Vandr na Jedovou – prosinec 2015

Jako za starejch časů. Pátek, sbalenej, bágl a kytara čekaly v kanclíku a já se se sakrováním rval do zimních maskáčů, který jsem na sobě neměl tak patnáct let; a vteřiny se neúprosně sypaly do minulosti, hnaly mě na nádraží a každá jedna mi připomínala, že jsem zase ve skluzu.

Bágl nebyl těžkej, jenom vysokej, vypadal hůř, než ve skutečnosti byl. Jen se s ním hůř poloklusalo, což jsem zrovna s komickým funěním prováděl. Sakra, nádraží, i když je blízko, je tak doprdele daleko. Kde asi stojí ten rychlík do Olomouce? Tady je, hajzlík. Rychle do vagónu a na svoje místo, zaručený místenkou. A hned jsme se dali do pohybu, protože jsem to stihnul fakt o vteřiny. Bylo 15:38, to znamená, že za dvě hoďky a něco už budu s Brambůrkem v Holo Móci a dál je to jasný: Velká Bystřice, zastávka a hospůdka s čekajícím hospodským Vláďou a asi nějakou společností, pokud teda něco zajistil.

Za oknem vlaku se míhala krajina, ale pomalu se začalo míhat šero a hned potom noc. Koneckonců – je prosinec. Jedenáctýho. V kapse mi pípla zpráva od Brambůrka, že už jede taky. Ale jinak byl éter tichej, neměli jsme náladu pokecat, protože jsme oba ještě kroutili řepama z práce, jak jsem se pozdějc dozvěděl. Tušil jsem, že dnešní den, respective večer, bude pěkně dlouhej, tak jsem se snažil podřimovat, ale moc to nešlo. Ani z okna koukat moc nešlo, ponivač byla tma, jen občas se mihla nějaká světla.

Naštěstí to rychle uteklo, a i když s dvacetiminutovým zpožděním, tak konečně jsme zabrzdili u perónu. Naházel jsem na sebe věci a rychle do podchodu zjistit, odkud jede vlak do Bystřice. Mám už jen tři minuty do odjezdu! A kde je Brambůrek?

“Fredy, nazdar!” ozvalo se za mnou. Brambůrek.

“Zdar, bratře! Odkud to jede?”

“No, vlastně nejede, jedou autobusy, vlaky maj výluku. Prej to jede odněkud od nádraží.”

“Hele, tady je cedulka, že náhradní autobusová doprava. Třeba to ještě stihneme.”

“A máš lístek?”

“Nemám, myslel jsem, že to stihnu koupit, ale měli jsme tu sekyru.”

Tak jsme šli po cedulkách,což nás dovedlo před nádraží. Tam hafo autobusů. Hned jsme se ptali jakýhosi nádražáka, kterej že povoz nás dostane do Bystřice. „Hned tento,“ zněla spásná odpověď, abysme se nemuseli ještě někam štrádovat. Hup do busu, shodit věci a dát si uvítacího loka z placatky.

A jel jsem bez lístku a nikdo ho po mě nechtěl.

V Bystřici se všichni hrnuli do vlaku, ale my se rozhodli, že ten kousíček přes městečko dojdeme pěšky. Bylo to tak akorát, že prej jsme ohlášený na sedmou, a bylo asi tři čtvrtě na sedum. Pomalu jsme prošli za neustálýho brebentění, co se komu stalo a přihodilo za dobu, co jsme se neviděli. Za chvilku se v mlžným oparu, kterej prosvěcovaly pouliční lampy, objevily obrysy hospůdky, před ní kouřili jakýsi dva chlapi. Vlezli jsme do krásně vytopený hospůdky, plný lidí; za barem vysmátej Vláďa, hned pod barem spojený stoly a nějakejch deset dvanáct lidí u něj, chlapi i ženský, plus lidi u dalších stolů.

A jak jsme vstoupili a zalamovali palce s Vláďou, kterej volal, že to jsou ti muzikanti, hospoda začala tleskat, což nás uvedlo do rozpaků. „Ještě netleskejte, ještě jsme nic nezahráli!“

Hodili jsme bágly do skladu, sedli si k rezerovanýmu stolku, dali si pivo a vlastně nijak nečekali a asi po dvaceti minutách, po prvním pivu a zásadních novinkách z Brambůrčího života jsme vytáhli kytary, naladili a spustili hraní. I my jsme byli natěšený, nejen lidi, navnaděný Vláďou. A už první kolečko dalo tušit, že pařící jádro hostů je znalý všeho možnýho. Dokonce tam byl chlapík, odkojenej trampováním, kterej pozdějc na chvíli vzal mojí kytaru a hrál. Pan Brambůrek dokonce s sebou táhnul bubínek, na kterej se chvilku mlátilo.

Noc utekla, jako voda; a byl to krásnej Ajn Kesl Buntes. I najíst jsme dostali, o pití ani nemluvě, protože nám hosti začali objednávat. A ani nevím, kdy jsem usnul, protože najednou jsem se probudil; v hospodě už skoro nikdo, pan Brambůrek ještě hrál, ale už piánko. Moje probuzení bylo oceněný paňákem a pivem. A jak jsem se cejtil odpočatej, tak jsem vzal kytaru a spustil zase podle mojí notečky. Pan Brambůrek vytáh spacák a natáhnul se na stůl. Vláďa seděl se mnou, dopíjeli jsme láhev, zpívali starý fláky a vzpomínali.

Když hodiny ukazovali sobotu a půl devátý k tomu, natáhli jsme se s Vláďou, kde to šlo, a hospůdka se otřásala trojím chrápáním.

…

Bušení na dveře nás probralo, ale hlavy tomu odmítaly věřit. Na hodinách bylo jen o hodinu pozdějc, teda půl desátý. Chlap s CO lahvema přijel vyměnit – a to musel Vláďa vzít, aby mu šlo točit pivo. Převzal, vyplatil a zase si lehnul. I mě a Brabůrkovi se ještě zavřela oka.

Ale když bušila uklízečka, taková postarší sympatická paní, už jsme museli vstát, aby šůrování mohlo bejt komplet. Brambůrek byl odpočatej, já celkem taky a Vláďa hned nalil paňáky a piva, abysme ranní únavu po probdělý noci zahnali alkáčem. A tak jsme seděli a klábosili ještě asi do jedný do odpoledne. To už jsme s Brambůrkem byli nějaký dvě hoďky na odchodu, protože jsme věděli, že nás čeká cesta k cíli vandru, teda vesnice Pohořany a především to, co se vypíná nad ní: hora Jedová. „Yedowa na Jedové, krásný zakončení roku!“

Jenže než jsme se vyprdelili byly skoro dvě. A měli jsme celkem slušně nakoupíno. Ještě, že vzduch byl chladnej, což nás probralo. Rozloučili jsme se s Vláďou a zamířili přes most na zelenou značku, která nás vyvedla z Bystřice přes hráz rybníka, do kopečka a kolem chatový osady. Podle vzdálenejch hovorů a ruchu bylo znát, že osada není úplně vylidněná. Pomalu jsme se dostali do tempa a za neustálý debaty o prožitým večeru, především momentech, kdy jsem spal já a kdy spal Brambůrek, jsme seběhli od údolíčka na rozcestí Pod Lošovem, tam jsme shodili bágly, vytáhli piva, se kterýma se Brambůrek od včerejška tahal, a placatku s Grantskou a jali se vracet organizmy do včerejšího stavu.

Okolo byl celkem cvrkot – turisti, pěkný jezdkyně na koních, rodinka s dětma; se všema jsme prohodili aspoň pár slov, zároveň tlachali o všem možným a začali bejt pěkně vyřezaný. Čas neúprosně běžel, ale bylo nám to fuk.

„Hele, tady jsme vlastně byli na minulým vandříku; přišli jsme támhle odtud a šli tady po modrý do kopce na Saint Hill,“ povídá Brambůrek. Nejdřív jsem mu nevěřil, ale nakonec jsem mu dal za pravdu.

„No jo, tam jsme pak v lese potkali ty důchodkyně.“

Museli jsme potom zvolit fírera, anžto jsme se nemohli rozhodnout, jestli jdeme dál po modrý, nebo po zelený. Fírerem se stal Brambůrek, a dál jsme pokračovali po zelený, teda tou cestou, kterou jsme ještě nešli.

Značka nás vedla na kraji nízkýho lesejka po cestě, střídavě bahnitý. V jednom místě se cesta prudce stočila doprava a dolů. No a tam to bylo samý bahno a nedalo se to obejít, tak jsme se s maximální opatrností pustili dolů. Najednou cejtím, jak mi podjíždí pravá; snažil jsem se to ustát na levý, ale to už jsem se i se zátěží na hrbu poroučel k zemi, tak pěkně, až mi v levým koleni ruplo a připomnělo mi to, jak jsem si v Tatrách utrh vaz. Taky že to nepříjemně zabolelo, až jsem zůstal sedět a nechtělo se mi vstávat, i když jsem seděl v bahně a měl minimálně půlku zadku a rukáv na bundě špinavou. Slyším, jak se Brambůrek směje; otočím se a vidím, že se taky sbírá ze země.

„Taky jsi spad?“

„No jasně,“ povídá. „Chceš pomoct?“

„Ne,“ zapřel jsem se a začal vstávat, což s báglem, kytarou a opicí nebylo úplně jednoduchý. A jak Brambůrek opatrně našlapuje kolem mě, podjelo mu to znova; pomaloučku jel kolem mě a otočil se kolem svý osy. Chytil jsem ho za rukáv, abych ho zastavil, ale byl těžkej, vyškubnul se mi a svůj sjezd zakončil zase vychechtanej na zemi.

„Ty vole, kdyby nás tak někdo viděl,“ smáli jsme se oba a Brambůrek mě vyfotil.

Postavil jsem se a zjistil, že sice můžu jít, ale budu při tom pěkně pajdat. Ach jo. Další vandr, kde pajdám. Asi už stárnu.

Naštěstí jsme dál šli po asfaltce, sice zabahněný, ale asfaltce. Až do Radíkova. Hned na kraji obce nás značka přivedla před hospůdku, ale po rychlý poradě, že už je pozdě a že bysme se tam zadřeli, bylo rozhodnuto o dalším postupu na naučnou stezku, která nás měla dovést nad Radíkov na červenou a přímo do Pohořan. Nasadili jsme tempo, ale začalo bejt jasný, že výstup na Jedovou bude přinejmenším zajímavej.

A zase do kopce. Naštěstí rozcestník s červenou nebyl daleko, asi kiláček. Po hlavní silnici směrem k pevnosti, kde jsme posledně potkali pardála Čoldu, šly ješte poslední skupinky lidí. Ale červená vedla jinam, vlastně bokem a nad pevnost. Červená šla nejdřív lesem, ale brzo mezi polema k místu, který se podle mapy jmenovalo U třech křížů. Asi po půl hodince chůze, teda pajdání, jsme k místu došli; kříž jsme v houstnoucím šeru viděli jen jeden, ale shodil jsem bágl, vytáhnul svíčku, rozsvítil jí a dal do zákrytu k pomníku. Ještě rychle vyčůrat a jdeme, jdeme, cesta dlouhá a do Pohořan ještě daleko. Před kopečkem se cesta rozdělila; červená vedla vpravo, ale pak se někde musela zase stočit doleva, protože po nějaký chvíli jsme zjistili, že ji podél cesty nevidíme. Brambůrek vytáhnul mobil s mapou a uklidnil nás, že i tak se dostaneme tam, kam jsme chtěli. To už byla víc tma, než šero, a výstup na Jedovou tím pádem nebyl možnej. A ještě to bylo pojištěný mým pajdáním. Ve tmě už nebylo vidět, jak asfaltka jde, jen jsme vnímali nahoru-dolů-zabočit. Brambůrkův mobil s GPSkou a mapou byl víc něž platnej pomocník. Konečně se před náma čerň změnila na inkoust a bylo jasný, že jsme na kraji lesa.

„Tady někde musí bejt značka.“

„No, tady jí vidim, ale teď už jí zase nevidim,“ to jsme došli před pole, táhnoucí se doleva i doprava.

„Tady bysme měli jít doprava, ale kde ta značka je?“ Kousek jsme se vrátili, vytáhnul jsem baterku a spojenejma fyzikálníma a elektronickejma silama – baterkou a GPSkou – jsme zjistili, že fakt máme jít a pole a doprava. No, zablácená asfaltka byla nádherná cesta proti šlapání v oranici. Zemědělec to s pluhem neubrzdil a zakrojil fakt až ke stromům, kde se už ale nedalo jít, takže jenom po kraji ve větších či menších výmolech. Na stromech tu a tam výsměšně svítila značka.

„Stráský, ty vole, co to zase je?“ proklínali jsme někdejšího předsedu KČT a šnečím tempem a ještě k tomu do kopce šli nazdařbůh, kde nám mapa ukazovala, že mají bejt Pohořany.

Ale nebylo vidět už nic.

Vystoupali jsme po kraji pole pod les, stočili se vlevo a konečně vyšli na asfaltce, před náma v mlžným oparu pár světel Pohořan a pod náma mnohem víc světel ostatních vesnic směrem k Olomouci, což znamenalo, že jsme ve tmě vyšli pěkněj krpál. Na asfaltce jsme mohli aspoň trochu obouchat bahno z bot a už pěkně hladový a žížnivý vešli do Pohořan. Už po silnici došli k zastávce autobusu,dál se serpentýny ztrácely ve tmě, mlze a pro změnu do kopce.

„Maj tady bejt dvě hospody, Šenk pod Jedovou a kousek nad ním Pohořanská bouda.“

„No ten Šenk je asi hned tady,“ po chvíli svítil před náma zeleně štít Holby. Uvnitř – viděno přes okno – sedělo pár lidí a celkově to bylo mrtvý místo.

„Á jé, to kam jsme zase došli? Pojďme se mrknout na to Boudu.“

Jenže Bouda byla zavřená, anžto se tam konala jakási soukromá akce. Takže zpět do Šenku.

„Aspoň je to Šenk POD JEDOVOU, tudíž Yedowa pod Jedovou, to taky není k zahození.“

Asi jsme vypadali jako zjevení, protože na nás chvíli všichni čuměli, jak shazujeme věci ze zad a uvelebujeme se u stolu. Paráda. Nohy i záda už nás bolely, jak kancelářský krysy vyrazily do přírody se zátěží.

Pivo, polívka, jídlo, kafe, káva…všechno v pořádku, jen polívka a jídlo byly pěkně ostrý, to bude zejtra mazec. A při dalším pivu karty a najednou bylo dobře, i přes to, že jsme Jedovou nakonec nedobyli. No co už, však jí nikdo neukradne. Ale že bysme si zahráli?

„Je to tady nehrací,“ okomentoval fírer Brambůrek.

„Ale nezapomeň, že nehrací je to jen do momentu, než tam přijdeme my. Kde jsme my, tam je to vždycky hrací,“ upozornil jsem ho. Ale karty a debata a pivo byly v ten moment příjemnější, než šmidly fidly. Ani osazenstvo se neměnilo, jen parta asi pěti lidí nakonec odešla – za nepříjemnýho výcviku psa, kterej prováděl jeho majitel; pes tak divně přitom vyl a pískal, že jsme byli rádi, když zmizeli.

A bylo asi jedenáct večer, když jeden z chlapů zaznamenal jakousi rockovou písničku v rádiu, chvilku předváděl hraní na kytaru a najednou povídá: „Chlapi, nezahráli byste něco?“

To už jsme byli zase při chuti, tak jsme to do nich pustili, až asi po třech nebo čtyřech písničkách se osazenstvo ptalo, proč jsme proboha nezačli dřív? I majitelka-vrchní, taková paní se zajímavejma tvarama pod klíční kostí se tvářila spokojeně, dokonce si i pobrukovala, a když už bylo oficiální zavíračce, sedla si k nám a poslouchala. Dokonce si prosila, jestli neumíme nějaký Kameloty, proto jsme sáhli hloub do pamětí a hráli zas věci, na který v Bystřici nedošlo. Pěkný to bylo, pěkný; do pěti do rána.

Brambůrek o přestávkách koukal do mobilu-mapy a ukazoval mi, že kousíček od hospy je něco, co vypadalo jako fotbalový hřiště, ideální skrejvačka pro takovýhle případy.

Majitelka s manželem se s náma pěkně rozloučili, o to krásnějc, že nám zatáhli kus útraty, takže finančně jsme na tomhle vandru skončili dost dobře.

Prošli jsme mezi barákama a fakt! Fotbalový hřiště, jakási klubovna s čistou, krytou teráskou. Tam jsme rozložili saky-paky a uložili se v mrazivým ránu na kutě, aspoň na pár hodin.

…

Močák mě tahal ze spacáku do zimy. Rychle jsem mu vyhověl a šup zpátky do teplíčka.Brrr, to je kosa. Ale kdo by co chtěl třináctýho prosince? Sice bez sněhu, ale i tak.

Jenže sotva jsem zavřel oči, už jsem je zase otevřel, protože přijely auta, z nich vyskákali nějaký chlapi, ženský a vlekli nějaký věci do klubovny. Hned se ptali, co tam děláme, ale ne zle, spíš zvědavě.

„Jen spíme, jsme na vandru,“ zněla pro ně asi dost překvapivá odpověď. Ještě jsme s Brambůrkem chvíli poleželi, ale v klubovně už to štrachalo a zněly hlasy, při tom už se spát nedalo. Pomalu jsme se oblíkli, zabalili a přitom zjistili, že osazenstvo klubovny si rozděluje zabíjačku. No jo, však včera byli dva zabíječi na chvilku i v hospodě. „Jak dopadla zabíjačka?“ ptám se jednoho. „Dobře,“ zněla překvapivá odpověď.

Jak tak balíme, otevřelo se okno a taková čiperná paní i podává dva krajíce, tlustě namazaný voňavým sádlem. „Chcete i sůl?“ „Poprosím vás, a pěkně děkujeme!“ těšil jsem se z bašty a sotva přišel Brambůrek z hygieny, s chutí se zakous taky. Dostali jsme ještě přidáno.

„Hele, bus jede za dvacet minut a pak už nic,“ volal na mě Brambůrek, když jsem šel za hygienou i já. Tak rychle dobalit, pozdravit se s prasečíma vrahama a co mi moje pajdající končetina dovolila, jsme spěchali na zastávku v zatáčce. Po chvilce přijel bus, usadili jsme bágly do kouta a prdele na sedačky a ujížděli pryč od Jedové. Ahoj, místo, však my tě brzo navštívíme zase.

Na jedný zastávce jsem pomohl mamince s kočárkem nastoupit, čímž jsem si vysloužil její díky a pochvalu jakýsi starší paní. Za chvíli už bus brázdil předměstí Holo móce, až přistál před nádražní budovou. Brambůrek koupil lístek do Prahy a měli jsme jěště dvě a půl hoďky, teda ideální čas na hospodu, snídaňooběd a velký kolečko karet. Bylo to náramný, jen nám začalo bejt smutno, jak rychle to zase uteklo a že už zase jedeme domů.

Čekali jsme pod odjezdovou cedulí, bágly a kytary opřený o sloup; rychlík do Prahy měl deset minut sekyru. Šel jsem Brambůrka vyprovodit do toho jeho ocelovýho oře. Poslední rychlý objetí a zalomení palce. Sledoval jsem Brambůrka oknem, jak se souká do kupé a usazuje a nakonec odjíždí.

Ahoj, bratře.

Ten můj šnelcuk přijel na čas. Vybojoval jsem svoje místo v kupé, zaplněným Polákama, sed si a usnul. Když jsem se probudil v Bohumíně, kupé bylo prázdný. Spal jsem tak tvrdě, že mě ani jejich výstup neprobudil. Do Žiliny jsem už střídavě prodřímal a promhoural z okna.

Rok 2015 jsme zakončili pěkně a důstojně. Prsty mám zase od strun jako bambule.