Bushův rodinný klan
Rodina Bushů se na
americké politické scéně dá srovnávat snad jen s klanem Kennedyů. Může se
chlubit dvěma prezidenty a několika guvernéry. Za jejich leskem se přitom
skrývá nečekaně temná historie. Bývalý prezident USA George Bush se rád oháněl
rodinnými hodnotami. „Média by se měla stydět, za to co provádějí,“ prohlásil
kupříkladu v roce 1991, kdy se některé americké deníky začaly zajímat o
pochybné podnikání jeho synů - tedy nynějšího prezidenta George W. a nynějšího
guvernéra Floridy Johna „Jeba“. „Ti hoši mají právo vydělávat si na živobytí a
chovají se v mezích slušnosti.“ Ti hoši šli tehdy z jednoho bankrotu do
druhého, hrozily jim soudy za vytunelované banky, udržovali pochybné kontakty s
podvodníky a nechali se najímat od organizovaného zločinu, ale otec je z toho
vždy vysekal. Nejen proto, že si to jako prezident mohl dovolit, ale možná i
proto, že ono citované „právo vydělávat si na živobytí“ má v Bushově rodovém
klanu už delší dobu velmi podivnou příchuť.
Nacistická spojka
Podivnou
historii Bushovic rodinného klanu lze začít rozmotávat třeba datem 20. října
1942. Toho dne Leo T. Crowley, vládou ustanovený správce nepřátelského majetku,
zabavil na základě zákona o obchodování s nepřítelem veškerý majetek newyorské
banky UBC. Mezi jejími podílníky a lidmi, kteří zasedali také v její správní
radě, byli mimo jiné i Prescott S. Bush, děd nynějšího prezidenta z otcovy strany,
a jeho děd ze strany matčiny George Herbert Walker. Vládní vyšetřovací zpráva
tehdy konstatovala, že „značná část majetku Prescotta Bushe byla řízena
prostřednictvím nacistického Německa a významným způsobem napomáhala německému
válečnému úsilí.“
Vyšetřování totiž zjistilo, že banka UBC sloužila jako zástěrka pro praní peněz
německého průmyslníka Fritze Thyssena. Jeho impérium bylo založeno na těžbě
uhlí a výrobě oceli a Thyssen část zisků už od dvacátých let minulého století
používal k financování nástupu Adolfa Hitlera k moci. Stejně jako dnes i v
tehdejších dobách platilo, že podrývání demokracie nebo dodávky zbraní se
nejlépe provádějí v utajení. Thyssen proto kvůli znepřehlednění svých transakcí
směřujících k Hitlerovi vytvořil síť společností a bank v Německu, Nizozemsku a
v USA, jejich prostřednictvím pak peníze německým nacistům poukazoval. Už v
roce 1932 tímto způsobem podporoval nejen provoz nacistické strany, ale i vznik
a výcvik jednotek SA a rodících se černokošiláčů z SS.
V New Yorku
se Thyssenovou základnou stala banka Union Bank Corp of New York. Bush, Walker
a jejich společníci jejím prostřednictvím vlastnili některé německé výrobní
podniky, a jak nedávno poznamenala polská edice týdeníku Newsweek, de facto
přitom tyli z otrocké práce vězňů v koncentračních táborech. Navíc ale provedli
nejméně tucet finančních a obchodních operací, mezi nimiž byly například i
dodávky vojenského materiálu německé armádě pro její dobývání Evropy.
Sám Prescott
Bush podle odtajněných vládních dokumentů v roce 1937 zprostředkoval dodávky
kvalitního druhu paliva, které zvýšilo efektivitu letadel německé luftwaffe.
Celkový rozsah aktivit UBC byl opravdu nečekaný a musel zásadním způsobem
ulehčit Hitlerovi likvidaci Evropy. Jak totiž vyplynulo ze slyšení amerického
Kongresu v červenci 1945, jen společnost Vereinigte Stahlwerke, která v rámci
složitého systému vlastnických vztahů také spadala pod americkou UBC, se
podílela 50,8 procenty na veškeré nacistické produkci surového železa, 45,5 procenty
trubek a potrubí, 41,4 procenty plechů, 35 procenty výbušnin a 22,1 procenty
ostnatého drátu.
Přátelství trvá
Zásahem Lea
Crowleyho v roce 1942, osm měsíců po japonském útoku na Pearl Harbour, přišel
Prescott Bush kvůli spolupráci s nepřítelem o 1,5 milionu dolarů, což je v
dnešním přepočtu něco přes deset milionů, ale své kontakty s Thyssenem
nepřerušil. Hned po válce mu pomohl převést jeho majetek do Panamy, Argentiny a
Brazílie, tedy do hlavních destinací, kam mířili prchající nacisté z Evropy. S
nástupem studené války a se vznikem železné opony se ale nahlížení na
spolupracovníky nacistů v Americe změnilo, a tak byly zabavené peníze Prescottu
Bushovi v roce 1951 opět vráceny. Zatímco Thyssen téhož roku v Argentině
zemřel, Prescott nově nabytých špinavých peněz využil k úspěšné kandidatuře do
Senátu za stát Connecticut, přičemž ještě svého syna George, pozdějšího
prezidenta, stihl upíchnout do lukrativního ropného byznysu. Temnou minulost
Prescottovi nikdo nevyčítal. Proč taky, vždyť s nacisty obchodovaly a na válce
výborně vydělávaly také giganty typu průmyslového koncernu General Motors,
petrolejářské firmy Standard Oil nebo banky Chase Bank.
Zvolením do Senátu
se Prescott Bush zařadil také mezi nejvýznamnější politiky Republikánské
strany. Ta se v oněch dobách v rámci svého boje proti světovému komunismu stala
platformou, která pomáhala dostávat do Spojených států nejen jednotlivé
nacistické válečné zločince, ale celé jejich skupiny a organizace. Jak
konstatoval investigativní novinář Christopher Simpson ve své knize Blowback,
jejich „dovoz“ měl v USA napomoci vzniku krajně pravicového myšlenkového
proudu. Mnozí nacisté získali významné posty v „národnostních organizacích“
Republikánské strany a na výplatních listinách CIA byli převážně kvůli svým
„propagandistickým schopnostem a umění vést psychologickou válku.“ Trnem v oku
se proto republikánům stal prezident Jimmy Carter, který vytvořil Úřad
zvláštního vyšetřování, jehož úkolem bylo pátrat po nacistických válečných
zločincích v USA. Poté, co se úřadu podařilo pár takových ze země vypovědět,
ostře na něj zaútočil významný republikánský politik Pat Buchanan.
Navzdory snaze
úřadu se ale mnozí lidé s temnou minulostí pevně se usadili nejen v Americe
jako takové, ale i v řadách republikánů. Výsledkem pak byl podivný seznam,
který v listopadu 1988, krátce před prezidentskými volbami, v nichž zvítězil
Prescottův syn George, otiskl židovský týdeník Washington Jewish Week.
Konstatoval kupříkladu, že poradcem republikánského kongresmana Paula Weyricha
je jistý Laszlo Pazstor, příslušník maďarských Šípových křížů, které se
podílely na vyhlazování maďarských Židů. Týdeník se pozastavoval i nad tím, že
v Bushově prezidentské kampani pracuje v rámci „etnických volebních skupin“ hned
několik nacistů a antisemitů, mezi nimi třeba Radi Slavoff, šéf volebního týmu
„Bulhaři pro Bushe“ a někdejší příslušník bulharské nacistické organizace,
rumunský nacista a šéf „Rumunů pro Bushe“ Florian Galdau, který sloužil u SS,
Nicholas Nazarenko, běloruský důstojník zbraní SS, nebo třeba Bohdan Fedorak,
šéf „Ukrajinců pro Bushe“ a velitel protižidovských pogromů na Ukrajině.
Jistě, Bushovi fandové
mohou namítnout, že sám kandidát na prezidenta nemusel vědět, kdo všechno se
mezi tisíci zaměstnanci jeho volební kampaně pohybuje, a může mít i pravdu.
Nicméně, fakt, že sám George Bush senior v letech 1976 až 1977 stihl šéfovat
CIA a pak i samotné národní radě Republikánské strany, díky čemuž musel mít
přehled o tom, co se ve společnosti kolem něj odehrává a kdo tahá za nitky,
tuto námitku vcelku diskvalifikuje.
Hurá
k bin Ládinům
To už se ale
začali na scéně prosazovat i Georgeovi synové George junior, John zvaný Jeb a
Neil. Životní běh nejstaršího, George W., s příznačnou ironií shrnul Michael
Moore ve svém dnes už kultovním dokumentu Fahrenheit 9/11. Někdy v době,
kdy byl jeho otec šéfem CIA, rozjel v Texasu svůj první podnik - ropnou
společnost Arbusto, které se úspěšně dařilo vrtat do země samé suché díry.
„Odkud na to bral George W. Bush peníze? Investoval do něj finanční poradce
rodiny bin Ládinů v Texasu a jeho dávný přítel James Bart,“ konstatoval na
základě oficiálních dokumentů Moore. „Bush přivedl Arbusto ke krachu, stejně
jako každou jinou společnost, ve které se kdy angažoval.“ Nakonec ale jednu z
jeho společností, Spektrum 7, koupila firma Harken Energy, která byla
financována ze saúdských petrodolarů, a Bush dostal křeslo v její správní radě.
„Otázka zněla, proč by měli Saúdové, kteří vlastní většinu ropy světa,
investovat do malé podivné firmičky na druhém konci světa? Protože ta firmička
měla jednu velkou přednost: v její správní radě seděl George W. Bush, syn
prezidenta USA,“ podotýká dokument. „Být synem prezidenta má své výhody,“
přiznává George W. Bush v dokumentárním filmu. Zvlášť když ho vyšetřuje Komise
pro cenné papíry - v roce 1990 totiž prodal akcie Harken Energy za 848 tisíc
dolarů a dva měsíce nato firma oznámila ztrátu 23 milionů dolarů.
Zneužil
interní informace, ale vyšel z toho bez trestu. Po krachu Harken Energy dostal
nové místo, a to ve společnosti vlastněné skupinou Carlyle, nadnárodním
spletencem, který investuje do telekomunikací, zdravotnictví nebo zbrojního
průmyslu. Kruh se tak uzavřel - pro Carlyle, kterou financovali mimo jiné i bin
Ládinové, totiž už pracoval i Bush senior. Po 11. září 2001 Spojené státy
zvýšily investice do zbrojařského průmyslu a bin Ládinové - spolu s Bushovými -
z toho měli zisk. Carlyle, respektive její zbrojní divize United Defense, byla
jedenáctým největším dodavatelem americké armády a vyrábí mimo jiné obrněné
transportéry Bradley. Válka v Iráku, kterou George W. Bush zahájil v roce 2003,
její profit jen navýšila. „Vědět, že se rodina Bushů stýkala s bin Ládinovými,
zatímco Usáma bin Ládin byl hledaným teroristou dávno před 11. zářím, je velmi
znepokojivé,“ konstatuje dokumentární film.
Svobodu pro teroristy
Pozadu na
podivné cestě ke štěstí nezůstal ani Georgův mladší bratr Jeb. Nepřátelil se
ani se starými nacisty, ani s rodinou bin Ládinových, svou pozici opřel o
kubánský exil ve floridském Miami. V roce 1984 se coby regionální šéf
Republikánské strany spojil s Camilem Padredou, bývalým důstojníkem tajné
služby kubánského diktátora Batisty, který byl podezřelý z defraudace půl
milionu dolarů. Jeb zapojil své páky a obvinění bylo zrušeno, nicméně o pár let
později se ukázalo, že zpronevěřená částka ze stavebního projektu dosahovala
řádu milionů.
Nato vstoupil do služeb prominentního kubánského exulanta Miguela Recareye,
který šéfoval síti lékařských klinik IMC. Bush pro něj měl výměnou za mzdu ve
výši 75 tisíc dolarů ročně najít nové pozemky pro jeho firmu.
Žádné sice
nehledal, místo toho za Kubánce úspěšně lobboval u svého otce a prezidenta
Reagana. „Chtěl jsem být velmi bohatý,“ podotkl bezelstně v rozhovoru pro Miami
News, když se zjistilo, že Recarey si ze své firmy „půjčil“ miliony dolarů,
narychlo opustil území Spojených států a dodnes je na útěku. Miamská média
tehdy citovala státního návladního, který vyšetřoval Jebův podíl na zmíněných
zpronevěrách. Došel k závěru, že Jeb je buď prohnaný podvodník, nebo naprostý
hlupák. Nakonec se přiklonil k tomu druhému. Namísto podnikání se proto Jeb
vrhl na politiku a stal se guvernérem Floridy. Pomohly mu k tomu hlasy vlivného
kubánského exilu, který nikdy nezapomněl, jak moc mu Jeb pomohl. Dokázal u
svého otce a později i bratra dosáhnout propuštění několika kubánských
emigrantů, kteří si v USA odpykávali tresty za terorismus.
Nejkontroverznější postavou mezi nimi byl bezpochyby Orlando Bosch, který se
podle dokumentů ministerstva spravedlnosti USA podílel na více než 30
teroristických akcích, počínaje ostřelováním polské lodi směřující na Kubu až
po útok na kubánský civilní letoun, v jehož troskách v roce 1976 zahynulo všech
73 lidí na palubě. Mezi propuštěnými jsou i dva Kubánci, kteří v roce 1976 ve
Washingtonu zavraždili chilského ministra zahraničí Orlando Leteliera. „V době,
kdy USA stupňují svůj boj proti terorismu ve světě, si několik desítek teroristů
užívá svobody v Miami,“ podotýká britský deník The Guardian. „A to vše se
souhlasem americké vlády.“
Šikovný hoch
A zbývá nám
nejmladší z Bushů, Neil. Ten se na titulní stránky liberálních médií dostal v
roce 1988, kdy v coloradském Denveru zkrachovala jeho banka Silverado Banking,
Savings and Loan. Vyšetřování ukázalo, že v letech 1985 až 1988, kdy Neil Bush
v bance řediteloval, nalil jeho ústav nejméně 200 milionů dolarů do jeho
vlastní ropné společnosti JNB Exploration. Neilovi partneři v JNB však dluh
nevrátili a celých 132 milionů si ponechali. Následný krach banky přišel daňové
poplatníky na jednu miliardu dolarů. Vyšetřování dospělo k závěru, že Neil je
„eticky nestabilní“, a musel za to zaplatit pokutu 50 tisíc dolarů. Jeho další
ropná společnost, Apex Energy, si počátkem roku 1991 půjčila 2,35 milionu
dolarů, ale už v dubnu téhož roku se ukázalo, že nebude s to dluhy splácet. Než
ale stihly úřady vyhlásit bankrot jeho firmy, Neil Apex urychleně - i s jeho
dluhy - opustil a ztrátu nakonec opět zatáhli daňoví poplatníci.
George Bush senior se před lety nechal slyšet, že jen návrat k rodinným
hodnotám může vyléčit „chudobu ducha“, která zaplavuje moderní svět. „Při jeho
slovech a při pohledu na jeho dospělé syny je ale třeba začít přemýšlet o
hodnotách, které platí pro jeho vlastní rodinu,“ konstatoval liberální týdeník
Mother Jones. Jeden profitoval z interních informací a prodal akcie dřív, než
firma zkrachovala a dnes těží z války v Iráku, druhý se zapletl do milionových
zpronevěr a třetí si na úkor daňových poplatníků odsypal něco milionů do
vlastní kapsy. „Je dobře, že mluví o rodinných hodnotách, ale ze všeho nejdřív
by měl začít řešit krizi rodiny vlastní.“