Kapitola 32.
32.kapitola - Starodávná hůlka
Tok
času skončil, tak jak to, že se bitva nezastavila, hrad tiše nespadl a
všichni bojovníci nesložili zbraně? Harryho mysl padala volným pádem,
vymkla se z jeho kontroly neschopna pochopit realitu, protože Fred
Weasley nemohl být mrtev, jeho smysly musely lhát...
A potom okolo otvoru spadlo něčí tělo a ze tmy na ně vylétaly kletby, které je míjely těsně nad hlavou a trefovaly zeď za nimi.
„K zemi!“ zakřičel Harry a nocí létalo víc a víc kleteb.
Chytl
společně s Ronem Hermionu a přitlačili ji na podlahu. Percy si lehl
přes Fredovo tělo a chránil ho před dalším zraněním a když Harry
zakřičel: „Percy, rychle, musíme odtud!“
Jenom zavrtěl hlavou.
„Percy!“
Harry viděl slzy, které ztékaly Ronovi po tvářích, když pozoroval svého
staršího bratra. Vzal Percyho za ramena a zatáhl, ale on neustoupil. „
Percy, už pro něj nemůžeš nic udělat! Musíme...“
Hermiona
vykřikla a když se Harry otočil, nemusel se ptát proč. Obrovský pavouk
o velikosti menšího auta se snažil prolézt dírou ve zdi. Jeden z
Aragogových potomků se přidal k boji.
Ron a Harry společně
vykřikli a jejich kouzla se spojila. Příšeru to odhodilo zpět,
hrůzostrašně zatřepala nohama a zmizela ve tmě.
„Přivedl si kámoše!“ volal Harry na ostatní a vyhlížel otvorem ve zdi, kterým létala další kouzla.
Další
pavouci šplhali po stěně hradu vzhůru, osvobození ze Zapovězeného lesa,
do kterého museli proniknout Smrtijedi. Harry na ně vyslal omračující
kletby, takže se zkutáleli jeden na druhého a popadali dolů, pryč z
dohledu. Poté okolo Harryho proletěla jedna kletba tak těsně, že cítil,
jak mu její síla pročísla vlasy.
„Jdeme, TEĎ!“
Tlačili
spolu s Ronem Hermionu před sebou a Harry se na chvíli zastavil, aby
odtáhl Fredovo tělo do výklenku ve stěně. Když si Percy všiml, co dělá,
přestal se těla držet a pomohl mu. V podřepu, aby se vyhnuli létajícím
kletbám, společně odstranili Fredovo tělo z cesty.
„Tady,“ řekl Harry a umístili ho do výklenku, kde dříve stálo brnění.
Nemohl
se na Freda dívat ani o chvíli déle, než nevyhnutelně musel, a jakmile
se ujistil, že je dobře schovaný, odešel za Ronem a Hermionou. Malfoy s
Goylem zmizeli, ale konec chodby byl plný prachu, padající omítky a
skla vytlučeného daleko od oken.
Harry uviděl mnoho lidí
pobíhajících tam a zpět, ale nemohl říct, jestli jsou to přátelé nebo
nepřátelé. Percy zahnul za roh a silně vykřikl:
„ROCKWOOD!“ a utíkal ve směru, kde stál vysoký můž, který čelil několika studentům.
„Harry, támhle!“ vykřikla Hermiona.
Zatáhla
Rona za jeden gobelín a vypadalo to, jakoby spolu zápasili. V jednu
chvíli si Harry myslel, že se snad znovu líbají, ale potom pochopil, že
se snaží zabránit Ronovi, aby se rozběhl za Percym.
„Poslouchej mě...POSLOUCHEJ MĚ, RONE!“
„Chci jim pomoct...Chci zabít všechny Smrtijedy...“
Jeho obličej byl zkroucený hněvem, špinavý od prachu a kouře a celý se třásl vzteky a smutkem.
„Rone, jsme jediní, kteří to můžou skončit! Prosím..Rone...potřebujeme toho hada, musíme zabít toho hada!“ řekla Hermiona.
Ale
Harry věděl, jak se Ron cítí. Zničení dalšího viteálu nemůže přinést
zadostiučinění. Také chtěl bojovat, potrestat lidi, kteří zabili Freda
a chtěl najít další Weasleyovi a především se ujistit, že Ginny
není...ale nedokázal si to ani představit...
„Budeme bojovat!“
řekla Hermiona. „Budeme muset, abychom se dostali k hadovi! Ale nesmíme
zapomínat na to, co musíme udělat! Jsme jediní, kteří to mohou zkončit!“
Také
plakala a když mluvila, otírala si oči do svého roztrhaného a sežehlého
rukávu. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, stále pevně
držela Rona a otočila se na Harryho.
„Musíš zjistit, kde je Voldemort, bude mít toho hada s sebou, ne? Udělej to Harry, koukni do něj!“
Jakto,
že to bylo tak jednoduché? Protože jeho jizva pálila už celé hodiny a
toužila mu ukázat Voldemortovy myšlenky? Na její rozkaz zavřel oči a
najednou výkřiky, rány a všechny nesourodé zvuky bitvy utichaly, dokud
nebyly vzdálené, jakoby stál daleko, daleko od nich...
Stál
uprostřed zpustlé, ale podivně známé místnosti s loupajícími se
tapetami na stěnách a zabarikádovanými okny. Zvuky útoku na hrad byly
vzdálené a utlumené. Jediné nezabedněné okno otevíralo pohled na daleké
záblesky světla na místě, kde stál hrad, ale uvnitř místnosti byla tma,
až na jedinou petrolejovou lampu.
Protáčel si hůlku mezi prsty,
sledoval ji a myslel na tu místnost na hradě, tajnou místnost, kterou
kdysi našel jen on sám, místnost, komnatu, kterou otevře jen chytrý,
mazaný, vynalézavý a zvídavý čaroděj...Byl si jistý, že chlapec nenajde
diadém...i když ta Brumbálova loutka zašla mnohem dál, než by si kdy
myslel...příliš daleko...
„Můj pane,“ řekl zoufalý a zlomený hlas.
Otočil
se. V nejtmavším rohu seděl Lucius Malfoy, rozedraný, stále nesl známky
posledního trestu za to, že chlapec unikl. Jedno z jeho očí zůstávalo
zavřené a oteklé.
„Můj pane, prosím, můj syn...“
„Pokud
je tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. On nepřišel a nepřipojil
se ke mně jako ostatní Zmijozelští. Možná se rozhodl spřátelit se s
Harrym Potterem?“
„Ne, to nikdy!“ šeptal Malfoy.
„Musíš doufat, že ne.“
„Nebojíte
se...nebojíte se, můj pane, že Potter zemře rukou někoho jiného, nežli
tou vaší?“ zeptal se Malfoy a jeho hlas se třásl. „Nebylo by...promiňte
mi...moudřejší bitvu odvolat, vstoupit do hradu a vyhledat ho s..sám?“
„Nesnaž
se něco předstírat, Luciusi. Chceš, aby bitva skončila jenom proto,
abys mohl zjistit, co se stalo tvému synovi. Ale já nepotřebuji Pottera
hledat. Dříve, než noc skončí, Potter si mě najde sám.“
Voldemot se ještě jednou upřeně zadíval na svou hůlku. To ho trápilo...a věci, které trápí Lorda Voldemorta, se musí změnit...
„Jdi a přiveď Snapea.“
„Snapea, můj p-pane?“
„Snapea. Hned. Potřebuji ho. Je tu...služba...kterou od něj potřebuji. Jdi!“
Vystrašený, třesoucí se opustil Malfoy temnou místnost. Voldemort tam zůstal stát, točil hůlkou v prstech a zíral na ni.
„Je to jediná cesta, Nagini,“ šeptal a rozhlédl se kolem.
Uviděl
obrovského silného hada, který byl nyní zavěšený v prostoru a půvabně
se kroutil uvnitř ochranného kouzelného vaku, který pro něj vytvořil.
Zářivá průhledná koule, něco mezi třpytivou klecí a nádrží.
Harry
zalapal po dechu, otevřel oči a vrátil se zpátky ve stejnou chvíli, kdy
byly jeho uši vystaveny vřískotu a výkřikům, třeskům a ranám bitvy.
„Je ve chroptící chýši. Had je s ním a je kolem něho nějaký druh kouzelné ochrany. Právě poslal Luciuse Malfoye pro Snapea.“
„Voldemort sedí v chroptící chýši?“ řekla Hermiona pobouřeně. „On...on nebojuje?“
„Myslí si, že nemusí bojovat,“ řekl Harry. „Myslí si, že k němu přijdu sám.“
„Ale proč?“
„Ví, že hledám viteály...drží Naginiho blízko u sebe, takže k němu musím...“
„Dobře,“
řekl Ron a rovnal si ramena. „Takže tam jít nemůžeš. To je to, co on
chce, co očekává. Takže tu zůstaneš a postaráš se o Hermionu a já půjdu
a...“
Harry Rona přerušil.
„Vy dva tu zůstanete, já půjdu pod neviditelným pláštěm a vrátím se tak rychle, jak to jenom bude...“
„Ne,“ řekla Hermiona, „bylo by mnohem smysluplnější, kdybych si plášť vzala já a...“
„Ani na to nemysli,“ zavrčel na ní Ron.
Před
tím, než došla Hermiona dál než k: „Rone, já jsem stejně schopná...,“
gobelín na vrchu schodiště, na kterém stáli, se roztrhl.
„POTTER!“
Stáli tam dva maskovaní Smtijedi, ale ještě dřív, než stačili zvednout své hůlky, Hermiona zakřičela:
„Gliseo!“
Schody
pod jejich nohama se proměnily v hladkou skluzavku a oni se po ní
řítili dolů, aniž by mohli kontrolovat svou rychlost, ale dost rychle
na to, aby omračující kouzla Smrtijedů proletěla vysoko nad jejich
hlavami. Proletěli gobelínem, který byl na konci schodiště, spadli na
podlahu a zastavili se o protější stěnu.
„Duro!“ vykřikla Hermiona a ukazovala hůlkou na gobelín.
Ozvaly se dvě hlasité rány, jak se tapisérie proměnila v kámen a Smrtijedi řítící se dolů do ní tvrdě narazili.
„Zpátky!“
vykřikl Ron a vrhli se spolu s Harrym a Hermionou proti dveřím, aby
uhnuli stádu okolo cválajících lavic vedených utíkající profesorkou
McGonagallovou.
Neobjevila se, aby jim cokoliv řekla. Měla slezlé vlasy a na tváři řeznou ránu. Když zahnula za roh, uslyšeli její výkřik.
„USTUP!“
„Harry, vem si plášť,“ řekla Hermiona. „Na nás nezáleží...“
Harry
však plášť přehodil přes všechny tři a doufal, že nikdo neuvidí jejich
nohy v oblaku vznášejícího se prachu, padajícího kamení a míhajících se
kouzlech.
Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v
chodbě plné zápasících dvojic. Portréty na obou stranách chodby byly
nacpané lidmi, kteří volali rady a pobídky na studenty a učitele čelící
maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům. Dean získal hůlku a teď čelil
tváří v tvář Dolohovovi a Parvati Traversovi.
Harry, Ron i
Hermiona zvedli hůlky, připraveni zaútočit, ale účastníci souboje se
neustále pohybovali, takže byla velká pravděpodobnost, že by jejich
kouzla zasáhla někoho z jejich strany. Stáli a čekali na příležitost
zasáhnout a v tom se nad nimi ozvalo hlasité:
„Fíííííí!“ a když
se podívali nahoru, zjistili, že je to Protiva a rozhazuje tobolky
škrtidubu na Smrtijedy, jejichž hlavy byli najednou obaleny rostoucími
zelenými výhonky kroutícími se jako tlustí červi.
„ARGH!“
Hrst
tobolek zasáhla plášť nad Ronovou hlavou. Klíčící zelené kořeny byly
zvláštně zavěšeny v prostoru a Ron s nimi třepal, aby se jich zbavil.
„Je tu někdo neviditelný!“ vykřikl maskovaný Smrtijed a ukazoval na místo, kde stáli Harry, Ron a Hermiona.
Dean
vytěžil ze Smrtijedova chvilkového vyrušení co jen šlo a odhodil ho
omračující kletbou. Dolohov mu chtěl odplatit tímtéž, ale Parvati na
něj vystřelila svazující kouzlo.
„JDEME!“ zakřičel Harry a on,
Hermiona a Ron stahujíc si plášť co nejtěsněji k sobě se rozeběhli
pokrčení s hlavami dolů přímo středem mezi zápasníky klouzajíc u toho
na kalužích šťávy ze škrtidubu směrem k vrchu mramorového schodiště
vedoucího do vstupní haly.
„Já jsem Draco Malfoy, jsem Draco, jsem na vaší straně!“
Draco
stál na vrchním odpočívadle a hájil se před dalším maskovaným
Smrtijedem. Harry ho omráčil, když procházeli kolem. Malfoy se zářivě
rozhlížel a Ron ho praštil z pod pláště. Spadl pozadu na Smrtijeda,
tekla mu krev z pusy a byl naprosto zmatený.
„Tohle je podruhé, co jsme ti dnes v noci zachránili život ty falešnej bastarde!“ zakřičel Ron.
Všude
na schodišti a v hale stály další zápasící dvojice, Smrtijedi všude,
kam se Harry podíval. Yaxley stál blízko hlavní brány a zápasil s
Kratiknotem, maskovaný Smrtijed v souboji s Kingsleym stál hned vedle
nich.
Studenti pobíhali všemi směry, někteří nesli své zraněné
kamarády. Harry namířil omračující kouzlo na maskovaného Smrtijeda, ale
těsně minul a skoro zasáhl Nevilla, který se zničehonic objevil a nesl
plnou náruč úponice jedovaté, která se začala šťastně obtáčet okolo
nejbližšího Smrtijeda a dusit ho.
Harry, Ron a Hermiona spěchali
dolů po mramorovém schodišti. Nalevo od nich se ozval zvuk tříštícího
se skla a přesýpací hodiny, které ukazovaly počet bodů zmijozelské
koleje, začaly rozsypávat smaragdy všude kolem, takže utíkající lidé
začali klouzat a kolísat. Z balkónu nad nimi spadla dvě těla a ve
chvíli, kdy dopadla na zem, přes místnost přeběhla šedá skvrna, o které
si Harry myslel, že je to zvíře, aby se zakousla svými zuby do jejich
krku.
„NE!“ vykřikla Hermiona a s ohlušující ranou z její hůlky
odhodila Fenrira Šedohřbeta pryč od lehce se třesoucího těla Levandule
Brownové.
Zasáhl mramorový sloupek a pokoušel se znovu postavit
na nohy. Potom ho se zábleskem bílého světla a lupnutím zasáhla do
hlavy křištálová koule a on spadl na podlahu a nehýbal se.
„Mám jich víc!“ křičela profesorka Trelawneyová stojící na balustrádě. „Spoustu pro každého, kdo si o ně řekne! Tady...!“
A
s pohybem jako při tenisovém podání vytáhla ze své tašky další
křišťálovou kouli, mávla hůlkou a vyslala kouli přes místnost, kde
rozbila okno a vyletěla ven. V tutéž chvíli se rozletěla silná dřevěná
vstupní brána a další obrovští pavouci si razili cestu do vstupní síně.
Výkřiky
hrůzy naplnily vzduch. Zápasící dvojice se rozptýlily, Smrtijedi stejně
jako obránci Bradavic a červené a zelené záblesky světla vyletěly do
středu přicházejících příšer, které se třásly a tyčily se víc
hrůzostrašně, než kdy před tím.
„Jak se dostaneme ven?“ křičel
Ron přes všechen ten vřískot, ale dřív než Harry či Hermiona stačili
cokoliv říct, byli odhozeni stranou. Hagrid s burácením sbíhal ze
schodů a vytáhl svůj růžový deštník.
„Neubližujte jim! Neubližujte jim!“ křičel.
„HAGRIDE, NE!“
Harry
zapomněl na všechno, vyběhl zpod neviditelného pláště a skrčil se, aby
se vyhnul všem zářícím kletbám létajícím po celé síni.
„HAGRIDE, VRAŤ SE!“
Ale
nebyl ani na půli cesty k Hagridovi, když se to stalo. Hagrid zmizel
mezi pavouky, kteří se s cupitáním odporně vyrojili před náporem kouzel
ven z hradu spolu s Hagridem pohřbeným v jejich středu.
„HAGRIDE!“
Harry
uslyšel, jak někdo volá jeho vlastní jméno, nezáleželo na tom, jestli
přítel či nepřítel. Utíkal dolů na vnější schodiště vedoucí na tmavé
pozemky a hemžící se pavouci ustupovali pryč směrem zpět do temného
lesa. Hagrida nebylo vidět.
„HAGRIDE!“
Myslel si, že
uviděl velkou černou ruku vynořit se mezi pavouky, ale když se za nimi
chtěl rozeběhnout, cestu mu zatarasila obrovská noha, která sem dopadla
ze tmy a zem se pod ní otřásla. Podíval se vhůru.
Před ním stál
20 stop vysoký obr, ze kterého nebylo vidět nic, než jeho jako kmen
stromu silná holeň, hlavu měl schovanou ve stínu. Jedním brutálním
plynulým pohybem roztříštil svou obrovskou pěstí okno v horních patrech
a na Harryho dopadla sprška roztříštěného skla a donutila ho stáhnout
se znovu pod úkryt hlavní brány.
„Ah můj...!“ vyjekla Hermiona,
když spolu s Ronem dostihli Harryho a zírala na obra, který se teď
snažil skrz rozbité okno chytit lidi uvnitř.
„NE!“ vykřikl Ron a zachytil Hermioninu ruku, když zvedala svou hůlku. „Omráčíš ho a on rozbije půl hradu...“
„HAGGER?“
Dráp
se vynořil zpoza rohu. Harry teď viděl, že Dráp je mezi obry dost
podsaditý. Obrovská příšera, která se snažila rozmačkat lidi v horních
patrech se otočila a děsivě zařvala. Schody se zatřásly, když se
postavil svému menšímu druhovi a Drápova křivá ústa se otevřela a
ukázala jim žluté jako cihly velké zuby. V tom se na sebe vrhly se
zuřivostí lvů.
„UTÍKEJTE!“ zakřičel Harry.
Noc se
zaplnila skřeky a ranami, jak spolu dva obři zápasili, a on chytil
Harmionu za ruku a táhnul jí po schodech na pozemky, Ron hned za nimi.
Harry neztrácel naději na nalezení a zachránění Hagrida. Utíkal tak
rychle, že ostatní byli teprve na půli cesty k Zapovězenému lesu, než
ho znovu dohnali.
Vzduch kolem nich ztuhnul: Harrymu se zastavil
dech a ztuhl mu v hrudi. Tmou vířivým pohybem plachtily postavy, které
kolem sebe soustředily černotu, a mířily směrem k hradu, tváře zahalené
kápěmi a jejich chroptící dech…
Ron a Hermiona vedle něj se k
sobě přitiskli, jak se zvuky boje za nimi stávaly tiššími, tlumenými,
protože ticho, které přinášeli pouze mozkomorové, se rozléhalo nocí…
„No tak, Harry!“ řekl Hermionin hlas z velké dálky, „Patrony, Harry, no tak!“
Pozvedl
hůlku, ale pohlcovala ho beznaděj: Fred odešel a Hagrid určitě umíral,
nebo už byl mrtvý; nevěděl, kolik dalších ještě položilo život; cítil,
jako kdyby jeho duše napůl opustila jeho tělo…
„HARRY, NO TAK!“ vykřikl Hermiona.
Stovka mozkomorů se k nim přibližovala klouzavým pohybem, drali se za Harryho zoufalstvím, které jim slibovalo hodokvas…
Viděl
Ronova stříbrného teriéra, jak vyrazil do vzduchu, slabě zazářil a
zanikl; Hermionina vydra se zatočila a vybledla, při čemž jeho vlastní
hůlka se mu klepala v ruce, a on téměř vítal blížící se zapomenutí,
příslib nicoty, žádných pocitů…
A pak se kolem Harryho, Ronovy a
Hermioniny hlavy vznášel stříbrný zajíc, divočák a liška: mozkomoři se
stáhli pryč od zvířat. Z temnoty přišli další tři lidé, aby jim stáli
po boku, hůlky měli napřažené a dál vyčarovávali své Patrony: Lenka,
Ernie a Seamus.
„Tak je to správně,“ řekla Lenka povzbudivě, jako kdyby byli zpátky v Komnatě nejvyšší potřeby a procvičovali si v B.A.
„Tak je to správně, Harry… No tak, mysli na něco šťastného…“
„Něco šťastného?“ pronesl stále se třesoucím hlasem.
„Pořád jsme tady,“ zašeptala, „stále ještě bojujeme. No tak, teď…“
Nejdřív
vyšla stříbrná jiskra, pak mihotavé světlo a pak s tím největším
úsilím, jaké kdy vydal, vytryskl z konce Harryho hůlky jelen. Klusal
dopředu, mozkomoři se rozptýlili kolem a noc byla okamžitě znovu
klidná, akorát zvuky odehrávající se bity dolehly hlasitě k jeho uším.
„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ řekl Ron třaslavě Lence, Erniemu a Seamusovi, „právě jste nám zachránili – “
Za
burácení, které připomínalo otřesy při zemětřesení, vyšel kolébavě ze
tmy lesa další obr a máchal kyjem větším než byl kdokoli z nich.
„UTÍKEJTE!“
zařval znovu Harry, ale ostatní na to ani nečekali: všichni se
rozutekli a ani ne o vteřinu později dopadla ohromná noha na místo, kde
ještě před chvilkou stáli.
Harry se rozhlédl okolo: Ron a Hermiona ho následovali, ale zbylí tři zmizeli ve víru bitvy.
„Pojďme
pryč z jeho dosahu!“ zaječel Ron, když obr máchl znovu svým kyjem a z
jeho plic vyrazil skřek, který se nesl po školních pozemcích, na
kterých byla tma neustále prorážena červenými a zelenými světly.
„Vrba mlátička,“ řekl Harry. „Pojďme!“
Nějakým
způsobem vyhnal všechno pryč z mysli, potlačil je, aby se znovu
nevyrojily myšlenky na Freda a Hagrida a strach o všechny, které
miloval, rozptýlené po hradě a venku; všechno muselo počkat, protože
teď museli běžet, musí dostat toho hada a Voldemora, protože jak řekla
Hermiona, tohle byl jediný způsob, jak to ukončit –
Uháněl a
napůl doufal, že by mohl předhonit i samotnou smrt, nevnímal záblesky
světel létajících tmou všude kolem, zvuky z jezera jako rozbouřeného
moře i les, který skřípěl navzdory tomu, že bylo bezvětří; běžel skrz
pozemky, které jako by se vzbouřily, tak rychle, jak nikdy v životě a
byl to právě on, kdo jako první uviděl obrovský strom, Vrbu, která
chránila tajemství pod svými kořeny bičíkovitými, prudkými větvemi.
Harry
zpomalil, prudce si oddechnul a jal se obcházet útočící větve Vrby.
Skrz tmu prohlížel tlustý kmen a snažil se najít suk v kůře, který by
ten starý strom znehybněl. Ron a Hermiona ho právě doběhli; Hermiona
byla bez dechu, takže ani nemohla promluvit.
„Jak – jak se dostaneme dovnitř?“ funěl Ron. „Já – vidím to – kdyby tady byl – zase Křivonožka – “
„Křivonožka?“ sípala Hermiona, ohýbala se v bocích a svírala si hrudník. „Jsi kouzelník, nebo ne?“
„No – jo – vlastně – “
Ron se rozhlédl kolem a pak namířil hůlku na větvičku na zemi a pronesl, „Wingardium Leviosa!“
Větvička
vyletěla ze země, otočila se ve vzduchu, jako kdyby ji nesl náhlý poryv
větru, a pak svištěla ke kmeni skrze osudně se pohybující větve Vrby.
Rázem se zabodla na místo poblíž kořenů a zmítající se strom ztuhl.
„Skvělé!“ funěla Hermiona.
„Počkat.“
Mezitím
co se vzduchem nesl hukot bitvy, Harry na vteřinu zaváhal. Voldemort
chtěl, aby to udělal, chtěl, aby přišel… vedl tedy Rona a Hermionu do
pasti?
Ale pak se vrátil zpět do kruté reality: další na řadě
bylo zabít hada, a had byl tam, kde Voldemort, a Voldemort byl na konci
tunelu…
„Harry, jdeme, tak tam vlez!“ ozval se Ron a tlačil ho dopředu.
Harry
se vsoukal do podzemní chodby ukryté pod kořeny stromu. Protlačit se
úzkým průchodem bylo mnohem těžší, než když tudy lezli naposledy. Tunel
měl nízký strop: před čtyřmi lety se stačilo pouze sklonit, teď jim ale
nezbývalo než se plazit.
Harry šel první, hůlku měl rozsvícenou
a každou chvíli očekával překážku na cestě, ale žádná nepřišla.
Pohybovali se v tichosti, Harry upíral zrak na kužel světla vysílaný
hůlkou, kterou držel v ruce.
Nakonec tunel začal stoupat a Harry vepředu zahlédl malé světlo. Hermiona ho zatahala za kotník.
„Plášť!“ zašeptala. „Obleč si plášť!“
Zatápal
za sebou a ona mu vstrčila do volné ruky uzlík klouzavé látky. S
obtížemi ho přes sebe přehodil a zamumlal, „Nox,“ čímž zhasl světlo z
hůlky.
Pak znovu pokračoval po rukách a kolenech, jak nejtišeji
to bylo možné, a všechny smysly měl nastražené, jak každou chvíli
očekával, že ho objeví, že uslyší jasný chladný hlas a záblesk zeleného
světla.
A pak uslyšel z místnosti přímo před nimi hlasy mírně
tlumené, protože konec tunelu byl zablokovaný něčím, co připomínalo
starou bednu. Skoro se neodvažoval dýchat, když se Harry přiblížil ke
konci a koukal skrz tenkou díru mezi bednou a stěnou.
Pokoj za
ní byl matně osvícen, přesto však viděl Naginiho, jak sebou víří a
svíjí jako had pod vodou v bezpečí své očarované zářivé kouli, která se
bez opory vznášela ve vzduchu.
Viděl kraj stolu a bílou ruku s
dlouhými prsty, která si pohrávala s hůlkou. Pak promluvil Snape a
Harrymu se leknutím pozastavilo srdce: Snape byl jen kousíček od místa,
kde se krčil.
„…můj Pane, jejich odpor slábne – “
„– a to
i bez tvé pomoci,“ řekl Voldemort svým vysokým ostrým hlasem. „Přestože
jsi schopný kouzelník, Severusi, nemyslím si, že bys něco změnil. Už
jsme skoro u cíle… skoro.“
„Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj Pane. Prosím.“
Snape
prošel kolem díry a Harry se trochu odtáhl, stále však měl oči upřené
na Naginiho. Uvažoval, jestli existuje kouzlo, které by proniklo
obranou, která ho obklopovala, ale na nic nepřišel. Jeden špatný pokus
a prozradil by se…
Voldemort se postavil. Harry teď mohl vidět jeho rudé oči, plochý hadí obličej, jehož bledost mírně zářila v pološeru.
„Mám problém, Severusi,“ pronesl Voldemort zlehka.
„Můj pane?“
Voldemort zvedl Starodávnou hůlku a držel ji úzkostlivě jako dirigent taktovku.
„Proč mi neslouží, Severusi?“
V
nastalém tichu se Harry domníval, že slyší tiché syčení hada, který se
svíjel, anebo že by to byl Voldemortův sykavý povzdech visící ve
vzduchu?
„Můj – můj Pane?“ řekl zaraženě Snape. „Já nechápu. Vy – předvedl jste s tou hůlkou neobyčejná kouzla.“
„Ne,“
řekl Voldemort. „Předvedl jsem běžná kouzla. Já jsem neobyčejný, ale
tato hůlka… ne. Neukázala divy, které měla. Nevidím žádný rozdíl mezi
touto hůlkou a tou, kterou jsem před lety získal od Ollivandera.“
Voldemortův
hlas byl klidný a vyrovnaný, ale Harryho jizva začala tepat: bolest
projížděla celým jeho čelem a on cítil, že se Voldemorta zmocňovala
zuřivost.
„Žádný rozdíl,“ zopakoval Voldemort.
Snape
nepromluvil. Harry mu neviděl do obličeje: přemítal, jestli Snape cítí
nebezpečí a hledal správná slova, aby uklidnil svého mistra.
Voldemort
se začal pohybovat po místnosti: na chvíli se Harrymu ztratil z očí,
když se plížil, a mluvil stejně odměřeným hlasem; mezitím se v Harrym
vzdouvala bolest a zuřivost.
„Přemýšlel jsem dlouho a usilovně, Severusi… víš, proč jsem tě zavolal zpátky z bitvy?“
A na chvíli Harry spatřil Snapeův profil: jeho oči se upíraly na svíjejícího se hada v očarované kleci.
„No, můj Pane, ale prosím vás, dovolte mi se vrátit. Dovolte mi najít Pottera.“
„Mluvíš
jako Lucius. Ani jeden z vás nerozumí Potterovi jako já. Nepotřebuji ho
najít. Potter ke mně přijde. Znám jeho slabost, jeho největší slabinu.
Nesnese pohled na ostatní, kteří kolem něj padají, protože ví, že se to
děje kvůli němu. Bude to chtít zastavit za každou cenu. Přijde.“
„Ale můj Pane, mohl by ho náhodou zabít někdo jiný, než vy sám – “
„Moje rozkazy byly naprosto jasné. Zajměte Pottera. Zabijte jeho přátele – čím víc, tím líp – ale nezabíjejte jeho.
To s tebou si přeji mluvit, Severusi, ne s Harrym Potterem. Byl jsi pro mě velice cenný. Velice cenný.“
„Můj
Pán ví, že mu chci sloužit. Ale – dovolte mi jít a najít toho kluka,
můj Pane. Dovolte mi vám ho přinést. Já vím, že můžete – “
„Řekl
jsem ne!“ řekl Voldemort a Harry zachytil odlesk rudé barvy jeho očí,
když se otočil a šustění jeho pláště znělo jako plazení hada, a v
jizvě, která ho nepřestávala pálit, cítil Voldemortovu netrpělivost.
„Můj momentální zájem, Severusi, je, co se stane, až se s ním konečně utkám!“
„Můj Pane, žádná otázka není, jistě – ?“
„– ale je tady otázka, Severusi. Je.“
Voldemort se zastavil a Harry ho znovu spatřil, jak si prsty pohrává se Starodávnou hůlkou a upřeně hledí na Snapea.
„Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho Pottera?“
„Já – na to nemůžu odpovědět, můj Pane.“
„Nemůžeš?“
Harryho
hlavou projel záchvěv hněvu: do pusy si strčil vlastní pěst, aby
nezařval bolestí. Zavřel oči a najednou byl Voldemortem, který se díval
do Snapeovy bledé tváře.
„Moje tisová hůlka vykonala vše, co
jsem chtěl, Severusi, kromě vraždy Harryho Pottera. Dvakrát selhala.
Ollivander mi řekl o stejných jádrech, že si mám vzít hůlku někoho
jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka byla zničena, když se
setkala s Potterovou.“
„Já – já nemám žádné vysvětlení, můj Pane.“
Snape se teď na Voldemorta nedíval. Jeho tmavé oči byly stále upřené na svíjícího se hada ve své ochranné kouli.
„Našel
jsem třetí hůlku, Severusi. Starodávnou hůlku, Osudovou hůlku, Smrtící
hůlku. Vzal jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vzal jsem ji z hrobu
Albuse Brumbála.“
Teď se Snape na Voldemorta podíval a Snapeův
obličej vypadal jako smrtelná maska. Byl jako bílý mramor a tak
strnulý, že když promluvil, bylo s podivem, že za těma prázdnýma očima
se skrývá život.
„Můj Pane – dovolte mi najít toho kluka – “
„Celou
noc, kdy jsem na pokraji vítězství, jsem tu seděl,“ řekl Voldemort a
jeho hlas nebyl o moc silnější než šepot, „a přemýšlel. Přemýšlel, proč
Starodávná hůlka odmítá být tím, čím má. Odmítá kouzlit, jak vyprávějí
příběhy, kouzlit pro svého majitele… a myslím, že jsem našel odpověď.“
Snape nemluvil.
„Možná
jsi na to již přišel? Koneckonců jsi bystrý muž, Severusi. Byl jsi
dobrým a věrným služebníkem, a já lituji toho, co se musí stát.“
„Můj Pane – “
„Starodávná
hůlka mi neslouží, jak má, Severusi, protože nejsem její pravý pán.
Starodávná hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního
majitele. To ty jsi zabil Albuse Brumbála. Dokud žiješ, Severusi,
Starodávná hůlka nikdy nebude moje.“
„Můj Pane!“ namítal Snape a pozvedl hůlku.
„Nejde to jinak,“ řekl Voldemort. „Musím být pánem té hůlky, Severusi. Pánem té hůlky a nakonec přemohu i Pottera.“
Voldemort
mávnul ve vzduchu Starodávnou hůlkou. Snapeovi se nic nestalo, a tak si
na zlomek vteřin myslel, že mu byla dána milost: ale záhy byl
Voldemortův úmysl jasný.
Hadova klec se valila vzduchem, a dřív, než
mohl Snape udělat něco víc než jen zakřičet, pohltila jeho hlavu a
ramena; Voldemort promluvil Hadím jazykem.
„Zabij.“
Ozval
se strašlivý výkřik. Harry viděl, jak Snape ztrácí i zbytky barvy,
kterou měl jeho obličej, zbělel stejně jako se jeho oči rozšířily, když
mu hadovy jedovaté zuby prokously krk, poklesla mu kolena a on spadl na
zem.
„Lituji toho,“ řekl Voldemort chladně.
Otočil se; nebyl v něm žádný smutek, žádná lítost.
Bylo
načase opustit chýši a převzít vedení s hůlkou, která teď bude plnit
jeho rozkazy. Namířil ji na zářivou klec, která držela hada, a ta se
vznesla vzhůru od Snapea, který bokem dopadl na podlahu a ze zranění na
krku mu proudila krev. Voldemort přelétl pokoj, aniž by se ohlédl, a
velký had se vznášel za ním ve své obrovské ochranné kouli.
Zpátky
v tunelu a ve své vlastní mysli, Harry otevřel oči: klouby měl pokryté
krví, skousl je totiž, aby nezačal řvát. Teď se díval skrze tenkou
škvíru mezi bednou a stěnou na nohu v černé botě, která se třásla na
zemi.
„Harry!“ vydechla Hermiona za ním, ale on už namířil hůlku
na bednu, která mu blokovala cestu. Zvedla se kousek do vzduchu a tiše
se posunula vedle. Vklouzl do místnosti, jak nejtišeji jen mohl.
Nevěděl,
proč to dělá, proč se přibližuje k umírajícímu muži: nevěděl, co cítil,
když viděl Snapeovu bílou tvář a prsty, které se snažily zastavit
krvácení z rány na krku.
Harry si sundal neviditelný plášť a
pohlédl na muže, kterého nenáviděl, jehož rozšířené černé oči našly
Harryho, když se pokusil promluvit. Harry se nad něj sklonil a Snape
uchopil jeho hábit a přitáhl ho blíž.
Ze Snapeova hrdla se vydral strašlivý drásavý zvuk.
„Vezměte… to… vezměte… to…“
Ze
Snapea proudilo něco víc než jen krev. Z jeho úst, uší a očí proudilo
něco stříbřitě modrého, ani plyn, ani kapalina, a Harry věděl, co to
je, ale nechápal, co má dělat –
Hermiona mu třesoucíma rukama
podala baňku vyčarovanou ze vzduchu. Harry do ní vpravil stříbřitou
hmotu svou hůlkou. Když se baňka naplnila až po okraj, vypadalo to, že
ve Snapeově těle už nezbyla žádná krev a sevření ochablo.
„Podívejte… se… na mě…“ zašeptal.
Zelené
oči našly černé, ale po chvilce se zdálo, že něco z hlubiny černých očí
zmizelo a zůstaly prázdné. Ruka svírající Harryho dopadla na zem a
Snape už se nikdy nepohnul.