No konečně.

Konečně jsme se dokázali domluvit, odhodit všechny povinnosti stranou a díky obětavosti pana Brambůrka, kterej vycídil svoje dvě legendární kytary - starýho dobrýho černýho Furcha a novou, ale už pěkně zahranou Cortku - a dovezl je do Zlejch, kde jsme minulej tejden ve středu hráli; tak, jak to Chüže umí nejlíp: jen tak, pro lidi, začlo se country (a typicky Veď mě dál, cesto má) a po několika hodinách jsme plynule přešli na rockový a anglický věci, už pro mnohem mladší a vyjuchanější osazenstvo.

Bylo to fajn, po téměř půlroce bez hraní, respektive bez pořádnýho hraní tak, jak to máme spolu zažitý.

Druhej den ráno pocit už dlouho nepoznanej: otlačený prsty na levý ruce.

Jsme na konci ledna, zima taková vypečená; jakýpak asi bude jaro? A léto? Kampak asi letos, koníčky, pojedeme? Na luka, jasně, do hospod, mezi lidi, do krajiny a roztočit matičku Zemi svejma nožičkama, jako když se medvěd balancuje na míči. Těším se už teď!

Za necelej měsíc se mi pan Brambůrek zase vzdálí a bude o rok starší, pardál jeden. A vzápěstí bude mít Yedowka 19 járů, krásnej věk. Takže pěkný příležitosti k ještě pěknějším věcem, no ne?

Lidičky, nenechávejte příležitosti nevyužitý!

Zdar a sílu,

p. V.