Už několik let to funguje tak, že na konci února si říkám, kam zmizely od začátku roku DVA měsíce.

   Bohužel, státy, kraje i města jsou uzavřený, a tak - co se týče Yedowky - jsme se neviděli už strašně dlouho, o nějakejch akcích typu hraní nebo vandr se nám může tak akorát zdát. To jsem zvědavej, jestli aspoň letos v létě přijde chvilková úleva a povede se nám velkej vandr. Už z loňskýho roku jsme si tak nějak naplánovali, že konečně po letech zvolíme návrat ke klasice a zkusíme to udělat tak, abysme vyjeli SPOLU a VLAKEM. Směr - Krušný hory. Trasa - přechod, aspoň částečnej.

   Poslední dobou jsem přistihnul sám sebe, jak se probírám starejma fotkama a popisama vandrů, jak na internetu hledám články s trampskou tématikou nebo starý videa, třeba Zvláštní znamení touha a podobě.

A je mi smutno, kam nás zákeřnost Covidu, hloupost politiků a bezohlednost lidí dovedly. Že se nedá prostě čekat u pejska, až se objeví v podchodu klobouk pana Brambůrka a pak aspoň na pár dní vyrovnávat konto času v paralelním životě. Že někdy hluboko v noci, po večeru v hospůdce a hraní pro lidi, dojde na písničky, který si hrajeme pro sebe. Že po horkým dnu na cestě dojdeme unavený někam, kde bude taková atmosféra, že únavu prostě necháme na jindy. Že se potkáme s lidma, který na pár krátkejch hodin budou naši nejlepší kamarádi.

Ale asi nejvíc je mi smutno z toho, že jsem se s panem Brambůrkem naposled viděl loni na vandru. Jasně, můžeme to zkusit elektronicky, ale to je prostě jako slintat nad opečeným buřtem - na fotce.

  A tak s nadějí čekám na léto, snad se stane malej zázrak.

No a je konec února, vlastně už začátek března.

Pan Brambůrek oslavil dvacátý narozeníny v dvacátý šestý repríze a za pár dní oslaví Yedowka narozky taky. Což je dobrý. Protože to znamená, že čas se hejbe - a tím, že se hejbe, se blížíme ke konci tohodle nedobrovolnýho domácího vězení.

Držme se, lidičky.

p.V.