V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka.

První se druhého zeptalo:

-Věříš v život po porodu?

-Určitě. Něco po porodu musí být.

 Možná jsme tu hlavně proto,

 abychom se připravili na to, co bude pak.

-Blbost, žádný život po porodu není.

 Jak by vůbec mohl vypadat?

-To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady.

 Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

-No to je přece nesmysl!

 Běhat se nedá.

 A jíst pusou, to je přece úplně směšné!

 Živí nás pupeční šňůra.

 Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený-pupeční šňůra je už teď moc krátká.

-Ba ne, určitě něco bude.

 Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí.

-Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil.

 Porodem prostě život končí.

 A vůbec, život není nic než vleklá stísněnost v temnotě.

-No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu

 a ta se o nás postará.

-Mámu?

 Ty věříš na mámu?

 A kde má jako podle tebe být?

-No přece všude kolem nás!

 V ní a díky ní žijeme.

 Bez ní bychom vůbec nebyli.

-Tomu nevěřím!

 Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

-Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit,

 jak hladí náš svět.

 Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...