NÁSTIN DĚJIN TUVY
NEJSTARŠÍ OSÍDLENÍ
První známky osídlení Tuvy hominidy pocházejí z raného paleolitu. Na jižní straně pohoří Tannu-Ola u vesnice Torgalyk byly nalezeny kamenné nástroje období acheuléen (před 300-100 tis. lety). Dalších asi deset nalezišť kamenných nástrojů mousteriénského typu (před 100-30 tis. lety) se nachází v jižní a západní Tuvě. Osídlení anatomicky moderním člověkem je z pozdního paleolitu (před 20-15 tis. lety). V té době již byly klimatické podmínky, fauna i flóra zhruba stejného charakteru jako dnes. Z období neolitu (6.-5. tis.) pocházejí kamenné nástroje opracované dokonalejšími technikami (hlazení, vrtání, retuš), hliněné nádoby zdobené geometrickými vzory, také byl vynalezen luk a šípy. Obyvatelé stepních oblastí Tuvy chovali domácí zvířata (koně, kozy, skot).
V době bronzové (konec 3. tis.-9. st. př. Kr.) převažovalo usedlé pastevectví spolu s jednoduchým zemědělstvím, ale lov, rybolov a sběr plodů a kořínků byly stále důležitým zdrojem obživy. Měď byla zpracovávána metodou kovu za studena a využívala se zvláště na nože, dýky, teslice (tesařské širočiny), špičky střel a na různé šperky. Nádoby byly kamenné, dřevěné a hliněné. K dalším novinkám tohoto období patří jízda na koni, užívání povozů, vydělávání kůží, předení a tkaní. V náhorních oblastech tajgy byl jako domácí zvíře využíván sob.
V této době žili na území Tuvy Tinglingové, lidé smíšeného europoŹmongoloidního typu s převládajícími europoidními rysy. Od současných europoidů se lišili výrazně širším obličejem, podobali se spíše člověku cromagnonskému. Ve starých čínských kronikách jsou popisováni takto: "Střední až vysoký vzrůst, silná tělesná stavba, obličej podlouhlý, barva kůže bílá..., světlé vlasy, výrazně vystupující, často orlí nos, světlé oči." Antropologicky byli spojeni s ostatními etniky Střední Asie a jihosibiřských stepí.
SKYTHSKÉ OBDOBÍ
Asi od 8. do 2. století př. Kr. byli kočovní Skythové dominantním etnikem v celé euroasijské stepi. Obyvatelé Tuvy přešli ke kočovnému pastevectví, které se od těch dob stalo dominantním a zůstalo jím až do let 1945-1955, kdy došlo k částečnému přechodu na usedlý způsob života. Skythské období je charakteristické vyšší úrovní zpracování nástrojů, užíváním železa. Umělecké předměty jsou z barevných kovů či vyřezané z kosti, kamene, rohu, dřeva. Nejvíce nálezů máme z pohřebních mohyl. Posledním velkým objevem je kurhan (mohyla) známý jako Aržan 2 z tuvského "Údolí králů" (asi 60 km severozápadně od Kyzylu). Hrobka z 6. až 5. století byla nalezena neporušená. Pravděpodobně královský pár byl obklopen množstvím zlatých šperků (asi 20 kg) a dalšími předměty ze železa, tyrkysu, jantaru a dřeva. Vše typického skytského zvířecího stylu. Jedná se o největší nález ze skythského období od 18. století.
OBDOBÍ HUNŮ
Okolo roku 201 př. Kr. bylo území Tuvy podmaněno Huny a stalo se severním okrajem jejich země. Z čínských pramenů se dozvídáme, že první šan jü Modun (206-174 př. Kr.) si na severu podmanil jenisejské Kirgizy, Kypčaky a také Tinglingy. Tinglingy jsou zřejmě míněny kmeny Kao-ťü, kteří byli součástí skupiny Tchie-le. Kao-ťü jsou považováni za předky Ujgurů.
Z této doby máme také zmínku o místních kmenech Čiků. Na začátku 2. st. př. Kr. část Hunů pronikla na území Tuvy a smísila se s jejím obyvatelstvem. Archeologické nálezy ukazují, že v tomto období se změnila nejen materiální kultura, ale i antropologický typ, který se blíží k centrálně asijskému typu mongoloidní rasy. Zhruba ve stejné době pronikly do horských oblastí sajanoŹaltajského regionu samodijské kmeny - první sobovodi.
V Tuvě se dále rozvíjelo kočovné pastevectví. Chovaly se různé druhy domácích zvířat, převládaly ovce a koně. Drobné zemědělství bylo doplňkovým zdrojem obživy. Obyvatelé tajgy se živili lovem, sběrem plodů, obchodovali s kožešinami. Z místní železné rudy se v jednoduchých výhních zpracovávalo železo. Z něj se kovalo nářadí i zbraně. Základním typem obydlí byla ve stepích jurta a v tajze čum, ale stavěly se i sruby.
Na počátku 70. let 1. století př. Kr. procházela hunská říše v důsledku vnitřních nepokojů i vnějších vojenských neúspěchů hlubokou krizí. Toho využily podmaněné kmeny k povstání. Čínské kroniky o tom píší: "Tinglingové
je napadli ze severu, Wuchuanové vstoupili do země z východu, Wusunové ze západu."
V polovině 1. st. př. Kr. se hunská říše rozdělila a Tuva se stala součástí severní říše, která se rozpadla v roce 93 po. Kr. pod údery jí podřízených a sousedních kmenů: Tinglingů, Sienpiů a dalších.
Vláda ve stepi poté přešla k proto-mongolským kmenům Sienpi. Jejich vojevůdce Tanšichaj svedl bitvu s Huny, podrobil si celé území dnešního Mongolska, porazil tři čínské armády a roku 157 zničil Tinglingy. Ve 4.-6. století si nadvládu nad stepí vymohl vojensko-kmenový kaganát Žoužan a roku 411 si podmanili i sajanské Tinglingy. V polovině 6. století Žoužany porazili Turkité Tchu-čchüe.
Dle archeologických pramenů mezi 2. a 5. stoletím charakter kultury místních kmenů neprošel žádnými výraznějšími změnami. Pojmenování této kultury se různí dle autorů, Kyzlasov ji nazývá Šurmakská kultura.
Nastal přechod od polokočovného k plně kočovnému způsobu života. Nejvíce byly chovány ovce. Sruby definitivně ustoupily lehkým plstěným jurtám. Mnohé základy kočovného života Tuvanů byly položeny právě zde. Rozšířilo se užívání koženého a dřevěného nádobí, které je v kočovných podmínkách praktičtější než hliněné. Mnohé nástroje a domácí vybavení z této doby je shodné se současným tuvským. Dekorace keramiky ukazuje, že kanonickou formu "oblouko-lopatkového" ornamentu si místní umělci upravovali po svém. Ornamentem byly zdobeny nejen nádoby, ale i nářadí, oděvy a zbraně. Tyto ornamenty jsou v Tuvě užívány dodnes.
Víru kmenů žijících na území Tuvy v tomto období nazýváme zjednodušeně šamanismus s prvky animismu. Věřily v duchy a personifikované přírodní síly, rozšířen byl kult předků.
KAGANÁT ALTAJSKÝCH TURKITŮ (6.-8. STOLETÍ)
V roce 555 si třetí kagan Kigiš (Muchan) podmanil kmeny obývající území Tuvy a začlenil je do své říše. Vládnoucím kmenem byli Tchu-čchüové.
V nápisech orchonsko-jenisejských památníků z počátku 8. století jsou zmiňovány místní kmeny Azů a Čiků (Čchi-ku). Azové obývali nejzápadnější území současné Tuvy a dále Altaj; Čikové žili na řece Chemčik a jejích přítocích. Zdá se, že byli původními obyvateli tohoto území.
Na náhorních zalesněných územích východní Tuvy a Todži a okolo jezera Chövsgöl (tj. za současnou hranicí Tuvy) žily kmeny Tupo. Odvozením od Tupo se zdá být etnonym Tuba (Tuva, Tyva). Tupové, kteří mají svůj původ zřejmě mezi Samodijci, jsou už v 6. století turkojazyčnými. Čínské kroniky řadí Tupo a další s nimi spojené kmeny Milige (Mi-li-ke) a Ečži (O-č) ke skupině Tchie-le nebo Tchu-čchüe.
V tomto období se zformovalo etnické jádro předků Tuvanů a jejich vzhled získal současné rysy. S turkickými a tchieleskými kmeny jsou nejtěsněji svázány tuvské rodové skupiny Kuular, Sojan, Tülüš, Teleg (Telek), Dolaan.
Místní kmeny Čiků a Azů využívaly oslabení turkické vlády a často povstávaly. V letech 650-709 byly turkojazyčné kmeny Tuvy pod vedením Čiků natolik silné, že s pomocí svých severních sousedů, Chakasů (jenisejských Kirgizů), porazily východní kmeny Tung-chu.
Turkité a místní kmeny Tuvy (kromě obyvatel náhorních oblastí tajgy) se zabývali tak jako v předchozích obdobích komplexním zemědělstvím, v kterém vedoucí místo zaujímalo kočovné pastevectví s celoročním pasením zvířat. V sestavě stáda převládaly ovce a koně. Rozvíjelo se i těžení a tavení kovů: zlata, stříbra, olova, mědi. Obyvatelé tajgy (kmeny Tupo) se živili zvláště lovem, rybolovem a sběrem hlíz lilie sarany (tzv. "červené brambory"). Vysoké úrovně dosáhlo užité umění. Zdejší mistři dovedně zhotovovali zbraně, postroje pro koně, součásti jurty, zkrátka vše, co bylo potřeba pro běžný život a pro boj.
Typickým příkladem umění starých Turkitů na území Tuvy jsou kamenné sochy (tuv. kiži köžee), sloužící jako náhrobky. Většinou mají podobu stojícího člověka, který v jedné ruce drží nádobu a v druhé ruce má meč, šavli, nebo dýku. Na území Tuvy bylo nalezeno více než 100 takových památníků.
O Turkitech tohoto období prameny říkají: "Muži rádi hrají chjupu (kosti) , ženy volan (nožní míč). Pijí kobylí kumys, a když zpívají písně, stojí k sobě čelem. Uctívají duchy, jsou šamanisty. Za čest považují zemřít v bitvě, za hanbu skončit život nemocí." Uctívali duchy předků, hor a nebe, jako oběť přinášeli koně a ovce. Z nápisů na orchonských runových památnících známe tři "šamanská božstva": Kök Tengri modré nebe, Jer-su (Djer su) ducha země a vody a Umaj ochránkyni dětí a plodnosti. Uctívání božstev s obdobnými názvy se zachovalo mezi Chakasy, Altajci, Burjaty a Mongoly až do počátku 20. století.
UJGURSKÝ KAGANÁT (8.-9. STOLETÍ)
V 8. až 9. století byla Tuva součástí Ujgurského kaganátu. Ujguři, jeden z nejstarších turkojazyčných národů Centrální Asie, pocházejí ze skupiny kmenů Tchie-le. Na začátku 8. století, po smrti posledního silného kagana východních Turkitů (Bilge kagana) Ujguři povstali a r. 745 Tchu-čchie porazili. Tím získali politickou hegemonii ve východní části Centrální Asie na celé století. Na kamenné stéle vztyčené na počest kagana Mojunčura u řeky Selengy je tento nápis: "V roce Tygra (tj. r. 750) jsem vytáhl proti Čikům. Čtrnáctého dne druhého měsíce jsem se s nimi srazil u řeky Kem (tj. Ulug-chem). Téhož roku jsem si je podmanil..."
Archeologickými nálezy z této doby jsou kromě vykopávek z hradišť a pevností (osídlených Ujgury) jsou náhrobní památníky a kamenné sochy. Sochy jsou stejně jako ty z turkického období obráceny čelem na východ, liší se lepším propracováním detailů; nádobu drží v obou rukou, zbraň mají za pasem. Kamenné sochy tohoto typu byly dosud nalezeny pouze na území Tuvy, proto se badatelé domnívají, že na jejich vytvoření se podílely místní kmeny.
VLÁDA JENISEJSKÝCH KIRGIZŮ (840-1207 N. L.)
Kirgizové byli vládnoucím kmenem v Chakasii již od 6. století. Roku 840 porazili Ujgury a ovládli stepi Centrální Asie. Na počátku 10.st. byli poraženi na východě Kitany a zůstala jim vláda jen na území současné Tuvy, na Altaji a v Minusinské kotlině.
V Tuvě v té době žily kromě Chakasů různé kmenové skupiny hovořící turkickými dialekty a nářečími. Byli to potomci Čiků (Čchi-ku), Tchie-le a dalších místních kmenů, kteří byli v této době nazýváni Kištimové. Anonym z 10.st. Hudud al-Alam je nazývá Kesim: "Zdají se být kmenem lišícím se od Kirgizů. Jejich jazyk je nejbližší jazyku Karluků a jejich oděv se podobá oděvu Kimaků (tj. tehdejších obyvatel Altaje)." Kištimové byli potomky loveckých kmenů Tupo, mongolsky byli nazýváni Tumaté nebo Tubasové.
Chakasové byli dobrými zemědělci, proto i v Tuvě se na nečetných vhodných územích rozvíjelo zemědělství. Kočovné pastevectví, lov a rybolov byly i nadále dominantní. Díky dlouhému období míru došlo ke kulturnímu rozkvětu v celé říši.
Na náboženskou scénu pronikl pravděpodobně v polovině 8. století manicheismus. Tak to alespoň vyplývá z knihy arabského zeměpisce Abú Dulafa z 9. st. a z archeologických nálezů. V Minusinském muzeu je vystaven přenosný železný oltář se čtyřmi olejovými lampičkami, který je považován za manichejský. Manicheismus zde byl pravděpodobně rozšířen do začátku 10.st.,ale příliš se neprosadil. Od východních Kitanů (dynastie Liao) pronikl na území Tuvy koncem 11. st. buddhismus, ale také se nijak výrazněji neprosadil.Většina obyvatel i nadále uctívala duchy přírody, rozšířen byl zvláště kult orla a kult stromu. V Sin Tchang-šu z 11.st. (Nové dějiny Tchangů) se píše: "Duchům obětovali venku. Na přinášení obětí nebyla vymezena žádná zvláštní doba. Šamany nazývali Kam".
OBDOBÍ VLÁDY MONGOLŮ (13.-16.STOLETÍ)
Když byl Temüdžin roku 1206 na Velkém sněmu všech mongolských knížat zvolen Velikým chánem s titulem Čingischán, byla již federace chakaských knížectví velmi slabá. Zbyla pouze dvě knížectví -Kirgiz (tj. Chakasie) a KemŹKemdžiut (tj. Tuva podle řek Kem a Kemčit).V čele východotuvských Tumatů (Dubo) byl vojevůdce Tajtula-Sokar. V roce 1207 se Tajtula-Sokar spolu s kirgizskými nojony (knížaty) vzdal Džočimu, nejstaršímu synu Čingischána. Tuva se stala součástí Mongolské říše.
Roku 1264 Čingischánův vnuk Chubilaj přesunul sídlo Mongolské říše na území dnešního Pekingu a o pár let později se prohlásil za císaře Číny dynastie Jüan. Země byla rozdělena na 12 provincií. Tuva byla součástí provincie Lin-pej a její území bylo správně rozděleno na oblast Chanchen (souč. Todža), Ťien-čou (Jenisejská oblast), tj. současný Čaa-cholský a Ulug-chemský rajon, a Ilančou (Hadí oblast), země povodí řeky Elegesty a Mežegeji, tj. současný Tandinský rajon. Součástí provincie Lin-pej byla též Chakasko-Minusinská kotlina (oblast Kirgizů), povodí řeky Angary (oblast Angara či Ankela) a západní Sajany až po údolí řeky Us (oblast Usy).
Po povstání Rudých turbanů v Číně roku 1368 a nástupu dynastie Ming byla dynastie Jüan vyhnána zpět do Mongolska. Území Mongolska bylo rozděleno mezi Velikého chána a dědičná knížata. Postupně vykrystalizovala tři hlavní centra: východní a střední Mongolsko (pozdější Chalcha), jih (dnešní Vnitřní Mongolsko v Číně) a západní oblast ovládaná ojratskými knížaty.Tuva byla pravděpodobně pod vlivem Ojratů.
V rusky psaných pramenech je mongolská nadvláda vnímána veskrze negativně, je zdůrazňována nutnost platit daně a časté vzpoury obyvatel. Přesto lze mezi řádky poznat, že došlo k velkému rozvoji kultury. Na území Tuvy se usazovali kolonisté-řemeslníci, stavěla se nová města, rozvíjela se řemesla i zemědělství.
Osídlení Tuvy v 13.-15. století bylo pestré etnicky i nábožensky. S Mongoly sem pronikal buddhismus, s arabskými kupci islám. Kultura měla četné synkretické prvky. Mongolská říše, jejíž principy jsou shrnuty v chánově zákoníku Velká Jasa, se vyznačovala na svou dobu neobvyklou náboženskou, etnickou a zvykovou tolerancí.
Život kočovníků se pravděpodobně příliš nezměnil, dále se věnovali pastevectví, s obyvateli měst vyměňovali produkty svého hospodářství za chléb a řemeslné výrobky, kočovali z letních pastvin na zimní, lovili zvěř, sbírali plody.
Z písemných pramenů vyplývá, že zde byly nejen turkojazyčné místní kmeny, ale že na území Tuvy kočovaly i mongolsky hovořící kmeny. Mongolové nazývali veškeré původní obyvatelstvo Tuvy (bez závislosti na jejich jazyku) Kem-Kemčikčové (Kem-Kemdžiut). "Lesní kmeny" sousedící s Kirgizy a Kem-Kemčikči nazývá Rašid-ad-Dín Kištimy, Urasuty a Telenguty. Původní obyvatelé Tuvy byli smíšeného europo-mongoloidního typu a svým fyzickým vzhledem se silně odlišovali od současných Tuvanů, kteří jsou typickými představiteli centrálně asijského typu mongoloidní rasy. Proces změny fyzického typu Tuvanů probíhal především v 14.-16. století, kdy se smísili s Mongoly.
TUVA V 16.-18. STOLETÍ
Počátkem 16. století měly tuvské kmeny relativní svobodu, žily kompaktně a kočovaly pod vládou svého knížete Madžaka. S nástupem dynastie založené Altan-chanem koncem 16. století se situace poněkud změnila. Mezi Chalchou a západomongolskými Ojraty (od r. 1635 Džúngarský chanát) probíhaly četné boje, do kterých byli zataženi i obyvatelé Tuvy. Např. v roce 1587 se pod vedením Sajn-Madžika vydalo do bitvy 15 tisíc mužů z tuvských kmenů.
Na konci 17. století bylo území Tuvy patrně rozděleno mezi Džúngarskem, Mandžusko-čínskou říší (Chalcha Dzasagtanský ajmak a chövsgölští Tuvané) a Ruskem (severovýchodní kmeny). Chalcha se koncem 17. st. stala vazalem Číny, kterou již několik let ovládala mandžuská dynastie Čching.
Podle jednoho pramene přicházeli v 17. století na území Tuvy první ruští osadníci, kteří zde obdělávali půdu a chovali dobytek. Ostatní prameny se zmiňují pouze o prvních ruských poslech, kteří prošli sedlem Sabyn Daba a přes Sajanský hřeben se dostali na tuvské stepi a dále směřovali do Mongolska a Číny.
Začátkem 18. století byly kmeny žijící na území Tuvy sjednoceny v Urianchajské knížectví pod vládou Džúngarska.
MANDŽUSKÁ DYNASTIE (18.-20. ST.)
Do první poloviny 18. století kočovaly tuvské kmeny v náhorních oblastech Ruského a Mongolského Altaje, v Západních a Východních Sajanech, v pohoří Tannu-Ola a Onnu-Ola , na severu se pohybovaly v Minusinské kotlině a na horním toku řeky Ob, na východě jejich kočoviště zasahovala od Altaje k jezeru Chövsgöl a na západě k řece Irtyš.
Roku 1727 byla mezi Ruskem a Čínou uzavřena kjachtská dohoda o rozdělení území mezi oběma vládami. Hranice mezi Tuvou a Minusinskou kotlinou byla uzavřena, rozvíjel se příhraniční směnný obchod.
V roce 1758 podlehlo Mandžuům i Džúngarsko a území Tuvy se stalo součástí Číny jako tzv. Urianchajská příhraniční oblast. Tuvské kmeny se rozpadly na dvě základní geografické skupiny: východní, zahrnující kmeny a rody kočující na obou stranách pohoří Tannu-Ola a dále na východ až k jezeru Chövsgöl, a západní, které kočovaly na Altaji (altajští Urianchajci).
Území východních kmenů bylo administrativně rozděleno nejprve v roce 1759 na čtyři samostatné celky chošúny (tuv. kožuun), v roce 1809 na pět chošúnůa po roce 1907 na devět chošúnů.Chošúny se dále dělily na sumony a ty na arbany. Kočovat bylo možno jen v rámci vlastního chošúnu. Tak byly rodové skupiny od sebe vzájemně odděleny v rámci teritoria Tuvy, tak jako byly již dříve odděleny kmeny, které kočovaly na území, jež na základě rusko-čínské dohody připadlo Rusku. Nová administrativní struktura na teritoriálním principu vedla k přetrhání rodových vazeb. Kočování možno jen v rámci vlastního chošúnu, rozdělení obyvatel dle rodové příslušnosti bylo nahrazeno jejich dělením na teritoriálním principu.
Podobně jako v Mongolsku byla vláda nad jednotlivými chošúny svěřena nojonům. Jelikož mezi prvními nojony nebyl ani jeden, který by znal mongolské písmo, byl v počátku jejich zastupitelem chalchský kníže Monadžab ve funkci mejrena. Později podléhali nojoni v Tuvě Ambynnojonovi, který byl z Ojunnarského chošúnu.
V roce 1860 byla mezi Ruskem a Čínou uzavřena pekingská dohoda, která mimo jiné umožnila bezcelní směnný obchod po celé délce jejich suchozemské hranice. Díky tomu se na území Tuvy začali usazovat kupci, podnikatelé (těžba zlata, soli apod.), zemědělci.
První ruští kolonisté v Tuvě byli sibiřští křesťané starověrci.* Jejich hlavním motivem bylo, kromě možností, které nabízela řídce osídlená úrodná země, skrýt se před pronásledováním carskou administrativou. Intenzivnější osidlování začalo roku 1880 a během čtyřiceti let se v Tuvě usadilo více než tisíc křesťanských rodin. Osidlování probíhalo zprvu živelně, později bylo řízeno místní ruskou správou. První ruské vesnice vznikaly na severu Tuvy (Turan a Ujuk), později v Ulug-Chemském a Kaa-Chemském rajonu. V okolí Malého Jeniseje (Kaa-Chem) bylo osídlení nejhustší (dodnes zde žije největší počet starověrců v Tuvě). Po roce 1911 se kolonisté usazovali i v ostatních oblastech Tuvy.
*Starověrci, staroobřadníci: souhrnné označení náboženských proudů vzniklých na základě rozkolu v ruském pravoslaví. Starověrci nepřijali náboženské reformy prováděné patriarchou Nikonem v polovině 17. století. Na církevním koncilu v roce 1666-1667 byli prokleti, v roce 1685 byli postaveni mimo zákon (trest smrti). Před pronásledováním utíkali do Povolží, na Ural, na Sibiř a za hranice Ruska. v roce 1762 jim byl povolen návrat do vlasti, ale v 19. století znovu zesílilo jejich pronásledování. V roce 1905 (car Mikuláš II.) obdrželi některá práva (stavět kostely a modlitebny, zakládat sbory...), anaféma Ruské pravoslavné církve na starověrce byla sňata v roce 1971. V současné době se k starověrcům hlásí asi 2 mil. věřících.
MODERNÍ DĚJINY TUVY
Po rozpadu mandžuského impéria a vzniku samostatného Mongolska ztratila Tuva územní spojení s Čínou. Dle mínění historika J. L. Arynčyna nemohla Tuva samostatně existovat a mohla se připojit buď k Rusku nebo k Mongolsku.V roce 1914 byla Tuva připojena k Rusku jako samostatný protektorát Urianchaj. Rusové si vybudovali v Tuvě správní centrum, město Bělocarsk* (později Kyzyl), které spojili s Krasnojarskem telegrafním vedením a silnicí.
16.3.1918 zde byla vyhlášena sovětská moc, ale až do poloviny roku 1921 tu probíhaly boje mezi Mongoly, Číňany, bělogvardějci a Rudou armádou, která nakonec oblast ovládla. 14. srpna 1921 byla vyhlášena republika Tannu-Tuva, formálně nezávislá, ale ve skutečnosti podřízená sovětskému Rusku. V prohlášení churalu se doslova píše o vytvoření nezávislého státu, "...který bude svobodným ve svých vnitřních záležitostech a v zahraniční politice bude zastupován RSFSR". Na ustavujícím Churale, se sešlo sedm nojonů jednotlivých chošúnů. Předsedou vlády se stal bývalý ambyn nojon Sodnam-Balčyr, ostatní nojoni se stali dalšími členy vlády (Centrální sovět). Byl jmenován Velký chural a přijata 1. ústava. Ta zaručovala naprostou náboženskou svobodu, omezila moc vyššího duchovenstva a nižší lamy prohlásila za příslušníky pracujících vrstev. Zároveň osvobodila kláštery od daňové povinnosti. Nejvyšším zákonodárným orgánem byl prohlášen Lidový (později Velký) chural.
V té době zde žilo asi 73 tisíc obyvatel, z toho asi 15% Rusů (práce v dolech, v zemědělství), byli zde také čínští kupci. Na území republiky bylo 22 klášterů, v kterých žilo asi 4 tisíce lamů, tj. zhruba 10% veškeré mužské populace.
Jediná politická strana - Tuvská lidová revoluční strana (TLRS) byla založena bývalými rudými partyzány na jaře 1922. Nebyla ovšem jednotná, do strany vstoupili kromě pastevců i bohatí majitelé stád a příslušníci šlechty, kteří na 1. sjezdu v březnu 1922 získali převahu. Ústřední výbor, zvolený na tomto sjezdu byl natolik nesourodý, že se nedokázal sjednotit ani na společném programu. Ve straně získávala převahu jednou tuvská "šlechta", jindy prosovětští radikálové.
Situace byla složitá. Svědčí o tom i výrok pracovníka sibiřského byra Kominterny: "V rozvoji lidového revolučního hnutí mongolských aratů jsme svědky některých politických chyb, vycházejících z tendence ... srovnávat buddhismus s marxismem a Lenina s Buddhou."
1) 2. sjezd v červnu 1923 byl plně pod kontrolou sovětů. Bylo rozhodnuto o posílení přátelských svazů se SSSR, vyslání studijní delegace do Moskvy, založení Svazu tuvinské mládeže, také bylo doporučeno zrušení veškerých šlechtických titulů a výsad. Dosavadní předseda Lopsan Očur a další členové, kteří podporovali nejvyššího feudála knížete Ažykaje byli ze strany vyloučeni.
2) 3. sjezd proběhl v říjnu 1924. Rozhodné slovo zde měla skupina, která byla pod vlivem buddhistické ekleziální struktury. Jako hlavní úkol TLRS byla vytyčena podpora klášterů a poskytování materiální pomoci klášterním hospodářstvím. Byly dokonce vypsány doplňkové daně ve prospěch klášterů .
*Dodnes je 16.9. na památku založení prvního tuvského města slaven "Den města", jehož symbolem je "pták štěstí". Bělocarsk byl Tuvany nazýván Chem Belodir tj. soutok řek
V prosinci 1926 sestavil Ústřední výbor TLRS komisi pro přípravu celotuvského buddhistického sněmu, který se konal v březnu 1927,nebo v květnu 1928.Žádal podporu vzdělávání, zintenzivnění práce na překladech náboženských textů, hospodářské úlevy.
V květnu 1928 přijal Chural zákon prohlašující buddhismus státním náboženstvím a zakazující protináboženskou propagandu.
Obrat nastal po roce 1928, kdy dorostla nová generace tuvské mládeže, jejíž příslušníci studovali v Moskvě nebo Ulánbátaru. Na přelomu roku 1928 a 1929 Svaz tuvinské mládeže vypracoval dokument "Platforma pravých oportunistů v TLRS", v kterém žádal zvolení takových osob, které budou zárukou "té pravé" třídní politiky. Ústřední výbor TLRS provedl personální změny ve vedení, vyloučil ze strany "třídně cizí elementy" (52% členů) a proces budování socialismu později známý i z ostatních států "sovětského bloku" mohl naplno začít...
20. 10.-10. 11. 1929 proběhl v Kyzylu 8. sjezd TLRS. V jednom z jeho dokumentů, který je označen "tajné", se píše: "S kontrarevolučními a vyššími vrstvami lamů a také se šamany je nutno svést rozhodující bitvu..."
V letech 1929-1930 byla přijata řada nových zákonů. Radikálně byl změněn zákon o daních (5 % největších feudálních hospodářství platilo 83% celkové sumy zemědělské daně), zákon o půdě zakazoval pronájem půdy soukromníkům, pastviště, lesy i vodní toky se staly státním majetkem.
V roce 1924 působilo v Tuvě 110 soukromých firem (čínských, korejských a ruských), po roce 1930 zde zbyla pouze sovětská firma Sovsibvněštorg.
Po roce 1930 byl také zkonfiskován majetek klášterů a šlechticů. Bylo zničeno všech 22 chüree (klášterů), lamové byli perzekuováni. Šamani, kterých dle soupisu z roku 1931 bylo 725, se museli oficiálně zříci své činnosti.
Události dostávaly rychlý spád. Již v druhé polovině 30. let se diskutovalo o připojení Tuvy k SSSR. V roce 1944 se Tuva stala autonomní oblastí SSSR. Chural byl nahrazen sovětem, kolektivizovalo se zemědělství... Život všech obyvatel Tuvy byl radikálně změněn. Během necelých 20 let většina lidí opustila kočovný způsob života.
V roce 1961 byl název země změněn na Tuvinskou ASSR. Po roce 1970 vzrostlo etnické napětí a protiruská nálada. Za "perestrojky" došlo k mírnému uvolnění. V roce 1989 zformovala vědecká inteligence Tuvinskou lidovou frontu usilující o obnovu národního jazyka a kultury a o prohlášení Tuvy obývaného území za svazovou republiku; radikální křídlo zpochybnilo platnost připojení republiky k SSSR. V srpnu 1990 proběhly protirusky zaměřené nepokoje, k jejich potlačení byly povolány zvláštní jednotky ministerstva vnitra.
V roce 1993 byla vyhlášena Republika Tyva, snahy o vytvoření nezávislého státu mimo rámec Ruské federace zde pokračují.
15.11. Klára Řezníčková