Symfobia - Way Of The Queen, CZ
Symfobia: Way Of The Queen,
55:35, gothic metal, ČR
Slovenská kapela Symfobia se veze na popularitě female-fronted kapel, kterých se v poslední dekádě vyrojilo nepříjemně mnoho, a z nichž si jen málokterá dokázala najít vlastní tvář. Slovenská scéna v posledních letech ožila a urodila se tam nejedna zajímavá nahrávka, jmenujme třeba April Weeps či Sinners Moon, což jsou obě kapely, které si cíleně budují repertoár vně žánrových zdí postavených kapelou Nightwish. Kapela Symfobia jde cestou mnohokrát prošlapanou, což je v současné době zvláštní taktika, zejména poté, co se i samotní Nightwish dávno stali parodií sama sebe.
Symfonický metal se zpěvačkou s operním hlasem je ošemetná věc. Žánr samotný nabízí bezbřehou pestrost a prostor pro nejrůznější barvy hlasu, pěvecké techniky, aranže, orchestrace a já nevím co ještě, má to ale háček – je jedno, jak upřímně to myslíte, recenzenti vám to dají stejně sežrat, protože hrát jako Nightwish, to je v roce 2015 dost hlasitý políček. A i když do kapely vrazíte mraky času, peněz a úsilí, ne vždy se vám to vrátí, viz třeba čeští Innocens.
Z promo materiálů Symfobie, dostupných po vygooglení, se nabízí, že jde o splněný sen party muzikantů, kteří (jen odhaduji) od začátku osmdesátých let drhnou metal po všech možných i nemožných slovenských klubech, knajpách a lokálních festech, a po letech si řekli, že to zkusí se symfonickým metalem se vším všudy. Našli zpěvačku, fotografa, grafika, textaře, složili materiál, léta ho drtili ve zkušebně, nahráli to, smíchali, vydali to. Podle dostupných pramenů se koncertní premiéra odehrála až po vydání desky „Way Of The Queen“, a já si myslím, že v tom je zakopaný pes. Spousta věcí by se totiž ukázala ve skutečném světle a ne optikou studiového drilu. Tady bych mohl udělat tlustou čáru, dát desce mizerné skóre a bohorovně mektat něco o potenciálu, který se jistě ukáže na další desce, to ale kapele nijak nepomůže, takže to pojďme vzít krok za krokem.
Krok první, není vůbec od věci recenzentům k cédečku přibalit i nějaký píár papír, ale ne že by na tom nějak záleželo, strýček Google poradil. Krok druhý, otvírám booklet ručně malovaného digipacku (na můj vkus příliš naivní malba, ale to je čistě osobní) a očima prolétám anglicky psané texty. Po první písničce hledám jméno textaře a chci ho rdousit, protože ta strašlivá parodie na anglický jazyk, kterou předvádí hned od první písničky, to je prostě a jednoduše na facku. V každé písni aspoň jeden překlep, perly typu „dead wings are waving and carrying lying of our lives“ (!), „I have dissapeard“, „faith is bleeding that I’ve choosen correct way“ mě ničí, ale dobrá, texty nikdo nečte a když ano, zpravidla to nebývá lektor angličtiny, který je alergický na chyby, které opraví i automat ve Wordu, pojďme tedy dál.
Krok třetí, cédéčko jede do přehrávače, devět skladeb, nechybí vlci, hrady, slzy a slunce, žánr je předem jasný. První písnička „Dragon“ a já jdu googlit „Hstudio“, abych zjistil, že patří členovi Horkýže Slíže, čímž se vysvětluje leccos. Chlubit se tedy Hstudio touto nahrávkou rozhodně nemůže, zvuk bicích matný, některé smyčcové samply zní jak z kláves Casio z Globusu za patnáct stovek, nahrávka v komprimované mp3 formě z mobilu zní jakž takž, v plné kvalitě na kvalitní reprosoustavě ale vůbec nezní, chybí vzdušnost, prostor a rozsah. To vše je především otázka masteringu a všichni víme, že to na československé scéně umí málokdo a když to umí, tak na to běžná československá kapela jednoduše nemá prostředky, takže krčím rameny a jdu na krok čtvrtý: zpěvačka.
Erika Strečková není dobrá zpěvačka. Tím nechci říct, že je špatná, a nechci se nijak dotknout její muzikantské hrdosti, ale technikou, rozsahem, barvou ani emocemi zaujmout nedokázala. Místy jí myslím dost ublížil zvukař rušivě znějícím vrstvením, v Pack of Wolves jakoby horní tři tóny zpíval někdo jiný, výslovnost je zastřená a lehce nosovkovitá, hlas zní křečovitě jakoby zatínala svaly na krku a pokusy o operní vysoké tóny nedopadají také nejlépe. Myslím, že si zpěvačka ukrojila příliš velké sousto a mistr zvuku místo aby jí poradil, jak si poradit s náročnými pasážemi přirozeně, volil cestu editace a psychoakustických berliček. Každý ale není Tarja či Floor, takže krčím rameny a jdu dál…
… jen abych zjistil, že střední tempo je alfou a omegou, že refrény musí mít doprovodné vokály a bombastické smyčce, že sóla vždy přijdou při power metalově znějící jízdě na dvojkopák a že písničky splývají, protože jim chybí dostatečně silné momenty, takže ani pátý krok mě nepřesvědčil.
Za dva měsíce jsem desku „Way Of The Queen“ otočil v přehrávači nesčetněkrát, protože jsem se chtěl vyhnout ukvapenému soudu, částečně i protože všechny ty drobnosti, které desku srážejí do podprůměru, jsem jako muzikant udělal také a pamatuji si, jak nás štvala kritika, která nás na pár řádcích poslala do bahna. Konečný verdikt je krutý a jsem si vědom toho, že nade mnou většina čtenářů i kapela, která si tuto recenzi přečte, mávne rukou jako nad žvanilem, který málo/příliš moc onanuje, nicméně si myslím, že pokud se Erika naučí pracovat s tím, co v hrdle má, pokud textař požádá rodilého mluvčího o korekce, pokud se budou lépe volit rejstříky klávesových partů, pokud se kapela vzdá snah o pompéznost a vydá se cestou přirozenějšího zvuku, pokud mistr zvuku zapracuje na výsledném zvuku, pokud všechny sloky nebudou znít „tatada tatada tádadádá“, tak bude druhá deska mnohem zajímavější. A v to upřímně doufám, protože elán a chuť udělat díru do světa kapela očividně má a toho si, přes všechno co jsem napsal, cením.
Komentáře
Přehled komentářů
Bez nadsázky říkám, že jsem už dlouho nečetl takto skvělou a přesnou recenzi!
Souhlas
(Pagan, 4. 2. 2016 11:12)