10. kapitola - Dobro, zlo a Harry
Harry nevěděl, kde že to je, vítr byl úplně ledový a on měl na sobě jen
nějaké středně teplé mudlovské oblečení. V kapse hůlku a seděl na Kulovém
blesku, který uháněl krajinou plnou lesů. Aniž by chtěl, začal klepat zimou a
počáteční mráz, co mu přejel po zádech, se tam nějak usadil.
Prsty mu ke koštěti snad přimrzly, už je necítil a to letěl
teprve asi čtvrt hodiny. Cítil, jak má ledový nos a tváře, stejně tak i uši,
které teď musel mít tak červené, jako to dokážou jedině ty Ronovy.
Kde to tedy vlastně je? Samý les a nikde na dohled louka,
nebo jezero. Snad nejsem nad Zapovězeným lesem, říkal si Harry, věděl, jak je
rozlehlý. Všude byla tma, která ještě podtrhovala tu hrůzostrašnou zimu. Snažil
se držet kurs svýma rozklepanýma rukama a pokoušel se myslel na něco
pozitivního nebo teplého, třeba na ty duny v té poušti. ‚Co to meleš, v poušti
je přes noc strašná zima.‘ opravil se sám Harry zase svým druhým podvědomým
hlasem.
Pláž na Havaji, nebo Miami Beach, lehnout si tam na hřející
sluníčko, koukat na moře a nedělat nic než jen lenošit.
To alespoň trochu Harryho zahřálo.
Svist!
Harry se lekl, něco černého jako uhel pod ním proletělo, jako
kdyby se vrátil jeho denní stín a vzpomněl si, že ještě se objevit nemá, tak se
zase rychle ztratil.
Harry zastavil, vznášel se ve vzduchu a rozhlížel se na
všechny strany. Co to sakra bylo? To se mu nezdálo. Bylo to něco s obrovskými
křídly, skoro ho to shodilo z koštěte.
Vznášel se asi sto metrů nad hustým černým lesem, byla
absolutní tma, měsíc jako vždy, když ho Harry potřeboval, byl schovaný za
mraky. Počáteční teplo, které si přivolal teplou pláží, bylo pryč, teď zase ten
strašidelný šum temného lesa, který se rozléhal po všech stranách a studený
vánek spíš než hladil mrazil Harryho do zad. Obloha byla tmavá, mraky byly
tmavé, les byl snad ještě tmavší. Harry vytáhl hůlku a zároveň se pevně držel
svého Kulového blesku. Říkal si, že kdyby byl tam dole a neseděl na koštěti,
asi by už dávno strachy omdlel. Koště mu dodávalo odvahy, zvlášť když Harry
tušil, že ho zase zachrání, kdyby se stalo cokoliv.
Hůlku svíral pevněji než kdy dřív, nehodlal ji teď nad temným
lesem upustit, to rozhodně ne. Dodávala mu taky nějakou tu část sebedůvěry,
hned se cítil více v bezpečí.
Otočil se doleva, hned nato doprava, za sebe…
Svist!
Harry se málem na koštěti převrátil. Bylo to tu znovu, znovu
kolem něj zleva vyletělo a zase zmizelo něco tmavě černého. Narovnal se na
koštěti a srdce mu začalo být prudčeji. Otáčel hlavou tak prudce, až se mu
začala motat, takže musel na okamžik přestat.
Švih, švih, švih…
Začalo se za ním ozývat jako když obrovská gigantická křídla
prorážejí vzduch. Harrymu spadlo srdce až někam ke kotníkům, stále to bylo za
jeho zády a on neměl odvahu se otočit, vznášel se tam jako oběd pro predátory.
Zhluboka se nadechl a pomalu se otočil se za zvukem mávání
obrovitých křídel.
Nic, nebylo tam nic, Harry se tím směrem otočil celý a
narovnal se přímo před vycházející poryvy větru a zvuku. Nic, šálí ho snad
sluch? V tom se za ním ozvalo nervy drásající hluboké dýchání, jako kdyby mu
někdo funěl u ucha, nic tak strašidelného ještě nezažil, celý se třásl a
nevěděl, jestli to je zimou, nebo strachem, dál křečovitě svíral hůlku a byl
připravený na všechno.
Blaf!
V tom se asi padesát metrů před ním zčistajasna objevilo to
nejhorší stvoření, jaké kdy potkal.
Byl to testrál, ale ne jen tak ledajaký testrál. Byl podobný
koni, ale tady všechna podobnost končí. Byl asi o třetinu větší než ty, co
viděl v červnu, byl krvežíznivý, místo býlích očí na odporné ještěří hlavě plné
ostnů měl krvavě červené rozpálené oči, z kterých stoupal hrozivý dým, z tlamy
plné ostrých zubů mu vytékaly kapky krve. Jeho kostnaté tělo, které vypadalo
jako kostra přehozená kožichem, bylo mohutné a černé jako uhel se spoustou děr
a prasklin. Tenhle testrál měl kožich plný červených trnů, že kterých odkapával
sliz, obrovská netopýří křídla měla rozpětí asi třicet metrů a hrozivě
prorážela vzduch. Jeho drápy byly zhnisalé a na mohutných nohách vyrůstaly
zakrnělé další prsty.
Teprve teď si Harry všiml, že na něm sedí nějaká postava v
kápi černé jako testrál sám. Mohutné pevné ostnaté a kovové rukavice svíraly
otěže testrála, Harry zahlédl krvavé řetězy, které vyčuhovaly z kápě tak, kde
měl mít hrudník, vůbec ho přes tu černou tmu neviděl nějak přesně.
Jakmile na něj Harry soustředil pohled, něco jako kdyby ho
koplo do zad a svíralo hlavu ve svěráku. Nezmohl se ani na křik, nebyla to ani
pravá bolest, bylo to něco nad bolestí, něco, kvůli čemu tělo radši upadá do
bezvědomí, aby to člověk nemohl pociťovat. Souhrn všech Harryho nešťastných
vzpomínek se mu teď dostalo do hlavy, všechna bolest, kterou kdy prožíval, se
teď soustředila v jeden celek, už to ani nebyla bolest, nedá se to popsat
slovy, srdce se mu rozbušilo na takovou rychlost, jak snad ještě nikdy v
životě. Něco co je ještě za tou nejnesnesitelnější bolestí na světě.
Všechno jako hůlka, koště nebo něco jiného přestalo
existovat. Harry ztratil pojem o sama sebe, oči vypnuly, sluch selhal, hmat již
neexistoval, jediné, co teď cítil, byla ta nadprahová bolest vyzdvižená všemi
nešťastnými vzpomínkami v životě. Světlo a tma, život a smrt, hluk nebo ticho,
nic neexistovalo.
Tma, černočerná tma a šum lesa.
Harry ležel na něčem tvrdém a úzkém. Ležel na Kulovém blesku, který ucítil pod
sebou, hmat mu znovu začal fungovat. Svalil se z něho a dopadl na měkkou kyprou
půdu lesa. Otevřel oči a… a nic.
Viděl zase jenom tmu, vedle sebe překotně nahmatal hůlku a
řekl chraplavým hlasem: “Lumos.“ Konec hůlky se rozzářil a Harrymu se konečně
rozhostilo před očima trochu světla. Spatřil kmen stromu před sebou a další
opodál. Vedle sebe asi metr vysoko se vznášel Kulový blesk. Harryho
nesnesitelně bolela hlava. Jeho dech však byl uvolněný a klidný. Posadil se a
zjistil, že mu nic není, zase slyšel ten strašidelný šum lesa, cítil pichlavé
jehličí pod sebou a viděl vše kolem.
Po hrozivém přízraku, horším než sám Voldemort, nebylo ani
stopy. Nebyl to ale mozkomor, ten nemá ruce z masivními kovovými rukavicemi
plné krve a rozhodně nelétá na nějaké zvláštní krvežíznivé odrůdě testrálů.
Harry zkonstatoval, že nic horšího snad ještě v životě
nezažil. Bylo to ještě horší, než když ho v červnu sevřel had na odboru záhad a
pak ho začal Voldemort ovládat. Byla to bolest… ne, nebyla to bolest, co to
bylo?
Také ale zkonstatoval, že ten les je dosti černý a čím dál
víc byl při smyslech, tím víc se začal bát, takže se zvedl ze země, musel
spadnout strašnou výšku a přitom se mu nic nestalo. Nasedl na Kulový blesk a
řekl: „Nox.“ Hůlka v tu chvíli zhasla a Harry se vznesl do vzduchu.
Vyletěl nad koruny stromů a začal se rozmýšlet kudy zamíří.
Kudy se má vydat, vždyť si ani před odletem nestačil zkontrolovat směr? Co když
se zase bude vracet?
„Ukaž mi cestu.“ řekl hůlce a ta se v tu chvíli stočila na
sever, čímž ukazovala doleva. Harry popohnal koště rovnou za nosem na východ,
protože chtěl, aby co nejdřív vyšlo slunce.
‚Co to tedy bylo za tvora?‘ ptal se zase sám sebe, když si
pečlivě zandal hůlku do kapsy. Jedno Harry věděl jistě, mozkomor to nebyl,
vůbec se jako mozkomor nechoval, i když mu byl trochu podobný. Vlastně hodně
podobně, řekl si Harry.
Když na něj někdy mozkomor pohlédl, upadl do bezvědomí,
mozkomor ho donutil také myslet na své nejhorší vzpomínky, ale tohle bylo přece
jenom horší, nejenom, že je také prožil, ale prožil je najednou. To se mu při
setkání s mozkomorem ještě nestalo. Je to snad nějaká zvláštní odrůda
mozkomorů? A co ta bolest? Mozkomor působí nesnesitelný chlad. Ale chlad v
porovnání s tímhle byl jenom vlažný letní vánek.
Tohle bylo prostě nepopsatelné, co ještě musí Harry zažít,
zažil snad všechny druhy bolesti, všechny druhy emocí a všechny nehody, co
kouzelník může prožít za celý svůj život.
A Harry, šestnáctiletý kouzelník, už to má za sebou. ‚Proč
zrovna já?‘ ptal se Harry svou oblíbenou otázkou, kterou pochytil od Nevilla
Longbottoma, kterého také věčně pronásleduje smůla.
A co se vůbec stalo potom, co tak zvláštně omdlel? Mozkomor
by neváhal a zabil by ho, i kdyby dostal příkaz, ať to nedělá. Mají ve zvyku
neuposlechnout příkazy, jako když ve čtvrtém ročníku nekontrolovatelně zabil
mladého Skrka.
Tak proč Harry stále ještě žije? Vždyť se vznášel bůh ví jak
dlouho v lese metr nad zemí v bezvědomí, takovou příležitost ho zabít nikdo jen
tak nedostane.
‚No co, tak žiji.‘ říkal si Harry pobaveně, protože mu i ty
nejhorší problémy připadaly směšné kvůli tomu, kolik jich už měl. Prsty už zase
přestal cítit, uši a nos necítil už vůbec, začal klapat zubama, jestli
zanedlouho nenarazí na civilizaci, nebo alespoň na perníkovou chaloupku, kde by
ho ani ta babice nemusela házet do pece, protože by si tam vlezl sám, tak zase
skončí vznášející se metr nad zemí.
Konečně začal být les méně zarostlý a nakonec Harry uviděl
mýtinu, přes kterou občas vedla traktorem vyhloubená cesta. Vydal se po té na
první pohled nejfrekventovanější a letěl tak rychle, co mu síly stačily.
Nakonec narazil na jakousi malou vesnici, ona to asi ani nebyla vesnice, bylo
to čtyři nebo pět chalup rozmístěných daleko od sebe, ale nedaleko od nich byla
konečně asfaltka.
Harry seskočil z koštěte u jedné z chalup, byla pořád tma
jako v pytli a on téměř neviděl na krok, natož pak na detaily chalupy. Zvedl tedy
hůlku a posvítil si.
Chalupa, před kterou stál, vypadala jako spíš kůlna na
nářadí, zato ta dál vypadala jako útulná chatička, kde by se dalo přečkat
studenou noc.
Harry se k ní celý zmrzlý dobelhal a nakoukl do okna. Byla to
nejspíš kuchyň a jídelna dohromady, na pultu byly hrnce a poličky, uprostřed
byl stůl s čerstvými květinami a kolem stolu bylo asi šest židlí. Při tom
pohledu si představil Doupě, dům, kde bydlí Weasleyovi a na guláš paní
Weasleyové. Přitom pomyšlení mu zakručelo v břiše. Večeři měl, ale teď už bylo
dávno po půlnoci a řekněme, že Harry nebyl takový vyzáblý mladík, takže měl
častěji hlad a i kdyby byl vyzáblý, bylo by to snad ještě horší.
Vtom se zleva ozval divoký psí štěkot. Harry čiperně vyskočil
nohama na koště a stojící na něm se vznesl do výšky, přitom udržoval rovnováhu.
Pod ním teď zuřivě začal štěkat čísi dobrman, černý s hnědými fleky a zlostně
na Harryho koukal.
„Co to tady má znamenat!“ rozkřikl se nějaký mužský hlas za
Harrym a ten málem sletěl z koštěte. Nakonec na něj dopadl, ale hůlka mu
vypadla ze studených rukou a dopadla na zem. Pes se po ní okamžitě ohnal,
popadl jí a snažil se jí rozžvýkat.
„Přestaň, pusť to! Hned to pusť, slyšíš!“ křičel na něj Harry
a přitom se snažil schovat za stromem před mužem, který teď vyběhl ven ze dveří
chaty z brokovnicí v ruce. Harrymu se tím zmrazil žaludek, brokovnice a velká,
to nebude hračka. Bál se, aby neschytal pár broků do zadku a ještě k tomu aby
neuslyšel praskání svítící hůlky. Hůlka však ale držela.
„Co to tady máš, fuj! Běž od toho!“ okřikl psa pán a ten
okamžitě jí pustil a ustoupil stranou.
Muž se k ní sehnul a nevěřícně si jí prohlížel. Harry se
vznášel asi deset metrů nad zemí v bezpečí pod rouškou tmy. Lampa, kterou sice
muž zapnul, když vycházel z chaty a která teď osvětlovala společně z Harryho
hůlkou prostranství, na něj nedosvítila.
„Co je to za pitomost?“ zeptal muž se rozespale a naštvaně.
„Vrať mi to, vrať mi to.“ šeptal potichoučku Harry tak, že ho
nemohl nikdo slyšet.
Jak teď dostane hůlku zpět?
V tom se pes znovu rozštěkal, Harry byl tak zaneprázdněný
myšlenkou o navrácení hůlky, že nevědomky sletěl o pět metrů níž. Psův pán se
nejdřív lekl, jak z ničeho nic začal štěkat a když na něj pohlédl, zjistil, kam
kouká. Namířil brokovnici do prázdného prostoru nad sebou. Harry tam už nebyl.
Muž ještě chvíli koukal do nebe a jeho pohled připomínal
pátravý vzhled strýce Vernona.
Svist!
Něco kolem něho proletělo a vytrhlo mu hůlku z ruky, muž
ještě zahlédl nějakou odlétající postavu a Harry s hůlkou v ruce pak slyšel jen
výstřel z brokovnice. Lekl se, to, že muž vystřelí, s tím nepočítal, kolem
hlavy mu prosvištěly broky a jako zázrakem ho minuly. Harry uháněl po asfaltové
silnici, Kulový blesk letěl skoro sám, radostně zhasl hůlku a byl rád, že má o
problémech, alespoň prozatím.
Harry letěl snad celou věčnost, pak ale začal zpomalovat.
Třesavka mu probíhala celým tělem, odshora dolů, zleva doprava. Zuby už měl
umlácené, jak neustále jimi klapal zimou. Slzy, které před asi čtvrt hodinou
Harrymu vytékaly z očí, teď snad zmrzly, protože se ani nehnuly z místa. O
rukách a nohou nemluvě. Harry už slyšel o lidech, kterým umrzly prsty a kvůli
tomu o ně přišli, to opravdu nechtěl, svých prstů si docela dost cenil.
Marně sledoval silnici, ale stále se jen kroutila, stoupala,
klesala a pořád nic.
Pak začal zavírat oči. Vždycky je ale hned rychle otevřel a
srovnal se s cestou. Bylo to zvláštní, začalo mu být teplo. Jak na tom koštěti
tak seděl a studený proud mu česal vlasy, tak místo, aby se stále klepal zimou
mu začalo být teplo, teplo, které bylo tak příjemné, že až nutilo ke spánku.
Harry pomalu začínal zavírat oči a položil hlavu na koště. Oči se zavřely úplně
a Harry přestával cítit koště pod sebou.
Najednou mu silný boční vítr otevřel oči, silnice zmizela,
místo toho se Harry vnášel nad útesem, tam dole vítr bičoval vlny, které
narážely na skálu a tříštily se v mohutných pěnových variacích. Harry se
obrátil a snesl se na okraj útesu. Vítr který ho probudil vycházel zezdola a
narážel mu do tváře.
Prásk!
Harry zaznamenal, že se ozvala nějaká rána a myslel si, že to
bylo tím, jak sebou praštil z koštěte na samý okraj útesu, kde teď nehybně
ležel. Nad sebou viděl oblohu plnou ošklivých černých mraků. Vítr mu cuchal
věčně neučesané černé vlasy, jeho zářivě zelené oči se začaly znovu zavírat.
Harrymu zase začalo být teplo a dech se mu začal zklidňovat.
„Proč se tak trápíš Harry?“ ozval se zpovzdálí známý hlas,
který udržel Harryho při smyslech těsně před tím, než by naposledy zavřel oči.
Otevřel oči jenom trošičku a asi deset metrů před sebou
uviděl Tonksovou, Moodyho a pana Weasleyho, všichni stáli v povzdálí, před nimi
stál Lupin a hleděl na ležícího Harryho.
„Proč se snažíš utíkat těm, co tě mají rádi?“ zeptal se Lupin
znovu.
Harry se otočil a za přidržování rukou se dokázal posadit.
„Dělám to pro správnou věc.“ zachraptěl Harry skoro
nesrozumitelně a pomalu.
„Brumbál nám řekl čeho se bojíš, že by ses mohl změnit ve
Voldemortovu loutku, shánět pro něj informace, nebo hůř, zabíjet.“ řekl Lupin a
odmlčel se. „Myslíš si, že tím budou ostatní v bezpečí, ale neměl bys nechat na
ostatních, aby se rozhodli sami, Harry?“
Harry na něj pohlédl, měl unavený výraz, byl zmrzlý a právě
se chystal upadnout do kómatu, ze kterého by se už nemusel probudit. A teď,
všechno to snažení o útěk má být zbytečné?
„Vy to nechápete,“ pokračoval dál pomalu a chraplavým hlasem.
„oni se nerozvážně se mnou pouštějí do nebezpečí, to se už nebude opakovat.“
utnul rázně Harry mávnutím ruky.
„Musíš pochopit, že dokud ty se budeš nerozvážně pouštět do
nebezpečných situací, tak oni tě budou následovat.“ řekl Lupin a stále nutil
Harryho být při smyslech.
„Já je ale nechci ohrozit zase ne… ne nemoct, já nemůžu je
poslat se…“
„Mluví hlouposti, Lupine, má zimnici, musíme ho okamžitě
dostat k doktorovi.“ ozval se hlas pana Weasleyho za Lupinem, ten začal
souhlasně přikyvovat a rozešel se směrem k Harrymu.
„Nepřibližujte se!“ zachraptěl Harry, jak nejhlasitěji
dokázal, sebral všechnu sílu a postavil se na nohy.
„Já skočím!“ varoval je Harry stojící u útesu. „Radši skočím
než bych zabil své přátele v moci Voldemorta!“ chraptěl dál z plných plic
Harry, plný slz se pozadu začal přibližovat ke kraji útesu a když dospěl k jeho
konci, smekla se mu noha, ale dokázal to v poslední chvíli ustát.
„Musíme ho omráčit, Lupine, neví už, co říká.“ promluvil za
Lupinovými zády Moody.
„Ne, mohl by spadnout a myslím si, že moc dobře ví, co říká.“
řekl svým společníkům a pak se znovu obrátil na třesoucího se Harryho. „Co
budeš dělat, když tě tu necháme, umrzneš, je tu tak pět stupňů, nemáš kam jít,
ani kdybys měl na to sílu.“
Harry začal kroutit hlavou a začínalo se mu čím dál obtížněji
přemýšlet. Nějak se mu začala motat hlava a měl problémy udržet na skalním
převisu rovnováhu.
„Proč to vlastně všechno děláš?“ zeptal se po chvilce Lupin,
když se Harry začal nebezpečně naklánět.
Harry chvíli koukal polozavřenýma očima na stojící čtveřici a
nemohl kloudně přijmout do hlavy ani jedno slovo.
„Já to, ne to…to dělám protož… bych ublížit…a teď…nejdu,
nejdu nikam…“ breptal Harry.
„Remusi, není schopný nás už kloudně vnímat,“ strachovala se
Tonksová. „co když opravdu přepadne, nemůžeme použít kouzlo skrz skálu, dopadne
až dolů než vůbec stačíme vyběhnout naproti.“
„Nedopadne,“ řekl s úsměvem Lupin a koukal přitom na
vznášející se Kulový blesk. „Harry, dobře… jak chceš teda žít dál?“
„Já pojdu… půjdu jinam… ne… nemůžu stát… zstát… zůstat tady…
hle, to ne.“ blekotal Harry a začaly se mu silně klížit oči.
„Neví, co říká.“ řekl pan Weasley.
„Vím, co říkám!“ křikl chraplavě Harry a málem se přitom
překotil, Tonksová už chtěla vyslovit kouzlo levitace.
„Tak mi řekni, jestli to trápení, co prožíváš, za to stojí.“
zeptal se Lupin a zastrčil svou hůlku do kapsy.
Harry to postřehl a trochu ho to uklidnilo, mozek už měl ale
tak nějak omámený, že nemohl ani vidět, jestli to byl Lupin, nebo někdo jiný.
Na otázku, co mu Lupin položil zapomněl okamžitě.
V tom uviděl pátou postavu, šla mezi těmi čtyřmi a blížila se
k Harrymu.
„Lexi, ne, ještě tam nechoď!“ ozval se Lupin.
Harry opravdu už nedokázal udržet rovnováhu a podlamovala se
mu kolena.
„Lexi, stůjte!“ křičela Tonksová na postavu, která se ve tmě
k Harrymu přibližovala. Harry si vzpomněl na to, že řekl, že pokud se k němu
někdo přiblíží, tak skočí. Mozek mu ani neříkal, co ten skok obnáší, Harry
nevěděl nic z toho, že by se mohl zabít.
Otočil se směrem k moři. Na obzoru se začalo objevovat světlo
a z tmy se stávalo šero. Ten pohled byl překrásný, Harry si připadal jako kdyby
tam stál otočený k obzoru celou věčnost.
Pak, aniž by cokoliv vůlí udělal, roztáhl ruce a začal se
překlápět dolů.
Tíha země najednou uvadla, jako kdyby nebyl připoután
gravitací a jen padal do nekonečných proudů šedého nebe, na kterém začínal nový
den. Vítr, který mu začal proudit kolem těla přestal vnímat, všechny starosti
pominuly, všechna bolest byla ta tam. Jediné, co teď vnímal byla únava a sladký
spánek. Šedé nebe, na kterém pomalu začaly mizet hvězdy, se začalo ztrácet pod
Harryho víčky, které se samovolně zavíraly. Světlo pominulo a zvuky utichly.
Buch!
Harry dopadl na něco úzkého a dlouhého, ale to už plaval
nekonečným modrým nebem ve světě, kde všechno může být skutečností.