o cestách, o práci…bylo to fajn, ale kupodivu i ten den padla zavíračka. Kluci nás doprovodili obligátně k svatý studni – chtěli to vidět, protože ten den přijeli a nevěděli o Mašrůms nic. Bumerang byl překvapivě zavřenej, aspoň nás to tam netáhlo. „Pěkný místečko,“ chválili R a Š ležení pod stříškou. Jednoho rozlučkovýho z placatky a zdar, tak zase někdy. Ještě jsme chvíli s Brambůrkem přetřásali den, sice línej, ale zase plnej zážitků a setkání; než nám zaklapla víka.

Jemně pršelo.

Den tři - neděle

            „Vono snad nepřestane, hergot. A mokro všude, sakra práce.“ Tak nás přivítala neděle. Obligátně jsme zbalili, posnídali a čekali. „Hele, jestli nepřestane, vytáhneme ponča a mizíme, protože už je to tady dost vokoukaný, je čas zmizet.“ Naštěstí se počasí umoudřilo, usoudilo, že závlahy je dost a vypnulo déšť. Sláva. Ahoj, místo. Vydrápali jsme se na náměstí, napojili se na zelenou a hurá směr nádrž Výrovice, slibující možnost občerstvení. Značka nás vyvedla ze vsi kolem baráku, kde za oknem hlídala smrtka, pěknou cestičkou k malýmu koupališti s krásným trávníčkem a neuveřitelně čisou vodou, teda viděno zpoza plotu. „To je ale škoda, že je zataženo a chladno, představ si to, polebedit si tady,“ povídá pan Brambůrek.Co už. Záhy zelená odbočila ze silničky vpravo do kopečka a víceméně běžela po vrstevnici, pěkně mezi stromama. Mapa i rozcestník se shodovaly, že před náma je zřícenina Lapikus. A taky že jo, po několika kilácích se před náma na kopečku vztyčyla boční polorozpadlá stěna Lapikusu. Hrad je skvělý trampský místo, pár stop po ohních to dokazoval; je utopenej v lese, v absolutním klidu, pěkně na kopečku s výhedem na koruny stromů. Stáli jsme na vyvýšenině, čučeli do moře zelený barvy a nic neříkali, protože to by bylo úplně zbytečný. Obešli jsme celou zříceninu, napili se, odfrkli a mazali dál. Čas postoupil a přece jen jsme měli kus cesty před sebou.

 Asi po třech kilácích nám střechy baráčků oznámily, že je před náma Plaveč. Těsně před vesnicí byl po pravý straně takovej pěknej rybník a u něj cedule, že za – tuším – pět mega z Evropský unie ho místní předělali ze žabince na Copa Cabanu. Hm, slušný, jak se dá z rybníka udělat tunýlek.

Na návsi nic – jen opodál nalevo velkej zrekonstruovanej zámek, teďka domov důchodců. Pozdravili jsme babičku, sedící na lavičce před bránou. Svitlo jí v očích, bůh ví, kde a jak kdysi potkala nějaký trempy. „Co se dá dělat, pokračujeme na ty Výrovice, tam je značenej kemp…,“ čet z mapy pan Brambůrek, „…kde by to nemuselo bejt marný,“ doplnil jsem já. „Hele, tak dáme cesťáčka, támhle je po levý straně vývěska, snad maj otevříno.“ Sokolovna, a v ní hospoda. Ale kudy tam? Po schodech nahoru, doleva, do dveří, po schodech dolu, doprava a už jsme tam. Ale to je pěkná paní výčepní! Sice obarvená blond, ale taková paní Zachovalá; jenže sotva se člověk přestal dívat do očí a zaměřil se na obličej, zjistil, že taky magistra Vyžilá a paní Kyselá v jedný osobě. Dvě piva, nějaký kostky, a pryč odsud. „Hele, doufám, že ten kemp bude aspoň za něco stát, dál už dneska možná nedojdem“ dumal jsem, i když fírer byl (jestli si dobře pamatuju) pan Brambůrek; a teda měl právo první noci a posledního slova.

Hned před hospodou na druhý straně silnice byl násep, teda protipovodňovej val, kopírující tok potoka, vlastně začátek Výrovický přehrady. Místní cestu po náspu používali jako místo pro podvečerní rajzování. Ke kempu to bylo kolem celý přehrady a přes vesnici, ještě tak hodinku. Popoháněla nás žížeň. Ale co? Když jsme přišli ke kempu, otrávenej mladej floutek po nás chtěl vstupný do areálu. „Ale my jdeme jenom na pivko a dál,“ nechápal pan Brambůrek, „takže na co nějaký vstupný?“ Ale mladej byl neoblomnej. „Tak to jdeme pryč, já nebudu platit vstupný,“ kategoricky rozhod fírer Brambůrek. Zpátky ve vesnici byla hospoda, která nám poskytla pití i jídlo. Ale co dál? Dumali jsme nad mapou. „Hele, tady ve Výrovicích je prd. Pojďmež vedle do Tvořihráze, jestli něco nebude tam, “ navrhoval jsem. I ve Tvořihrázi ale byl prd a navíc se začalo smrákat. „Hospoda je v Žeroticích,“ poradili nám místní. „Jdeme tam,“ padlo fíreří slovo. Jak jsme se blížili ke značce konec Tvořihráze, začal jsem pokukovat po Brambůrkovi, kterej nechápal, proč tak významně čumím; ale když jsem se pár metrů před značkou rozeběh, bylo mu jasný, o co mi jde, a rozeběh se taky, ale o kousíček jsem byl prga. Tím jsem odstartoval tohle zápolení pro zbytek vandru.

Natáhli jsme krok, takže v Žeroticích jsme byli za chvilku. Konečně se dalo svlažit hrdlo. Venku už byla tma. Dali jsme se do řeči s místním lidem a za chvíli se nás postarší, ale sympatická vrchní zeptala, jestli bysme nezahráli; a co by ne? Pro změnu jsme mastili country, na který se od začátku vandru moc nedostalo. Dali jsme se i do řeči s místníma a kdo by to řek? Samí zcestovalý chlapi, jeden dokonce nějakou dobu pracoval v Mombase a vyprávěl o Africe zajímavý věci. Ještě jsme tlachali na ulici, když nás vykopli. „Hele, chlapi, nedá se tady někde přespat?“ „Jo, však tady na konci vesnice se silnice zatočí a po pravý straně bude taková tvrz, zřícenina, to nemůžete minout, tam se určitě dá.“  A přesně, jak nám to chlapík popsal, to bylo. Pěkný, klidný místo na kopečku, přes loučku a roští se vleze bejvalejma dveřma do areálu zříceniny a je vidět, že sem občas zajdou místní, podle stop po ohníčcích na zemi. Obešli jsme to celý a pochvalovali si, že to byl dobrej tip. Po pravý straně byl plac pod střechou, sice polorozpadlou a v některejch místech hrozil pád na řepy, ale záhoř se dal udělat bez problémů. Vedle jsme si rozdělali oheň, opekli buřty a seděli, kecali a čučeli do plamenů.

Celkem rychle se nám začalý klížit pokukovadla, tak rychle do hajan. Oheň ještě slabounce blikal do noci.

Den čtyři - pindělí

            Ráno jak malovaný. Obloha bez mráčku, sluníčko, teploučko, Chüže vyspinkaná do růžova. Zatímco pan Brambůrek odešel na kávu, ochomejtal jsem se kolem a pobalil saky paky. Brambůrek se vrátil jako úplně jinej člověk, holt káva strhá rysy i rysovi; a smál se, že prej šel a šel a jak hledal, kam by vejce snes, najednou ve vysoký trávě došel k tojtojce. “Vytáhni mapu, mrkneme se, jak dál,” povídám panu Brambůrkovi. Shodli jsme se, že asi půjdeme na Lechovice a do Božic, protože od nich je dál už jen placatá země, samý pole; v Božicích bysme mohli vzít vlak a přepravit se do Mikulova, abysme si ušetřili nezáživnou cestu. “Koukej, tady si to odsud můžeme zkrátit po tý asfaltce a polňačce do Kyjovic, a pak už prostě jenom po silnici do Posiměřic a Lechovic, v Lechovicích už jsou vinný sklepy,” olizoval se pan Brambůrek. Tak ahoj, místo, a hurá do stopy.

Sešli jsme z návrší od tvrze přes vesnici dolů na asfaltku a po kilometru nás zastavil plot kolem nějaký vodárny, ale vrata otevřená. U řeky sedělo několik rybářů. “Dobrej den, dá se tudy dostat do Kyjovic? Že prej je to zkratka.” “Nedá, to byste museli zpátky do Žerotic a po silnici po mostě, nebo můžete obejít plot k řece a dát se doprava, to dojdete k tomu mostu taky.”  “No to je pěkně blbý, to se budeme zbytečně vracet,” povídá Brambůrek. “Hele, tady v mapě je ze Žerotic cesta mezi polema na Vítonice, tím si cestu můžeme jednak trochu zkrátit a aspoň nepůjdeme po silnici,” navrhnul jsem. “Fajn, jdeme,” uzavřel Brambůrek. Hned, jak cesta ze vsi zaběhla do polí, vrhlo se na nás hejno hladovejch much; sedaly nám na hadry, bágly, kytary I mordy, jak se člověk ohnal, šikovně uhnuly rukám a líně popoletěly buď na druhou stranu dotyčnýho, nebo svoje modrozelený vypasený tělíčka přenesly s otravným bzučením na druhýho. “Hele, kolik jich plácnu jednou ranou,” hledal si pan Brambůrek zábavu, ale smrtí čtyř much jich na sebe přilákal dalších deset. “Vony si ty potvory myslej, že jsme nějaký hovna, nebo co.” Ať jsme se snažili jakkoliv, nic jsme nezmohli. Dokonce najednou cestu zatarasila výhrůžně se tvářící kukuřice a přes ní se nedalo jít dál. “Hergot kuna, tak jdeme po okraji pole, co už?” Pajdali jsme rozměklou hlínou, kopřivama a svízelem, obcházeli hloučky kukuřičnejch stvolů a chechtali se při vzpomínce na písničku Kamelotu, že “…jen tak pod dekou spal na poli.” Cesta podél pole ale byla čím dál tím horší, prodírali jsme se flórou jak badatelé z Afriky. “Hele, tady za tím valem teče řeka, třeba by se dalo jít podél ní.” A šlo to – dokonce luxusně, protože břeh řeky byl vyrovnanej a posekanej. Cesta podél řeky nás přivedla na silnici, kde se opravoval most před vesnicí Vítonice a za dva kiláky byly Prosiměřice se sámoškou na snídani. Za obchůdkem se dalo sedět u lavice se stolem, čímž byla snídaně dokonalá, jen foukal ostrej vítr, což s kolemjdoucíma dělalo zajímavý věci.

Najedeno, popracováno. “Hele, koukám do mapy a za kousek jsou Lechovice, tam bysme se mohli kouknout, protože tam budou sklepy s vínem,” těšil se Brambůrek. Jak jsme vyšli z Prosiměřic, vítr se utišil a začalo bejt pěkný vedro – vlastně pochopitelně, protože dokola nikde ani strom, ani stín, jen asfalt, pole a my. “Letní vandrovní klasika,” říkám já, “abysme vypotili bůček.” Na jedný křižovatce bylo do všech okolních vsí dva kiláky, I do tý v našem směru. Práče. “Práče zašraňá,” smál se Brambůrek. “Když bude mít otevříno konzum, dám si žmržku, teda zmrzku,” dělal jsem si chutě. A bylo a měli. Poseděli jsme v chládku a stínu na schodech konzumu a ochladili mordy. Lechovice byly za rohem, asi kilák a půl.

Bylo vidět, kudy vede hlavní cesta. Doteď byly vesničky ospalý a vylidněný, zatímco v Lechovicích to žilo. Začátek kraje vína a vinařů nás přivítal stylově – tyč cedule začátku obce obtáčelo víno. “Dáme nějaký papů, ne?” “Jasně, už bych něco skousnul. Tak pojďme třeba sem.” “No – uvidíme, aut tady parkuje dost, aby nebylo plno.” “To teď bude všude,” zapadli jsme do první restaurace. A kdo by to řek? Plno. Hlava na hlavě a ještě ke všemu jsme se ofrňovali nad jídelákem, hlavně nad cenama. “Tak dáme jedno a půjdeme vedle, ne?,” což nebyl zas takovej problém, protože poutač na další restauračku byl hned před náma; nějakej jezdeckej klub. „To by mohlo bejt fajn, stejk z koně.“ „Nebo z kovboje,“ doplnil pan Brambůrek.

Jezdeckej klub byl krásnej, samý dřevo, ale hlavně moc příjemná obsluha, teráska a wifina, kterou jsme potřebovali k práci. Jídlo dobrý, pivo krušovický, prostě samý pozitiva a sociální jistoty. Lebedili jsme si v křesílkách, skrytý ve stínu, popíjeli kafe, okukovali příchozí i odchozí a lenora nám zaťala drápy do zad. Jenže pokračující odpolední hodina a pohled do mapy nás vyštvaly zase do stopy, i když pařák byl pořád ještě dost dobrej. „Vezmeme to nahoru k zámku a potom tady přes les na Božice. Tam eventuelně chytíme vlak a přejedeme do Mikulova, protože na pěšky už tady nic moc neni,“ rozhod Brambůrek, toho času zase fírer, protože on to má v ruce a většinou si vytáhne dobrou kartu, zatímco já vytáhnu přinejlepším sedmičku, a někdy ani to ne, takovej jsem ňouma. „A nahoře bude určitě nějakej sklep, protože tady je na něj cedule,“ dodal ještě, „tam můžeme konečně dát nějaký vínko.“

Cestou k zámku jsme funěli kolem vinnýho sklepa, prvního, kterej se nám přimotal pod nohy. Jenon měl jednu zanedbatelnou maličkost – byl už pěkně dlouho zavřenej; čili se nedalo dělat nic jinýho, než jít dál, stále vejš, až jsme upocený stáli konečně před podnikovou prodejnou Vinných sklepů Lechovice. Jenže lůzrs zase jako prase, prodejna měla zrovna ten den inventůru. „To snad není možný, to se může stát jenom nám.“ Ale aspoň vedle byla otevřená restaurace, která měla po bližším ohledání pěknou velkou terasu a vevnitř poměrně slušnou nabídku vín, ze kterejch jsme si už vybrali. Odpolední sluníčko dělalo prasátka přes flašku s výborným vínkem, parno už ustoupilo příjemnýmu teplíčku a vyhlídky byly opojný, protože vandr byl na svým začátku a dobré to bylo, zatím. Vytáhli jsme kytárky a brnkali si jen tak pro sebe, až to přilákalo nějaký mladý lidi; sedli si k vedlejšímu

stolu a poslouchali. Ale protože jsme měli před sebou ještě kus cesty do Božic, museli jsme se zase zvednout a jít – ještě jsme se podívali k pěknýmu lechovickýmu zámečku s kostelem a pak už se šlo příjemně v lese. Debatovali jsme o všem možným, prošli kolem obydlený samoty, na chvilku se zastavili na křižovatce s cyklistou (myslím, že se nás ptal na cestu) a po nějakejch čtyřech kilometrech nás to přivedlo k hájovně, na silnici a po ní do Božic. „Chtělo by to cesťáčka,“ navrhnul jsem, „…a možná i něco do huby,“ uvažoval pan Brambůrek. Ale kde? Kraj Božic nevypadal nijak slibně, spíš to bylo takový pustý, výhledu na vesnici dominoval ukrutnej barák, domov důchodců, původně nějakej dívčí internát. Po pravý straně byl domeček s vývěskou a u něj dřevěná teráska. Ale divný osazenstvo a tuc-tuc z repráku se nám nějak nezamlouvalo; tak tady cesťáčka nedáme, zkusíme to dál. Náměstíčko je na kopečku; tam je i škola a další hospoda. „Ale nevaří se tam,“ poradil nám místní, „jestli se chcete najíst, běžte na nádraží. Je to sice ještě tak tři kilometry, ale tam je to jistý.“ „Tak to dojdeme, to už nás nezabije,“ svorně jsme přidali do kroku, seběhli z kopce do ďolíku a zase nahoru, kde na nás už čekaly značky vlakovýho přejezdu a za nima malej červenobílej baráček, hospůdka U Šíblů.

Hospoda byla prázdná, jenom u jednoho stolu seděli takoví dva starší typové: „Nazdar, trempi, zahrajete?“ „No, uvidíme, teď chceme pivo,“ odbyli jsme je. Už se k nám točila mladá čísnice, spíš příjemná a zajímavá, než vyloženě hezká. Vybírali jsme neočekávaně široký nabídky a chlapi radili, abysme si dali masovou topinku, že takovou, jakou jí dělá ta holčina, nikdo jinej nedělá. No jasně, mladý maso se těm starejm pardálům líbí; ale tak to zkusíme. A neprohloupili jsme, topinka byla fakt super a těch věcí na ní! Zahnali jsme hlad a žízeň a bylo dobře. „Hele, těm dvěma hrát fakt nechci, ale poďme si sednout na dvorek a brnkneme si,“ navrhnul pan Brambůrek. Zeptali jsme se holčiny, jestli se můžeme přesunout ven za hospůdku; o dvorku jsme věděli z cest na záchod. Bylo tam takový posezení, dřevěný lavice a stoly. Přenesli jsme si piva ven, vytáhli kytary a začali brnkat, ale samozřejmě jsme to potichu moc dlouho nevydrželi a samozřejmě to ty dva chlapy přitáhlo k nám. Seděli, poslouchali, chválili zlato v hrdle pana Brambůrka a pak se začali ptát, jestli neumíme nějaký moravský, o víně. Dali jsme na začátek A já mám koníčka, což se sice chlapům líbilo, ale kritizovali, že to hrajeme moc rychle. Ale číšnici se to líbilo a že, abysme počkali, až se vrátí její táta, že má zpívání moc rád; a přijel, takovej pán při těle, s brejličkama, v obyčejnejch montérkách, ale bylo znát, že to není žádnej trouba.

S těma dvěma typama se dost špičkoval a byl na ně dost akurátní, čemuž jsme úplně nerozuměli, ale on je znal, tak asi věděl. Po několika dalších moravskejch písních celkem pochvaloval, jen se ptal, odkud jsme; když se dozvěděl, že Prágl, usmíval se, že jasně, Pražáci vždycky hrajou moravský písně rychle, že to neuměj procítit. „Tak něco zazpívej,“ ryli do něj typové. „Jo….já zazpívám takovou, kterou jsi nikdy neslyšel,“ opáčil pán. „Já znám všechny!“ hádal se typ. „Tuhle ne,“ usmál se pán, majitel hospody, a spustil Okolo Břeclavě, nádhernou, táhlou píseň, kterou nejenom typové, ale ani my nikdy neslyšeli. Seděli jsme s Brambůrkem s otevřenejma hubama, protože ten chlapík zpíval naprosto neuvěřitelně, krásným, čistým, vysokým hlasem. „Jo, já jsem zpíval s Jožkou Černým, se Šulákovou….,“ začaly z něj lízt informace. Je načase ho představit; pan Lukeštík, majitel hospůdky, vinař, degustátor, rozhodčí na vinnejch soutěžích, zpěvák a milovník moravskejch písní. Chvíli jsme hráli, chvíli poslouchali, až pak najednou pan Lukeštík povídá: „Tak dopijte, hoši, a jdeme.“ „Kam?“ ptali jsme se vyjeveně. „No do skepa, na víno, na ochutnávku!“ Vyžahli jsme půllitry v rekordním tempu, pan Lukeštík odeknul nenápadný vrata, odehnal týpky, kterejm už rejdil jazyk, jak se přifařej k nám; sešli jsme do podzemí, sedli si na

obrácený basy od lahví, paní Lukeštíková nám přinesla nakrájenou slaninu, chleba a pan Lukeštík jí hned poslal pryč, „ženská vínu nerozumí a ve sklepě přináší jenom neštěstí,“ a začala ochutnávka, spojená s výkladem o víně – ale takový věci, že jsme jenom nábožně poslouchali a přikyvovali řepama, teda aspoň na začátku, po několika sklenkách vynikajících ryzlinků, tramínů a rulandského se nám taky rozvázaly jazyky a vyprávěli jsme spoustu historek z vandrů. Tak nám příjemně plynuly hodiny, až pan Lukeštík vytáh svoje nejlepší vína a když i poslední kapka opustila koštýř, byl čas jít spát. „Kde spíte, kluci?“ ptal se pan Lukeštík. „No, někde tady, kde se bude dát, vždycky se něco najde a jsme vybavený.“ „No – když vám nebude vadit stará unimo buňka, tak pro vás nocleh mám.“ „No super, děkujeme, to rádi využijeme!“

Prošli jsme kolem hospody, přes oplocenej dvorek s nějakou drůbeží, pan Lukeštík odemknul unimo a ukázal nám, kde si můžeme lehnout. „Ale tady to okno nesmíte vůbec otevřít!“ nařídil. „Jasně, určitě, a děkujeme ještě jednou!“ „No nemáte zač a dobře si pospěte,“ popřál a odešel. Ještě jsme nadšeně debatovali, jakou máme kliku a k čemu jsme se zase přichomejtli. Ještě rozlučkovej hlt z pleskačky a dobrou noc.

Den pět - úterý

„Hele, neklepou nám na vokno?“ „Asi spíme dlouho, nebo co.“

Ještě bez čoček čumím do vokna přímo před sebou; co to tam je za podivnej hubenej ksicht? „Hele, co to tam je?“ ptám se Brambůrka. „Pštros,“ smál se Brambůrek na plnou hubu. A jo, fakt pštros, študoval nás malinkatejma přísnejma očičkama a zobákem ťukal do okna, aby se dostal dovnitř a zmydlil vetřelce. Tak proto nás pan Lukeštík varoval, abysme TO okno neotevírali.

„Jo, von je jako pes, všechno hlídá, všechno ukradne, a když se mu někdo nelíbí, tak ho štípe. Měl jsem dva, jednoho jsem musel zabít a tenhle se se mnou čtrnáct dní nebavil,“ vyprávěl pan Lukeštík při snídani, jeho paní nám přichystala talíř jídla, velký kafe a i na pivko došlo. Skoro bysme se rozseděli, ale zatímco pan Lukeštík spřádal jakýsi plány s prodejkyní Coca-Coly, omrkli jsme mapu a definitivně se rozhodli, že kvůli absenci pěkný přírody, lesejků, vesniček a případně hospůdek se do Mikulova přepravíme vlakem, „…jede vám v jedenáct dvacet,“ doplnil pan Lukeštík, sedíc už zase u našeho stolu. Pac, pusu, bágly na hrb a na vlak, kterej nás vyklopil na mikulovským nádraží. Plán trasy byl přejít Pálavu a dostat se do vinařský oblasti. „Modrá vede do centra a dál po červený,“ dělal jsem chytrýho, když jsem se před tím podíval do mapy. „Já to tady znám,“ usmál se Brambůrek, „však jsme tady byli na kolech. Hele, znám nad centrem docela dobrou hospůdku, a levnou, tak tam můžeme zajít na oběd.“ „To by šlo, mám už žížeň.“

Sluníčko pěkně svítilo a centrum Mikulova je na kopečku, dva jasný faktory pro propocený trika a šátky na řepách. „Tady nahoru do tý uličky a po levý straně to je, taková obyčejná hospůdka, ale dobrá. Jenom nemá zahrádku.“ „Ale to je škoda, zahrádka by se teď hodila, tak co zajít třeba sem?“ to jsme míjeli otevřenej průjezd s cedulí „Zahrádka otevřená.“ „Proč ne?“ a tak jsme tam zapadli a vybrali si místa v rohu, ve strategickým stínu. „Něco k jídlu?“ ptal se číšník. „Co máte? A dvě piva,“ - a tak před nás položil orosenou odměnu za prvovýstup nádraží-náměstí. „Hm, nic moc,“ krčil nos Brambůrek. „No tak dáme piva a půjdeme dál, ale začíná to tu bejt zajímavý,“ to přijely nějaký cyklistky. „Těm zabrat do šlapek,“ ale za nima přijeli jejich kovbojové a bylo to o ničem, jako vždycky. „Hele, tak přejdeme do tý hospůdky, tam dobře vaří, tam se najíme.“ „Tak jo,“ povídám, a změnili jsme lokál. Brambůrkova hospoda neměla zahrádku, ale bylo to jedno, protože začalo bejt takový vedro, že vevnitř bylo líp. Symaptickej vrchní nám natočil dvě a jakási žena, sedící u pípy, se slušně ptala, jestli bysme jí nezahráli nějakýho Tučnýho. S plnejma břichama a dobrým pivem se těžko říká ne, tak jsme zahráli Tučnýho, potom ještě jednu pro kuchyni a určitě by se to dobře rozjelo, ale to by znamenalo zákys a na to jsme neměli náladu. „Dohrajem, zaplatíme a jdeme, však na Pálavě si třeba zahrajeme,“ rozhodl pan Brambůrek, dost možná fírer ten den.

Červená značka zase stoupala, po pravici s krásným výhledem na Svatej kopeček, starejma uličkama u městskejch hradeb, trochu se občas vytratila, ale Brambůrek věděl, kudy kam, tudíž jsme opustili Mikulov a drápali se okolo vinic po značce na vrch Turold, čímž byl dobyt hřeben Pálavy. Červená se spojila se silnicí a šlo se krásně, pofukoval mírnej větřík, slunce se pomalu klopilo  k západu a vzduch voněl. Vpravo se zjevil skalní útvar Kočičí skála a pan Brambůrek začal štelovat fortygrafický aparátoš. „Jdem se tam mrknout?“ ptám se. „Asi ne, jenom to vyfotim.“ „Hm…hele, já tam jenom rychle zaběhnu,“ povídám – a jak jsem řek, tak jsem udělal; s plnou polní jsem rychlým klusem vyběhl na skály, otočím se a za mnou pan Brambůrek: „Kam běžíš?“ „Aha, sorry, já jsem řek, že se zaběhnu mrknout.“

Z Kočičí skály byl pěknej rozhled, ale nikde žádná kočka, takže návrat na silnici a hurá dál, po značce směrem na Sirotčí hrádek. Zatím pořád po silnici; najednou se ozval podivnej hukot, kterej sílil a sílil, až se zpoza horizontu objevily tři obrovský kombajny, majestátně propluly kolem nás a s rámusem zase zmizely. „Tý jo, tři kombajny viděti, celý den štěstí míti,“ radovali jsme se a odbočili se značkou vlevo, do ostrýho kopečka. Zároveň nás došli dva chlapi, dost nalehko, spíš sportovci než turisti, makali do kopce jak chrti, radši jsme uhnuli z cesty. „Díky, chlapi, teda vy s těma báglama máte ale dobrý tempo,“ udejchaně nás pochválil jeden z nich. „Asi mu už hrabe, anebo jsme dobrý,“ koukli jsme na sebe, ale to nás od stoupáčku stejně nezachránilo. Na hraně kopce s příznačným názvem Stolová hora jsme, splavený a udejchaný, všechny věci shodili a svalili se na zem, protože jsme si ze srandy dali takovej závod, kdo tam bude dřív.

Po krátkým, ale nutným odpočinku s překrásným výhledem na pozdně odpolední Mikulovsko nás cesta začala provádět Pálavou. Už bylo jasný, že dneska se o moc dál nedostaneme. „Zajdeme do Klentnice na jedno, o moc dál už se dneska stejně nedostaneme.“ Červená nás přivedla pod Sirotčí hrad; protože nikde nikdo, shodili jsme u cedule bágly a prošli si stavbu, šikovně udělanou s využitím okolních skal, jen tak nalehko, cosi pofotili, ale už jsme se začali těšit na orosenou sklenici. V podhradí bylo, světe div se, fotbalový hřiště s krásně posečenou travičkou, o kousek níž jakási bouda pro hráče, s malou stříškou, kde by se dalo asi z nouze spát. Pěšina se zatočila dolů a červený střechy klentnickejch baráčků nám zamávaly vstříc. A jak jsme došli k hlavní silnici, hned před náma byl bílej barák s teráskou, slunečníkem a vývěskou. Hurá! Objednali jsme si pivka, donesla je jakási nevlídná žena – nevlídná asi proto, že jíst jsme nechtěli a tak jsme byli nezajímavý, i když se objednávka pozdějc rozšířila o další pivka a kafe, protože ke kostkám je kafe nejlepší. Po stole se povalovaly papíry s nabídkou výrobků z jakýsi cizokrajný rostliny, asi pekelně cizokrajný, podle cen. „Hele, tady je to divný, v baráku seděj tři ženský, jenom jedna se tváří přívětivě, hrát se nedá; zkusím se podívat jenom kousek tady za zatáčku, jestli tam není něco lepšího,“ navrhnul jsem po návratu z kávy, a jak jsem řek, tak jsem udělal a seběhnul po silnici asi 300 metrů níž, i když ve mně byla malá dušička, protože čas pokročil.. Na levý straně silnice stál barák, Obecní hospůdka, rozsvícená, z prvního patra byl slyšet hlahol a smích. Tady to žije! Rychle s tím za tepla k panu Brambůrkovi.

            No jasně, hned jsme se přesunuli, dostali výbornýho Poutníčka, poručili si smažák a konečně to bylo, jak má bejt. No a s plným pupkem do nás vjela chuť, tak jsme vytáhli kytary a zabrali do strun, což po chvíli způsobilo vypnutí všech rádií a jinejch zdrojů rušivýho hluku. Proti mně seděla u vedlejšího stolu taková pěkná mladá holčina, celou dobu si zpívající, pokukující a culící, ale měla na vedlejší židli tělesnou vadu, tak se s ní nedalo ani tancovat. Paní vrchní kolem chodila a měla z toho radost, došlo i na paňáky, naštěstí jen zelený. Pěkně jsme všem přísedícím nafoukli hlavy muzikou, a pak už nastal čas, rozpustit sešlost. Zůstali jsme sedět s vrchní, pokecali u protekčního piva o světě a dostali nabídku, jestli nechceme přespat vevnitř v hospodě. „Ne, budeme venku, nedělejte si starosti.“ „Tak se vyspěte za hospodou na dřevěný terásce pod slunečníkama a já vám ráno udělám kafe.“ To se nedalo odmítnout. A jak se ukázalo, dobře jsme udělali. Teď ale vykrámovat, rozložit a zalehnout.

            Den šest - středa

            Nejdřív jen tak zaťukalo na obrovskej slunečník, ale pak ťukalo vytrvalejc a vytrvalejc, až z toho byl déšť. Ještě, že spíme pod střechou. „Ty vole,“ vyletěl najednou pan Brambůrek do vzduchu, „vona je ta teráska šikmo, tak mi to teče pod záda,“ což byl silnej důvod se zvednout, i když bylo dost ráno, nějak před sedmou. Déšť vytrvale sílil. Pohrabali jsme věci mimo jeho dosahu, navlíkli na sebe konga, protože bylo dost chladno; a vypravili se do nedalekýho konzumu pro snídani. „Třeba se to hned roztrhá,“ dělali jsme si naděje, ale falešný, protože se trhaly leda tak naše gatě, ale ne oblaka. Nasnídali jsme se, uvařili kafe a seděli vedle sebe na posledním kousku suchý lavičky, protože voda shůry nabrala intenzitu regulérní sprchy, což jsme potom využili pro mytí ešusu od kafe a opláchnutí mord. „Vrchní přijde až v deset, že jo?“ „Jo, tak nějak to říkala.“ „No, nemá cenu teď někam vyrážet, ne? Počkáme, až přijde, do tý doby se třeba vyčasí.“ Čekání bylo úmorný, ale nakonec jsme se dočkali cvaknutí klíče v zámku, dokonce už kousek po devátý. „Já nemohla celou noc spát, pořád jsem na vás, chlapci, myslela, jestli jste v pořádku,“ vítala nás paní vrchní a hned nám uvařila pořádnej hrnek kafe. Nechali jsme si pak i natočit pivo a to nás tak spravilo, že jsme po chvíli vytáhli kytary, že si jen tak pro sebe zabrnkáme. A najednou bylo jedenáct, hospoda otevřela a sem-tam někdo přišel. Pan Brambůrek seděl čelem k oknu a najednou povídá: „Hele, tady chodí normálně taková rodina, chvíli sem, chvíli tam, asi nás poslouchaj,“ a najednou ta rodina přišla dovnitř, chlapík se slunečníma brejlema, manželka, syn a dcera, kolem patnácti let. „Ahoj, můžeme si přisednout? My už vás chvíli posloucháme na ulici a je to dobrý,“ povídá ten chlapík. Byla to rodina z Liberce, a to teda musí bejt moc pěkný město, když mají v rodinách takový krásný dcery, jako byla ta jejich. V pauze se syn dovolil, jestli si může půjčit mojí kytaru a brnkal klasický rockový rify, Stairway to heaven a tak. Zase jsme se do toho obuli my a chlapík ošíval, jako by ho bodalo, a pak povídá synovi: „Dojdi mi pro kytaru,“ černou Ibanezu. „Hrajte, já se chytím.“ A chytal se docela dobře. Když jsme si dali zase pauzu, chopil se iniciativy on.

Dával český rockový věci, měl to dobře nahraný, třeba i Dalibora Jandu a takový podobný fláky, který my nehrajeme, takže to bylo moc fajn. Chlapík byl ve svým živlu, rozenej muzikant, hrál, zpíval a evidentně si to užíval. A když jsme s citem zahráli Karvinou, vysloužili jsme si i potlesk. Pro tu jejich krásnou slečnu jsme vypálili Pink Floydy, protože měla na sobě tričko s motivem z Dark Side of the Moon, ale jinak jí asi Floydi moc neříkali.

V takový pěkný zábavě nám uteklo poledne a někdy kolem jedný konečně vylezlo sluníčko a pálilo tak, že všechny louže vzaly za svý. „Však jsme to říkali,“ smáli jsme se, „že přivoláme slunce.“ Rozlučkovej panák s Liberečákama, rozlučkovej s paní vrchní a hurá do stopy. „To bylo super,“ rozlýval se Brambůrek. „A bůhví, co nás ještě čeká, teda, to je vandr, to už máme zase zážitků!“ V podobným duchu jsme krandali, kráčejíc po červený transpálavský značce, teď směrem Děvín a Dívčí hrady. Jdeme krásnou, širokou lesní cestou, když nám hovor přetrhnul dobře známej zvuk. Hrom. „A hrome, že by bouřka?“ Jenomže z cesty nebylo

na oblohu moc vidět, ale když už přece, tak výhled na hrozivou čerň nad náma nám namastil lejtka do poklusu. V dost slušným tempu a už za prvních kapek jsme dofuněli na Dívčí hrady, závěrečný stoupáníčko ke zřícenině jsme skoro vyběhli. Naštestí je tam taková krytá kobka, dobře chránící věci, zatímco jsme prolezli hrad. Z bejvalejch oken byl krásnej pohled na všechny strany, především na to, že mraky se hnaly ze dvou stran proti sobě. Holt dneska je deštivej den. Na zříceninu přišel jakejsi kluk s holkou, celkem pěknou. Prohodili jsme pár slov o dešti, ale oni rychle mazali pryč. Chvilku jsme počkali a ještě trochu padalo, když jsme se pohli dál na Dolní Věstonice, mrknout se na tamní Venuše, na ty jejich Marsy není nikdo zvědavej.

„Člověče, když jsem byl malej, furt jsem ležel ve Štorchovi, a vždycky jsem se chtěl do Věstonic podívat. A jsem tady až teď,“ vyprávěl jsem Brambůrkovi, zatímco jsme klesali z Pálavy dolů k Novomlýnským nádržím. Dokonce nás značka přivedla k místu, kde archeologové vykopali ten slavnej tábor pralidí. Cesta byla po dešti rozbahněná a boty nám pěkně klouzaly.

Dolní Věstonice jsou úplně normální vesnice, ty pralidi tam určitě umřeli nudou. Je jasný, že se věnovali výrobě Venuší kvůli turistům, ale v paleolitu ještě nebyla turistika tak oblíbená, i když zrovna Pálava byla lákadlo už tenkrát, ale protože místo konzumace vína pralidi konzumovali spíš mamuty, který jsou ale mnohem náročnější na pěstování, než víno, tak celej projekt paleolitu ve Věstonicích zkrachoval na nedostatek financí a – jak už jsem zmínil – nudu.

Nutno ale říct, že kdyby pralidi přišli o nějakejch těch pár desítek tisíc let pozdějc, jako my, tak by se nenudili, protože ve Věstonicích byla zrovna pouť, teda ne pouť, ale kolotoče, čemuž jsme se s chutí zasmáli, slyšet z nakřápnutejch reprobeden vřískot pět let starejch letních hitů a do toho halasící profesionální hlas, lákající důchodce na jízdu Hali-Gali pozpátku, asi jako návrat do mládí. Radši jsme se obloukem vyhnuli, což bylo dobře hlavně pro mě, protože bych se určitě snažil vystřelit panu Brambůrkovi růži, ale při svým střeleckým umění bych tak akorát přišel o voko.

„Dal bych si cesťáčka,“ hlásil Brambůrek, vidouc u cesty cedule, který zvaly do jakýsi lovecký restaurace. „Ještě 600 metrů, to snad dojdem,“ dělal jsem si srandu, až se po pravý staně, úplně na konci Věstonic, objevila velká zahrada s parkovištěm a krásná budova, jako loveckej zámeček, se slibovanou restaurací. „Jo pozor, tohle není pro trempy, tak to tam jdeme.“ Způsobili jsme svejma propocenejma šátkama, trikama, maskáčema a v neposlední řadě zablácenejma botama docela rozruch. U vedlejšího stolu seděl pán s paní, před sebou láhev vína, sledujíc nás s mírným nesouhlasem. Dali jsme pivo na žízeň, kafe a rozehráli kostky, k čemuž by se báječně hodilo víno, „konečně, když už jsme v tý vinařský oblasti.“ Nechali jsme si přinést vinnej lístek, ale šedou Rulandu kabinet neměli, jako vždycky, ale aspoň pozdní sběr. Když nám to celkem hezká servírka přinesla, valil pár odvedle oči, pak ještě víc, když jsme ochutnávali a dělali všechno to kroucení huby a uznalý pokyvování řepou.

Večer pokročil. „Ale tady nezůstaneme, tady nic neni.“ „Tak přejdeme hráz a omrkneme to na druhý straně nádrže, ne?“ S tím jsme se zvedli, zaplatili a vyrazili silnicí směr hráz Novomlýnských nádrží a Strachotín. Přes hráz už jsme šli za tmy, což byla legrace; měli jsme nasazený čelovky, aby to odpuzovalo auta, ale zase to přitahovalo hmyz, takže co chvíli nám mouchy, komáři a vážky narážely do ksichtů. Už to začínalo bejt nekonečný, když se začala přibližovat strachotínská světla. „To by bylo, dát tam ještě někde pivo, jsem zpocenej z toho vedra,“ přál jsem si, protoře i přes pokročilou hodinu bylo hrozný dusno. „Ale to snad nebude problém, slyšíš?“ opáčil Brambůrek. Našteloval jsem slechy a jo, odněkud zprava bylo slyšet nezřetelně hudbu, ale zřetelně smích a hovor a dost nezřetelně, ale přece zpěv! „To bude nějakej otevřenej kemp, tady je šipka, zkusíme to?“ „Jasně, nemůžeme nic ztratit.“ Tak jsme došli k bráně kempu, hned za ní bylo občerstvení, už z uličky bylo trošku slyšet kytaru a zpěv. Zubili jsme se na sebe, třeba bude množnost se infiltrovat, nebo si aspoň poslechnout. „Dneska si pustíme pro změnu někoho my. Anebo se přidáme.“

U malý budky občerstvení je velká zahrádka, toho času byla plná lidí, u jednoho stolku seděl mladej kluk s holkou, měli jen jednu kytaru, ale s o to větší vervou hráli a zpívali; část lidí je ignorovala, část pobrukovala s nima. Náš příchod, především pouzdra na ramenou, vylolala malý pozdvižení. Ten kluk s holkou na nás hned házeli cukrbliky a v pauze, jestli se nepřidáme. „No což, přidáme,“ mrkli jsme na sebe. A tak jsme opatrně přiznávali do písniček těch dvou, hodně opatrně, protože ten kluk měl malej problém udržet rytmus a někdy hrál trochu divně. A jak nás začali oslovovat lidi s písničkama na přání, rozbalili jsme to úplně, kvůli čemuž po chvíli kluk kytaru sbalil a pozdějc se i s tou holkou vytratil, a přenechali osazenstvo občerstvení nám. A i když jsme dneska hráli přes poledne s velkou chutí, nic to neubralo na našem výkonu ten večer. U správkyně kempu a obsluze občerstvení v jedný osobě, takový fajn ukecaný holce při tělě, jsme si objednali džbán vína a hráli a zpívali spolu s jásajícím osazenstvem. V jeden moment se k nám přidal chlapík z Něměcka – když jsme na chvíli zabrousili do anglickejch, donesl kytaru a foukačky a dali jsme pěkný pásmo rockovejch a bluesovejch věcí. Chlapík naštěstí uměl anglicky, tak jsme k údivu některejch kempařů pokecali; myslím, že měl radost, že konečně mohl prohodit víc slov než ein bier, bitte. Naše produkce dokonce měla takovej mezigenerační úspěch, že na nás pařila parta úplně mladejch pubošů, který ale začali bejt po určitý době dost otravný, furt chtěli písničky od Kryla, který i v pauzách vyřvávali; nám se nechtělo je hrát pro přivožralý týpky, který tomu stejně nerozuměli. Nakonec – naštěstí - znuděně odešli.

V rohu terásky seděla větší parta lidí, s nima tam byl takovej malej kluk, jejich syn, kterýmu v přestávce táta donesl španělku (kytaru, ne ženskou) a popoháněl ho, ať jde k nám a zahrajeme něco společně. Nakonec úspěšně, klučina Honza si k nám fakt sednul a z rozevřenýho zpěvníku Já, písnička jsme dokopy zahráli a zazpívali asi čtyři věci, z nichž největší ohlas měla Ovečka. Dávali jsme s Brambůrkem bacha, abychom mu hru jen podbarvili, což se nám povedlo a Honzíkovi byl odměnou obrovskej potlesk od všech přísedících, až se klučina červenal a jeho táta málem rupnul pýchou.

Postupně lidi odcházeli, nám ale víno ve džbánku nedocházelo, jelikož byl průběžně doplňován; nakonec jsme zůstali s Brambůrkem, slečnou správcovou a ještě jednou holčinou sami. Ta holčina si k nám nějak přisedla sama a škoda, že si nepřisedla i její kámoška, taková paní Bjork, jenže ta zmizela v kdesi v kempu, asi na kutě. No a ta její kámoška byla čím dál, tím líp. Nejdřív se mi zdálo, že zahájila útok směrem ke mně, ale po několika dalších písních na její přání bylo jasný, že obětí má bejt pan Brambůrek, jelikož zná ty správný nohavicový písně, který holčina chtěla; a když pak svoje zvídavý otázky typu: „Kdo z vás hraje Nohavicu?“ korunovala větama: „Ty ne? Tak ty nemáš žádnej bod a ty máš bodů padesát,“ tak jsem se radši zved a šel mrknout do kempu, kde by se tam nechalo spát, protože už svítalo a byly asi čtyři ráno; a taky, abych nechal Brambůrkovi volný pole působnosti, jenže on je hlava chytrá a oči mu slouží dobře, takže když jsem se vrátil, holčina seděla nafouknutá trochu bokem a Brambůrek mě vítal s lehkým úsměvem: „Kdes byl? Byla tady po tobě sháňka.“ „Sháňka? To jedině z finančáku. Byl jsem se mrknout v kempu, je tam jedna prázdná chatka, na verandě se dá spát.“ „Fajn. Tady holčina tě sháněla, že kam jsi zmizel?,“ to už byla ta osoba pryč. Vysvětlil jsem Brambůrkovi svoje pohnutky. Smál se: „No, nebylo vůbec o co stát. Byla taková spíš hloupoučká, mimo to, že nebyla vůbec hezká.“

Ale protože už bylo fakt ráno, byl nejvyšší čas, jít na kutě. Rozbalili jsme se u tý chatky (po předchozím dovolení se u správcové) a po dobře vykonaný práci umřeli.

 Den sedum – čtvrtek

Někdo ukrad Brambůrka! Jeho ležení bylo prázdný. S tím jsem byl okamžitě vzhůru, jen, co jsem otevřel oči. Spali jsme asi dvě nebo tři hodiny, teda já, kolik on, to jsem ještě nevěděl, když tam nebyl. Ale kde je?

Kemp už bzučel hemžením lidí kolem stanů, aut a motorek. Tu přichází pan Brambůrek, vymydlenej, v čistejch hadrech. „Nějak jsem se vzbudil a už jsem nezabral, tak jsem pokecal se správcovou, probírali jsme její život a tak, no a pak jsem šel dát sprchu do umývárky. Doporučuju.“

            „Že by se z nás stali pánové Topinkové,“ vzpomínal jsem někdejšího spoluúčastníka vandrů, kterej proslul zejména tím, že se často po kempech myl, aby se mu líp lovilo.

„No co už, ale vono to vlastně není vůbec špatný, smejt ze sebe smrdutej pot a špínu,“ přemejšlel jsem, stojíc pod sprchou.

            Ještě kafe, pak pac a pusu se správcovou a hurá do stopy, protože už bylo přece jen docela hodin a zůstávat se nám teda vůbec nechtělo.

            Trasu dál už jsme měli víceméně rozmyšlenou: zaútočíme na srdce vinařský oblasti, to znamená jít do Hustopeč a dál na ty krásný místa, jako Kobylí, Čejkovice a další podobný jména, provoněný vínem.

Červená nás vyvedla Strachotínem, kus po silnici a konečně zahnula do polí, přeběhla trať a skončila u nádraží v Popicích; do Hustopečí jsme to museli trefit po polňačkách podle mapy. „To není tak hrozný, tady furt po asfaltce, pak doprava, kousek, doleva do kopečka na další asfaltku a doprava do Hustopečí.“

            A vlastně to tak bylo, takže o cestě není potřeba se dál rozepisovat, vyjma toho, že už od rána bylo vedro jak blázen, přes Popice jsme šli kolem poledne a v polích nerostly stromy, takže se nebylo kde schovat. Nakonec jsme přece jen našli jednu malou třešni, vrhající do vysoký trávy aspoň nějakej stín, kde jsme na chvíli zastavili, shodili bágly a napili se vody. „Už, abychom byli v Hustopečích.“ Na návrší těsně před Hustopečema jsme chvilku pokecali s cyklistama, hledajícíma cestu; jeli z Hustopečí, tak nás ujistili, že už je to za kopcem v údolí. Ještě jsme se museli promotat mezi barákama k hlavní ulici na náměstí, ale povedlo se a do hospody jsme přišli včas, těsně před tím, než jsme umřeli žízní. Hospoda měla terásku přímo nad hlavní silnicí, což byl, po těch dnech v klidu a mimo hlavní cesty, malej šok. Ale protože bylo takový vedro, občas byl výhled i pěknej. K obědu jsme dali nějaký meníčko, ke kterýmu byla limonáda. Když jsme chtěli další, číšník nás upozornil, že k jídlu je jen jedna sklenice, jinak limonáda  není na lístku, ale že jsme to my, že udělá výjimku a zavře oči. „Ale nikomu to neříkejte, fakt to dávám jen vám,“ čímž nás potěšil.

            „Hele, teď podejdeme dálnici a dál se uvidí, směrujeme to na ty Čejkovice, ne?“ „Souhlas.“

            Jak jdeme Hustopečema, rychle se zatáhlo. „Hele, vono nás to ještě chytne.“ Podešli jsme dálnici a první kapky nám plácly na kytary těsně, když jsme přicházeli k hospůdce pod dálnicí. „Rychle dovnitř! Klika!!“ a už před náma stálo pivo. Hospoda prázdná, ale pěkná. Venku nastalo boží dopuštění a v tu ránu se lokál zaplnil víc i míň mokrejma lidma. „Dáme druhý, přece nepůjdeme do deště, ne?“ „Jak jinak. A vyndej kostky.“

            Jak rychle déšť přišel, tak rychle se vypršel a odešel. „Pojďme tady silnicí do další vesnice, tam možná dám i něco k jídlu,“ dělal si chutě Brambůrek. Ta další vesnice měla poetickej název Kurdějov, cesta do ní byla nelehká, protože to byly dva kilometry furt do kopce, ještě k tomu po silnici, ale kecali jsme, tak to rychle uteklo. Těsně před vrcholem kopce nás předjížděli cyklisti – kluk s holkou, ale nevěnovali nám ani pohled, i když se na chvíli zastavili u jednoho odpočívadla a my je znova došli. Za zatáčkou se silnice zase sklopila a seběhla do Kurdějova, hospůdka byla hned na začátku vpravo, ale byla taková divná, uvnitř jen chlapi, většina z nich byli montéři, opravující chodník a kus cesty. A ještě navíc nevařili. „Jo, tady se nevaří. Zkuste tady penzion na druhé straně Kurdějova, nebo možná Boleradice tady za kopcem, ale jinak se tady nikde nevaří.“ Dali jsme jedno pivko a mrkli do mapy. „Hele, tady ty Horní Bojanovice jsou docela velký, tam něco bude,“ nezdály se nám rady místních, zkusíme tam jít těmahle cestama.“

            Neznačená asfaltka nás vyvedla z Kurdějova k romantický polorozbořený továrničce, místníma používanou jako skládka, kolem ní na kopeček a z kopečka do Bojanovic, docela velký vesnici. Hospoda byla nahoře na návsi, dokonce na ní byla cedule, lákající na mysliveckej bál, kterej byl ale včera. „No, nevařím, ani tady nic nemám, včera jsme měli bál, to byste se najedli, ale dneska nic. No a kolem nic neznám, možná v Boleradicích,“ řekl nám vrchní. „No ale jám už mám docela hlad a bůhví, jak je to kolem, když i taková velká hospoda nic nevaří,“ dumal Brambůrek. „Škoda, že je už zavřenej krám, mohli jsme něco koupit,“ litoval jsem, když jsme šli kolem obchůdku. „Hele, zeptáme se někoho, za to nic nedáme,“ povídá Brambůrek, a hned chytil jakéhosi kluka, který ale nic nevěděl. Šli jsme dál, až nám do cesty vlezli tři chlapi, ne přímo opilí, ale trochu naváto měli. „Hospoda s jídlem? Možná v Boleradicích, v Němčičkách u bobové dráhy je občerstvení, jinak asi nic. Vy jdete z Kurdějova? No jo, tam nemaj nic, a tady měl včera, když byl bál, ale dneska nemá nic.“ „A co krám?,“ povídá druhej chlapík. „Krám má zavřeno,“ povídáme, „kolem toho už jsme šli.“ „No tak víc asi nepomůžeme.“

            Co teď? „Hele, před krámem stojí auto a někdo je vevnitř, zkusíme se zeptat.“

A vyšlo to – v krámě byla inventura, ale sympatická mladá vedoucí nás nechala nakoupit; dokonce rohlíky nám prodala prodavačka z těch, který měla připravený domu. „To se jen tak nevidí,“ rozplývali jsme se nad tou nečekanou ochotou. Tak jídlo jsme už měli, ale ještě nějaký pití. „Hele, tak půjdeme do těch Boleradic, dáme teplý, dáme pivko, todle máme na kdyžtak na snídani, možná si tam zahrajeme, ne?“ navrhoval pan Brambůrek a samozřejmě se nesetkal s nesouhlasem. Zakousli jsme do koupenejch klobás, už posilněný hodili bágly na záda a vyrazili po silnici směr Boleradice, to znamená zase vystoupat Bojanovicema zpátky kolem hospody a hurá na silnici. Už se začínalo smrákat, silnice prázdná a její jednotlivý úseky byly rovný a dlouhý, prostě turistická lahůdka. Ale nálada výborná a sil ještě dost; nasadili jsme ostrý tempo a ty necelý čtyři kilometry jsme urazili ve slušným čase. Cestou jsme potkali ty cyklisty, který nás minuli před Kurdějovem.

Boleradice jsou celkem roztažený, konečně se před náma objevil osvětlenej vývěsní štít. Na dvorku hospody seděla u venkovních stolů a lavic parta nějakejch důchodců, který po nás chtěli hraní, ale protože se nevařilo, dali jsme jenom rychlý pivo a pakovali se pryč. „Vaří se možná v Němčičkách u bobovky, ale už je dost pozdě a nevím, jestli už nemaj zavříno,“ poradil nám vrchní. „Uf, Němčičky jsou asi čtyři kiláky odsud, dáme to ještě?“ „Jo, dáme, prostě tam dojdeme a uvidíme, co tam bude. Jídlo nějaký máme, pití by holt nebylo, ale máme vodu, prostě tam dojdeme a uvidíme.“ A stejným ostrým tempem jsme se vrátili na křižovatku nad Bojanovice, ale pochopitelně neodbočili, ale už tmou pokračovali na Nemčičky. „Sakra, to je stejný, jako v těch Boleradicích, vesnice dlouhá jak blázen. Kde ta bobovka je?“ „Tak se zeptáme, až někoho potkáme,“ debatili jsme za pochodu usínající vesnicí. Po stranách byly často větší či menší vinný sklípky, některý byly fakt luxus. „Víno asi i vynáší,“ uznale jsme pokyvovali řepama. Před náma se ze tmy vylouply tři nastrojený mladý pipinky, docházející k zastávce autobusu a louskající jízdní řád. „Ahoj holky, prosím vás, nevíte, jestli je tady v Němčičkách někde ještě otevřená hospoda, kde by se dalo najíst?“ „U bobovky je určitě otevřeno a ona vám něco určitě uvaří,“ obdrželi jsme konečně spásnou odpověď. „A jak daleko to je k tý bobovce?“ „Asi půl kilometru pořád dolů a pak už to uvidíte.“

A najednou bylo šlapkám ťapkám pro dnešek konec, protože malá osvětlená teráska dřevený budky, u stolů sedící lidi a hlasitej hovor oznámily, že občerstvení u bobovky fakt ještě funguje. Celý uchozený jsme shodili bágly a šli si dovnitř objednat. Obsluhu hospůdky zajišťovala dost dobrá a milá paní s jiskrou v oku, taková festovní pětačtyřictíka. „Já vám ty pivka hned přinesu, však si jděte sednout,“ s pěkným úsměvem roztočila pivka.

            Osazenstvo zahrádky byli tři jacísi typové a tlupa mladejch místních, už docela rozjařenejch, především kluk, kterýmu ostatní říkali Marcin, takovej všudebyl, všechnoznal, od všeho klíče a vtipů plná prdel. Samý paňáky, pořád fotbálek, samý přidrzlý kecy na všechny a na všechno, i na tu paní, která je pořád s tím úsměvem krotila, obsluhovala a snášela. Na nás si, kupodivu, nedovolovali, asi jsme měli po tom turistickým maratónu ztrhaný rysy; a i když jsme určitě – coby dva ksichty v maskáčích – mohli bejt terčem vtipů, nebyli. V poklidu jsme  popíjeli pivka, mastili karty, vedli řeči, i na paňáky došlo, pozdějc jsme si k jídlu dali nějakej pečenej bůček. Mlaďasové byli čím dál tím hlučnější, ale v jeden moment, když sháněli parťáka na fotbálek, se na nás otočili ještě dost slušně, ale pohořeli, protože na fotbálek jsme opravdu chuť neměli. V jeden moment se chytili s těma třema typama, poštěkávali na sebe nějaký hesla, dokonce i na rvačku málem došlo; jeden z těch mladejch řval na jednoho toho typa, že ať jde ven, že on seděl v krimu, takže je mu všechno jedno; ale to už nekompromisně zasáhla paní vrchní. Část mlaďasů se sebrala a odjela, ale pár jich zbylo, včetně toho Marcina, kterej (jak jsme se pozdějc dozvěděli), pingloval v nějakým baru snad v Hodoníně, a na místní poměry měl asi slušněj příjem, takže mohl chlastat a bejt drzej. Chlubil se, že hraje pokr (a ptal se nás, jestli si nechceme zahrát) a že za ten den vypil asi dvacet paňáků.

Ale nakonec i jim došly síly a zbyli jsme s paní poslední. Trochu jsme pokecali, jak se věci mají, pomohli jí uklidit, a její návrh, abysme v klidu spali na tý terásce, jsme nakonec přijali. „Zítra ráno vás vzbudí moje kolegyně, je taková pěkná černovláska, budete hned vědět, a dobrou noc. Jenom, prosím, ukliďte sklo na parapety. Ještě vám natočím, abyste měli, ale už jedu spát.“ „Děkujeme,“ rozloučili jsme se, popili, pouklízeli sklo tak, jak poprosila, poposouvali nábytek, aby se dalo spát, rozdělali záhoře a rychle umřeli, protože už jsme byli z celýho dne pěkně utahaný.

            …

Najednou zvuk kroků na štěrku. „Ty vole, tady někde jsou, musíme je najít, doprdele.“ Hned jsem se zved na loktech, stejně, jako taky vzbuzenej pan Brambůrek. Kolem byla tma tmoucí, ještě noc, jenom díky pouličním světlům jsme zjistili, o co jde. Marcin a pan Zavřenej přišli zpátky, protože ztratili klíče a nemohli se dostat domu do pelechu. „Neviděli jsme klíče, tady nic nezůstalo.“ Ještě chvíli čmuchali kolem, ale nic nenašli. Do rána už byl klid.

Den osm – pátek

Den jak malovanej. Sluníčko pálilo už od rána, nebe jak šmolka. Pomalu jsme sbalili věci, vyklepali a vyvětrali celty, vyčistili kytary, trochu i brnkli, když tu přijelo auto a z něj vystoupila černovláska v letních šatech, taky taková čtyřicítka; a hrnula se k občerstvení. „Dobré ráno, pánové, jak jste se vyspali? Jana mi říkala, že tady budete. Chcete kávu? No – že se ptám, prostě vám jí udělám.“ Byla fakt hezká. Donesla kafe a začala zametat a vytírat, což bylo pěkný, v těch krátkejch šatičkách.

Zjistili jsme, že na nás sedla lenora. A to přímo lenora mega. Po včerejším maratónu se nám nikam moc nechtělo, a když jsme vyšli ze stínu terásky, vražedný vedro nás kleplo do řep. Kecali jsme ,seznámili se, pili pivo, brnkali si a najednou nás osvítilo, že nemusíme nikam spěchat, a že bysme mohli zajít naproti na koupák. „No a co? Vandr, ne? Osvěžíme se a kdyžtak vyjdeme odpoledne.“ A jak jsme řekli, tak jsme udělali. Domluvili jsme si úschovu věcí v kiosku a jen nalehko přeběhli přes silnici na koupaliště. Zaplatili jsme omračujících pár korun vstupný a zamotali se mezi koupálníky, který – z neznámýho důvodu – polehávali na dekách, stáli frontu na občerstvení, seděli u stolků, postávali u bazénu – ale NEBYLI V BAZÉNU. Tak jsme rozhodili celtu, odhalili svoje vytrénovaný svaly a hned hupli do vody, která byla čistá a voňavá. Jen trochu chladnější, ale ne zas tak.

Strávili jsme teda přespoledne vyleháváním, koupáním, v občerstvení jsme zakoupili víno a popíjeli jsme, okukovali místní lid a netěšili se, že budeme asi muset do hadrů a do stopy. Koupaliště bylo moc příjemný.

Po návratu z koupaliště už byla v kiosku i Jana, která spolu s Renčou přemlouvaly Yedowku, aby zůstala a večer zahrála, jenže zlatá pravidla hovoří jasnou řečí. Jdeme dál. Po vyzvednutí věcí a rozloučení se s osazenstvem kiosku nám sluníčko, pálící na hlavy, zpříjemňovalo cestu dál; po silnici do Bořetic. Za přejezdem stála cedule o republice Kraví hora, vinařskej recesistickej stát, vlastně součást Bořetic. „Tam se jdeme mrknout, to vypadá dobře,“ mrkli jsme na sebe po přečtení informační cedule. Za prázdnou budkou celnice nás silnička, po který se nesmí jezdit fryško kvůli děckám aj ožralým, vyvedla do srdce republiky, tvořenou dvěma uličkama se sklípkama. Prošli jsme si to kolem, nikde nikdo. „To je nějaká liduprázdná republika,“ divili jsme se. Holt původní velká sranda, dovedená téměř k dokonalosti, časem vyčpěla. Ale jo, alespoň několik málo sklípků vypadalo, že jsou otevřený, a hlavně sídlo vlády Kraví hory, vlastně trochu větší sklípek, v něm tři turisti a docela pěkná mladá holčina, působící jako prodejce suvenýrů, vína a informační kancelář. Nabídla nám ochutnávku vína, dali jsme pár sklínek a to nám podráždilo chutě tak, že jsme si koupili Rulandský šedý, výběr z hroznů 2011 a vypili to na místě, aby Yedowa Chϋže poctila svojí konzumací Kraví horu. Ale když už bylo vidět dno lahve, museli jsme vyrazit. Naštěstí ne moc daleko, jen asi kilometr z Kraví hory k přejezdu a hned za přejezdem do hospůdky na nějaký jídlo, zaplaťpámbů na terásce, tudíž aspoň trochu na vzduchu. Vedro bylo ještě pořád obstojný. S náma seděla venku parta mladejch lidí ze Slovenska.

            Jak tak jíme, přijel jakejsi floutek, chvilku seděl na místě a pak si přised k těm Slovákům a začal se jich vyptávat, jestli náhodou nemají nějakou trávu. Otázky jim dával ale tak divným stylem, že jsme si začali říkat, jestli to není nastrčenej fízl. Není jistý, jestli Slováci travku měli, nebo jim ten chlap taky přišel divnej, každopádně z trávy nic nebylo.

            Během jídla jsme študovali mapu, kam dál. „Hele, není to daleko do Čejkovic, a Templářský sklepy jsou jistota, tam by to třeba mohlo bejt fajn. Můžem jít třeba tady přes ty Vrbice.“ Dohodnuto, hurá do stopy. Bořetice poměrně dlouhý, jak už to v tomhle kraji je, a za cedulí konce vesnice vedla silnice pěkně rovně, aby bylo vidět, a do kopce. Ještě kus cesty to bylo hej, ale pak přišel zrychlenej dech, funění, hned po něm pocení a nakonec nadávky, ale se smíchem. A jak se blížíme k vrcholu kopce, počítal jsem trochu v hlavě a povídám Brambůrkovi, že támhle u tý cedule úspěšně projdeme stej vandrovní kilometr. Chca nechca jsme přidali do kroku a pak do sprintu, kdože ten stej kilometr urve. Už nevím, jestli to byl Brambůrek, nebo já. Ale podali jsme si tlapy a cvakli z pleskačky. Vrbice už byly na dosah. Jasně, že se strhla bitva ještě o vrbickou ceduli. Zpocený jsme stejně byli dost, tak to bylo jedno.

            Naštěstí hned na kraji Vrbic vlevo číhá na poutníky hospoda. Museli jsme dát jedno – na žízeň, na oslavu a i na lenoru, která si vybírala ten den velkou daň. S výčepním jsme se dali do řeči o okolí, a o možnostech hraní ve sklípku; že prej na vrchu Vrbic jsou krásný sklípky, ať se určitě podíváme a možná i najdeme. „Kdyžtak řekněte, že jsem vás poslal.“ Pivo v nás, jdeme dál; a konečně jsme na vršku Vrbic, odtud už cesta do kopce nepůjde.

            Vrbický sklípky jsou krásný, ve zrekonstuovanejch uličkách; jejich kulatý okýnka a travnatý hřbety nám připoměly Hobitín, na což jsme Vrbice hned překřtili. U několika hobitínskejch sklípků stály drahý auta se zlínskejma, brněnskejma a pražskejma značkama, u jednoho dokonce stáli lidi, vyšňořený jak na svatbu. „No jo, tudy tečou prachy, ale dolů do vsi už asi nedotečou,“ debatovali jsme o rozdílu mezi výstavností vršku a všedností spodku vsi. „Ale hledat už nic nebudeme, jdeme dál, Čejkovice čekaj.“ Společně s cestou jsme se zatočili kolem lesejka nad Vrbicema a za ním nás čekaly rozlehlý vinice, konečně neklamnej důkaz toho, kde vlastně jsme. Dobře pět kiláků jsme šli jenom vinicema, ale to nevadilo; konečně přestalo bejt vedro a šlo se příjemně po návrší nad Čejkovicema. Všude, kam oko dohlídlo, samý vinice.

            Konečně se cesta zařízla do úvozu a sbíhala mezi první baráky, až jsme se prokličkovali na náměstí, přímo proti nám, pro změnu v kopečku, stál zámeček a pod ním dlouhá zahrádka restaurace u Templářskejch sklepů. „Pojďme se tam mrknout, já tam nikdy nebyl,“ povídám. Sice vstup do sklepů už byl dávno zavřenej, ale zahrádka byla skoro plná. „No když už jsme tady, tak se najíme, mám hlad,“ prohlásil Brambůrek, takže jsme způsobili malý pozdvižení, když jsme se hrabali na zahrádku a ke stolu. Obsluze ale nijak nevadilo, jak jsme byli upachtěný a zpocený, chovali se k nám profesionálně a odměnou jim bylo, že jsme se pořádně najedli a napili, včetně vína. Sedíme s plnejma pupkama a najednou no jo, co bude dál? Už byla tma, restaurace pomalu zavírala a my najednou netušili, co a jak. „Bylo by fajn si někde zahrát, ale tady v Čejkovicích asi ne, a taky je otázka, kde budeme spát.“ V restauraci se nám už sedět nechtělo; hodili jsme věci na záda a vyrazili do nočních ulic. Všude mrtvo. Aspoň, že o kus dál byla otevřená velikánská hospoda s kulečníkem a bowlingem, taková herna. Kanimůrovatá číšnice (metalový tričko, piercing, kérky) nám natočila pivka, který do nás syčely na terásce, zatímco jsme študovali mapu a rozebírali, kam jinam, když Čejkovice zklamaly. Sedíme, hrajeme kostky a v tom se přišoural kluk, nevypadal úplně normálně. Dal se s náma do řeči; když zjistil, že se pan Brambůrek jmenuje Pavel, tak zajásal, protože byl taky Pavel. V podstatě se nám otevřel jak krabička, že přišel o práci, že bydlel s nějakou holkou a jejím dítětem, ale ta ho vykopla (měl slzy na krajíčku, jak to vypravoval), že je teď na ulici, že má s bídou základku a že ho nikde nechtěj, že miluje chození a že z Hodonína do Brna šel pěšky hodinu a půl – to by znamenalo, že je rychlej, jako auto, což mu ale bylo úplně fuk a my z toho měli prdel.

            Koupili jsme mu pivo a pak ještě jedno, bylo nám ho líto a konečně to sice byl poděs, ale neškodnej. Po nějaký době se odpoklonkoval a odešel. Ale co my? „Hele, třeba pojede ještě nějakej bus zpátky do Němčiček, nebo si něco stopnem, tady prostě nebudeme,“ rozhod pan Brambůrek. Zastávka busu byla kousek od hospody, ale v tuhle noční hodinu už nejelo nic. „Tak to jsme asi dost prokoučovali,“ politovali jsme se. Kolem šel nějakej kluk; ptali jsme se ho, jestli by neporadil, co kde v Čejkovicích je, nebo jak bysme se dostali pryč. „Hele, nevim, ale jedeme s kámošem tady kousek autem, tak se ho zeptám, jestli by vás nevzal.“ Za chvilku si to přišustil starej Passat, ale jeho majitel se nás asi bál a nevzal nás. Kluk se omlouval, ale to bylo prd platný. Zbyli jsme zase sami.

„Hele, jak jsme šli z těch Vrbic, tak tam přece bylo takový turistický odpočívadlo. Co kdybysme se k němu vrátili a přespali tam? Tady už nic nevymyslíme.“

„Tak jo, můžeme to vzít třeba touhle ulicí, to dojdeme sem a to už jsme kousek vod značky,“ ukazoval mi v mapě Brambůrek a nebylo proč nesouhlasit, když dneska už nic nevykouzlíme víc. Dokonce na jednom sloupu byla cedule, směrující k hřišti. „Fajn, štěstěna se obrací, hřiště je tutovka,“ vykouzlil se nám konečně úsměv na xichtech. A za chvíli ještě víc, protože najednou nám vítr tichem tmavý ulice přines muziku a nezřetelnej zpěv. „Ha, jdeme se infiltrovat, třeba zahrát,“ dělali jsme si naděje.

A bylo to úplně jinak. Na konci ulice, hned proti hřišti, byl jedinej vysvícenej sklípek, teda luxusní sklep, u něj zaparkovaný auto s votevřeným kufrem, ze kterýho hrála nahlas hudba – a to byly dvě ráno! – a kolem toho juchala banda mladejch kluků v různým stádiu opilosti. A jak nás zmerčili, s jásotem nás stáhli k sobě a že nesmíme jít pryč, ať hrajeme, chlastáme a jíme s nima, že to je super. Po tom zklamání z Čejkovic a bití se v čela, jak jsme to prokoučovali, to byl přímo zásah shůry. Nedali jsme se nijak přemlouvat, vlezli jsme k nim na zahrádku před sklepem, vybalili kytary a pustili se do hraní, což v klukách vyvolalo úžas, protože vůbec nečekali, že to tak rozjedeme. Přinesli nám různý druhy vín, přinesli nám tácy s lahůdkama, posedali si kolem a družba byla dokonalá. Jeden kluk byl míň vožralej a nejlíp se s ním dalo mluvit; ta parta byli kámoši a jeden se loučil se svobodou, proto ten humbuk. Kluk byl mamka, měl tam svýho taťku, ale byl v pohodě, nikdo by to do něj asi neřek. Byl to podnikatel, účtař, ostatní byli v nějaký firmě. Všichni asi měli celkem prachy, protože jídla i pití bylo dostatek.

I když jsme začali hraní pěkně ostře, pomaličku jsme cíleně klidnili rozvášněný kluky pomalejšíma a pomalejšíma věcma, tak dobře, že po chvíli vyšel i majitel vinař, pan Fojtík, kterej, když zřejmě zjistil, že jednak nejsme vůbec vožralý, jednak se s náma dá normálně bavit, si k nám sednul a povídali jsme si o všem možným, především o tom, že část tý party už dělala moc velkej bordel a i my už jsme pak přestali hrát a tišili bouře, což se nakonec docela povedlo. Chudák pan Fojtík už z toho byl šedivej, určitě přemejšlel, jakou bude mít vostudu, ale bohužel, potřeboval prachy na provoz vinice, takže i takovýhle party musel obsloužit. Za hraní, přístup, slušnost a pomoc při pacifikaci jsme dostali každej flašku výbornýho vína.

Bylo asi půl šestý ráno a svítalo, když jsme odcházeli. Kluci, teda aspoň ti, který to přežili, se s náma loučili jako s hrdinama a strašně moc nám děkovali, stejně, jako vinař. Spokojený a vyculený jsme se vyškrábali po polňačce zpátky na cestu Vrbice – Čejkovice, došli k vzpomínaný křižovatce cest, u který bylo dřevěný turistický posezení; pár lavic, stůl a betonocej podklad, na kterým bylo možný rozdělat ležení. Slunce už stálo poměrně vysoko, bylo totiž půl sedmý. Pokusili jsme se zavřít víka.

Den devět – sobota

Ale to nešlo, protože kolem vlastně ihned začaly jezdit traktory s vinařema a jejich pomocníkama. Léto v plným proudu a to je samozřejmě doba mohutný přípravy na sklizeň. Za chvilku byl cvrkot kolem takovej, že asi tak po hodině spánku jsme se zvedli, narychlo sbalili a popošli o pár kroků vedle, kde cesta na Vrbice trochu uhejbala doprava a druhá šla prudce doleva a dolů a mezi nima byl takovej travnatej pás s několika stromama, ne nijak závratně pěkný místo, ale přece jen stranou od vinařský dálnice.

Ale bylo rušno už tolik, že i když jsme podřimovali, neusnul už ani jeden. Pomalu jsme si sedli, ospale jsme mhourali do ostrýho ranního slunce a začali plánovat poslední regulérní vandrovní den.

 „Zpátky do Čejkovic nejdem. Navrhuju jít zpátky do Němčiček, vykoupat se, přečkat pařák, co dneska bude, večer si třeba zahrajeme u kiosku, konce konců jim to i celkem dlužíme, když nás tak prosily a my se na to vyprdli. Bylo by super, vandr uzavřít hraním,“ rozumovali jsme navzájem. Takže jsme sbalili všechny saky, hodili je na záda už jako paky a vraceli se pomalu stejnou cestou do Vrbic; pomalu proto, že spánku bylo málo, už to zase pěkně pálilo a bylo vedro. Ve Vrbicích cesta vede kolem hospůdky, která měla zrovna otevřený dveře. „Že bysme dali jedno protiúpalový?“ – a ve dveřích se s náma srazil kluk, vynášející do přistavenýho auta kytaru. „Ahoj, muzikanti,“ pozdravil nás. Za ním vylezli ještě další, mezi nima ,moc pěkná holka,  krásně se na mě usmála. „To jsme měli vědět,“ zjihnul jsem jak mladík. „Jo, ale ty typové jsou takový divný, buď rád, že máš víno,“ usadil mě pan Brambůrek. Pivko do nás zasyčelo a hned jsme mazali pryč, ale ne stejnou cestou do Bořetic, alébrž po modrý do Kobylí; začali jsme mít hlad.

 „Začíná to bejt Tour de Hospa, ale co už dneska vykouzlíme.“

Modrá vedla po silnici, sledující vrstevnici táhlýho kopce, ze kterýho byl pěknej výhled na okolní vinice; po asi třech kilometrech spadla na kraj Kobylí a motala se mezi baráčkama.

„Dobrý den, byla by tady v Kobylí nějaká hospoda, kde se vaří?“ ptal se Brambůrek starý paní, která nás šmírovala z okna. „Tady kolem školy a dojdete k ní, vaří tam a dobře,“ obdrželi jsme spásnou odpověď. Hospůdka byla přesně taková, jak jsme se dozvěděli: malá, příjemná, se zahrádkou, obsluhovala moc sympatická vrchní a vařili výborný domácí jídla. Hned jsme si naprali pupky.

K vedlejšímu stolu přijela omlácenou felícií tlupa mladejch kluků, evidentně z nějaký stavby; měli od malty zablácený všechno. Už od pohledu vysmátý. Čekali jsme nějaký kecy, ale k našemu údivu kluci za celej jejich oběd neřekli jedno jediný sprostý slovo, ani „ty vole.“ Neuvěřitelný.

Po obědě, kávě a kafi se nám už tuplem nechtělo někam vláčet, ještě k tomu s vidinou trasy do Němčiček – po silnici a na prudkým slunci. „Pojedeme busem,“ naše lenora dostoupila vrcholu. A tak jsme ty čtyři nebo pět kilometrů do Němčiček dojeli. Samozřejmě, že jsme si dělali chutě na koupák. A k našemu překvapení u bazénu ležela Jana, ta první obsluhující u kiosku pod bobovkou. Smála se, zdravila a hned kula železo, že jsme se určitě vrátili kvůli hraní. „No jasně, přesně to víš.“ „No tak já obvolám lidi a uděláme pěkný večer,“ rozhodla se Jana, sbalila deku a odešla, takže zbytek odpoledne jsme věnovali sobě, sprše (už na nás nesedaly ani mouchy, x krát propocený věci dělaj svoje), koupání a relaxování na večer.

Když jsme pak z koupáku přišli ke kiosku, vyvalili jsme oči: kiosek úplně narvanej, venku ze zahrádky udělaný velký sezení a všichni nás s jásotem zdravili, že přišly hlavní hvězdy večera. Osazenstvo bylo tvořený snad všema věkovejma kategoriema – mladý, starý, postarší, chlapi, ženský; a všemu kralovala Jana. Její kolegyně Renata, bohužel, nepřišla, ale za to zase přišla jiná paní Renata s nějakýma klukama, seděli u našeho stolu a byl s nima fajn pokec, teda v těch řídkejch chvílích, kdy jsme nehráli, protože úplně nadšený nejen ze skvělýho posledního večera vandru, kterej se fakt vyved, ale i z celýho vandru, jsme ze sebe vymáčkli to nejlepší, čeho jsme schopný. A protože Jana je zároveň chytrá podnikatelka, jeli jsme všichni na stejný vlně alkoholu, jelikož  v pravej čas před náma přistávaly rundy, takže zábava byla neuvěřitelná.

Ve finále u našeho stolu seděli ty mladý a všichni se družili. O Janě a Renatě kolovaly nějaký řeči, ale nám to bylo ukradený.

Pozdě v noci, po úplným vyčerpání repertoáru, nastal čas se rozloučit. Renata nás na vlastní prosbu naložila do auta – mohla, protože nepila - a odvezla do Bořetic na nádraží, kde je klasická nákladní budova s rampou, přesně pro vandráky.

            Byly tři ráno. Líp jsme snad vandr ani nemohli zakončit. Lehli jsme na rampu a téměř okamžitě usnuli, ale s nařízeným budíkem, abychom ráno vstali na vlak.

            Den deset – neděle

            Budík mi zapípal u hlavy. Čas vstát, sklidit, počkat na motoráček a dát kraji sbohem. Koukali jsme z oken a přišlo nám neuvěřitelný, co jsme všechno zažili. Chvilkama jsme o tom mluvili, chvilkama jsme úplně mlčeli. Návratová nálada. V Zaječí jsme vyměnili motorák za elektriku a rychlost, s jakou vlak uháněl k Brnu, byla taková symbolická. Alespoň mě to tak přišlo, i když jsem se snažil na to nemyslet, jako vždycky.

            V Brně nás trochu otravoval bezdomovec, což nás vrátilo drsně do reality. A přecpanej expres z Budapešti do Prahy, plnej uřvanejch maďarskejch cikánů, měl jen jedinou kladnou věc – že nás odvez, protože jsme prostě byli na konci.

            Praha.

Zase zpátky.

Jako bysme nikdy neodjeli.

Jako bysme se vrátili po strašně dlouhý době.

KONEC

Dohra: a hned ten den večer jsme hupli do auta a jeli do Wroclawi na služebku. Ráno na rampě, večer v hotelu. Ale aspoň jsme měli čas vandr strávit, probrat a ohodnotit.