Omlouvám se všem, vím, že to letos (a vlastně i loni) trvalo strašně dlouho.........každopádně je to tu......vandr konečně na stránkách.....říkáte si asi: "Co mu na tom sakra trvalo tak dlouho....to si přece musí pamatovat a napsat těch pár dní přece netrvá tak dlouho"..............jenže u tohoto vandru pamatujte, že

Všechna místa, jména a události jsou smyšlená a jakákoli podobnost z reálnými postavami je čistě náhodná...

1. den

      Tak se nám rok s rokem sešel a my už zase seděli ve vlaku v zelenejch hadrech a uháněli směrem na jižní Moravu. Vezli jsme si sebou elektronický lopaty a po cestě řešili sem tam nějakou práci. Koneckonců jsme jeli už dost brzo, protože pan Vajíčko spal u Brambůrků a vyráželi jsme rovnou ze Zbuzan.

            Mašina nás vezla letním, téměř čtyřicetistupňovým vedrem zpět na místo činu, tam, kde jsme loni náš vandr ukončili. Cesta ubíhala, seděli jsme v kupé s nějakou studentkou Geri ze Slovenska, klábosili jsme o všem a ničem, až jsme dorazili do rekonstruovaného brněnského nádraží. Následovalo zpestření cesty v podobě autobusového přesunu z dolního nádraží na hlavní, což bylo pěšky nějakých pět minut, ale v odpolední dopravní špičce jsme se tam busem kodrcali aspoň dvacet. Nastoupili jsme do našeho vlaku a nechali se unášet za klepání spojek kolejí jihovýchodně od Brna, kde už na nás s otevřenou náručí čekaly bořetické sklípky. Z vlaku jsme vystupili 15:40, nadýchli se čerstvého moravského vzduchu provoněného vinicemi a vyrazili k hranicím Svobodné Republiky Kraví Hora.

            Na Kravihoském návrší jsme vyhledali otevřený sklep, koupili lahev vína, usadili se na krytém posezení před sklepem a začali spřádat plány, jak že to večer uděláme. Nikomu jsme se neohlásili, ale věřili jsme, že nás po loňském posledním hraní nevyženou. Pili jsme víno, slunce peklo, hráli jsme tradiční vandrovní hry a bylo nám líp a líp. Dohodli jsme se, že do Němčiček přejedeme busem. Dopili jsme víno, chvilku ještě pochodili mezi sklípky, které se s přibývajícím časem otevíraly a lákaly turisty k ochutnávkám místních vinných specialit. Odolali jsme nástrahám a šli na autobus.

Vystoupili jsme u kiosku a líným tempem se k němu blížili. Nic se tu za ten rok v podstatě nezměnilo, jen bobová dráha nejezdila. Jak tak přicházíme ke kiosku, zahlédla nás Jana a musela se zastavit, aby si byla jistá, že ji neklame zrak. „No to snad né, vy moji zlatí kluci, to jste nemohli dát vědět, hned bych nechala natisknout plakáty, že só tu muzikanti z Prahy“. A objetí a radost a pivo a kafe. Dali jsme se do řeči a bylo veselo a Jana už kula pikle na večer, komu všemu zavolá a dá vědět, že se hraje.

             Dali jsme si po pivku a panáčku na kuráž a vytáhli jsme nástroje. Jen tak, aby natáhly atmosféru a aklimatizovaly se. Mezitím se na velkoplošné plazmě předváděly popové hvězdy a hvězdičky na Óčku. Němčičáci a Němčičačky se trousili kolem z koupaliště, a když viděli, že se tu dneska bude konat taškařice hudební, hned si někteří rezervovali fleky. Protože jsme byli na hraní natěšený, nemuseli jsme se douho rozmýšlet a už jsme tam sázeli jeden osvědčenej kousek za druhým. Dlouho, dlouho jsme hráli, povídali, popíjeli a zase hráli a pak už nás zůstalo jen pár a hráli jsme komornější záležitosti. „Za to, že jste přijeli neohlášení tak tu budete tři dny hrát!!! „ale abyste nemysleli, že su taková zlá, tak vás nechám spát na chatě, když teda budete chtít.“, povídá Jana. Vyprdli jsme se na pravidla vandrů a nabídku jsme přijali. „No co, tak budem spát venku před chatou, ať to není moc paďourský“, povídá pan Vajíčko.

            Někdy nad ránem jsme se přemístili k chatě. Jana nám šla ukázat, kde chata je a dala nám klíče. Hmm chatka. Byla to dvoupodlažní hacienda s garáží a sklípkem, vevnitř celá dřevem obložená, v patře nějaký tři pokoje, dole vybavená obývací místnost s kuchyní. Koupelna se sprchovým masážním boxem, prostě standardní ubytování pro pražský trempy. Jana odešla a my zírali na náš příbytek. Nakonec jsme si rozdělali spaní opravdu venku na terase. Aspoň na chvíli.

2. Den

Dva smažáky se převalovaly odkopaní na terásce před chatkou. Chodily incidenty z Kauflandu, přestože byla sobota a bylo potřeba je řešit. I nezbylo nic jiného, než vstát a začít něco dělat. Byl blbej signál a padalo spojení, ale nakonec se povedlo. Slíbili jsme na večer další hraní a tak jsme měli volný den na nějaký výlet. Dali jsme si sprchu, zastavili se v kiosku na kafe a zeptali jsme se, kam by se tak dalo jít. Jana nám doporučila Velké Pavlovice a tak jsme tam vyrazili. Na lehko, bez baťohů, kytar, jen s malým žracákem na nezbytnosti. I když bylo horko, šlo se lehce, zvesela do kopce, přes vesnici. Po červené značce jsme kolem kostela došli na hřeben nad Němčičky. Byl odsud od křížku nádherný výhled do kraje, dopolední slunce žhnulo, na nebi sem tam nějaký cirrus. V dálce jsme viděli cestu, jak se pomezi vinicemi proplétá směrem k Velkým Pavlovicím. Z návrší nás vedla cesta mírně z kopce k meruňkovému sadu. Letos se urodilo. Jak jsme šli, tu a tam jsme si ze země vzali, nebo i ze stromu utrhli něco na jazyku se rozplývajících, voňavých, sladkých meruněk, jaké rostou jen na jižní Moravě. Pomalu jsme měli nacpaný pupky, ale bylo to tak zatracně dobrý, že jsme žrali a žrali. Když jsme konečně prošli kolem celého sadu, pod kopcem nás vedla cesta doprava do polí. A my šli a šli, až došli na hlavní silnici, po které jsme se dostali po pár set metrech do Velkých Pavlovic. Procházeli jsme dědinou a prohlíželi architektonické skvosty místních všeumělců i vkusně upravené a opravené chalupy, zdravili lidi na předzahrádkách a ubírali se dál do centra obce. Prošli jsme okolo vinařských závodů a naproti se usadili v hospůdce na fotbalovém hřišti. Objednali jsme si pivo, gulášovku a smaženej sýr. Hned jak nám tu polívku slečna přinesla, věděli jsme, že ten smažák bude nad naše síly. Zapoměli jsme totiž, že jsme v kraji pohostinném, kde polívka je hustá, silná jak noha u prdele a je jí hodně. Smažáku bylo taky hodně. No soukali jsme to do sebe dlouho, ale nakonec se to tam k těm meruňkám vešlo. Nicméně jsme se ještě chvilku zdrželi a šli postupně okouknout výhled z hajzlíku, abychom měli o čem vyprávět a taky aby se nám pak lépe šlo zpátky. Kousek cesty jsme se vraceli stejně, ale v jedom místě jsme odbočili doleva do kopce a šli zkratkou jinudy. Kratší to nebylo, každopádně jsme se do Němčiček dostali. Na kopečku tam je takové dřevěné posezení, které bylo záhy změněno na poležení. Chvíli jsme odpočívali a poslouchali šumění větru ve vinicích a sem tam zpěv nějakého kosa, který se v tom horku vůbec namáhal lítat. Asi po půlhodince odpočinku jsme sešli do vsi, zastavili se na zahrádce před cukrárnou-kavárnou a dali si kafe a domácí limonádu. Hráli jsme karty a pochvalovali si, jak se nám to pěkně daří. Zaplatili jsme a sešli dolů ke kiosku. Kde se dalo, bylo napsáno, že večer bude hrát živá hudba – to jako my a byly u toho neuměle nakreslený kytary. Na hřišti právě končil turnaj okolních vesnic ve fotbale a tak bylo v kiosku docela rušno. Došli jsme si do chatky pro kytary a přemístili se do kiosku, kde nám Jana oznámila, že „první dvě řady byly hned zamluvený našima fanynkama z loňska“. Koneckonců rezervace měla všude. Šikovná holka. Chvíli jsme si jen tak povídali, o těch výhledech a tak, co my, jestli jsme byli v hospodě na hřišti, a tak dále. Kolem půl sedmé jsme začali hrát a hráli jsme jak o život. Bohužel o náš, potažmo můj život přišel hrát taky pan Olin. Neomylně si sedl vedle mě, otočil se ke mě a začal mi neuvěřitelně řvát do ucha, takže jsem se vůbec neslyšel. Hlasitost by ani tak nevadila, kdyby nefungoval spíš jako ozvěna a nezpíval text vždycky slabiku za mnou. A navíc zpíval o čtvrttón nahoru dolu mimo. S takovouhle podporou jsem se ztrácel v textu, melodii a nakonec i v rytmu. Všichni se hrozně bavili, jaký jsme perfektní duo. Naštěstí jedna slečna pochopila, že takhle to fakt asi nepůjde, a když si pan Olin odešel odskočit, sedla si vedle mě a dělala, že mi tenhle večer bude tak nějak svítit a otáčet texty. Pan Olin si s pochopením sedl jinam a hned byla ta muzika poslouchatelnější.  Nakonec odešel úplně a my se s hrůzou dověděli, že dokonce zpívá v místním sboru. No někdy na ně budu muset zajít. Večer utíkal při víně a písničkách pomalu k ránu a někdy kolem půl páté jsme se rozešli ke svým hajanům.

3. kritický den

Jo jo, nedělička, neděle. Byl jsem z noci zmordovanej a prsty mě bolely, hlava trochu taky, ještě, že s sebou vozím růžovej všelék. Slunce pálilo jak blázen, takže hned po ranní sprše kolem půl jedenáctý jsme se přemístili do kiosku a začali zahánět žízeň. Byl to línej den. Popíjeli jsme a žvanili s Janou a ostatníma lidma, co se v kiosku sešli a probírali, jak jsme se v noci pěkně bavili. Na přetřes přišel pochopitelně i pan Olin a jeho hudební výkon. Pak jsme dostali hlad a tak jsme objednali langoše a další pivo. Bylo fakt pivní počasí, tak jsme to lámali asi celkem statečně, protože kolem druhý už jsem dost cejtil, že jsem požil. Pan Vajíčko na tom nebyl líp. Odebrali jsme se do chatky, kde jsme si ve stínu na dvě hodinky schrupli. Pomohlo to, a aby nám bylo ještě líp, vydupli jsme si kopeček nahoru k rozhledně. Po cestě jsme rozebírali nejrůznější imaginární scénáře dnešního večera, co nás čeká, zvlášť co se některých posluchačů týče. I na pana Olina jsme vzpomněli a modlili se, aby dnes nepřišel. Scénáře byly čím dál víc detailnější a absurdnější a my se smáli, až nám slzely oči.

Vyhrabali jsme se nahoru k rozhledně a vyšli po dřevěném schodišti na vyhlídkovou plošinu. Mhourali jsme do krajiny a dokonce bylo i chvíli ticho. Zaprvé jsme byli uchváceni výhledem, zadruhé jsme byli vyřízení z cesty a závěrečných schodu, takže jsme se museli trochu vydýchat a chvíli nemluvit. Po chvíli jsme začali sentimentálně probírat to, jak je nám na vandru dobře a že je fajn, že to takhle dlouho vydrželo, že je Chüže plnoletá a může konečně chodit na zakázaný filmy a pít pivo. Slezli jsme zpět do údolí, dali si v kiosku pivo a připravili se na dnešní hraní. Došli jsme pro nástroje a kolem sedmý jsme začali ladit. Lidi se scházeli a my jsme se nějak nemohli chytit. Byl to takovej nijakej začátek, nevěděli jsme, co hrát, takový to bylo utahaný, neslaný nemastný. Po prvním kolečku jsme si zašli na panáka to trochu probrat. Zjistili jsme, že jsme přepití piva a že víno by sedělo daleko líp. No a bylo to ono. Po druhém džbánku už nám to zase zpívalo o 106. Pan Olin naštěstí nepřišel a tak atmosféra byla čím dál lepší, nejen po víně a zpívalo se a zpívalo a nakonec pozdě k ránu už nás zůstalo tradičně jen do mariáše, tak jsme nasadili starý dobrý Yedochűžňácký populární odrhovačky. Někdy kolem svítání jsme to zabalili a jali se loučit. Ráno jsme chtěli co nejdřív vyrazit dál. Holky byly úplně dojatý, jak jim ty tři večery s náma rychle utekly a že musíme zase přijet. Pak jsme zamáčkli slzu, dali pusu na rozloučenou a šli spát.

4. Den

Po pár hodinách spánku jsme dali poslední civilizovanou koupel před opravdovým vandrem, uklidili chatičku a šli do kiosku na kafe. Bylo kolem desátý a Renča zametala na zahrádce, panečku, jak jí to v minišatečkách slušelo. Uvařila nám kafe a natočila ranní pivo, po krátkém povídání jsme se ale nakonec museli zvednout, protože dát si ještě něco, to by nás přibilo k lavicím, zas až do večera. Známou cestou kolem rozhledny jsme vyrazili po značce směrem na Morkůvky a Brumovice. Bylo to asi dvě hodinky chůze, takže když jsme dorazili do Brumovic, rádi jsme usedli v hospůdce na hotovku a jedno orosené. Během cesty nám do pošty napadalo několik incidentů z Kauflandu, tak byly vytaženy elektronický lopaty a udělali jsme zas trochu pořádek. Venku bylo pořád vedro, dali jsme si ještě jedno na cestu a zaplatili. Cesta vedla přes vesnici zpátky, za vesnicí se stočila mírně doprava do kopce. Červený rozcestník ukazoval do Klobouků u Brna a tak jsme se řídili jeho radou. Cesta vedla mezi vinohrady, horko jak blázen a nikde ani kousek stínu. Vinná réva byla vysoká asi metr šedesát, tak nedávala žádný stín, cesta prašná a nám už se zase dělalo sucho na patře. Konečně se před námi objevily první štíty Klobouckých domků. Hned jsme zamířili do centra obce v naději, že po téměř hodině a půl najdeme zas nějakou občerstvovnu. Na náměstí jsme si sedli na zahrádku otevřené pizzerie a dali si po pivu. Seděli jsme a klábosili s místníma klukama, kteří litovali, že jsme tu nebyli včera, že je tu super výletiště a mohli jsme si zahrát. Zaplatili jsme a vydali se z Klobouků na sever. Přešli jsme hlavní silnici a dali se po rozbité asfaltce směrem na Velké Hostěrádky, kde jsme chtěli dnes večer skončit. Cesta nás zavedla na rozcestí, kolem byly bažiny a mraky komárů, rozhodli jsme se jít cestou vlevo, ale když jsme po ní urazili asi kilometr, začala se ztrácet a stáčet úplně jinam, než jsme potřebovali. Nadávali jsme, prdele lítaly, komáři taky. Spěchali jsme zpátky na rozcestí a pokračovali na druhou stranu. Cesta to byla lepší, dokonce se stočila tam, kam se nám hodilo, a my si vyšlapovali vstříc Hostěrádkám. V Hostěrádkách jsme došli k zavřené hospodě. Šli jsme do centra ztichlé vesnice. U jednoho domku jsme se zeptali, jestli tady v Hostěrádkách je ještě nějaká jiná hospoda, než ta zavřená. Paní nám sdělila, že nejsme v Hostěrádkách, ale v Bohumilicích a žádná jiná hospoda tu není. Do Hostěrádek to máte tak dva a půl na křižovatku a pak doleva a už jen asi jeden a půl. Rozloučili jsme se s paní a vyrazili po silnici, jak nám řekla. Už byla tma, ale zato chladněji, tak se šlo docela dobře. Po necelé hodině jsme přišli konečně do těch zasranejch Hostěrádek. Ještě jsme si po vesnici dali mazáčky kolečko, abychom deset minut před zavíračkou došli na hřiště a dali si konečně pivo. Fredyho poplácal po spálenejch zádech nějakej místní traktorista, div mu nevyrazil dech. S výčepní jsme chvíli kecali, pak jsme si šli sednout ven, zuli boty a hodnotili uplynulej den. Než zavřeli, nechali jsme si natočit ještě jedno na dobrou noc a po půlnoci si rozbalili spacáky na terásce před hospodou.

5. den

Po probuzení do krásného slunečného dne, ranní hygieně a pobalení všech našich krámů jsme se vydali na cestu dál k našemu letošnímu cíli – Kameňáku. Vraceli jsme se na rozcestí, ze kterého jsme sem včera večer přišli, sluníčko začalo pěkně připalovat. Naštěstí cesta vedla víceméně pod stromy, tak bylo i kam se schovat do stínu. Asi po čtyřech kilometrech jsme došli do Dambořic. Chtěli jsme se zastavit v hospodě na něco k jídlu, od rána už jsme měli docela hlad, ale otevírali až v jednu a nám se nechtělo čekat, tak jsme zvolili konzum. Koupili jsme si rohlíky a nějakej salám, sýr a bůhvíco ještě a usedli na zídku před krámem. Jedli jsme, popíjeli mattonku a plánovali, co dál. Do řeči se s náma dal místní pán, čekal na autobus a doporučil nám, ať jedem do Uhřic do akvaparku, nechali ho tam udělat naftaři, co tady v kopcích těží. Pán odjel a my se vydali dál. V Dambořicích za kostelem jsme šli přes pole až k naftařským věžím. Neustále chodily incidenty z Kauflandu, ale nefungovalo připojení na Kauf, takže jsme museli čekat, až ho pánové z IT zprovozní. Okolo naftařů jsme museli projít lesem, jediná cesta, po které jsme přišli, končila plotem. Nikde žádná jiná cesta nebyla, neboť naftař se neptá, naftař staví ploty, cesta necesta. Jako kdysi na jednom vandru sluneční elektrárna. Jediná cesta, po které se dalo projít, končila bránou do elektrárny a my se pak plahočili dva kilometry vysokou travou kolem plotu pod dohledem průmyslových kamer, jestli náhodou nestíníme na solární panely.

Kolem naftařů jsme se dostali, ale cestu už jsme nenašli. Šli jsme instinktivně lesem, až jsme sešli z kopce na fotbalové hřiště. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Když bude nejhůř, přespíme tady. Teď nás ale vedro a žízeň hnaly úplně jinam. Procházeli jsme téměř pustou vesnicí, jen odkudsi z dáli bylo slyšet veselí a dětský křik. Šli jsme tím směrem a drželi se cedulek „Koupaliště“. Na horním okraji vesnice jsme k němu taky došli. Byl to solidní akvapark s tobogánem, několika bazény, vířivkou, divokou řekou, a bůhvíčím ještě. Shodili jsme bágly, převlíkli se do plavek, čímž jsme zapadli a nebudili údiv. Vykoupali jsme se a osvěžili a pak usedli k noutbůkům a začali řešit resty za celej den. Síť už šla, bohužel můj noťas byl úplně vybitej, tak jsem ho dal na nabíječku do pokladny, aby trochu energie zas načerpal. Fredy pracoval a budil zájem hlavně dětí, které mu čučely přes rameno, jakou hru, že to paří. Zklamaně odcházely, když zjistily, že paří Kaufland. Brblaly si…ty vole, von nepaří, von snad pracuje, ale ty vole noutbuky sou jen na hry, ne…..von bude asi nějakej divnej…

Odpoledne ubíhalo, sem tam jsme se smočili, dali jsme si klobásu, no a když se vybil noutbuk i Fredymu, dali jsme si karty a zelenou. K večeru jsme se zvedli, natáhli hadry a šli do vsi. Cestou jsme přišli k hospodě, na zahrádce byli nějaký lidi, ale my potřebovali elektřinu jako sůl. Zašli jsme dovnitř a poprosili o dvě kafe, dvě piva a dvě rozdvojky do zástrčky. Pak ještě o svolení použít jejich energii a rozbalili jsme si u stolu v rohu kancl. Jeli jsme jak šrouby, Fredy nakonec dělal na mým compu a já mu instaloval modem, kterej se mu mezitím nějak odinstaloval, už nevím přesně, jistý je jen to, že jsme mlčeli, jely jak fretky a jen si objednávali další nápoje. Kolem jedenáctý, půl dvanáctý jsme měli hotovo a s úlevou jsme zaklapli víka počítačů. Zeptali jsme se, jestli by nevadilo, kdybychom si na chvíli zahráli na kytary, když už to vlečem s sebou. Mladej vrchní byl nadšenej, že by to určitě nevadilo. Zahráli jsme si a lidi se sesedli k nám. Objednali Jacka Danielse a vrchní se ptal: „Do prdele, co jste vlastně zač? Už si o vás povídaj celý Uhřice. Dva obrovský chlapi s báglama a kytarama si to přihasej na koupaliště, vytáhnou noutbuky a pracujou, pak přijdou do hospody, čtyři hodiny zas pracujou a pak vytáhnete kytary a takhle hrajete, to snad není možný, co vůbec děláte? Živíte se hraním, nebo počítačema?“ No a tak jsme vysvětlovali, jak to s náma je, když v tom zacvrlikala SMS oznamující, že se Liborovi Nývltovi narodila holčička Rozárka. No a tak bylo zase co slavit. Nevím kolik bylo hodin, když jsme končili, ale museli jsme tak napůl slíbit, že budem hrát i zítra. Nic jsme neplatili a šli se na pár hodin vyspat na to fotbalový hřiště.

6. Den

Naštěstí jsme si lehli docela rozumně a tak nám sluníčko nesvítilo hned od rána na řepy. Ale postupně, jak šel čas, se trochu pohnulo a nepříjemně horkýma paprskama nás vyhnalo z přehřátejch pytlů. Sbalili jsme se a šli do vsi, k hospodě. Zase přišla spousta práce, i nezbylo nic jinýho, než nastartovat lopaty a hurá. Dělali jsme asi dvě hodiny, když přišel hospodskej, chvíli jsme povídali, pak jsme se šli postupně podívat, jestli má na hajzlíku pořádek. Dali jsme si myslím ještě kafe a pak už horkým dopolednem tradá po červené pryč z Uhřic. Nejdříve přes louku do kopce, potom po silnici asi kilometr a uhne se doprava po lesní cestě. Tudy se šlo už podstatně líp, stromy nám dávaly milosrdný stín. Ale zase začal prudit hmyz. Oháněli jsme se, až jsem musel zastavit a nastříkat se protihmyzím sprejem. Fredy mě hned následoval. Supr, fakt to funguje. Asi pět minut. Ale lepší něco, než nic. Cestou jsme povídali už nevím co, ale určitě to bylo něco moc chytrýho, za což bychom, kdyby se to realizovalo, dostali určitě nobelovku, možná dvě. Škoda, že mám tak mizernou paměť. Cesta se připojila na modrou značku a dovedla nás k partyzánskému pomníku. Hned jak jsme uctili jejich památku, vydali jsme se dál směrem na Ždánice. Hnala nás žízeň a hlad. Už bylo dost po poledni, když jsme po horké silnici spalováni neúprosným slunkem došli do městečka. Našli jsme hned kousek od centra hospůdku, kde se vařilo a dali jsme si baštu a pivo. Zuli jsme si boty a relaxovali nad zlatavým mokem. Protože bylo pořád vedro a nám se nechtělo zas tak úplně trhat kilometry, sešli jsme kousek od hospody ke koupališti a vystavili svá vypracovaná, opálená a větry ošlehaná těla nenasytným pohledům místních krásek. Ledabylou chůzí jsme si došli pro pivko a s pokerovou tváří hráli prší. Sem tam jsme si zašli zaplavat. Odpoledne příjemně uteklo a když už na nás volal vrátnej, že chce domů, sbalili jsme se a vypadli taky. Začínalo se šeřit a my měli trochu nejasno, kde dneska složíme hlavu. Po silnici jsme šli na Lovčice. Přišli jsme do vesnice a hledali místo, kde by se dalo eventuelně večer hrát. Našli jsme však jenom hospodu, kde sedělo asi sedm dědků a čuměli na televizi. Dávali Angeliku. Dědci mlčeli, zbožně koukali na Angeličin dekolt a vzpomínali na svoje starý, když byly ještě mladý. Sem tam se napili hořkýho piva a zamáčkli v oku slzu. Chvíli jsme se dívali s nima. Dali jsme si pivo, ale nechutnalo nám. Zaplatili jsme a dali se po cestě dál. Už byla tma a vypadalo to beznadějně, když jsme došli k otevřený hospůdce se zahrádkou ve dvoře. Dali jsme si lepší pivo na spravení chuti a dva hambáče. U vedlejšího stolu se hádali nějaký dva týpci o tom, kterej fotbalovej klub je lepší. Jeden byl Sparťan a druhej Baník pyčo. Ten Baník hulákal, že Sparťani jsou jen zasraný pražáci a kurvy a že Baníček je nejlepší. A že všichni, co jsou z Prahy, jsou kurvy a hajzlové. Sparťan mu řek, že se s nim nebude bavit a že jde radši domu. Šel, ještě s kámošem, a když procházeli za plotem té hospody, otočil se Baník na nás a zeptal se, odkud jsme. „Z PRAHY“,  řekli jsme unisono a v hospodě bylo najednou ticho. Jen za tím plotem bylo slyšet vyprsknutí a hurónskej smích. Baník se hned začal omlouvat, že to tak nemyslel a že se jen tak štengrovali s kamarádem a hned nás zval na panáka, jako že všechno dobrý a někteří pražáci že jsou vlastně úplně supr, zvlášť když měřej o půl metru víc a maj holou hlavu. Chvíli jsme ještě v hospůdce pobyli a pak vyrazili po modré značce, která ale nebyla ve tmě vůbec vidět, směrem k rybníku nad vesnicí. Bloudili jsme, svítili baterkou na záda rybářům, čekajícím na noční úlovek. Bylo už dost pozdě, když jsme našli u staré rybářské chaty místo na spaní, rozdělali spacáky, zapálili Terezku a ulehli. Ještě jsme kecali, pak ji sfoukli a… Dobrou…Dobrou.

7. Den

Probudili jsme se a leželi ve spacácích, převalovali se a nechtělo se ven. Bylo lehce pod mrakem. Sluníčku se nejspíš taky z pelechu moc nechtělo. Jenže noc je pryč, muselo na nebe, a my ze spacáku. Leželi jsme na břehu rybníčka, za chatou, kolem zpívali ptáci a začínali cvrkat luční koníci, prostě letní ráno, jak když ho vyšije. Balili jsme se a ptali se sami sebe, co asi dnešní den přinese. Kdo ví? Zabaleno, Ahoj místo.

Šli jsme po cestě zpět do vesničky, pod kostelem v krámku jsme koupili nějaký pečivo, salám, limonádu a vyšli jsme ven. Před námi byly schody ke kostelu, asi třicet metrů dlouhý, tak akorát příkrý. Ve stejnou chvíli jsme se na sebe podívali a i s bagáží na zádech jsme začali sprintovat do těch schodů. Tá ta tá tá tá ta ta, hulákali jsme si muziku z Rockyho a skákali s rukama nad hlavou u dveří kostela. Pod schodama u krámku stály dvě pani se síťovkama, koukaly na nás a kroutily naondulovanýma hlavama. Sedli jsme si na schody a rozbalili nákup. Po snídani jsme sešli dolů a pokračovali po silnici směrem na Bukovany. Cesta ubíhala a když jsme překlopýtali rozestavěnou silnicí do kopce za Nechvalín a Ostrovánky, objevil se na obzoru větrný mlýn. Silnice vedla přesně k němu.

Otevřeli jsme dveře do mlýnské hospody. Jako by se opakovala situace z před dvaceti lety. Přišel číšník, nasál a povídá. Pánové, máme tu i zahrádku, jděte si radši sednout tam. Začali jsme balit věci. V tom přišel vrchní vrchní a povídá: „Copak pánové, Vám se u nás nelíbí?“

„Ale líbí, jen Váš kolega nás posílá pryč. My jsme si chtěli dát nějaké menu na oběd a potřebovali jmse trochu eletriky na nabití noutbuků.“

Vrchní se začal lámat v pase a blejskal očima na číšníka. Každopádně jsme se přesunuli ven, elektrika byla i tam a navíc bylo moc pěkně. Začali jsme pracovat a šlo to naštěstí docela rychle. Přinesli mi pstruha a Fredymu míchaný vajíčka. Vlastně ne, to by byl kanibalismus. Tak už vlastně nevím, co si dal. Ale bašta to byla, protože je to tam fakt luxus. Spokojeni s jídlem, objednali jsme si ještě dobré víno, ať vidí, jak si žijou český trempi. Koukli jsme do mapy, kudy, že se to k tomu Kameňáku vlastně jde. Dneska tam přece dojdem, ne? Takže po červený na Bohuslavice, pak po zelený na Čeložnice a kousek lesem na Kameňák.

Zaplatili jsme a vyrazili. Do Bohuslavic to bylo z kopce, ale potom do prudkého stoupání lesní cestou a pak loukou. Cestou nám začaly chodit SMSky od holek z kiosku, že se jim po nás stýská a že by zase potřebovaly zahrát, jestli nejsme někde poblíž. Škemraly, až jsme nakonec kývli, jako že teda jo a v sobotu večer ještě na jedno hraní přijedem.

Cesta vedla loukou pořád do kopce, až přišla k lesu. U lesa se začaly objevovat první chaty. U jedné z nich byl právě nějaký děda a cosi spravoval na starém žigulíku. Zeptali jsme se ho na Kameňák. Řekl nám, že to je ještě kus do kopce a pak dojdem na cestu, po které se dáme doprava. No a je to už jen kousek. Podle mapy ten kousek byl asi šest kilometrů. Cestu jsme našli, a přivedla nás do chatové osady, kde jsme našli hospůdku a pivo. Tak jsme seděli, povídali a hráli karty, protože na Kameňák to bylo už jen ten kousek. Zaplatili jsme a vydali se osadou dál, kde jsme předpokládali, že vede cesta. Prase aby se tu vyznalo. Mezi chatama ploty, auta, průchody, které znali jen místní. Prošli jsme jednou takovou cestičkou a vylezli na zahradě u nějakých lidí, kteří právě dělali táborák.

Omlouvali jsme se, že rušíme, ale že nevíme, kudy se k tomu zatracenýmu Kameňáku jde. A hned se všichni začali překřikovat, jak je to jednoduchý…… vlastně ne, že to je docela složitý……… a že máme jít tady tou cestou doleva…………. ne doprava…………… ne, to budete mít lepší loukou tady dolu a úplně dole u lesa trochu doleva….pak dojdete na rozcestí, tam jsou dvě cesty, ale vy půjdete jakoby mezi nima rovnou do kopce,……..počkejte já vás tam radši dovedu , aspoň dolu, to byste sami nenašli. A hned s náma kluk, tak devět let, vyrazil. A přidal se ještě brácha a radši ještě teta, abychom kluky po cestě snad někde nějak to……víte co.

Šli jsme tou loukou a pak lesem, až jsme přišli k rozcestí. Fakt bychom to, bez jejich pomoci, nenašli. Taková úzká cesta, funěli jsme jak lokomotivy, jen ten klučina furt mlel a mlel a hubu celou cestu nezavřel. Pak se s námi rozloučili a vrátili se zpět k buřtům. My jsme se zatím dostali do další chatové osady s romantickým a slibným názvem Paníháj a ptali se opět na Kameňák. “Jo kluci, to jste měli přijet před dvaceti lety, když to tu měl ještě starej Kašpar. Teď už to má nějakej mladej kluk a otvírá, jen když se mu chce, tak už tam ani nikdo nechodí. Radši si přivezem pivo sem a sedíme u chat.” Hm, tak super, to jsme zase někam vlezli, honilo se Chýši v makovicích. Jak jsme tak procházeli pomezi chatama, lákali jsme lidi do hospody, že tam jdeme hrát a ať přijdou, dáme pivo a tak. Jen skeptické a soucitné pohledy nás vyprovázely po cestě k hospodě. Bohužel měli osadníci pravdu. V hospodě nikdo nebyl, mladej kluk, co ji měl v nájmu, nám natočil pivo, udělal smažák a kolem osmý řek, že musí jet ještě jinam, natočil nám dvě piva do zásoby, až to vypijem, máme mu je nechat na parapetu za oknem. A nastartoval bourák a byl v čudu. My jsme byli v prdeli. Na Kameňáku. “Ještě, že sem nepřišli ty lidi, co jsme je zvali, povídá pan Vajíčko”. Upili jsme z posledních piv, když tu pojednou se objevili dva chataři, které jsme po cestě míjeli. “Dobrej…., právě odjel”, hlásili jsme. “Můžem se s váma rozdělit o pivo”. Chataři řekli, že maj lepší plán a zavedli nás do osady zpět, lesní cestou a né strání, kterou jsme šli předtím my. Na chatě jsme dostali pivo a kořalku, i klobáska se našla a tak nám večer příjemně utíkal. Hráli jsme, zavedli nás do nejstarší chaty v osadě číslem popisným 1, zase se hrálo, dali jsme po kořalce a tak to šlo vlastně až do rána. Tak se nám to nakonec pěkně povedlo. Ten večer jsme šli spát až v sedm ráno.      

8. Den schází nám…

Když jsme se v jedenáct vyhrabali na jedné zahradě pod stromem ze spacáku, dali si s novými kamarády kafe, probrali noční zážitky a pochválili si, jak to bylo super, sbalili jsme se a nechali Paníháje za zády. Vedro nám rosilo hlavy a cítili jsme, že bychom potřebovali už nejspíš taky aspoň osříkat wapkou, nebo najít nějaký jiný vhodný mytí či koupání. V tom za náma zabrzdil starej citroen a chlápek nás vzal do Vřesovic. Tak nám pěkně ušetřil aspoň pět kiláků. Ve Vřesovicích jsme si vystoupili a zamířili k přírodní nádrži u Osvětiman. Tam jsme si dali šlofíka pod stromem. Jenže nás budily děti, co tam chodily chytat ryby a koupat psy. Nakonec jsme ani do vody nevlezli, sbalili jsme se a šli na pivo. Jediná hospoda, kterou jsme našli, byla zahulená putyka a v rohu puštěná televize. Dali jsme pivo a šli dál. Dnešním cílem bylo dostat se po včerejším neplánovaném tahu aspoň do kempu Vlčák, kousek od Osvětiman. Koukli jsme do mapy a vydali se po silničce směrem ke kempu. Odpolední slunce ztrácelo na síle, pomalu jsme šli kolem rekreačních chat a rodinných domlů, když jsme vpravo uviděli velké fotbalové hřiště, několik tenisových kurtů a na stráni sjezdovku. Pod sjezdovkou sruby, ubytování a hospody. Dali jsme si po pivě a zkontrolovali jídelní lístek. Tak tady to bylo jen pro turisty. Pro Chýši nic co by mohla vrazit do hladových otevřených dvířek. A ukrutně draho. Zaplatili jsme pivo a dali se po cestě k Vlčákovi. Cesta vedla podél potoka s poetickým jménem Hruškovice. Za potokem jsme viděli kemp, ale museli jsme k němu dojít přes necelý půl kilometr vzdálený mostek. Po druhém břehu zas zpátky. Kemp byl pěkný. Nebylo tu moc lidí, byl tu klídek, pohoda a bylo to hrací. Dali jsme si pivo a klobásu a než nám to přinesli, začali jsme na zahrádce před hospůdkou ladit. Pomalu se scházeli obyvatelé kempu, které tóny kytar přivábily. Pak dorazila klobáska a byla vynikající. Už se začalo šeřit, tak nás správce kempu i s personálem a nějakýma dalšíma lidma pozvali na posezení před recepcí, kde sešoupli stoly a zase se začalo hrát. Nejvíc se s náma (jak jinak) bavil chlapík od Budějc, ducha lehce mdlého, který tu byl se svou neméně inteligentní přítelkyní a její asi dvanáctiletou dcerou. Zpívali jsme písničky typu jede jede mašinka, co jste hasiči, a kdyby tady byla taková samice….,což když jsme slyšeli, nás absolutně odrovnalo. No, byli to hodní, blahoslavení lidé. Ještě jsme si zahráli pár kousků, co jsme sami chtěli a co chtěli slyšet naši hostitelé (neboť kromě jednoho piva a klobásy jsme neplatili zase nic) no a byl čas jít na kutě. Po včerejšku to nebylo na nějaký hrdinský kousky, navíc nás zítra čekal ještě ajnkeslbuntes v Němčičkách.

Ustlali jsme si před jednou z chatek a sklapli víka.

9. Den

Po probuzení jsme si došli na záchůdek, opláchnout, vyzubit a rychle do Osvětiman, kde nám jel spoj do Hodonína. Cesta do Němčiček byla na několik hodin, přitom je to asi šedesát kilometrů. Už nevím přesně kde jsme všude přestupovali. V Hodoníně stavěl autobus nedaleko od Kauflandu a my si šli koupit něco k jídlu a pití. Pak jsme stavěli ještě v Kyjově (na zmrzlinu) a v Kloboukách (rychlý přestup). Po takhle strávených asi šesti hodinách jsme se dostali do Němčiček. Už nás čekali a měli připravenou ceduli – dnes večer živá hudba až z Prahy. Prví čtyři řady už zamluvené. Zašli jsme si na koupaliště trochu osvěžit a umýt, abychom večer nebudili pohoršení a lidi před námi neutíkali. Před sedmou už jsme byli připraveni na dnešní šou a sbírali kuráž u Jany v kiosku na panáčku. Tak ještě do druhý nohy a jdem na to. No a bylo to i po těch probdělých a prohraných nocích zase ono. Zavzpomínali jsme na pana Olina, vyprávěli, co jsme všechno na vandru zažili, co jsme viděli a s kým se setkali. Byl to krásný poslední vandrovní večer. Hrálo se jako vždy až do svítání, k ránu nás zůstalo zas už jen pár a když jsme se definitivně rozloučili, zjistili jsme, že nám Jana všechny věci nechala zamčený v kiosku a že jsme na terásce jen tak s kytarama. Tak jsme si sundali z laviček podprdelníky a lehli si na ně jen tak, stejně bylo teplo. Až holky přijdou ráno poklízet tak do nás šťouchnou smetákem a to nás probudí.

10. Den

Tím, že něco končí, něco jiného začíná. Končí vandr, začíná realita. Končí sen, probudíš se, je den…prostě to, co neustále platí je, že doba, strávená na vandru se do života nepočítá. Kolikrát už jsme tohle někomu vysvětlovali. Na vandru se z dvou solidních pánů a tatínků od rodin stávají dvě absolutně neřízený střely, který ráno nikdy netuší, jaký večer zasáhnou cíl. Doufám, že nám to nikdy nikdo nevezme.

Takže, když jsme se ráno probrali z deliria, byli jsme vlastně rádi, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože nám ubyla práce s balením. Batohy jsme měli sbalený od včerejška. Počkali jsme na holky a dali si poslední kioskový kafe. Po dojemném rozloučení jsme se vydali na Bořetice, kam pro nás měla dojet paní Vajíčková. Došli jsme do smluvené hospody a dali si Kofolu, neboť na pivo už jaksi nebyla chuť. Když paní Vajíčková dorazila, objednali jsme jídlo a vyprávěli jí některé vybrané pasáže z letošního vandru. Všechno jsme vyprávět ani nemohli. Zaprvé proto, že si to nikdo nepamatuje, zadruhé proto, že by to nikdo nechtěl slyšet a zatřetí proto, že to třeba vůbec nemusí být pravda. Po jídle jsme nasedli do auta a nechali se panem Vajíčkem dopravit do pupku světa, vstříc civilizaci a nástrahám, o nichž jsme minulých deset dní neměli ani ponětí.