Ahoj lidi,

absolvovali jsme s panem Brambůrkem cestu do Polska. Už jsme ani nedoufali, že to letos vůbec bude, ale stalo se.

V neděli 29.5. odpo jsme zase krásně proti všem chatařů, víkendářům a výletníkům, vracejícím se do Prahy, vyrazili přes Harrachov, Jakusczyce, Jeleniu Góru a přes dupy polskie, sídlící kolem silnice 363/365 a nakonec dálnicí A4 dojeli do Wroclawi, ubytovali se a honem honem na Rynek, do relativně nové hospody Bernard na jedno. Rynek byl plný zeleně oděných fanoušků místního fotbalového klubu, který po 29 letech vyhrál druhé místo v polské lize. Naše oblíbená hospůdka Spiž byla plná, tak jsme aspoň dali jedno cestovní Piwo mocne (ale moc ne!) a došli právě do Bernarda, který má strategickou zahrádku, to znamená - s výhledem na moc pěkněj cwrkot, jelikož bylo vedro a kobietky vypadaly znamenitě, o to víc, když jsme optiku podpořili tuplákem dobrýho českýho piva. Ani se nám do hotelu nechtělo.

Druhej den jsme po rachotě po vyjití z budovy dostali pecku do řep. protože bylo asi 30 stupňů a slunce pražilo a pražilo. Utíkali jsme se schovat - kam jinam - do Bernarda, abysme vymysleli, co večer. Proti nám stál na chodníku kluk a hrál na kytaru, sice mu to v prostoru zanikalo, ale byl statečněj a na hlavě měl klobouček, což mladších holkách vzbuzovalo svrbění dlaní. Nakonec mu zpěv překazila tlupa cigánů, žebrajícíh tak, že asi osm-deset cigánů hraje (šest kytar, jedna tamburína a jedna tahací harmonika) a jeden obchází lidi, aby zaplatili daň z poslechu; tak ti se postavili kousek od něj a vědomi si početní převahy ('von je jeden, nas je vic než jeden'), začali hrát a tím ho utnuli úplně. Jeho hraní ale navnadilo nás, tak jsme se zeptali známého barmana (Moravák, od Znojma, přezdívka Jožin), jestli si můžeme přinést kytary. "No - vevnitř to nejde, to by mi musela povolit majitelka, ale venku na zahrádce vám nic nemůžu říct." Taxme to donesli , rozbalili a rozjeli, celkem s úspěchem. Po zavíračce navrhnul pan Brambůrek, abysme zašli ještě na jedno někam - třeba do Guinesse. "Co máte v těch futrálech?" zajímala se barmanka. "Kalašnikov," vtipkoval pan Brambůrek. "Ne, kytary." "No tak nám něco zahrajte."

Sedli jsme si ke stolečku, kde normálně ve čtvrtky sedávají kluci, na které tam chodíme už pěkných pár let, a hráli - protože to je irská (anglická) hospoda, dávali jsme anglické písně a hlavně PinkFloydy, za které jsme utrpěli potlesk a úspěch - i přítomná paní majitelka si kývala řepou. Seznámili jsme se tam s mladým párem Kanaďanů, chystajícím se navštívit Prahu, tak jsem zvědavý, jestli se ozvou. Závěr večera se odehrál v jakémsi nonstop baru, kam nás vytáhl jeden kluk z Guinessu; tam byl jeden ukrajinský mladík s kytarou, který hrál naprosto ďábelsky staré rockové pecky typu Elvis a ještě k tomu super foukal na foukačku. Ale bylo už po třetí hodině, tak staří pardálové museli na kutě. A ve středu se slavily narozeniny polského kamaráda Kryštofa, proto se šlo na bowling a ještě štěstí, že jsme šli spát v půlnoci, jinak by středeční návrat domů nebyl žádná prdel.

Za tejden v pátek jedeme na vandr. K tomu se jiný superlativ nedá připojit.

Kdo si čte náhodou Chüži, je mobilní a má chuť zažít krásněj večer, je zván do Osečné na Nokturno, noční zpívání sboru Canzonetta a našich maličkostí. Taškařice začíná ve 21:30 - info na stránkách obce.

Zatím zdar,

P.V.