...protože je čtvrt na jednu v noci, tudíž Štedrej den je pryč a už je první svátek vánoční. Klídek, pohoda, všecko spí, stromeček zase prázdnej a opuštěnej.

Jako loni i letos nechávám bilancování do posledního příspěvku, kterej hodlám dopsat na Silvestra, ale teď, v tenhle moment, mě napadá jenom psát o nadějnejch vyhlídkách. Letošek, i když bez velkýho vandru, byl dějiště čtyř víkenďáčků, hraní u Pepy Bečky a nezapomenout na jarní Wroclaw, neboli oslavu narozenin Yedowky. Další taková taškařice může nastat až za pět let, nebo i dřív, když naše vypečený hlavy vymyslej nějaký jiný výročí.

Škoda toho letošního velkýho vandru, ale startujeme opět naději do příštího roku, do léta. Z mýho pohledu jde především o to, že víkenďáčky jsou zoufale krátký, čas s panem Brambůrkem strašně uteče a už zase sedím doma nebo v kanclíku, čumím z okna a vidím se, jak pajdám s báglem a kytarou a Brambůrek někde poblíž. Proto mi deset dní přijde jako svátost oltářní, páč si toho pardála můžu užít dýl, když teď je to už tak těžký a možná i nereálný, potkat se na delší dobu.

Ale aby to nevypadalo, že zatáčím do pesimistickýho tónu: vyhlídky jsou nadějný, jak jsem psal, a i kdyby to dopadlo příští rok tak, jako letos, tak to vůbec nebude špatný.

Hlavně, ať hudba hraje.

Pěkný svátky všem lidičkám.

p. V.