Pouze jediná čeleď Lyphistiidae s pěti rody: Heptathela, Liphistius, Nanthela, Ryuthela, Songthela. Dnes známo 87 druhů.
Sklípkoši jsou nejprimitivnější skupina pavouků, obývající jihovýchodní Asii, Čínu a Japonsko. Právem bývají nazýváni živoucími fosiliemy, jejich tělesná stavba se zřejmě silně podobá vzhledu jakéhosi "prapavouka". Článkovaný abdomen (obr.) a snovací bradavky umýstěné na spodní straně zadečku jsou příznakem starobylosti těchto podivuhodných pavouků. Dlouho se myslelo, že sklípkoši si v průběhu evoluce ještě nestačili vyvynout jedové žlázy, a tak musí při lovu spoléhat pouze na sílu svých paleognathních (obr) chelicer. Nové studie však ukazují, že sklípkoši jedové žlázy mají a jed byl patrně přítomen již i u evolučně původních pavouků. Podobně jako někteří sklípkani si i sklípkoši budují podzemní úkryty opatřené padacími dvířky (obr). Zejména u nejpočetnějšího rodu Lyphistius vedou od ústí jejich doupad dlouhé svazky pavučinových vláken (obr) , která upozorní pavouka na blízkost kořisti. Pak následuje bleskový útok (video) a stejně rychlý návrat zpět do nory. Areály jednotlivých druhů rodu Lyphistius jsou poměrně malé; lokalita je tedy dobrým vodítkem při určování jedinců do druhu. Osobně si myslím, že dospělí samci budou poměrně krátkověcí.
Chov sklípkošů:
V posledních letech se rozmohli importy těchto pavouků, zejména černého druhu L. malayanus. V chovné nádrži je třeba mít dostatečně vysokou vlhkého substrátu aby se pavouk mohl zahrabat. Pokud se pavouk zahrabat odmítá, lze mu napomoci vytvočením dolíku, ale občas ani to nepomůže. Nezahrabaný pavopuk je horší na manipulaci díky své rychlosti a zbrklosti. Do dospělosti rostou několik let a mláďata mají obdobné nároky na ubykaci jako dospělci. Při přesazování sklípkošů a trapdoorů obecně je výhodou přemístit pavouka i s částí nory. Jiné rody než Lyphistius nejsou chovány.