SLAVONICKO 2003

Neděle 24.8.2003 

– dneska už ani nevím proč v neděli - jsme vyrazili na velký letní vandr Já, Freddie a Mámoš. Počasí nám přálo až moc, takže jsme byli zplavení už na nádraží, ostatně jako vždycky. Koupili jsme lístky do Kardašovy Řečice, nakoupili občerstvení do vlaku a ….lidé hurá, už je to tady. Po cestě jsme kecali a zpívali a cesta ubíhala, jen nám prdele nad spojkama kolejí nadskakovaly. Z vlaku jsme vylezli už částečně dehydrovaní, tak, že si zajdem na jedno ho hospody na náměstí, kromě toho bylo už řádně po poledni a my měli na něco chuť. Dali jsme pivo a něco k jídlu, nepamatuju si přesně, co to bylo ale dneska je to jedno, protože už je to stejně dávno venku, tak co. Dali jsme si další pivo a tak se nám tam zalíbilo, že se nám vůbec nechtělo pryč. Pak jsme se zeptali vrchního, jestli by nám nepůjčil karty, abychom si chvíli zahráli. Tak nám je půjčil. (Dodnes s náma ty půjčený karty jezdí) Hráli jsme prší o sirky, kdo prohrál 5 sirek, platil rundu zelenejch. Den už se schyloval k večeru a nám se furt nechtělo ven. „to jsme ale vostudy, celej den prodedět v hospodě“, namítl někdo, když jsme objednávali další pivo. Karty už nás přestaly bavit a tak jsme se zeptali, jestli bysme si nemohli zahrát pár písniček. „Jo, klidně si zahrajte“, řekl vrchní. Tak jo, vybalili jsme fidlátka a hrábli do strun. Po nějakých třech čtyřech písničkách se k nám začali stahovat lidi a za nějaký dvě hodiny jsme je měli všechny na lopatě. Byla tam pěkná servírka, tu chtěl mít na lopatě hlavně Freddie. Tak dlouho do ní hučel, až nakonec přišel její kluk a tak po ní Freddiemu zbyla jen gumička do vlasů a něco vzpomínek. Ještě tam byla jedna holka(?), co vypomáhala roznášet pivo, delší urousaný černý vlasy, chlapeckej hrudníček a orlí skobu. S přibývajícími čárkami na lístku a zelenejma jako foršus od posluchačů přestal vadit nos, hrudník i ostatní, takže nakonec jsme jí nasadili klobouk na hlavu a vypadala docela k světu (ó jak ti děkujeme, třeboňský Regente za desetistupňový photoshop). Hráli jsme vesele, dlouho, předlouho, až nás důrazně požádali, že se jim chce už spát, tak jestli bysme už nehráli, že jim tam držíme lidi přes zavíračku. Tak jsme postupně zabalili, zaplatili a šli. Já, Freddie a Mámoš a s pocitem vítězství si odváděli už hezkou černovlásku v klobouku. Na zastávce jsme se s ní hezky rozloučili a šli spát někam. Nakonec to bylo fotbalové hřiště a travička hned u lavičky „hosté“. Vybalili jsme spacáky a hned usnuli.

Pondělí 25.8.2003

Ráno jsem se vzbudil jako první a hned se jal budit i ostatní. Freddie neochotně vstával a něco si bručel pod fousy, Mámoš se vrtěl, funěl a dělal ksichty a vůbec se mu ze spacáku nechtělo. Udělal jsem si pár ranních kliků, mezitím kluci vstali. Zabalilo se a vydali jsme se zpátky do Řečice pro něco k snídani. Koupili jsme si nějakej makovec a mlíko, Freddie svoje nemohl dopít, tak ho hodil do koše a to z něj pak čůrkem vytékalo z prorezavělého rohu. Hleděli jsme rychle zmizet, dva dny na jednom místě, to je špatně. Vyšlápli jsme si po modré značce ven z městečka chvíli po silnici, potom se cesta uhnula doleva a my pokračovali podél lesa okolo polí a luk. Sluníčko hřálo a my si užívali světa. Po dalších asi dvou kilometrech jsme došli k malému rybníčku, kde jsme na chvíli složili saky paky a vydechli si. Krátký odpočinek nikdy neuškodí. Seděli jsme tam nějakou tu půlhodinku a zase vyrazili dál. Ještě kousek po značce a potom na silničku okolo hájovny tak tři kiláky. Poslední kilometr nás už hnala žízeň a my se těšili do kempu na pivo. U rybníka Holná je stánek, kde mají výborný pivo. Dali jsme si a hned objednali další a ještě lahváče a párky, protože stánek zavíral a měl přestávku. Chvíli jsme si zahráli na kytary (Dostali jsme pozvání na hraní na výlov rybníka), pak jsme hráli zase karty. Prostě pohoda. Dopili jsme, dali jsme si ještě jedno točený, protože mezitím skončila pauza, a zase se hnuli kousek dál. Necelých pět kilometrů na Jemčinu. V Jemčině je zámek a pod zámkem Konibar. Sedli jsme si venku na terásku a koukali po okolí. Nechali jsme si přinést pivko, abychom udělali něco s tím pitným režimem. Zase jsme vytáhli kytárky a začli si brnkat. Venku začalo být zima. Přesunuli jsme se dovnitř, kde byl jenom barman a dva další lidi. Začali jsme hrát vevnitř a po chvíli přišly takový dvě docela hezký holky a sedli si proti nám. Pokukovaly po nás svejma krásnejma pokukovadlama, akorát, že pak brzo odešly, tak jsme zůstali s barmanem sami. Hráli jsme a Emil – mezitím jsme si potykali – nám vyprávěl, jak má těžkej život a že jeho stará se znala s Karlem Krylem. Dostatečně opojení žlutozlatým mokem jsme se vyprdelili z konibaru a na terásce rozdělali spacáky a vzápětí usnuli.  

Úterý 26.8.2003

Vstal jsem zase dřív než kluci a šel se porozhlédnout trochu po okolí. Ranní mlha se válela po lukách, ptáci ve větvích vítali nový den a chladná řeka lákala k osvěžení – aspoň ksichtu. Brouzdal jsem se rosou a udělal něco fotek. Když jsem se vrátil, nějakej pes zrovna očuchával Freddiemu hlavu. To ho probudilo, lek se a jak housenka seděl ve spacáku a rozdejchával to nepěkné probuzení. Mámoš vstával, protahoval se a zapaloval první cigaretku. Uvařili jsme na liháči čaj a posnídali ho. K jídlu jsme neměli nic, potřebovali jsme jít někam nakoupit. Kde se vzal, tu se vzal Emil. „Čáu klucí, jak jste se vyspali?“, hulákal na nás. „Jo, dobrý, díky. Balíme a jdem dál“. „A kam jdete, já jedu něco koupit do Novosedel, tak vás vezmu.“ „Tak jo“, souhlasíme a už sedáme do Emilovy rozhrkaný stodvácy. Krosil to s náma přes pole a brod až na silnici, kde nám došel benzín. Hrk, hkr, udělala škodověnka a prd. „Kurva, no to není možný, doprdele, kdo to vyjezdil, já se z toho poseru, kurvafix.“ Nadával Emil a telefonoval do statku, jestli by mu někdo nedovez aspoň kanystr benzínu. Z telefonu bylo slyšet, jak někdo Emilovi nadává do debilů, že si to měl zkontrolovat, než vyjel a že teď na takový píčoviny nikdo nemá čas a když je blbej, tak ať tlačí. Ale nakonec stejně přijel nejakej typ s benzínem, tak jsme po půlhodinovém intermezzu naplněného kouřením a kecáním o včerejším večeru (Určitě musíte zaspřijet kluci, bylo to super) dolili benzín a jeli jsme dál. V Novosedlech jsme si všichni čtyři koupili mlíko, Všem se utrhnulo takový to očko na otvírání, jen Emilovi ne. Tak jsme si otevřeli víčka kleštěma, mlíko vypili a pojedli nějakej ten rohlík. Emil, že musí ještě do Stráže nabrat benzín, tak jsme nepohrdli jeho nabídkou, aby nás vzal. Bylo to sice chvíli domlouvání, jakože bysme měli chodit, když jsme na vandru, ale nakonec jsme jeli.Vysadil nás ve Stráži, od té doby jsme ho neviděli. Prošli jsme si náměstí a koupili pohled kolegům do práce. Sedli jsme si do hospody, dali si pivko a zahráli karty. Pak jsme začali vymýšlet, co na pohled. Už ani nevím co jsme vymýšleli za ptákoviny, ale co naprosto vyřídilo Mámoše, kterej se smál až do fialova, bylo: „Destilovaná naše, ta ukrutnou má sílu, všechny údy rozehřívá k radostnému dílu.“ Tak jsme to vysmahli na pohled a odeslali směr Globál. Chvíli jsme se nemohli dohodnout co budem dělat dál, kam půjdem, nebo jestli budem ještě chvíli sedět a nebo ne, a vůbec to bylo takový nerozhodný. V tuto chvíli došlo k historickému zlomu v dějinách vandrů. Abychom se nemuseli hádat, co se bude dělat, budeme volit každé ráno fírera pro ten den. Fírerova pravomoc je ve sporných situacích rozhodnout, co se bude dělat, kudy se půjde a rozhoduje ve sporných situacích. Fírer se volí sejmutím z balíčku kradených karet z Řečice.

Vyšli jsme z hospody a šourali se strážským náměstím a nakukovali do výkladů obchodů lemujících hlavní třídu. „Jé, hele co tu maj, to bysme si mohli koupit, to by bylo docela dobrý a mohla by bejt prdel“, povídám a už ukazuju klukům golfový umělohmotný hole na golf. Měli je tam za výkladme hračkářství. „Jo, to je docela dobrý, kolik to stojí?“, ptal se Freddie a už na to čučeli svorně s Mámošem, nosy přitisklý na sklo. Cena tam nebyla, tak jsme stanovili hranici 150,- Kč, že vejš ani náhodou. Počkali jsme chvíli, než otevřou, byla polední pauza, a pak vnikli dovnitř jako komando. Stálo to asi 67,-Kč. Tak jsme si je koupili a stali se velkými golfisty před Bohem. Ještě jsme si tam koupili hliníkový lžíce a už jsme měli nákup komplet. Vyrazili jsme dál po žluté značce kolem koryta Nežárky a plahočili se přes kořeny a popadané stromy stále vpřed. Krásná příroda, vůně řeky a šumění lesa nás naplňovaly pocitem svobody a volnosti a zpěv skautek na protějším břehu jitřil naše smysly. (Ještě, že byly na druhý straně)Došli jsme ke stavení Vaňkův Mlýn a protože měli i malé občerstvení, sedli jsme a dali pivo. Po chvíli jsme vytáhli i kytary a začli si jen tak potichu hrát. Lidé přicházeli a zase odcházeli, až na jednu rodinku, která si sedla hned vedle nás a poslouchala. Potom nás maminka od rodiny hezky pozdravila a zeptala se jestli by nebylo možné zahrát jednu písničku, že se jí moc líbí, ale že neví jestli jí umíme.

„Nezahráli byste mi Papuče?“

„PAPUČE???“, vytřeštili jsme oči. „No, jedny papuče umíme, ale…..jsou tu děti, tak nevím….“

„Jóóó, to je vona“, halekala matka „tu přesně myslím“. A hned spustila „Koupím ti papuče pičóóó, za štyry padesát pičóóó, aby si nebyla bosááá, pičóóó, až bude v zimě kosáááá, pičóóó“

Tak to je mazec, říkal jsem si v duchu a pak i nahlas, když nám přestala děkovat a zvedli se a šli. V hospodě byla pěkná servírka (Měli jsme 3 piva), ale Fírer (Mámoš) zavelel a tak jsme museli šlapat dál.Došli jsme po žlutý do vesničky Lásenice, kde jsme to proložili cesťáčkem a klobáskou. U Lásenic není vůbec pěkné místo na spaní, tak jsme šli kus po silnici a hledali, kde by to šlo. Pomalu se začalo stmívat a my stále šli. Marně jsme po cestě hledali hospůdku na osvěžení. Došli jsme až do 7 km daleké vesnice Bílá. V Bílé byla už pěkná tma. U jednoho domku jsme si vyžebrali vodu a vylezli na pěkný kopeček hned za vesnicí, rozbili tábor a v podstatě hned spali.

Středa 27.8.2003

Ráno nás probudil zpěv ptáků a paprsky slunce. Krásně jsme se vyspali, zabalili batohy a šli hledat nějaké příjemné místo na „kávu“. Zvolili jsme fírera a šlapali z kopce dolů. Za chvilku se před námi objevil penzion. Došli jsme k němu a zjistili, že má otevřeno. Dali jsme si míchaný vajíčka na cibulce, kafe a postupně kávu. Na záchodě u umyvadla jsme trochu opláchli huby a vyčistili chrup. Umytí, najedení a vykakaní jsme pokračovali dál. Vesele jsme si vykračovali po silničce třetí třídy a kopali do kamínků, cesta nám příjemně ubíhala. Tak po hodince chůze jsme se zastavili ve vesnici na průběžné pivo u stolu rejpalů – kam jinam bysme si taky mohli sednout. Vytyčili jsme si dnešní cíl - hrad Landštějn. Zvedli jsme se a pokračovali dál podék rybníka, kde nás cedulka na stromě naléhavě varovala před vstupem na led. Radši jsme na něj nevstupovali, nechtělo se nám čekat do zimy, a šupajdili cestou necestou k Landštejnu. Průběžně jsme se zastavovali a hráli golf, nebo se jinak bavili a tak to šlo až do Senotína, kde jsme se podívali na úzkorozchodnou železnici. Pokračovali jsme dál po žluté značce tak dvě hodiny lesem k Landštejnu. Tam jsme přišli už dost pozdě, takže jsme nestihli prohlídku, obešli jsme si tedy hrad zvenku a v hospodě pod hradem si dali nějakou večeři, myslím smažák, nebo tak něco. Zaplatili jsme a šli hledat místo na nocleh, potažmo ještě hraní. Zdola z údolí bylo slyšet kytary a zpěv, tak naše kroky zamířily po zvuku. Bohužel, hraní u ohýnku byla čistě soukromá akce u někoho na zahradě, tak jsme se ani nezkoušeli vetřít a šlapali zasse zpět do kopce. U lesní cesty přímo pod hradem bylo pěkné místečko ny mýtince v lese a tak jsme tam rozbalili spaní a ulehli. Po dnešním dni jsme měli v nohách docela dost kilometrů (i když 15 není zas tak moc) a tak se dobře spalo.

Čtvrtek 28.8.2003

Ráno mě vzbudila zima a tak jsem se štrachal ze spacáku už někdy v šest. Kluci chvíli ještě spali, pak se začali hrabat a obdivuhodně rychle měli oba zabalíno, ani čaj jsme nedělali. Martin si našel klacek jako hůl, nebo hůl jako klacek a s výrazem jemnostpána krakonoše si vykračoval směrem Nové Město pod Landštejnem. Tam jsme si nakoupili snídani, pojedli a protože jsme měli chuť na točený, bylo horko jako blázen, čekali jsme až otevře hospoda. Mezítím jsme svedli golfový mač okolo místního kostela, za bujarého povzbuzování a razení místní mládeže a dětí. Golf dohrán, rukama potřeseno, hodiny na kostele odbily jedenáct, čas vyrazit do hospody. Dali jsme pivo a kávu, a zahráli si karty o sirky. Zůstali jsme tam na oběd a hned po něm razili dál. Potkali jsme kolegy turisty a ti nám poradili pěknou cestu po červené kolem rybníčků. Šli jsme cestou, kterou nám poradili a byla to opravdu pěkná procházka. Šli jsme asi hoďku a půl, až se před námi objevilo jezírko s nádhernou průzračnou vodou a u něj loučka přesně na táboření. Uprostřed ohniště, okolo lavičky. S Freddiem jsme šli na dříví, zatímco Mámoš připravoval kuře na klacek. Na louku přišel i takovej jeden samoost, chvíli jsme se bavili, vypravoval, že jezdí sám a kde všude byl. Pak rozdělal stan, něco v něm kutil, uvařil si na liháči polívku a šel spát, že zítra brzo vstává a musí zas dál.

Všechno bylo připraveno na grilování, dali jsme ještě pěknou golfovou hru a potom koupel. Dostali jsme chuť na pivo k tomu kuřeti, Freddie se nabídl, že zajde do petek do Slavonic, asi dva kiláky, a že se podívá, jestli by se tam nedalo někde hrát. Vrátil se asi za dvě a půl hodiny, s tím, že by se hrát dalo v jedný hospůdce, odkud přinesl ty piva (po těch jsme hned skočili). Sežrali jsme pipku, zapili doneseným pivem a rozhodovali se co dál. Na spaní ještě brzo, na golf už se smrákalo, na hraní to nebylo, abychom nebuditi týpka ve stanu. Fírer rozhodl, že půjdeme. Zabalili jsme tedy a vyrazili do Slavonic. Dobře jsme udělali. V hodpůdce bylo sice málo lidí, ale hraní se jim líbilo, vypnuli televizi a za pár minut už seděli s náma u stolu a poroučeli si písničky a nám sem tam po panáčku. Hráli jsme dlouho do noci a když zavírali, jeden místní šel s námi a ukázal nám, kde je fotbalový hřiště. Tam jsme koneckonců zvyklí spát. Lehli jsme a hned spali.

Pátek 29.8.2003

Ráno bylo pod mrakem a nevlídno. Foukal vítr a vypadalo to na déšť. Zabaleno a šlapeme do města. Ve Slavonicích je moc hezké náměstí, koupili jsme si pečivo a nějakej salám a posnídali hned před krámkem. Po snídani jsme se vydali obhlédnout sortiment místních kramářů. Jako všude jinde. Zašli jsme do baru na kafe, byly tam moc hezký servírky (bez piva) a přemluvili nás k hraní. Po včerejším večeru to nebylo nic moc, ale něco jsme přece jen zazpívali. Holkám se to líbilo, chtěly ještě, ale na to my už jsme neměli kdy.

            Ze Slavonic dál na východ je to pro pěší turisty nezajímavá lokalita, samé pole a vlastně jen jedna silnice, navíc doopravdy začalo pršet, tak jsme zvolili přesun hromadnou dopravou. Autobus nás zavezl do Dačic, odtud do Jemnice. Tam jsme vystoupili a přesunuli se okolo továrny na čaj k nádraží. Už nepršelo, ale všude bylo mokro. Počkali jsme na vlak a ten nás dovezl do zastávky Rácovice. Celý den jsme se vlastně jen vozili, tak aspoň pár kiláků ujdem, řekli jsme si a vyrazili z nádraží po modré z kopce dolů přes vesnici Velký Újezd až do Dešova, což je asi hodinu a půl chůze. Šlapali jsme a když jsme došlapali, našli jsme v takové velké stodole hospodu, kde jsme si dali klobásu k večeři a pivo. Bavili jsme se s místním lidem, a potom vyndali kytary a hrálo se. Docela dlouho, když jsme kolem jedné ráno vypadli ven, obdrželi jsme pozvání od jednoho místního chlapíka, že u nich můžeme přespat. „Stará je doma, ale jí to nevadí, já si můžu vzít domů koho chci“, povídál typ, nicméně skutečnost byla docela jiná. „Co to je, kdo to je? Koho to sem zase taháš, hybaj domu a vy táhněte odkud jste přišli“, spustila semetrika bandúrskou, tak jsme táhli. Ne odkud jsme přišli ale kus za vesnici, kde jsme se bohužel trochu nepohodli při hledání místa na spaní. Druhý den ráno jsme si to vysvětlili, ale stejně škoda. Ustlali jsme si pod lesíkem stranou od vesnice a spali. Byl to asi nejhorší večer za celej vandr.

Sobota 30.8.2003

Ráno ještě trochu napjaté, ale potom už v pohodě, když jsme si řekli co a jak. „Já to tak nemyslel“. „Já taky ne“, „Sory“, „Sory“, podání rukou a do smrti dobrý. Kámoši by se neměli hádat. Cesta vedla okolo vesnice a zavedla nás zase do vesnice. Mazácký kolečko. V krámku na návsi jsme si koupili čerstvé pečivo a posnídali. Koupili jsme si buřty, že si je někde opečeme. Šli jsme po modré a pár kilometrů za Dešovem jsme rozdělali na lesní cestě oheň a opekli ty párky. Seděli jsme a hráli na kytárky a já foukal do flétny. Seděli jsme tam a povalovali se a vůbec se nám nechtělo dál. Nakonec nám nic jiného nezbylo a my museli. Uhasili jsme to tam a naše kroky směřovaly ál k Vranovské přehradě. Po modré to byly necelé dvě hodiny chůze a už se před námy rozevřel výhled do údolí s trpytivě modrou hladinou jezera. Na ostrhu se tyčil Cornštejn v celé své zřícené kráse osvětlen pozdně letním sluncem. Na březích bylo vidět jak je žalostně málo vody, písčité pláže už byly opuštěné, poslední návštěvníci kempů balili a chystali se k odjezdu. Atmosféra posledního letního víkendu.

            Silnice nás dovedla až do vesničky Bítov, kde zrovna probíhala oslava narozeni majitelky místního hotelu. Sjelo se mnoho hostů, převážně luxusní vozy zaplnily postupně celé parkoviště. Údržbář čistil bazén a roztápěl grily na večerní barbecue. Zaslíchali jsme průběžně útržky hovorů smetánky „Jak jsme letěli z Ria taky byly turbulence, ….se potápěli na Maledivách…..ten Silvestr v Paříži…“, až nám z toho bylo nanic, jak jsou ti lidi ploší, povrchní a nevědomí, že je divný, že jim vůbec nechybí česká příroda a že vůbec neví o co přichází. Tak jsme si objednali šampus a připili majitelce na zdraví, vytáhli golfový hole a měli zvrácenou radost z toho, jak po nás koukají ti zvláštní lidé, když jsme hlásili par čtyři, jdu na green, podej mi železo trojku, jdu patovat a podobné nesmysly. Zaplatili jsme, a vyrazili někam do normální hospody na večeři. Našli jsme jí na náměstíčku kousek od přehrady. Dali jsme jídlo a pivo a rozebírali ty lidi z toho hotelu. Po večeři jsme sešli dolů k přehradě, Martin to tam Znal, neb tam kdysi vařil, a hledali, kde by se dalo zahrát. Našli jsme hospůdku hned u přehrady, kde měli závěrečný rozlučkový večer a pozvali nás dál. Vytáhly se kytary a společně s místními jsme poctivě hráli až do rána. Mimo dalších lidí tam byla moc hezká (bez piva) a potom mnohem hezčí (po pivech) Katrin, kterážto učarovala hlavně Freddiemu. Vůbec jsme nešli spát. Freddie během hraní koketoval porůznu s Katrin, já jsem hrál a Mámoš zpíval. S náma celá hospoda.

Neděle 31.8.2003

Poslední den Vandru – šli jsme do kopce do Bítova z kempu, značně unavení. Na autobusové zastávce jsme si zkrátili chvíli hraním golfu, při kterém Mámoš zlámal všechny hole, tak pak nebylo čím hrát. Autobusem jsme jeli do Šumné, kde jsme přesedli na vlak. Vedli jsme řeči s lidmi na nádraží, dávali jim rady do života, ještě opojeni alkoholem uplynulé noci. Vlak přijel a my jeli zase zpátky do svých domovů, ke své práci, každodenním starostem a stereotypu všedních dní.