Řecko 2003
(psáno s odstupem 2,5 let)
Přípravy
Od dob, kdy jsem jako student jezdil vydělávat peníze k moři, jsem považoval dovolenou za bohapusté vyhazování peněz. Trávil jsem totiž u moře vždycky tak řádově 3 měsíce a sobotu co sobotu jsme sledoval, jak přijíždějí noví natěšení turisté, zatímco jiní už musí zklamaně odjet domů. A když jsem potkával ty české, připadalo mi to ještě strašnější, protože ti museli na rozdíl od západních kolegů na tu kraťoučkou dovolenou neúměrně hodně šetřit, pak přijedou, a než se rozkoukají, jedou zase domů.
Od těch dob jsem se zařekl, že takovým idiotem já nebudu. A kdybych už snad idiotem být měl, tak jedině na 3 týdny. To jsem totiž vypozoroval jednoznačně – jeden týden člověku fakt stačí akorát tak akorát na to, aby se zorientoval, dva týdny jsou už lepší, ale člověku se pořád ještě nechce domů, a teprve 3 týdny jsou tak ideální dobou. Dnes, po letech v pracovním procesu bych řekl, že i 4 týdny by se daly vydržet. Druhým poznatkem, ke kterému jsem se propracoval, je to, že ideální dovolená by pro mě byla v září. Asi nejkrásnější chvíle jsem zažil jednou počátkem října, ale to bych už přece jenom neriskoval.
S touto filosofií jsem si vystačil 7 let. Po určité době už ale začala lehce naléhat manželka a přiznám se, že významnou skutečností, které mě obměkčila, byl fakt, že bychom mohli jet do Řecka, kde má manželka příbuzenstvo. Šlo totiž o to, že takto se dala skloubit realizace dovolené s mým hluboce zakořeněným odporem k utrácení peněz za dovolenou. Až později vyšlo najevo, že příbuzní nebydlí tak úplně u moře a nebudou tudíž příliš využitelní. To už ale bylo plánování v příliš pokročilé fázi a i já jsem se začal těšit.
No a protože je ideální se o náklady podělit, domluvili jsme se včas se známými, kteří ještě nic naplánovaného neměli a v Řecku taky nebyli (tedy, kámoš byl na Krétě).
Jako první je třeba se dohodnout, jakým autem pojedeme. Nabízím našeho kombíka, ale nakonec volíme kámošovu oktávku 1.9 TDi, protože má výrazně nižší spotřebu a kufr oktávky je taky minimálně stejně velký. I na termínu po sezóně, tj. na začátku září, se rychle shodujeme.
Následuje prohledávání netu a kámoš přichází s nápadem jet na Lefkadu. Tento nápad je bez výhrad schválen. Já osobně pročtu všechny dostupné cestopisy na netu a jediný závěr, ke kterému docházím, je ten, že Chalkidiki nepůsobí nic moc. Přesvědčuju ale ostatní, že bychom se určitě měli podívat na Peloponés, pokud možno co nejjižněji. Jednomyslně se taky shodujeme na tom, že bychom měli navštívit nějaké památky, osobně bych docela rád viděl Delfy, protože fotky, které jsem viděl v knížce s názvem typu „Svatá místa světa“, se mi moc líbily. Schválen je taky výstup na Olymp a v úvahu připadá i návštěva kláštěrů Meteoras.
Datum odjezdu je naplánováno na pátek 29. 8. 2003 co nejdříve po práci. Jediné dohady ještě panují nad tím, jestli to odjedeme na jeden zátah (jak navrhujeme my) nebo přespíme na konci Maďarska (jak navrhují Michal s Martinou). Uvidíme.
Pátek 29.8.2003, 1. den, na jih!
Zatímco já jsem měl být tím, kdo bude hotový nejdříve, byl jsem nakonec tím, na koho se musí čekat, protože v práci se samozřejmě muselo všechno strašně při pátku řešit.
Nakonec tedy vyjíždíme se zpožděním, protože ještě nějak moc času trávíme přidáváním našich zavazadel do naší poloviny kufru. Velký povyk se strhne okolo krásného oranžového nafukovacího kajaku, který jsem si půjčil od ségřiny kolegyně, a ještě více pak kolem 2 dřevěných pádel, která jsou nedílnou součástí tohoto plovacího setu. Dvojice M+M se snaží vetovat umístění kajaku do zavazadlového prostoru a když vidí, že bez kajaku neodjedu, připomíná, že v žádném případě nesmí být překročena přidělená kvóta objemu kufru. S pádly je to trochu zapeklitější, protože nikam moc nejdou nacpat a jediné vhodné místo je u pravých dveří, no a zejm. při nastupování do zadních dveří se zapeklitost plně projevuje, když je třeba pádlo překračovat. Při tomto úkonu jsme později zjistili, že oplechování jednoho pádla je jaksi odchlíplé a všichni jsme se o ten plech poškrábali, což mi bylo neustále předhazováno. Mou jedinou zbraní je vyhrožovat, že pokud si budou snad člun chtít půjčit, budou muset padnout na kolena a rituálně žádat o odpuštění. Pochopitelně, že se dušovali, že nějaký člun je vůbec nezajímá.
Nakonec je auto skutečně naplněno po okraj a dnes, s odstupem času, se fakt divím, že jsme si mohli vystačit s polovinou kufru, kde cca 1/3 této poloviny ještě zabíral člun. Zadní okno je zcela zaplněno jídlem a budeme muset fakt doslova žrát, aby v Řecku viděl řidič ve zpětném zrcátku něco jiného než naše 3 dózy toastů, 5 kilo jablek Martiny + další dózy atd. Skutečnou třešničkou na dortu je ale bábovka, kterou Martině upekla její starostlivá maminka a při jejím slavnostním předání jí usilovně kladla na srdce, že ji musíme slavnostně pozřít až na území Řecka!
Společná cesta ale skýtá i jiné chuťovky. Je totiž dohodnuto, že ve výběru hudby se budeme pravidelně střídat a jak se později ukazuje, špatná volba protistrany bude následně krutě potrestána při odvetném výběru. Kdybych ovšem byl býval tušil, jak nekompromisní sety na nás bude dvojice M+M tasit, vybíral bych naši dovolenkovou kolekci mnohem konfrontačněji!
Cesta ovšem probíhá bez problémů. Michal je infikován obavami z balkánských policejních kontrol a tak vezeme i nějaké plzně a ještě cosi na úplatky. Martina pochází z učitelské rodiny a tak Michala systematicky usměrňuje k dodržování předpisů a svědomité a poctivé jízdě. Kupujeme dálniční známku SVK a po přejetí maďarských kupujeme maďarskou už za tmy. Po chvíli nás ale čeká šok, protože ti hajzli Maďaři vybírají kromě toho ještě mýtné na dálnici!!! Hnus!
Je třeba ovšem přiznat, že cesty mají Maďaři krásné a jede se po nich jedna radost. Celý den je krásně, cesty suché a maďarského policajta jsme ani nezahlédli. Před Szégedem ale dálnice končí a dvojice M+M se začíná dožadovat vyhledání ubytování. Nedají se obměkčit a tak kolem půlnoci stavíme v nějaké zatáčce u svítící cedule nabízející ubytování. Jako vyjednávač je vyslán Michal. Nějakou dobu mu trvá, než se na někoho dobouchá, v okně se pak ukazuje rozespalá hlava nějaké ženské. Po chvíli konverzace se Michal vrací s tím, že je vše zařízeno a líčí nám hovor, který s ženskou vedl:
M: English?
Ž: éééch…
M: Deutsch?
Ž: éééch…
M: pa rúski?
Ž: éééch…
--------------------------------------
Ž: (s nadějí v hlase): Rumänisch?
M: éééch…
Nějak se ale nakonec dohodli a stát nás to bude 10 €/os. Když se jdeme ubytovat, narazíme v hale/chodbě u ledničky na postel, na které se převaluje námi probuzený manžel (přítel) ženské – pro manželku to byl lehký kulturní šok. Všichni se osprchujeme a jdeme spát. Mám trochu obavy, jestli usnu, ale obavy jsou liché.
Sobota 30.8.2003, 2. den, dále na jih!
Ráno se budíme kolem sedmé, v rychlosti se sbalíme a jedeme dále. Bez problémů překonáváme hranice a Michal tasí těžký trumf: „Splašil se kůň“, šílené CD pro děti! Je to teda těžce na palici a moje protesty nejsou nic platné. Strašlivě lituju, že jsem nevzal aspoň nějaký pořádný house, i když Michal, ta potvora, poslouchá skoro všechno kromě dechovky. I když – on je v tomto směru trochu úchyl a vůbec bych se nedivil, kdyby o dechuli prohlásil, že je to skvělé etno. Naštěstí se ukazuje, že Michal vzal „Splašil se kůň“ volume I místo volume II (nebo naopak), Martina je strašlivě zklamaná, protože tam není její oblíbený dětský song a tak je tato hrůza k mé úlevě vyjmuta z CD přehrávače.
U Noviho Sadu se opět setkáváme s Dunajem a Michal na to reaguje soundtrackem z filmu Crna maćka beli macor (Černá kočka bílý kocour) Emira Kusturicy, hudba Goran Bregović. Tuto volbu vcelku oceňuji (manželka už méně) a refrén Čabale romale ave tekera už vykřikujeme s Michalem společně. Současně mi Michal líčí děj filmu a já si říkám, že bych se na to měl podívat.
Teplota se úspěšně šplhá vzhůru, před Bělehradem je už přes 30 °C. V dálce vidíme z různých míst stoupat dým – na různých místech hoří lesy. Trochu máme obavy, aby se dalo projet, ale takový problém se neobjevuje. Na to, že vládlo ještě nedávno v Srbsku embargo, nevypadá Bělehrad tak zle.
Dojíždíme do Niše a dálnice končí. Pokračujeme dále na jih, směr Leskovac - Vranje, protože přes Makedonii je cesta na Soluň nejkratší. Nějak ani nevíme, že budeme míjet Bujanovac a Preševo, odkud se rekrutovala nějaká poslední albánská bojůvka. Cesta se začíná kroutit, okolí je sice krásné, ale cesta nic moc, v tunelech jsou ve vozovce díry a předjet kamion není lehké. Michal teď pro změnu kopíruje okolní přírodu a volí Western Mellodies by Ennio Morricone. Martina sice trochu protestuje, já však pro změnu tuto volbu chválím a dále cesta pokračuje s dokonalou audiovizuální atmosférou. Ústřední melodii z filmu „Pro hrst dolarů“ si s Michalem společně pískáme. Na makedonské hranice přijíždíme docela brzy a začínáme se trumfovat v předpovědích, kdy budeme v Soluni. Jisté je, že to do tmy stihneme. V Soluni má bratranec se sestřenicí pronajatý byt, kde můžeme přespat.
Na makedonských hranicích začíná vládnout typický balkánský chaos. Tedy – slovo bordel by aktuální stav vystihovalo mnohem přesněji. Auta se tlačí směrem k přechodu stylem „kdo se tam dřív nacpe, ten dřív jede“. K tomu je využíván i protisměr a já si říkám, co se asi stane, když se v protisměru objeví nějaké auto. Brzy můžu vidět řešení této situace k praxi. Vzhledem k tomu, že se v protisměru objevuje kamión, dokáže si po chvíli psychologického souboje, kdy uhnout nechce ani jeden, vydobýt své právo na průjezd. Někteří grázli se zostra předbíhají, s jedním si přes sklo vyhrožuju a ten imbecil s pleší a knírkem se mi ještě směje! Osádka vozu mě zklidňuje s tím, že tady asi neuspěju. Vrcholem všeho je, že srbští celníci tento chaos ještě stupňují, když dělají prostor pro předjíždění svých oblíbenců! Už chápu, proč se mi ten kripl posmíval – místo pro něho je totiž hned vytvořeno.
Po hodině čekání a psychologických soubojů se konečně dostáváme k makedonskému celníkovi. Ten nás ovšem dost šokuje říkankou ČEŠKA – PROBLEM – VIZA. V autě zavládne lehký zmatek, všichni diskutujeme o tom, že Srbové přece před sezónou víza zrušili (a Makedonci ne ???), pak se snažíme celníka ukecat, přemýšlíme o uplacení, ale nakonec nám nezbývá, než otočit auto a projet zpátky do Srbska. Makedonský celník jako jediné řešení vidí v pondělní návštěvě zastupitelstva v Bělehradě; na chvilku této představě podlehneme, ale pak si říkáme, že to nevezmeme na Bělehrad, ale na Sofii, jedinou otázkou je kudy. Na to se ptáme pro změnu srbského celníka a ten nám doporučuje dojet do obce Vladičin Han (dodneška si to pamatuju), což je tak uprostřed mezi Vranje a Leskovacem, a tam odbočit doprava směrem na Surdulicu.
Je fakt, že díky zkušenostem z makedonských hranic teď už víme, že ty bavoráky, mercedesy a jiná děla s německými (popř. francouzskými) značkami, co jsme potkávali v protisměru, a které s takovou chutí stavěli cajti, nepatří movitým Němcům, ale Turkům, kteří se s celými rodinami vraceli napakovaní až po střechu na svá pracoviště. Taky jsem už pochopil, proč mají na hlavách ty ručníky – od té klimatizace mě už taky začínala bolet hlava. Na rozdíl od Turků jsem ale vytáhl šátek.
Po cestě na Vladičin Han se ještě stavujeme na benzínce (nějaký Jugoil nebo co) a v klidu si stejně jako Turci kolem taky uděláme piknik v trávě. No, toho jídla možná bude tak akorát. Manželka kupuje vodu, děda na ní zkouší nějakou cenu a když manželka dojde zpátky, tak jí dojde, že ji děda celkem natáhl. Tak jde zpátky a dožaduje se za tu cenu ještě jedné vody. Děda neprotestuje. Holt jsme asi zápaďáci.
K Vladičinu Hanu dojíždíme bez problémů, sjíždíme doprava směr hory na východě a jsme celkem zvědaví, jak se bude situace dále vyvíjet. Cesta je teď už teda o dost horší a po nějaké době začínáme mít vcelku obavy, jestli jedeme dobře. Slunce zapadá, je krásný vlahý večer a Jugoši si ho venku užívají. Po nějaké době se začíná cesta měnit na kostky a my už si fakt nejsme jisti, jestli jedeme dobře. Podle mapy by jsme měli míjet nějaká jezera, a jedeme už dost dlouho na to, aby se objevila. Už za Surdulicou se všechny dědiny a osady jmenují stejně jako např. na kysucko-moravském pomezí - evidentně podle rodin, které v těch zapomenutých koutech hor bydlely či pořád bydlí. Už za tmy se ptáme nějakých lidí, co u cesty z nějaké studánky stáčí vodu, jestli jedeme dobře a jsme uklidněni, protože ta cesta, která vypadá, že za chvíli skončí buď pádem do strže nebo dojezdem ke skále, skutečně vede na celnici. Podle mapy je to přechod Strezimirovci.
Po chvíli skutečně míjíme jezera, která jsou prý i oblíbeným rekreačním cílem domorodců a chvilku přemýšlíme, že bychom tady pod širákem přespali. Tento nápad ale nezískává podporu a tak pokračujeme dále. Cesta po kostkách je dosti serpentinoidní a manželce není zrovna nejlíp. Michal jí tedy nabídne lihovinu, kterou měl připravenu jako úplatek pro celníka či policajta. Když tuto lihovinu vidím, tak málem omdlím a jsem rád, že nedošlo k jejímu použití v původně zamýšleném rozsahu. Jednalo se totiž o takovou tu flaštičku o obsahu 0,5 dcl (nebo max. 1 dcl), kterou by každého upláceného akorát tak dokonale vytočil. Kolem desáté večer konečně přijíždíme na celnici v kopcích. Ten malý úsek na mapě trval ve skutečnosti pěkně dlouho!
Dost mi to tady připomíná beskydské česko-slovenské přechody, akorát je to ještě menší. Na srbské straně jsou 3 mladí hoši a jsou v těžké pohodě. Bez problému přejíždíme na bulharskou stranu, vjíždíme do vybetonovaného desinfekčního koryta, na bulharské straně je tlustší celník kolem 50 a mladá holka kolem 30. Bulhar nás studuje zepředu zezadu, chce vidět všechno možné a najednou se začne dožadovat nějakého potvrzení o tom, že to služební auto může někdo z nás řídit. Čumíme na něho jak na ufona, protože tohle mu snad může být jedno, ale není. Začíná se rozvíjet dohadování, které ovšem nikam nevede, celník začíná být čím dál tím nasranější, my ostatně taky, ale zdá se že nás snad nepustí! Michal se mu kradmo snaží nabídnout úplatek 20 €, ale Bulhar nechce ani slyšet. Zkouším se s ním bavit rusky a mám pocit, že to mi vydobylo alespoň nějaký respekt. Ale i tak nám neustále odporným nabubřelým gestem rukou ukazuje trajektorii, kterou máme s autem objet a která vede zpátky do Srbska. Tento pohyb ruky nám začíná být důvěrně známý, protože stejné gesto nám už ukazoval i makedonský celník, když jsme nepředložili víza. Že by je to učili na nějakém společném celobalkánském školení celníků? My se snad do toho Řecka nedostaneme!
Nezbývá teda nic jiného, než otočit auto a jet zpátky. Dneska už podruhé!!! Přejedeme teda na srbskou stranu, zastavíme na plácku kousek vedle celnice a začínáme se dohadovat, co teď. Možnosti jsou v zásadě 2: buď počkáme do pondělí a v Bělehradě si vyřídíme makedonská víza, nebo zkusíme přejet na jiný bulharský přechod a doufat, že tam to nesmyslné potvrzení chtít nebudou. Bavíme se i se Srbama, ti jsou fakt v pohodě, líčíme jim naši bulharskou anabázi a že jsme se snažili toho Bulhara i podplatit. Ptají se, kolik jsme mu nabízeli, a když říkáme, že 20 €, začnou se smát a říkají: Malo! Co je ale nejdůležitější, nabízejí nám 3., pro nás nečekanou a překvapivou variantu: ať si to potvrzení necháme nafaxovat k nim na celnici! Je to sice dobrý nápad, ale je sobota po 22 hodině večer a já osobně bych tento problém vyřešit nedokázal. Naděje však existuje: auto je Michalovo a Michal má naštěstí asistentku, která bydlí ne moc daleko od kanclu. Zkoušíme jí teda volat na mobil a naštěstí nikde nepaří, ale je spořádaně doma. Je ochotná zajít do práce, vyrobit orazítkovaný papír, jehož znění ji nadiktujeme v češtině a angličtině, a pak to faxnout na číslo srbských celníků. Aby se to ještě trochu zkomplikovalo, tak Michalovi došla baterka v mobilu a tak jí ještě jednou voláme z mého a další komunikaci směřujeme na moje číslo.
Aby bylo zážitků víc, potřebuju už nutně na WC a odskočení ke stromu to nevyřeší. Celníci jsou opět v pohodě a pustí mě k sobě. Tam mě ovšem čeká nečekané překvapení – poprvé v životě stojím tváří v tvář proslulým „šlapkám“. Jsem trochu na rozpacích, ale nedá se nic dělat, tohle už zpátky nezatlačím. Usilovně se koncentruju na svůj výkon, protože bych strašně nerad Srbům za jejich ochotu poznamenal jejich šlapkovou keramiku. Koncentrace nakonec slaví úspěch – trefuju se přesně do díry a obdivuju balkánce, že mají tak vytrénovanou motoriku. Přece jenom – pokaždé se tam trefit, to je fakt výkon! Tenkrát jsem ještě netušil, že i šlapky se dají splachovat atd….
Po dvou hodinách pobytu na hranicích začne Srbům vyzvánět fax a my všichni doufáme, že je to naše potvrzení. Taky že jo! Zkoumáme papír se Sbama a ti nás ujišťují, že toto už Bulhaři musí uznat. Zkoušíme se teda potřetí dostat ze Srbska. Předkládáme Bulharovi znovu papíry, zkoumá to ze všech stran, pro jistotu mu to ještě rusky komentuju a vypadá to, že papír snad projde. Bulhar pak začne zkoumat pasy, zapisuje něco do PC a jde vidět, že počítačově je jen pologramotný – pokud vůbec. Mezi tím dojel na hranice i Bulhar s nablýskaným passatem s barcelonskou značkou a my si říkáme, že ten to má na rozdíl od nás určitě kradené. Celník se nějak dlouho zabývá Michalovým pasem a najednou se tu rýsuje další problém. Číslo jeho pasu se totiž shoduje s číslem nějakého hledaného člověka – aspoň tak jsem to z jejich interní komunikace pochopil. Naštěstí ale i tupým celníkům dojde, že je to jen nějaké náhoda (nebo zjistí, že se to neshoduje 100%, co já vím) a JSME VPUŠTĚNI do Bulharska. Zaplatíme ještě tranzitní poplatky za použití „dálnice“, tuším, že to dělalo nějakých 15 €, desinfekci 2 € jsme už zaplatili dřív a můžeme jet!!! Po všech těch anabázích nám připadá, že vjíždíme do země zaslíbené, ráje, který si jeho obyvatelé žárlivě střeží. Taky doufáme, že to naši celníci Bulharům recipročně vrátí a zkontrolují jim všechno včetně střev!
Jediné, čeho později trochu lituju, je to, že jsme těm mladým Srbům nedali aspoň pár plzní, ale po těchto zkušenostech jsme se báli, že je ještě budeme používat a tolik jsme jich přece jenom nevezli. Musím ovšem přiznat, že této noci jsem Srbům definitivně odpustil všechny jejich balkánské války.
Neděle 31.8.2003, 3. den, konečně do Řecka
Jedeme dále podle mapy směrem na Sofii, a to přes Tran a Breznik, kde plánujeme odbočit dolů směrem na Pernik. Jedeme nočními horami, měsíc svítí a krajina kolem nám tudíž nezůstává ukryta. Je tady určitě hezky. Značení cest ale není nic moc a není se moc koho zeptat, a tak nakonec v Brezniku neodbočujeme dolů na Pernik, ale dojíždíme na začátek Sofie. Tam se zmatky stupňují, protože nikde není žádná odbočka směr např. Pernik, Dupnica, Blagoevgrad nebo Sandanski, což jsou větší města směrem na jih ležící na cestě, kterou chceme jet.
Vjížídíme tedy do Sofie, zkoušíme někde odbočit směrem na jih, ale ocitáme se v místech, kde bych čekal spíš přepadení vlkem nebo bulharskou mafií. Vracíme se teda zpátky, jedeme dále do Sofie a u první velké benzinky se rusky vyptávám mladého kluka, co tam funguje jako strkač hadic do nádrží, jak se bohajeho dostaneme na tu vytouženou cestu na jih. Udivuje mě když říká, že musíme sledovat cedule Kulata, protože to je bulharsko-řecký hraniční přechod. Čekat v hlavním městě ceduli na hraniční přechod (který jsme mimochodem proto, že jsme tudy cestu rozhodně neplánovali, ani neznali) vzdálený odsud skoro 200 km, by nás fakt nenapadlo. Kluk mi tu odbočku naštěstí dost dobře popíše, takže tentokrát bez problémů odbočujeme doprava, podjedeme cestu a míříme konečně směrem na jih.
Jedeme teď po nově postavené cestě, kterou údajně 3x zaplatila EU a Bulhaři ji za odměnu 1x postavili. Není to sice žádná dálnice, ale není tu v tuto noční dobu skoro žádný provoz, takže se jede dobře. Cesta je místy dokonce tak nová, že ještě nemají namalované pruhy na cestě, takže tam, kde nejsou, ani nemůžeme jet moc rychle. Velice rychle ale chápeme, že v každé obci je třeba rychle snížit rychlost a projet předpisově, protože ke konci stojí vždycky cajti a měří. Nikde jinde naštěstí nečíhají, a tak nebudeme naše plzně ani eura potřebovat.
Někdy před pátou se bez újmy dostáváme na hranice do Kulaty, moc nával tady není, ale trvá to. Jsme rádi, že nejedeme autobudem, protože těm to evidentně dá mnohem více práce a řidiči odcházejí s plnými taškami do celnických budek s naprosto zřejmým úmyslem. Máme strach, aby Bulhaři zas neobjevili nějaký virtuální problém, ale po prozkoumání všeho možného nás konečně vpouštějí do Řecka!!! Ellas !!! Pohled na řeckou vlajku nás naplňuje obrovskou úlevou, protože v určitých fázích cesty jsme už fakt přestávali věřit, že se tady vůbec dostaneme.
S Řekama se už baví manželka, poprvé má možnost vysvětlovat jak je možné, že mluví řecky a postarší celník pro změnu zase zná někoho, kdo u nás dlouho žil, což je taky situace, která se ještě bude vícekrát opakovat. Konečně nás čeká dnešní závěrečný úsek a díky této anabázi a zejména délce jejího trvání už je i dvojici M+M jasné, že přespávat příště v Maďarsku skutečně není nutné. Na druhou stranu, pokud bychom jeli i minulou noc, tak tuto bychom to fakt nezvládli. Ostatně směrem na Serres už do sebe musím kopnout 2 Red Bully. Když míjíme Serres, je pořád tma a návštěva (a přespání) u sestřenice Sylvy tudíž nepřichází v úvahu, stejně tak jako obdobná varianta v Soluni u Kristini s Filiposem (sestřenice a bratranec). U Soluně se začíná rozednívat a nás překvapuje, že teprve v sedm. Holt je tady o hodinu víc.
Domlouváme se, kam pojedeme a kde přespíme a je dohodnuto, že zkusíme sjet hned při první příležitosti někde za Soluní a musíme určitě najíte nějaký kemp u moře. Sjíždíme teda směrem na Methoni, přijíždíme k pláži, u pláže se v nějakém disco baru ještě uklízí po asi bujné noci, ptáme se na nějaké kemp a skutečně stačí akorát jet trošku dále směrem na jih do kopce a tam už uvidíme cedule. Jedeme teda trochu do vnitrozemí a po určité době nás cesta zase zavede k moři do kempu. Najdeme si místo u Slovinců, kteří se naopak začínají budit a já se hned vyvalím na karimatku, protože jsem fakt mrtvý. Vzrušení ze zážitků je ale silnější a tak dojde ještě k slavnostnímu servírování bábovky. Manželka se potom jde domluvit s domácími a vrací se s tím, že pokud chceme, mají tady i rooms to let, a to za 10 €/os. Jednoznačně jsme pro a přesunujeme se do postelí. U recepce je fakt krásný bazén (asi 25 m) s mozaikou, na ten se už těším.
Kemp poznámka: na netu jsem na ně nikde odkaz nenašel, ale podle Google Earth jsem je (díky lepšímu rozlišení) našel na těchto souřadnicích: 40°25'38.07"N, 22°36'17.81"E. Je to mezi Methoni a Makrigialos.
Na rozdíl ode mě manželka neřídila a tak už odpoledne nemůže spát a drze mě budí. Jsem sice takový nějaký mrtvý, ale nadšení z dovolené a moře je silnější a tak jdeme ven na bazén a pak slézáme dolů na pláž, kde už se pod slunečníkem sluní M+M. Pobřeží teda nic moc, kousek od břehu už mají rybáři svoje sítě a v moři je dost mořské trávy apod. Pro ryby je to určitě super místo, ale moje sympatie toto místo moc nemá. Přece jenom, ve Španělsku jsem kumulativně strávil u moře více než rok života a už tam mé nároky na moře dost stouply. Ke konci jsem už vůbec nechodil na pláže, ale měl jsem svoje tajná místa na skalách, kam bylo sice nutno vykonat denně menší tůru, ale mně to stálo za to. S jistou dávkou hrdosti proto slavnostně vyjímám z útrob kufru oranžový kajak, který jsem jako dítě strašně toužil vlastnit a jednu dobu jsem se na něho dokonce snažil i našetřit prostřednictvím pětikorun v octové flašce.
Bez problémů vyplouváme na moře a kopírujeme pobřeží. Brzy se ale ukazuje, že ovládání kajaku na moři není tak jednoduché, pořád nechce nabrat požadovaný směr a když už konečně zabere, tak se začne rovnou jak šílenec točit tam, kam jsem sice původně chtěl, ale teď už to zase musím vyrovnávat na druhou stranu. Dochází k menší slovní půtce s manželkou a po čase jí zakazuju pádlovat. Když se po určité době chceme vrátit k břehu, zjišťujeme, že nás proud nejen zanáší dolů na jih, ale je asi odliv, protože dostat se k břehu není vůbec žádná sranda. Po určitých bojích a nadávání se to ale nakonec zdaří a pak zas pro změnu táhnu člun po břehu zpátky na sever k našemu ležení. Slunce se už chýlí k západu a tak poslední zkušenost, kterou tento den uděláme, je to, že člun se řecky neřekne „karavati“, jak to měla manželka zažito z nějaké komunistické básničky, ale „barka“. Vida, co od nás ti Řeci všechno nepřebrali!
Večer ještě sjedeme do Methoni vedle a dáváme si v taverně u moře nějakou večeři. Michal si dává šopský salát o němž tvrdí, že je tak dobrý a sytý, že se dá jíst i jako hlavní jídlo. Považuju to za pěknou blbost, protože doma jsem teda jedlý šopák v životě nejdl. Když mu ale přinášejí plný hluboký talíř s nahrubo nakrájenou zeleninou, vajíčkem na půl a kusem balkánského sýra nahoře, jsem schopen uznat, že s chlebem by se toho člověk skutečně najíst mohl. A když pak zkusím, jak ta blbost chutná, nevěřím… Od těch dob vím, že tzv. balkánský sýr nemá s pravou fetou kromě podobného vzhledu nic společného a že i olivový olej může udělat chuť obyčejné zeleniny úplně jinou. Je to skvělé! Příště si to musím dát taky.
Hmmm
(amarie, 18. 7. 2016 16:14)