Kapitola 26.
26. kapitola - Gringottova banka
Plán
byl připravený, přípravy hotovy. V nejmenší ložnici ležela na krbové
římse pouze malá skleněná lahvička s dlouhým černým roztřepeným vlasem,
který vytáhli ze svetru, jenž měla Hermiona na sobě v sídle Malfoyů.
„A
budeš mít i přímo její hůlku,“ řekl Harry a kývnul směrem k hůlce z
ořechového dřeva, „takže myslím, že budeš vážně přesvědčivá.“
Když ji Hermiona zvedala, tvářila se, jako by se ji hůlka chystala bodnout nebo kousnout.
„Nesnáším
ji,“ pronesla chabě, „Opravdu ji nesnáším. Vůbec to není ono,
neposlouchá mě, jak by měla...je to, jako by byla část jí.“
Harry
si nemohl nevzpomenout na to, jak rázně Hermiona zamítla jeho stesky
kvůli hůlce z hlohu, jak trvala na tom, že si vymýšlí, že mu nefunguje
jako jeho původní, a jak by měl jenom trénovat. Ale rozhodl se, že na
oplátku nezopakuje její vlastní rady. Předvečer jejich plánovaného
útoku na Gringottovu banku přeci jen nepovažoval za vhodnou chvíli na
hádku.
„Zato ti ale pomůže vcítit se do její role,“ řekl Ron, „Vždyť si vzpomeň, co ta hůlka všechno udělala.“
„Ale
o tom přece mluvím!“ oponovala mu Hermiona. „Touhle hůlkou byli umučeni
Nevillovi rodiče a kdoví kolik dalších lidí! Tahle hůlka zabila
Siriuse!“
Na to Harry nepomyslel. Pohlédl na ni a ucítil
naléhavé nutkání ji zlomit, rozpůlit Nebelvírovým mečem, který byl
opřen o stěnu vedle něj.
„Schází mi moje hůlka,“ posteskla si Hermiona. „Škoda, že mi pan Ollivander nemohl taky udělat novou.“
Toho
rána totiž dostala Lenka od Ollivandera novou hůlku. Nyní stála v zadní
části zahrady a v odpoledním slunci zkoušela její schopnosti. Dean,
jemuž vzali hůlku zbojníci, ji sklíčeně sledoval.
Harry pohlédl na
hlohovou hůlku, která kdysi patřila Dracu Malfoyovi. Byl překvapený,
ale zároveň měl radost, že ho poslouchala alespoň tak dobře, jako
Hermionina. Harry si vzpomněl na to, co jim o tajemné výrobě hůlek
pověděl Ollivander a usoudil, že ví, v čem byl problém. Hermiona
nevzala hůlku Bellatrix osobně, takže k ní hůlka necítila žádnou
oddanost.
Dveře ložnice se otevřely a dovnitř vešel Griphook.
Harry instinktivně sáhl po rukojeti meče a přitáhl si ho sobě, ale
okamžitě toho zalitoval. Byl si jistý, že skřet si toho všimnul. Aby
přešel trapnost situace, řekl:
„Zrovna kontrolujeme, jestli máme
všechno, Griphooku. Už jsme řekli Billovi a Fleur, že zítra ráno
odjíždíme a aby kvůli nám nevstávali.“
Ohledně toho byli
neúprosní, protože Hermiona se musela ještě před přemístěním přeměnit v
Bellatrix a čím méně toho o jejich plánu Bill s Fleur věděli, tím lépe.
Vysvětlili jim také, že už se nevrátí. Tu noc, kdy je chytli zbojníci,
ztratili starý Perkinsonův stan, takže jim Bill půjčil jiný. Byl už
zabalený na dně jejich malého batohu, který Hermiona dokázala před
zbojníky schovat tím, že ho strčila do své ponožky, což na Harryho
udělalo velký dojem.
Ačkoli mu budou Bill, Fleur, Luna i Dean
chybět, nemluvě o pohodlí domova, které si posledních pár týdnů
užívali, Harry se těšil, až budou pryč od omezování ve Škeblové
chatrči. Už ho nebavilo dávat věčně pozor, aby nikdo neslyšel jejich
rozhovory, když byli zavřeni v miniaturní tmavé ložnici.
Ale ze
všeho nejvíc si přál, aby se už zbavili Griphooka. Jak přesně se ovšem
od skřeta odloučí, aniž by mu dali Nebelvírův meč, zůstávalo pro
Harryho otázkou bez odpovědi. Neměli žádnou příležitost to naplánovat,
protože Griphook zřídka nechal Harryho, Rona a Hermionu déle jak pět
minut o samotě.
„Mamka by se od něho mohla učit,“ sténal Ron,
když se dlouhé skřetí prsty zas a znova objevovaly za dveřmi. Harry
nezapomínal na Billovo varování, takže vysvětlil, že Griphook se jen
snaží zabránit tomu, aby ho podvedli. Hermiona ale tak vehementně
nesouhlasila s plánovanou zradou, že Harry přestal spoléhat na její
inteligenci, která by vymyslela, jak to provedou. A jediné co Ron
navrhl při těch řídkých příležitostech, kdy u nich nebyl Griphook, bylo:
„Budem s tím muset jednoduše frnkout, kámo.“
Tu
noc se Harrymu špatně spalo. Když se k ránu převaloval, vzpomněl si na
to, jak se cítil noc předtím, než přepadli Ministerstvo kouzel - cítil
tehdy odhodlání, téměř vzrušení. Teď byl zahlcen úzkostí a nepříjemnými
pochybnostmi. Nemohl se zbavit strachu, že to neskončí dobře. Neustále
si říkal, že mají dobrý plán, že Griphook moc dobře ví, co je čeká, že
jsou připraveni na všechny potíže, které je mohou potkat. Jednou nebo
dvakrát zaslechl, jak se Ron pohnul, a byl jsi jistý, že je stejně jako
on vzhůru. Spali ale v obýváku spolu s Deanem, takže se neodvážil
promluvit.
Ulevilo se mu, když odbyla šestá hodina ráno a mohli
konečně vylézt ze spacáků, v pološeru se obléct a potichu vyjít na
zahradu, kde se sešli s Hermionou a Griphookem.
Úsvit byl chladný,
ale s nástupem května už téměř nefoukalo. Harry pohlédl na hvězdy,
zářící bledě na tmavé obloze a zaposlouchal se do zvuku vln,
rozbíjejících se o útes – ten hlas mu bude chybět.
Jejich cestu
přes červenou zem na Dobbyho hrobě lemovaly malé zelené výhonky. Za rok
bude val pokryt květinami. Bílý náhrobní kámen se skřítkovým jménem už
vypadal obnošeně. Harry si uvědomil, že ho nemohli pohřbít na krásnější
místo, ale zasáhla ho krutá bolest, že ho musí opustit.
Při pohledu
na hrob znovu zauvažoval, jak mohl skřítek vědět, kam je má přijít
zachránit. Nepřítomně si pohrával s malým váček pověšeným kolem krku,
cítil přes něj kousek rozbitého zrcátka, ve kterém si byl jistý, že
viděl Brumbála.
Uslyšel, jak se otevřely dveře, a otočil se.
Přes
trávník k nim kráčela Bellatrix Lestrangeová doprovázená Griphookem.
Při chůzi strkala malý batoh do kapsy starého hábitu, který vzali z
Grimmauldova náměstí.
Ačkoliv Harry věděl, že to je Hermiona,
nemohl si pomoct, aby se neotřásl nenávistí. Byla vyšší než on, dlouhé
černé vlasy se jí vlnily na zádech, její pohrdavé oči na něj pohlédly,
ale když promluvila, uslyšel za Bellatrixiným hlasem Hermionu.
„Chutnala naprosto odporně, mnohem hůř než škrtidub! Fajn, Rone, pojď sem, ať tě můžu změnit...“
„Jo, ale nezapomeň, že vážně nechci mít ty vousy moc dlouhé – “
„Panebože, Rone, teď nejde o to, abys vypadal dobře –“
„To nemyslim, překáží mi to! Ale nos bych chtěl mít přece jen o trochu kratší, zkus to udělat tak, jako posledně.“
Hermiona
vzdychla, ale dala se do práce. Neslyšně mumlala a přeměňovala
jednotlivé části Ronova těla. Rozhodli se mu vytvořit úplně novou
identitu a věřili, že zlovolné charisma Bellatrix ho bude dostatečně
chránit. Harry a Griphook měli být schovaní pod neviditelným pláštěm.
„Tak,“ řekla Hermiona, „jak vypadá, Harry?“
Rona
bylo možno i přes přeměnu rozpoznat, ale Harry si pomyslel, že to je
jen proto, že ho zná příliš dobře. Měl teď dlouhé vlnité vlasy, husté
hnědé vousy s knírem, krátký široký nos bez pih a husté obočí.
„No, není můj typ, ale půjde to,“ odpověděl Harry. „Takže půjdeme?“
Všichni
tři pohlédli na tmavou, tichou Škeblovou chatrč stojící pod blednoucími
hvězdami. Pak se otočili a vyšli k místu, hned za ochranným valem, kde
končilo Fideliovo ochranné kouzlo a odkud se mohli přemístit.
Když prošli bránou, ozval se Griphook.
„Nejspíš bych měl už vylézt nahoru, co říkáte, Harry Pottere?“
Harry
se sklonil a skřet mu vylezl na záda a pevně se ho chytil pod krkem.
Nebyl těžký, ale Harrymu se nelíbil pocit, že je tak blízko, ani síla,
se kterou se briskně dostal nahoru. Hermiona vytáhl neviditelný plášť z
malého batohu a přehodila ho přes něj.
„Perfektní,“ prohlásila, když se sklonila, aby zkontrolovala Harryho nohy. „Není vidět vůbec nic. Můžeme jít.“
Harry
se otočil s Griphookem na zádech a soustředil se, jak nejvíc mohl na
Děravý kotel, hospůdku, u vchodu do Příčné ulice. Skřet se k němu
přitiskl ještě pevněji, jak se pohybovali sepnutou tmou. O pár vteřin
později Harryho nohy ucítily chodník a Harry otevřel oči přímo na
křižovatce Charing Cross.
Míjeli je mudlové se znavenými tvářemi, obvyklými pro časné ráno a vůbec si nebyli vědomi, že tu stojí malá hospůdka.
Bar
v Děravém kotli byl téměř prázdný. Tom, shrbený a bezzubý majitel,
leštil za barem sklenice. Dva čarodějové se tlumeně bavili ve vzdáleném
rohu, ale při pohledu na Hermionu zmizeli dál do stínu.
„Madam Lestrangeová,“ zamumlal Tom a když kolem něj Hermiona prošla, kývnul poslušně hlavou.
„Dobré ráno,“ řekla Hermiona a Harry zahlédl Tomův překvapený pohled, jak se plížil za ní, stále s Griphookem na zádech.
„Jsi
moc zdvořilá,“ zašeptal Hermioně do ucha, když vycházeli do dvora za
hospodou. „Musíš se k lidem chovat, jako by byli smetí.“
„No dobře!“
Hermiona
vytáhla Bellatrixinu hůlku a poklepala s ní na cihlu na nenápadné zdi
před nimi. Cihly se okamžitě začali pohybovat a točit. Uprostřed se
objevila díra, která se postupně rozšiřovala, až z ní vznikl vchod do
úzké dlážděné Příčné ulice.
Všude bylo ticho, obchody ještě
neotevřely, nikde žádní zákazníci. Zahnutá dlážděná ulice se nyní vůbec
nepodobala té plné lidé, kterou Harry navštívil, než jel poprvé do
Bradavic před několika lety.
Mnoho obchodů bylo zabedněných, ale
viděli i pár nově otevřených, týkajících se černé magie. Z mnoha
výkladních skříní se na ně dívala Harryho tvář na plakátech s nápisem
Hledaný číslo jedna.
U dveří se choulila skupina otrhaných lidí.
Slyšel, jak naříkají směrem k těm několika kolemjdoucím, prosí je o
zlato, vykřikují, že opravdu jsou kouzelníci. Jeden z nich měl přes oko
zkrvavený obvaz.
Žebráci pohlédli na Hermionu, když kolem nich
procházeli. Zdálo se, jako by před ní roztávali, stahovali se kapuce do
čela a prchali, jak nejrychleji mohli. Hermiona je zvědavě pozorovala,
až muž se zakrváceným obvazem doklopýtal přímo před ní.
„Mé
děti!“ vykřikl a ukázal. Měl chraplavý, vysoko posazený hlas a zněl
roztržitě. „Kde jsou mé děti? Co jim udělal? Ty to víš, ty to víš!“
„Já – já vážně – “ zajíkla se Hermiona.
Muž
se na ni vrhnul a natahoval se po jejím hrdle. Rána a výbuch červeného
světla ho odmrštily zpět na zem, kde ztratil vědomí. Ron stál s hůlkou
stále napřaženou a pod vousy se mu stále zračilo překvapení. V oknech
na obou stranách ulice se objevily tváře, ale malý lidé v hlouček
přihlížejících, kteří stáli poblíž se zahalili do svých hábitů a
svižným krokem odcházeli, aby byli co nejrychleji pryč.
Jejich
vstup do Příčné ulice nemohl být nápadnější. Harry na chvíli
zauvažoval, jestli by nebylo lepší odejít teď a zkusit vymyslet lepší
plán. Než se ale mohli přesunout nebo se spolu poradit, ozval se za
nimi další výkřik.
„Ale, madam Lestrangeová!“
Harry se
bleskurychle otočil a Griphook se ho chytil o něco pevněji. Dlouhými
kroky k nim mířil vysoký, hubený kouzelník s hustými šedivými vlasy a
dlouhým, ostrým nosem.
„To je Travers,“ zasyčel skřet Harrymu do
ucha, ale Harrymu v tu chvíli vůbec nedošlo, kdo Travers je. Hermiona
se narovnala, aby vypadala vyšší, a řekla s největším možným
opovržením, kterého byla schopná,
„A vy chcete co?“
Travers se zastavil a tvářil se uraženě.
„Je to Smrtijed!“ vydechl Griphook a Harry se pokradmu přiblížil k Hermioně, aby jí zašeptal tu informaci do ucha.
„Chtěl jsem vás pouze pozdravit,“ odpověděl chladně, „ale pokud je má přítomnost nevítaná...“
Harry okamžitě rozpoznal jeho hlas. Travers byl jeden ze Smrtijedů, kteří dorazili do Xenofiliova domu.
„Ne, ne, vůbec ne, Traversi,“ řekla Hermiona rychle, aby napravila svůj omyl, „jak se daří?“
„Abych řekl pravdu, jsem překvapen, že vás vidím venku, Bellatrix.“
„Opravdu? Čím to?“ zeptala se Hermiona.
Tedy,“ odkašlal si Travers, „slyšel jsem, že obyvatelé Malfoyva sídla dostali zákaz opustit dům, po tom ...ehm...úniku.“
Harry si zoufale přál, aby Hermiona něco vymyslela. Pokud to byla pravda, Bellatrix vůbec neměla být na veřejnosti –
„Pán
Zla odpouští těm, kteří mu v minulosti věrně sloužili,“ odpověděla
Hermiona a brilantně přitom napodobila Bellatrixinu nejpohrdavější
intonaci. „Možná, že jeho mínění o vás není tak vysoké jako o mě,
Traversi.“
Ačkoliv se Smrtijed tvářil uraženě, rozhodně již
nevypadal tak podezíravě. Pohlédl na zem na muže, kterého Ron před
chvíli omráčil.
„Jak vás urazil?“
„Na tom nezáleží, už se to nebude opakovat,“ pronesla Hermiona chladně.
„Tihle
´bezhůlkoví´ umí být otravní,“ řekl Travers. „Pokud pouze žebrají, nic
proti tomu nemám, ale minulý týden si mě jedna z nich dovolila požádat
o přímluvu na ministerstvu. Jsem čarodějka, pane, já jsem čarodějka,
dovolte mi, abych vám to dokázala!“ napodobil ji pištivě. „Jako bych ji
měl půjčit svoji hůlku - ale čí hůlku,“ zeptal se zvědavě, „teď
používáte, Bellatrix? Slyšel jsem, že vaše vlastní byla - “
„Tady
mám svou hůlku,“ odpověděla Hermiona chladně a ukázala na Bellatrixinu
hůlku. „Nevím, jaké fámy jste poslouchal, Traversi, ale nejste moc
dobře informovaný.“
Travers vypadal překvapeně a otočil se nyní na Rona.
„Kdo je váš přítel? Neznám ho.“
„To je Dragomir Despard,“ vysvětlila mu Hermiona.
Usoudili,
že pro Rona bude nejbezpečnější, když se bude vydávat za vymyšleného
člověka. „Neumí příliš anglicky, ale sympatizuje s cíly Pána Zla.
Přijel se z Transylvánie podívat na náš nový režim.“
„Skutečně? Těší mě, Dragomire,“
„ – Eší me,“ řekl Ron a napřáhl ruku.
Travers roztáhl dva prsty a potřásl Ronovi rukou, jako by se bál, že se tím ušpiní.
„A co vás a vašeho – milého – přítele přivádí takto časně do Příčné ulice?“ zeptal se Travers.
„Potřebuji zajít do Gringgotovy banky,“ odpověděla Hermiona.
Hermiona
neměla na vybranou, musela ho následovat klikatou dlážděnou ulicí až k
místu, kde nad ostatními obchody vyčnívala sněhobílá budova Gringottovy
banky. Ron kráčel vedle nich a Harry s Griphookem je následovali.
Pozorný
Smrtijed bylo to poslední, co potřebovali. Nejhorší na tom ovšem bylo,
že s Traversem po boku fiktivní Bellatrix neměl Harry nejmenší možnost
s Hermionou nebo Ronem jakkoliv komunikovat. Až příliš brzy dorazili k
mramorovému schodišti vedoucímu k velkému bronzovému vchodu. Jak je
Griphook varoval, místo skřetů v livreji, kteří obvykle postávali kolem
vchodu, tu nyní čekali dva kouzelníci. Každý z nich v ruce svíral
dlouhý zlatý prut.
„Ah, ´sondy spolehlivosti´,“ vzdychl Travers teatrálně. „uboze jednoduché, ale přitom tak účinné!“
Vydal se po schodech nahoru a kývnul doprava i doleva na čaroděje, kteří zvedli zlaté pruty a projeli ho jimi nahoru a dolů.
Harry
věděl, že sondy rozpoznaly ukryté kouzelnické předměty. Měl pouze pár
vteřin, takže vytáhl Drakovu hůlku a namířil ji postupně na každého
hlídače a zašeptal dvakrát „Confundo.“ Oba strážci se na moment
zarazili, když je kouzlo zasáhlo, ale Travers, který se díval za
bronzovou bránu do vstupní síně, si ničeho nevšiml.
Hermioně se zavlnily dlouhé černé vlasy, když vyšla schody.
„Moment, madam,“ řekl strážce a zvedl sondu.
„Ale právě jste to přece udělal!“ pronesla Hermiona Bellatrixiným arogantním rozkazovačným hlasem.
Travers
se se zvednutým obočím otočil. Strážce vypadal zmateně. Pohlédl na
úzkou zlatou sondu a pak na svého kolegu, který mu lehce omámeným
hlasem řekl,
„Jo, Mariusi, zrovna jsi ji zkontroloval.“
Hermiona
s Ronem po boku vykročila a Harry s Griphookem je neviditelně
následovali. Harry se na prahu otočil: oba kouzelníci se škrábali na
hlavě.
Před vnitřními stříbrnými dveřmi, na kterých stálo
varování o strašlivé odplatě pro zloděje, stáli dva skřeti. Harry
pohlédl na báseň a z ničeho nic se mu vybavila vzpomínka, na dobu, kdy
na to samém místě stál v den svých jedenáctých narozenin, těch
nejlepších v životě.
Hagrid stál vedle něj a povídal, „Jen blázen by se je pokoušel vykrást,“¨
Gringottova
banka mu tehdy přišla jako zázračné místo, začarované skladiště se
zlatem, o kterém nikdy neměl tušení, že je jeho a ani ve snu ho tenkrát
nenapadlo, že by se sem měl vrátit a krást...Ale za pár vteřin už stáli
v rozsáhlé mramorové hale uvnitř banky. U dlouhého pultu seděli na
vysokých stoličkách skřeti a věnovali se prvním zákazníkům. Hermiona,
Ron a Travers zamířili ke starém skřetovi, který lupou zkoumal velkou
tlustou minci. Hermiona nechala Traverse popostoupit dopředu, aby mohla
Ronovi vysvětlit charakteristiku haly.
Skřet položil zkoumanou
minci stranou a bezadresně pronesl „Leprikóní“. Pak pozdravil Traverse,
jenž mu podal malý zlatý klíček. Skřet jej prozkoumal a vrátil mu jej
zpět.
Hermiona vykročila k němu.
„Madam Lestrangeová!“ pronesl skřet evidentně překvapen. „Ach můj bože! Mohu – mohu Vám pomoci?“
„Přeji si jít do svého trezoru,“ odpověděla Hermiona.
Skřet
trochu couvnul. Harry se rozhlédl. Travers nebyl jediný, kdo postával
kolem a pozoroval je. Řada skřetů přerušila práci a dívala se na
Hermionu.
„Můžete se...identifikovat?“ zeptal se skřet.
„Identifikovat? Nikdy - nikdy v životě jsem se nemusela identifikovat!“ oponovala mu Hermiona.
„Oni to ví!“ zašeptal Griphook Harrymu do ucha. „Museli je varovat, že se sem může někdo pokusit vniknout.“
„Postačí
vaše hůlka, madam,“ řekl skřet. Natáhl chvějící se ruku a Harry si v
hrozivé vteřině uvědomil, že skřeti Gringgottovy banky ví, že
Bellatrixina hůlka byla ukradena.
„Jednej, jednej rychle!“ šeptal Griphook Harrymu do ucha, „kletba Imperius!““
Harry zvedl pod pláštěm hůlku z hlohu, namířil ji na starého skřeta a poprvé v životě zašeptal, „Imperio!“
Z
Harryho paže vystřelil zvláštní pocit brnícího tepla, které jakoby
proudilo z jeho mysli přes šlachy a žíly a propojilo ho s hůlkou a
kletbou, kterou pronesl. Skřet vzal Bellatrixinu hůlku, pečlivě ji
prozkoumal a pak řekl, „Ah, vidím, že jste si nechala vyrobit novou
hůlku, madam Lestrangeová!“
„Cože?“ zeptala se Hermiona, „ne, ne, to je moje – “
„Novou
hůlku?“ podivil se Travers a znovu přistoupil k přepážce. Skřeti kolem
je stále pozorovali. „Ale jak jste to dokázala? Který výrobce hůlek vám
ji vyrobil?“
Harry zareagoval bez přemýšlení. Namířil hůlku na Traverse a znovu zamumlal, „Imperio!“
„Ach,
ano,“ řekl Travers a podíval se na Bellatrixinu hůlku. „A funguje
dobře? Vždycky jsem říkal, že nové hůlky potřebují trochu času,
nemyslíte?“
Hermiona vypadala naprosto ohromeně, ale k Harryho velké úlevě, přijala bizardní změnu ve vývoji bez komentáře.
Starý skřet tleskl za přepážkou rukama a okamžitě k němu přistoupil mladší skřet.
„Budu
potřebovat břinkot,“ řekl skřetovi, který hned zmizel a za vteřinu se
vrátil s koženou kabelou, ve které o sebe řinčely kovové předměty,
kterou předal svému nadřízenému.
„Dobře, velmi dobře! Následujte
mě, prosím, madam Lestrangeová,“ řekl skřet, seskočil ze stoličky a
zmizel tak z dohledu, „zavedu vás do vašeho trezoru.“
Objevil se
na druhé straně přepážky a vesele k nim kráčel se stále ještě cinkající
kabelou. Travers se nyní téměř nehýbal a jen ústa měl doširoka
otevřené. Ron k tomuto zvláštnímu jevu jen přitahoval pozornost, když
jej zmateně pozoroval.
„Moment - Bogrode!“
Jiný skřet vystartoval zpoza přepážky.
„Máme
své instrukce,“ řekl a zlehka se Hermioně uklonil, „omlouvám se, madam
Lestrangeová, ale k trezoru Lestrangeových byla přidána zvláštní
ochranná opatření.
Naléhavě něco šeptal Bogrodovi do ucha, ale skřet pod kletbou Imperius ho setřásl.
„Jsem
si plně vědom těchto instrukcí. Madam Lestrangeová si přeje jít do
svého trezoru ...velmi vážená rodina ... staří klienti ... tudy,
prosím...“
A s cinkotem spěšně zamířil k jedněm z mnoha dveří,
které vedly z haly. Harry se ohlédl na Traverse, který stále ještě stál
na jednom místě a tvářil se příliš nepřítomně. Harry se rozhodl.
Mávnutím hůlky donutil Traverse přijít k nim a sledovat je až ke
dveřím, do hrubé kamenné chodby za nimi, osvětlené pochodněmi.
„Máme
problém, podezírají nás,“ řekl Harry, když za nimi zabouchly dveře a
sundal si neviditelný plášť. Griphook seskočil z jeho ramen. Travers
ani Bogrod se vůbec nepodivili jejich neobvyklému zjevení.
„Jsou
pod kletbou Imperius,“ dodal v rekaci na zmatené pohledy Rona a
Hermiony, kteří zírali na nepřítomné tváře Traverse s Bogrodem. „Ale
nemyslím, že jsem ji použil dostatečně silnou, nevím...“
A v
hlavě se mu objevila další vzpomínka, tentokrát na skutečnou Bellatrix
Lestrangeovou, jak před ním vřískala, když se poprvé v životě pokusil
použít kletbu, která se nepromíjí:
„Musíš ji opravdu chtít použít, Pottere!“
„Co budem dělat?“ zeptal se Ron. „Nevrátíme se ještě? Dokud můžem?“
„Pokud ještě můžeme,“ řekla Hermiona a pohlédla na velké dveře do hlavní haly, kde se dělo kdoví co.
„Když jsem se dostali takhle daleko, tak bych šel dál.“ prohlásil Harry.
„Dobře,“
souhlasil Griphook, „potřebujeme, aby Bogrod řídil vozík. Já na to
nemám povolení. Ale nebude tam místo pro toho čaroděje.“
Harry namířil hůlkou na Traverse.
„Imperio!“
Kouzelník se otočil a spěšně odcházel podél tmavé uličky.
„Co ho necháváš dělat?“
„Schovat
se,“ odpověděl Harry a namířil pro změnu na Bogroda, který hvízdl a
přivolal vozík, jenž k nim přijel ze tmy. Harry si byl jistý, že když
do něj nasedali, slyšel v hlavní síni výkřiky. Bogrod si sednul s
Griphookem dopředu, Harry, Ron a Hermiona se zmáčkli v zadní části.
Vozík
se rozjel se škubnutím a nabral rychlost. Prosvištěli kolem Traverse,
který se schovával do díry ve zdi, když se vozík začal kroutit a
zatáčet do labyrintových zatáček. Stále mířili hlouběji a hlouběji.
Přes rachot koleček Harry neslyšel nic jiného.
Vlasy za ním vlály,
jak míjely stalaktity a jeli stále níž, ale stále se ohlížel. Bylo to,
jako by za sebou nechaly obrovské stopy. Čím víc o tom přemýšlel, tím
šílenější mu jejich plán připadal. Převléknout Hermionu za Bellatrix,
vzít se sebou její hůlku, když Smrtijedi dobře věděli, kdo jí ji vzal –
“
Byli hlouběji, než kdy Harry v Gringgotově bance byl. Vozík v
rychlosti se trochu naklonil a na chvíli uviděli před sebe. Na vteřinu
Harry zaslechl Griphooka vykřiknout:
„Ne!“, když se na ně spustil vodopád. Ale na brzdění nebyl čas: prosvištěli skrz něj.
Harry
cítil vodu v očích i ústech, nic neviděl, ani nemohl dýchat. Pak se
vozík hrozivě naklonil, převrátil se a všechny je vyhodil ven. Uslyšel,
jak se vozík roztříštil o stěnu, slyšel, jak Hermiona něco křičí a
ucítil, jak jej něco tlačí k zemi jako by nic, až bezbolestně přistál
na kamenné chodbě.
„P-potlačovací kouzlo,“ prskala Hermiona,
když ji Ron zvedl na nohy. K Harryho zděšení, už ale vůbec nevypadal
jako Bellatrix. Místo toho tam stála v příliš velkých hábitech,
pomočená, ve své obvyklé podobě. Ron už měl zase zrzavé vlasy a žádné
vousy. Uvědomili si to, když se na sebe dívali a sáhli na své tváře.
„Zlodějův
pád!“ řekl Griphook, když se škrábal na nohy a díval se na vodu na
kolejích, která jak Harry nyní pochopil, nebyla jen tak obyčejná.
„Smývá jakékoliv kouzlo! Ví, že v bance jsou zloději, použili ochranná
kouzla!“
Viděl, jak Hermiona kontroluje, zda stále má malý batoh
a spěšně strčil ruku pod bundu, aby se ujistil, že pořád má neviditelný
plášť. Pak se otočil na Bogroda, který ohromeně třásl hlavou.
„Zlodějův pád zřejmě smyl i kletbu Imperius.“
„Potřebujeme ho,“ řekl Griphook, „nemůžeme vejít do trezor bez skřeta z Gringgotovy banky. A potřebujeme také břinkot!“
„Imperio!“
řekl znovu Harry a ozvěna zopakovala jeho hlas kamennou chodbou. Opět
pocítil prudký pocit ovládání, které proudilo z jeho hlavy do hůlky.
Bogrod se znovu podřídil jeho vůli. Jeho zmatený výraz se změnil do
zdvořile lhostejného a Ron spěšně zvedl koženou kabelu s kovovými
předměty.
„Harry, myslím, že slyším, jak sem někdo jde!“ ozvala
se Hermiona. Namířil Bellatrixinu hůlku na vodopád a vykřikla:
„Protego!“ Viděli, jak ochranné kouzlo přerušilo proud očarované vody,
která tekla do chodby.
„Dobrý nápad,“ řekl Harry, „veď nás, Griphooku!“
„Jak
se pak odsud dostaneme ven?“ zeptal se Ron, když pospíchali za skřetem
do tmy. Bogrod za nimi těžce oddechoval, jako starý pes.
„To
budeme řešit, až na to přijde řada,“ odpověděl Harry. Snažil se
poslouchat. Měl dojem, že poblíž slyšel něco cinkat. „Jak je to ještě
daleko, Griphooku?“
„Už jen kousek, Harry Pottere, už jen kousek...“
A když zahnuli za roh, spatřili něco, na co byl Harry připravený, ale co je stejně donutilo okamžitě se zastavit.
K
zemi byl přímo před nimi připoután obrovský drak a hlídal vstup do
čtyřech nebo pěti nejhlubších trezorů. Dračí šupiny po dlouhém věznění
v podzemí úplně vybledly a roztřepily se. Oči měl mléčně růžové, na
obou zadních nohách měl obrovská pouta, ze kterých vedly tlusté řetězy
ke gigantickým hřebům, zatlučeným hluboko do skály.
Kdyby roztáhl
obří špičatá křídla svinutá k sobě, kompletně by zaplnily celou
místnost. Když se na ně otočil svojí příšernou hlavou, zařval takovým
hlasem, že se skála zachvěla. Otevřel tlamu a vyslal na ně plameny,
které je donutily rychle utéct zpět do chodby.
„Je napůl slepý,“
oddechoval těžce Griphook, „ale o to víc strašnější. Ale i tak jej
umíme ovládat. Ví, co může čekat, když přichází břinkot. Dejte mi ho.“
Ron
mu podal kabelu a skřet z ní vytáhl malé kovové nástroje. Když s nimi
zatřásl, vydávaly ohlušující zvuky, jak když se kladivem uhodí do
kovadliny. Griphook jim je rozdal, Bogrod si svůj pokorně převzal.
„Víte,
co dělat,“ řekl Griphook Harrymu, Ronovi a Hermioně. „Až uslyší tyhle
zvuky, bude čekat bolest, takže ustoupí a Bogrod se musí rychle
dotknout dlaní trezoru.“
Znovu vyšli za roh. Třásli břinkotem a
zvuk se mnohokrát zesíleně rozléhal po skalnatých stěnách, takže
Harrymu téměř trhal uši. Drak znovu hrozivě zařval, ale pak ustoupil.
Harry
viděl, jak se třásl, a když se přiblížili, spatřil na jeho hlavě
obrovské jizvy po ranách. Hádal, že draka naučili, aby se bál
rozpálených mečů, když slyšel břinkot.
„Řekni mu, aby se rukou
dotkl dveří!“ popohnal Griphook Harryho, který namířil hůlkou na
Bogroda. Starý skřet ho poslechl a dlaní zatlačil na dřevo. Dveře do
trezoru se rozplynuly a ukázaly vchod jako do jeskyně, který byl od
podlahy až ve stropu naplněn zlatými mincemi, poháry, stříbrným
brněním, kůži neznámých tvorů, některých s dlouhými ostny, jiných s
padlými křídly, lektvary ve zdobených lahvičkách a lebkách s korunami.
„Rychle, hledejte!“ křikl Harry, když bleskurychle vběhli dovnitř trezoru.
Popsal
Ronovi a Hermioně mrzimorský šálek, ale pokud by byl v trezoru schovaný
jiný viteál, pak neměl tušení, jak bude vypadat. Téměř neměl čas na to,
aby se otočil, když se za nimi ozvalo ohlušující lupnutí. Dveře za nimi
se znovu objevily a zavřely je uvnitř trezoru do úplné temnoty.
„To
nevadí, Bogrod nás pak odsud dostane!“ zařval Griphook, když Ron
překvapeně vykřikl. „Nemůžete rozsvítit hůlky? Rychle, nemáme moc času!“
„Lumos!“
Harry
posvítil hůlkou na trezor. Její světlo se odráželo na třpytivých
klenotech. Na jedné poličce uviděl falešný Nebelvírův meč přivázaný
řadou řetězů. Ron s Hermionou také rozsvítili své hůlky a zkoumali
hromadu předmětů ležících před nimi.
„Harry, mohl by tohle být – aargh!“
Hermiona
vykřikla bolestí, Harry se na ní otočil s hůlkou právě včas, aby
zahlédl, jak jí z ruky vypadl zdobený pohár. Jakmile dopadl na zem,
rozmnožil se do spršky pohárů, takže o vteřinu později byla podlaha
kolem pokrytá stejnými poháry, aniž by mohli rozpoznat původní.
„Spálil mě!“ zasténala Hermiona a sála si popálené prsty.
„Přidali
sem dvojné kletby a kouzlo Flagrante!“ křikl Griphook. „Čehokoliv se
dotknete, vás spálí a následně se rozmnoží. Ale kopie jsou bezcenné – a
pokud se jich budete pořád dotýkat, rozmnožující se zlato vás zavalí k
smrti!“
„Dobře, takže se ničeho nedotýkejte!“ pronesl Harry
zoufale, ale jakmile to vyslovil, Ron omylem šlápl na jednu z kopií
poháru a s výbuchem se okamžitě objevilo dvacet dalších. Ron poskakoval
na místě, část nohy měl spálenou po dotyku s horkým kovem.
„Zůstaň stát, nehýbej se!“ řekla Hermiona a podepřela Rona.
„Jenom
se koukejte kolem!“ křikl Harry. „Pamatujte, že ten šálek je malý, ze
zlata. Je na něm vyrytý jezevec a má dvě ucha – nebo jestli neuvidíte
něco s Havraspárovým symbolem, orlem – “
Namířili své hůlky do
každého koutku i štěrbiny a opatrně se otáčeli na místě. Bylo téměř
nemožné ničeho se nedotknout. Harry způsobil ohňostroj falešných
galeonů, které se na zemi přidaly k falešným pohárům, takže nyní nebylo
téměř kam šlápnout. Zlato kolem žhnulo, v trezoru byly horko jako ve
výhni. Světlo z Harryho hůlky ozářilo štíty a skřetí helmy na poličkách
sahajících až ke stropu. Zvedal světlo výš a výš, až konečně našel
předmět, kvůli kterému po poskočilo srdce a zachvěla se mu ruka.
„Je támhle, támhle!“
Ron
s Hermionou na něj namířili své hůlky, takže zlatý šálek se rozzářil
třemi směry. Šálek, který patřil Helze z Mrzimoru, jenž měla Hepziba
Smithová, které ho ukradl Tom Raddle.
„Jak se sakra dostaneme tam nahoru, aniž bychom se ničeho dotkli?“ zeptal se Ron.
„Accio šálek!“ vykřikla Hermiona, která v zoufalství evidentně zapomněla, co jim Griphook říkal v průběhu plánování.
„Zbytečné, zbytečné,“ zavrčel skřet.
„Takže
co budeme dělat?“ řekl Harry a pohlédl na skřeta. „Jestli chceš ten meč
Griphooku, tak nám budeš muset pomoct víc než – počkat! Můžu se toho
dotknout mečem? Hermiono, podej mi ho!“
Hermiona zašmátrala ve
svém hábitu, vyndala malý batoh, chvíli se v něm přehrabovala, až z něj
vytáhla zářící meč. Harry ho chytil za rubínovou rukojeť a ostřím se
dotkl nejbližší stříbrné lahvičky a ta se nerozmnožila.
„Kdybych mohl nabrat ten šálek na meč – ale jak se k němu dostanu?“
Polička,
na které šálek ležel, byla mimo dosah i pro Rona, jenž z nich byl
nejvyšší. Horko z očarovaného pokladu narůstalo a Harrymu po čele
stékal pot, jak se snažil vymyslet, jak šálek získat. Pak za dveřmi
zaslechl dračí řev a zvuky lomozu a řinčení byly slyšet víc a víc.
Byli
teď opravdu v pasti. Ven se mohli dostat jen dveřmi, ke kterým očividně
mířila horda skřetů. Harry pohlédl na Rona a Hermionu, jimž se ve tváři
zračila hrůza.
„Hermiono,“ domáhal se Harry, jak lomoz za dveřmi narůstal, „musím se dostat tam nahoru, musíme se ho zbavit – “
Zvedla hůlku, namířila ji na Harryho a zašeptala, „Levicorpus.“
Harry
se vznesl kotníkem do vzduchu a zasáhl stříbrné brnění, z kterého
okamžitě vystřelily kopie, jako žhnoucí bílá těla a zaplnily už tak
plný prostor. Ron, Hermiona a oba skřeti byli s výkřiky bolestí sraženi
na další předměty, které se okamžitě rozmnožily. Byli napůl pohřbeni ve
zvedajícím se přílivu vařícího se zlata, křičeli a snažili se dostat
ven, když Harry projel hrotem meče skrze ouško Mrzimorského šálku a
nabodl jej na ostří.
„Impervius!“ zaječela Hermiona ve snaze bránit sebe, Rona i skřety před hořícím kovem.
Ale
pak zatím nejhrůznější výkřik donutil Harryho, aby se ohlédnul. Ron s
Hermionou ponořeni po pás ve zlatu se snažili zachránit Bogroda, který
klouzal do pokladu. Ale Griphook už zmizel z dohledu, čouhaly z něj
pouze konečky prstů.
Harry je popadl a zatáhl. Popálený skřet se se zaskučením vynořil.
„Liberacorpus!“ zahřměl Harry a s Griphookem přistáli na vařícím se zlatě a HarrymuHarrHaH
vyklouzl meč z ruky.
„Chytněte
ho!“ zařval Harry a snažil se odolat bolesti škvařícího se kovu na své
kůži. Griphook mu znovu vylezl na záda, odhodlán vyhnout se nadouvající
se mase vřelých rudých předmětů. „Kde je meč? Byl na něm ten šálek!“
Lomoz na druhé straně trezoru už byl téměř ohlušující – bylo pozdě –
„Támhle!“
To
Griphook jej spatřil, Griphook se za ním vrhnul a v ten moment bylo
Harrymu jasné, že skřet nikdy nečekal, že by dodrželi slovo. Jednou
ruku se pevně držel Harryho vlasů, aby měl jistotu, že znovu nespadne
do moře horoucího zlata a druhou rukou Griphook popadl rukojeť meče a
strhnul jej mimo Harryho dosah.
Maličký zlatý šálek navlečený na
oušku vylétl do vzduchu. Se skřetem na zádech po něm Harry skočil a
chytil je. Ačkoliv cítil, jak mu propaluje ruce do masa, nepustil jej.
Držel jej, když mu z dlaně vyskočilo bezpočet dalších Mrzimorských
šálků, které na něj padaly. Vchod do trezoru se znovu otevřel a Harry
cítil, jak s Ronem a Hermionou kloužou na lavině hořícího zlata a
stříbra ven do vnější místnosti.
Harry téměř nevnímal popáleniny
na celém těle, ani další a další kopie šálku, které na něj padaly.
Zastrčil jej do kapsy a natáhl se, aby znovu získal meč, ale Griphook
byl pryč. V momentě, kdy byl v bezpečí, sklouzl z Harryho ramenou,
skočil do davu skřetů kolem a s křikem:
„Zloději! Zloději!
Pomoc! Zloději!“, mával mečem. Zmizel uprostřed postupujícího davu,
který jej beze slova přijal a v němž všichni drželi dýky.
Harry uklouzl na hořícím zlatě a když se vydrápal na nohy, bylo mu jasné, že jediná cesta ven, vede skrz.
„Mdloby na vás!“ zahřmel a Ron s Hermionou se k němu přidali.
Jiskry
červeného světla vylétly do davu skřetů a někteří z nich se skáceli na
zem. Další ale postupovali k nim a Harry viděl, jak zpoza rohu vyběhlo
několik čarodějů.
Uvázaný drak znovu zařval a vlna plamenů
přeletěla přes skřety. Kouzelníci se svíjeli bolestí a prchali zpátky.
Harryho náhle něco napadlo, inspirace nebo možná šílenství. Namířil
hůlku na tlusté okovy, které poutaly zvíře k podlaze a zařval:
„Relashio!“
Okovy s hlasitým úderem povolily.
„Tudy!“ zařval, stále házel omračující kletby na skřety za nimi, ale běžel k slepému drakovi.
„Harry – Harry – co to děláš?“ vykřikla Hermiona.
„Rychle, vylez nahoru, na něj – “
Drak
si stále ještě neuvědomil, že je volný. Harryho chodidla nalezly záhyb
na jeho zadních nohou a vyšvihl se na drakova záda. Jeho šupiny byly
tvrdé jako ze železa. Vůbec se nezdálo, že by si ho všiml. Natáhl ruku,
Hermiona vyskočila k němu, Ron se vyšplhal za nimi a vteřinu nato si
drak uvědomil, že už není připoutaný.
S řevem kus ustoupil,
Harry se zabodnul do kolen a držel se šupin tak pevně, jak dovedl.
Křídla se rozevřela, srazila k zemi vřískající skřety jako kuželky a
vznesla se do vzduchu. Harry, Ron a Hermiona mu leželi na zádech.
Odřeli se o strop, když se drak vrhnul k ústí chodby, zatímco skřeti na
něj začali vrhat dýky, které se odrazili od jeho slabin.
„Nikdy
se odsud nedostaneme, je moc velký!“ vykřikla Hermiona, ale drak znovu
otevřel tlamu a vychrlil oheň, který dosáhl až do tunelu, v němž se
hlasitým rámusem zřítili podlahy i stropy.
Drak si s obrovskou
silou probojovával cestu ven. Harry měl pevně zavřené oči proti horku u
prachu, ohlušen z padajících kamenů a drakova řevu. Dokázal se pouze
držet jeho zad a každou chvíli čekal, že ho setřese dolů. Pak zaslechl
Hermionu, jak křičí:
„Defodio!“
Pomáhala drakovi zvětšit
chodbu a ničila strop, zatímco drak se snažil letět vzhůru na vzduch,
pryč od vřískajících a řinčících skřetů. Harry s Ronem ji napodobili
dalšími kouzly, až se strop zřítil. Proletěli nad podzemním jezerem a
řvoucí zvíře nad ním nejspíš ucítilo prostor a svobodu.
Za nimi se
ozýval drakův dusot, klapot ostnatého ocasu, rány z hromady kamenů,
obrovských padajících stalaktitů a řinčení skřetů bylo stále tlumenější
a tlumenější, zatímco před nimi si drak stále probíjel cestu chrlením
plamenů –
Až konečně, spojenou silou jejich kouzel a drakovy
brutální síly si probili cestu do mramorové síně. Skřeti i kouzelníci s
řevem prchali do úkrytů, když drak konečně získal prostor plně
roztáhnout křídla. Otočil ostnatou hlavu směrem k chladnému vzduchu,
který cítil za branou a vznesl se vzhůru s Harrym, Ronem i Hermionou na
zádech.
Prorazil bronzové dveře, které vyletěly z pantů a kymácivě vletěl do Příčné ulice a odrazil se k obloze.