48. kapitola - Trénink
Bylo domluveno, že se Harry začne učit kouzla, jakmile to půjde. Problém ovšem zůstával v tom, že kvůli jeho fyzickému stavu nechtěla Jean ani slyšet o tom, že by začali už teď. Kouzla by totiž nejspíš vůbec nezvládl a pokud ano, tak by ho mohla zabít. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než s tím něco udělat. A Sirius se s chutí ujal role jeho osobního trenéra, za což byl Harry docela rád. (Alespoň do doby než poznal, co ho čeká.)
„ BUDÍČEK!!!!“
„ Co je??!“ vypálil vyděšeně a posadil se na posteli.
„ Začíná ti trénink, za pět minut ať jsi dole,“ ušklíbl se Sirius ode dveří a zase zmizel na chodbě.
Harry na jeho adresu zabručel několik nelichotivých poznámek, převrátil se na druhý bok a hodlal spát dál.
„ A hoď sebou!“ ozvalo se ještě rozjařile ode dveří a na hlavně mu skončila hromádka čistého oblečení ( „Au!“) včetně dvou botasek. („ Au!... Au!“)
Harry měl chuť vraždit. Naštvaně vylezl z postele, aby měl alespoň nějakou jistotu, že mu na hlavě neskončí něco dalšího, rozladěně na sebe hodil oblečení a odploužil se dolů.
„ Dobrý ráno,“ pozdravila ho Jean, která právě krmila svého syna, který seděl v dětské židličce, rozhazoval ručičkami a něco si spokojeně žvatlal.
„ Dobrý. Zvlášť díky příjemnýmu probuzení,“ zavrčel směrem ke kmotrovi, který mu věnoval jen široký úšklebek.
„ Copak se ti nelíbí? To, že nechodíš do školy ještě neznamená, že se budeš flákat.“
„ Kdo se tady fláká?!“ ohradil se.
„ Ty. Pojď, mladej, jdem si zaběhat!“ plácl ho přes záda a vydal se ke dveřím.
„ Nikam nejdu!“ zavrčel Harry, opravdu na to neměl náladu. Nejraději by si dal velkou snídani a pak si šel ještě zdřímnout. „ Nějak jsi nám zlenivěl, hrdino! – Houby zlenivěl! – To víš, že jo. Kdyby tě teď pustili na hřiště, tak tě porazí i Colin bez koštěte se svázanýma nohama a foťákem v ruce. Jééé, to by byla fotka, už vidím ty titulky – Harry Potter – „Troska, která přežila“prohrála s... – Drž, hubu, než si jednu vrazím!“
„ Bojíš se, že mě nedohoníš, hm?“ zvedl Sirius obočí, když otvíral dveře.
Harrymu bylo jasné, co tím chce dosáhnout, ale nehodlal přiznat porážku. „ To se ještě uvidí.“
Stalo se pravidlem, že každý den ráno chodili běhat do lesa. První dny byl Harry sice rád, že k tomu lesu vůbec doběhl, ale netrvalo ani tak dlouho a fyzička se mu opět začala pomalu vracet. Sirius bral svoji roli trenéra opravdu vážně a Harrymu to občas lezlo krkem. Musel ale uznat, že by se k tomu nejspíš sám nikdy nedokázal dokopat, ale takhle to docela šlo, protože Sirius to všechno pojal trochu jako dětinskou hru. A Harry přeci jen vždycky rád vyhrával.
„ Siriusi, počkej! Já už nemůžu,“ křikl Harry za kmotrem, který zmizel kdesi před ním mezi stromy. Už za sebou měli dva okruhy a jemu už opravdu došly síly. Opřel se o kolena a ztěžka se snažil popadnout dech.
KLAP, KLAP, KLAP...
Otočil se za přicházejícím zvukem... kopyt?
KLAP, KLAP, KLAP...
„ Do háje!“ vydechl, když se zpoza kopce vynořil statný černý kůň a na něm jela...
„ Sakra, proč zrovna teď?!“ Rychle se narovnal, prohrábl si vlasy a snažil se si nějak upravit propocené triko. „ Nesnaž se! – Chci se alespoň malinko líbit. – Já vím, právě proto ti říkám, nesnaž se!“
„ Ahoj,“ usmála se dívka, když přitáhla uzdu, aby kůň zastavil.
„ Zdar Íw. Kam jdeš,“ oplatil jí s širokým úsměvem.
„ Ale nikam, jen se tam projíždím, aby si tady Many protáhla kopyta,“ poplácala klisničku po krku.
„ A co ty? Koukám, že si zlepšuješ fyzičku.“
„ Spíš se o to snažím,“ pokrčil rameny a odtáhl si zpocené tričko od těla. „ Dělám, co se dá.“
„ Jasný,“ zasmála se. „ No...a... nedáme si závody?“ navrhla nesměle.
„ Cože?“ vyvalil oči. „ Já s koněm?“
Pokrčila rameny. „ Dostaneš náskok.“
„ Hele, ber to. Takovouhle hovadinu ve sbírce ještě nemáš! – Mlč!“
„ Ne, fakt ne. Na to bych si netroufnul ani normálně, natož pak když se moje fyzička rovná nule. Když tak jindy. A nebo jestli chceš...“ napadlo ho najednou. Pomalým loudavým krokem přišel blíž, až byl skoro těsně u ní, „ tak si někdy budeme moct dát závod jen tak. Jen...my dva,“ navrhl.
„ Už jsem se lek, že my tři. – Nech si toho rejpání!“
„ Tak jo,“ usmála se a v očích se jí blýsklo. Sklonila se k němu blíž a jemně šeptla... „ A oba na koních.“
„ Cože?“ vyhrkl. „ Neblázni, já na koni v životě neseděl...“
„ No a? Do tvýho záznamu o věcech, který jsi nikdy nedělal a stejně ses dobře vrhnul po hlavě a bezhlavě by se to docela hodilo. – Budeš už sakra zticha? – Ehm... ne! – Tak mlč!“
„ ....ale na druhou stranu...“ pokračoval, „ všechno je někdy poprvé... a... kdybych měl dobrou učitelku jako ty... tak... určitě by to bylo zajímavý a přínosný... ehm... pro nás... pro oba,“ nadhodil nevinně.
Dívka se ušklíbla. „ Tak fajn, domluveno. Se někdy ukaž a dáme se do učení,“ řekla a mírně na něj mrkla. „Víš, kde mě najdeš. Kromě školy tam jsem skoro furt. Moc ráda tě tam uvidím,“ usmála se a sklonila se ještě o trošku níž. Nejspíš mu chtěla ještě něco říct nebo snad..... ale kobyla náhle nervózně přešlápla. „ To je tvůj pes?“ zvedla oči.
Harry se otočil a zjistil, že za ním sedí... velký černý pes a....
„ Šmíruje,“ zabručel si Harry pro sebe a otočil se na dívku. „ Ne, není můj. Je to tulák, už se mě nějakou dobu drží a občas je... strašně dotěrnej!“ ucedil směrem ke zvířeti, které jen spokojeně zavrtělo ohonem.
„ No nic, já pojedu. Ještě se trochu provětráme. Tak se měj a ukaž se,“ mrkla, pobídla zvíře a zmizela mezi stromy. Harry si ani neuvědomil, že za ní nepřestává zírat s přitroublým. („ Spíše bych to nazval zamilovaným... – MLČ!“) výrazem.
„ Máš dobrej vkus,“ ozvalo se mu najednou u ucha, až nadskočil metr do vzduchu.
„ Siriusi, sakra, já tě zabiju!“obořil se na kmotra, který se jen šklebil od ucha k uchu.
„ Copak, vadí ti, že jsem ti vlez do balení? Kdyby ses tak necoural, tak se nemusím vracet.“
„ Kdybys mi nezdrhnul...“
„... tak ti nedávám čas na to, domluvit si rande,“ doplnil ho. „ To máš vlastně pravdu.“
„ To není žádný rande, to je... učení,“ dodal po chvíli váhání.
„ Aha,“ usmál se Sirius vševědoucně a sklonil se k němu trochu blíž. „ Ale nikdo přesně nedefinoval, co se bude učit, že? A když je všechno jednou poprvé,“ neodpustil si rýpnutí s obočím někde ve vlasech.
„ Siriusi, za tohle tě zabiju!“ křikl Harry a rozběhl se, ale to už jeho kmotr zmizel někde mezi stromy.
„ Proč mě táhneš do sklepa?“ nechápal Harry pár dní na to.
„ Uvidíš,“ ušklíbl se Sirius, který šel několik schodů před ním. Sklonil se, protože chodba byla velmi úzká a poté se protáhl úzkou uličkou kolem police se zavařeninami. „ Když si budeš chtít vzít nějakou marmeládu nebo něco, tak si dej pozor, co budeš. Tady v těch policích jsou zavařeniny, tady přísady do lektvarů. Aby sis nevzal naložený švábí očka,“ ušklíbl se.
„ Toho bych si snad všiml,“ utrousil Harry.
Sirius se ušklíbl, obešel ještě jednu skříňku a zmizel... ve zdi?
Harry zavrtěl hlavou a chvíli pochyboval o svém duševním zdraví, ale nakonec přeci jen opatrně prošel za ním. Nenarazil do zdi, místo toho se ocitl v rozlehlé místnosti. Kromě jedné police nebylo nikde nic, jen po zemi bylo rozkresleno několik různě velikých kruhů, které se různě protínaly a dotýkaly. Okolo stěn ještě sem tam visely ve výšce podivné symboly, ale jinak tu nebylo nic. Jen obrovský prostor všude kolem. Prostě ideální místo na souboje.
„ Pěkný, ne?“ nadhodil Sirius.
„ To teda.“
„ Tohle místo je poměrně dobře chráněný, takže tu můžeme v klidu kouzlit. Jean si to tu zařídila, aby měla kde provádět ty svoje nelegální kouzla, tak jsme to tu teď jen trochu upravili pro naši věc. Takže... braň se!“ ušklíbl se Sirius, hodil kmotřenci jeho hůlku a odešel na druhou stranu místnosti, kde se postavil do předepsaného postoje.
„ Siriusi, co blázníš, vždyť já nekouzlil víc jak čtvrt roku.“
„ Já v Azkabanu nekouzlil třináct let, tak se nevymlouvej. Začneme něčím snadným... Expeliarmus!“
Harry to vůbec nečekal. Rychle, ve snaze ubránit se, vyvolal ochranný štít, ale i tak ho kouzlo odzbrojilo a odhodilo na stěnu. Jediné štěstí bylo, že stěny byly chráněny proti nárazům a tak se jen odrazil.
„ Au...“ hlesl nepřítomně, když se snažil zvednout z té nepřirozené polohy, do které spadl. Tak to už jsem na tom teda hodně špatně, když nedokážu odvrátit ani tohle pitomý kouzlo.
„ Harry, v pohodě?“ sklonil se k němu kmotr a pomohl mu na nohy.
„ Jo, docela dobrý,“ sykl a snažil se nemyslet na tupou bolest v kyčli a vůbec všude po těle.
„ Fakt v pohodě? Já myslel, že to nějak odrazíš. A... ty... Jsi zraněnej?“
„ Byl jsem překvapenej,“ vysvětlil, když se snažil narovnat. „ Budu v pohodě, neboj.... Jen jak se mnou už dlouho nikdo nemlátil o zeď... trochu jsem vyšel ze cviku.“
„ Tak toho necháme,“ řekl Sirius.
„ Ani náhodou!“ ohradil se. „ Přeci mě sakra nevodrovná pitomý odzbrojovací kouzlo. Jdem znovu!“
„ Vážně?“ ujišťoval se kmotr.
„ Jo, vážně. Tentokrát ti to natřu!“
Teď Harryho sice nevyřadil na prvním kouzlu, ale i přes to, že se pohybovali jenom v okruhu těch nejzákladnějších kouzel, tak mu některá z nich dělala problémy. Když se už poněkolikáté octl na zemi, odzbrojený primitivním kouzlem, naštvaně se vyškrábal na nohy a hůlku hodil kamsi do rohu.
„ KONČÍM!“ zařval nepříčetně na překvapeného kmotra a rázoval si to přímo ke schodišti.
„ Harry, co blázníš?!“ křikl Sirius a Harry za chvíli ucítil na rameni jeho ruku. „ Co ti přelítlo přes nos?“
„ Přes nos?“ otočil se na něho chlapec naštvaně. „ Podívej se na mě, odrovná mě i ta nejblbější kletba, jaká existuje! S tímhle mám jít proti Voldemortovi? Jsem horší něž jakejkoliv prvák!“
„ Harry, to chce čas!“ snažil se ho mírnit Sirius, ale marně.
„ Čas! Kolik? Pět let? Nebo deset?“
„ Chce to jen trochu trpělivosti a bude to dobrý. Začátek je nejhorší a pak už to půjde, věř mi. Nemůžeš chtít hned všechno.“
„ Hned všechno?“ zopakoval Harry nevěřícně. „ Nikdy jsem neměl všechno. Neměl jsem skoro nic! A teď jsem ztratil i to málo, co jsem měl. Přátele i schopnosti! Tak mi nedávej přednášky o tom, co to je mít všechno!“ řekl naštvaně a otočil se k odchodu.
„ Trpělivost jsi po otci rozhodně nezdědil,“ ozvalo se za ním. Zastavil se. „ Kdyby James uvažoval jako ty,“ pokračoval Sirius, „ tak ses nejspíš nikdy nenarodil.“ Harry se na něho otočil s němou otázkou. „ Nebylo snadný Lily přesvědčit, aby se na něj dívala jinak než jako na frajírka a sukničkáře, ale myslím, že mu to úsilí a trpělivost za to stála.“ Na chvíli se odmlčel. „ Tři roky. Tři roky se snažil o to, aby si ho všimla, i přesto, že ho poslala nejmíň tisíckrát k šípku a on věděl, že jeho šance jsou minimální. Zkoušel to dál. Tři roky... a ty tu nejsi ani pár hodin.“
Harry sklopil hlavu, zíral do země a naštvaně vydechoval. Na jednu stranu měl Sirius pravdu a na tu druhou ho štvalo, že ho pořád porovnává s jeho otcem. „ Nemám na to!“ řekl nakonec a znělo to chladněji než zamýšlel.
„ Tak to alespoň zkus,“ řekl mu kmotr. „ Dneska už toho necháme, ale zkus tohle,“ vrazil mu do náruče pár boxovacích rukavic, až mu skoro vyrazil dech. „Až zchladneš, tak přijď,“ řekl mu klidně a odešel pryč.
Harry chvíli na rukavice nechápavě zíral a potom sjel pohledem na pytel visící nedaleko. „ Boxovací pytel,“ zabručel naštvaně a lehce ho rozhoupal. „ Přijď až trochu zchladneš...trpělivost jsi po otci nezdědil... nejsi tu ani pár hodin,“ parodoval Siriusův hlas a stále naštvaněji do pytle strkal. „ Sakra, tohle je všechno na nic!“ rozpřáhl se a praštil.
„ Au!“ zaskučel, když se jeho klouby zasekly o pískovitou náplň boxovacího náčiní a slabě křuply. Bolelo to a vztek v něm začal vřít ještě víc, ale na druhou stranu... líbilo se mu to. Natáhl si rukavice.
„ Jak chceš. Řekl sis o to. Tohle tě bude bolet...!“
Do toho pytle bušil snad ještě dvě hodiny. Mlátil, kopal, boxoval....Pak se sice vyplazil nahoru už polomrtvý, ale podivně spokojený sám se sebou. Bolelo ho celé tělo a druhý den skoro nevylezl z postele, ale tohle potřeboval. Vybít ze sebe všechnu tu energii, všechny ty emoce. Strach... smutek... vztek...
Harry měl zrovna chvíli volna a tak se rozvaloval na zahradě a četl knížku, kterou Jean vytáhl z knihovny. Byl to životopis jednoho Vidoucího, který díky svým schopnostem zachránil vesnici před zkázou, ale pak ho začali honit Strážci. Docela se do toho Harry začetl dokud...
„ No potěš!“ Sirius se napůl zoufale rozvalil vedle něho.
„ Copak? Vypadáš, jako bys sis právě vyslechl ortel smrti,“ řekl Harry skoro nezaujatě a ani nezvedl oči od řádků v knize.
„ Skoro. Jean ho právě vyřkla.“
„ A co řekla?“ vyzvídal Harry.
Sirius se opřel o lokty a zhluboka se nadechl. „ Pánové, nemáte co na sebe,“ pronesl vážně a Harry mu věnoval jen nechápavý pohled. „ Jede se na nákupy!“
Pod slovem nákupy si Harry rozhodně nepředstavoval to, co ho čekalo. Když po několikahodinové cestě stanuli před obrovským obchodním střediskem uprostřed Cambridge, měl Harry vážné pochybnosti, že tenhle obchoďák mají šanci někdy vůbec prochodit. Brzy se ujistil, že to jde.
Ze všeho nejdřív šli do oděvů. Nejenže Harry nosil věci po Siriusovi, ale on ani Sirius toho neměl v zásobě zrovna moc, jelikož také musel opustit ústředí dost ve spěchu a i tak měl více méně jen hábity.
Jakmile vlezli do obchodu, ihned se je ujala milá, usměvavá a velice ochotná prodavačka. Až moc ochotná. Maratón právě začal...
Košile – bílé, černé, oranžové, proužkované, s dlouhým rukávem, s krátkým rukávem... trička – s rukávem, bez rukávu, s přišívaným rukávem, s nápisem, s drakem, s reklamou ... rifle – černé, modré, s dírami, sešoupané, nesešoupané, laxlové, dlouhý, krátký, s kapsami, bez kapes, s přezkami, bez přezek... vesty, bundy, mikiny,svetry, roláky, kraťasy....
Harry pustil na zem pět nacpaných tašek a sesunul se na židli v jedné velmi příhodně situované kavárně. „ Umírám...“ zaúpěl.
„ Umíráš,“ zopakoval Sirius, který seděl rozplácnutý vedle něho v podobném stavu. „ Tak to máš dobrý... to já už umřel.“
„ Ježíši, tolik oblečení jako za poslední hodinu jsem snad na sobě neměl ani za celej život.“
Sirius zaúpěl. „ Zlatý hábity! Pod ním alespoň nemusíš nic mít a prodává se jen v jedný barvě.... černá,“ řekl skoro zasněně, „ už skoro ani nevím, jak vypadá. Před očima mám už jen oranžovou, růžovou, žlutou a svítivě zelenou!“
„ To je snad jasný Siriusi, že nemůžeš nosit černou. Vždyť pastelové barvy jsou v dnešní době tak...
„ ... moderní a mladistvé!“ dokončili společně a sesunuly se na židlích ještě níž.
„ Ježíši, jestli ještě jednou uslyším slovo mladistvý, tak asi někoho zavraždím,“ zasténal Harry a nechal hlavu přepadnout přes opěradlo židle.
„ Nějaký mrtvý, pánové,“ ozvalo se vedle nich rozverně. „ To byl teprve první obchod, dalších padesát zbývá.“ Oba narovnali hlavy a probodli Jean vražedným a znechuceným pohledem. „ Ha-ha, to byl vtip,“ upozornila je, když viděla jejich zničené obličeje.
„ Pěkně blbej,“ řekli společně a opět se rozvalili na židlích.
„ Teda, co s vámi udělá chvíle nakupování,“ zavrtěla hlavou. „ Ale vybrali jsme pěkný věci. Takový mla...“
„ Neříkej to slovo!“ varoval ji okamžitě Sirius. „ Ani – o tom – neuvažuj!“
Zarazila se. „ Už mlčím. No nic, jak se tak dívám, tak s vámi nic nebude. Takže já dojdu nakoupit jídlo a ostatní věci a vy se zatím nějak zabavte. Myslím, že tady toho nejdete dost. A ty tašky když tak hoďte do auta. Sejdem se u něj tak za... hm... tři hodinky. Siriusi, peníze máš? Fajn, tak si to užijte.“
„ Užijte,“ zopakoval kmotr nepřítomně, když s košíkem a Prckem na sedátku zmizela v davu. „ Bez problému,“ zaúpěl, než mu hlava opět klesla přes opěradlo.
„ Tak kam? Můžeme do pizzerky, do baru, do kina...“ zkoumal Sirius plánek obchodního centra, když uložili nákup do auta. „ Co dávaj v kině?“
„ Nic moc,“ odvětil Harry, když zkoumal vývěsku. „ Teď zrovna... Ohnivý pohár?“
„ Co to je?“ zvedl Sirius nevěřícně obočí.
„ Nemám zdání. To bude nějaká kravina. No, já bych docela potřeboval ostříhat, už jsem zarostlej jak Yetti.“
„ OK, kadeřnictví, druhý patro. Tak jdem.“ Jakmile našli ten správný vchod, oba mírně ztuhli. Obrovský místnost s velkým množstvím křesel a zrcadel a všude po stěnách plakáty rozličných extravagantních účesů a poliček s lahvičkami a tubami. Harry v první chvíli uvažoval, že z toho vycouvá, ale než stačil cokoli udělat, tak ho čapla nějaká drobná slečna a posadila na nejbližší křeslo.
„ Tak co s tím uděláme, mladý pane?“ zeptala se pištivým hláskem a kolem krku upevnila plášť.
„ Ehm... jen, zkrátit,“ dostal ze sebe vyděšeně. Ta ženská vypadala příšerně a to co měla na hlavě snad ještě hůř.
„ Zkrátit. Jak chcete, mladý pane. A nechtěl byste do toho melírky? Na prosvětlení? Jen pár světlejch proužků?“
„ NE! Jen ostříhat,“ zděsil se.
„ Jak myslíte, ale slušely by vám!“ zapištěla. „ A v dnešní době to je moderní a mladistvý!“ Harry bublal vzteky, zatímco kmotr se v zrcadle dobře bavil. „ A holkám se to líbí. Dodává to šmrnc a...“
„ Tak jo,“ rozhodl se náhle Harry. „ Co blbneš???? – Nic, co by? – Víš, co ti to udělá? – Pro krásu se musí trpět! – Od kdy? – Od tý doby, co se to holkám líbí... – Ježíši, holky by měl někdo zakázat!“
„ A pořádně. Ať to stojí za to.“
„ Tak se mi líbíte, mladý pane! Počkejte, až uvidíte, co s vámi udělám,“ usmála se.
„ Ježíši, já to radši vidět nechci!“
Hotovi byli asi za hodinu a něco. V jednu chvíli si Harry připadal jako satelitní přijímač s tím vším, co měl na hlavě, ale výsledek... líbil se mu. A dokonce moc. Světlé proužky v ostříhaných a mírně sesekaných vlasech opravdu dodávaly jistý šmrnc.
Jak se brzo dozvěděl, tak Sirius byl „odchycen“ taky a Harry musel uznat, že mu to sekne. Vypadal náhle o deset let mladší.
A když už změna, tak pořádná! Poslední cesta vedla do optiky, kde si chtěl vybrat alespoň trochu modernější brýle. Starší usměvavá žena mu ochotně vyhověla, ale poté nenápadně naznačila, zda by spíše nechtěl čočky.
Už o tom nějakou dobu uvažoval, zvlášť od doby, co zjistil, že Jean nosí brýle, ale převážně si bere čočky, protože je to praktičtější a do boje zvlášť. Sice se mu v první chvíli příčilo, dát si ten blaf na oko a zápasil s tím asi půl hodiny, ale nakonec přeci jen zvítězil. A nebylo to ani tak nepříjemné, jak si představoval.
Nezbývalo tedy nic jiného než udělat objednávku. Inu změna je život a jak se dalo soudit podle Jeaniny reakce („ Ty vole, já mám halucinace!“), tak tahle změna se opravdu povedla...
„ Nechci ti nic říkat, ale už tu před tím zrcadlem stepuješ dobrejch 30 minut, Pottere! – No a? Děláš, jakoby ti to vadilo. – Ne, nevadí mi to, jen se mi už z toho ksichtu v zrcadle dělá zle a taky.... sakra, tuhle košili už na sebe bereš po třetí! – No jo, jenže minule to bylo s jiným tričkem! – Kolik těch triček ještě máš? – Už jen tři. – Pro krista pána! Já se jdu zastřelit! – Nikam nejdeš, nejdřív si zkusíš ty zbylý trika! – Jenže tomu se já právě chci vyhnout!!! – Ježíši, děláš, jakoby tě to mělo zabít! – Kéž by...“
Harry zhodnotil svůj odraz v zrcadle a zuboženě vzdychnul. To oblečení bylo pěkný a vážně mu slušelo, ale on opravdu nevěděl, co si vzít. Konečně se rozhoupal, že zajde za Ewelin a chtěl vypadat alespoň trochu k světu. „ Kam chceš za ní jít? – Do stájí přeci. Určitě tam bude. – Tak co tu blbneš s těma hadrama? – Chci se líbit. Ten první dojem sem neudělal moc dobrej a tak.... – No nic proti, ale jestli chceš jít do stájí, tak vážně nevim, co tu blbneš. Vezmi montérky a vidle a hurá na cestu. – Moc vtipný... – To nebyl vtip. Ale proboha ze sebe nedělej žádnýho manekýna. Takhle vystrojenej vypadáš jakoby ses šel představit tchýni a ne na koně! Třeba už dávno někoho má, vždyť jí skoro neznáš, tak se před ní nesnaž ztrapnit ještě víc než doteďka. Ne, že by ti to nešlo na jedničku. – Hm...dík za podporu! - Vždy k službám. – Ale máš asi pravdu. – Já vždy! – Kašlu na to!“
Natáhl na sebe jen plátěné kalhoty a triko bez rukávu a šel.
„ Ehm... nevíte, prosím, kde bych našel Ewelin...ehm...“ zeptal se podsaditého muže, který přehazoval hnůj a v tu chvíli si uvědomil, že vlastně ani neví, jak se dívka jmenuje příjmením.
Muž se na něho otočil, utřel si nos do rukávu a ukázal někam na nádvoří. „ Myslíš tuhle?!“
Nějaká dívka byla skloněná u koně a držela mu nohu kopytem nahoru a Ewelin (kdo jiný mohl být v tý kšiltovce) je čistila proudem vody. Když dočistila obě zadní nohy, druhá z dívek se narovnala, ale v další chvíli byla naprosto zlitá od hlavy až k patě. Ewelin nasadila výraz toho nejsvatějšího andílka...
„ Jo, myslím tuhle,“ kývl Harry a vydal se trochu blíž. Když byl dostatečně blízko, ale ona si ho stále nevšimla, mírně si odkašlal. To ovšem byla docela chyba. Dívka se k němu sice otočila, ale bohužel měla v ruce stále zapnutou hadici.
„ Chybička se vloudí...!“
„ Ježíši, pardon! Já nechtěla!“ omlouvala se hned. „ Není vám nic? A co...“ Nejspíš ho vůbec nepoznala, ale v tuhle chvíli mu nejvíc záleželo na tom, že měl tričko jak hastrman a kalhoty na tom nebyly o moc líp.
„ Dík, za pěkný přivítání, takový bych vážně nečekal,“ utrousil, ale nemohl se zbavit úsměvu. Vlastně mu to ani až zas tak moc nevadilo. Zima nebyla a on nebyl žádnej cimprlich.
„ Harry?“ vydechla překvapeně. „ Ježíši... ty... já... já... vůbec jsem tě nepoznala. Ty... vypadáš... jinak...“
„ A kdyby jsi mě poznala, tak bys mě taky takhle zlila?“ nadhodil.
„ Ne. Ještě víc!“ ušklíbla se. „ Přišel ses podívat na koně?“
„ Přišel jsem se podívat na tebe,“ vypadlo z něho, ale v další chvíli by si nejraději ukousl jazyk.
Chvíli ho pozorovala se zvednutým obočím a pak přikývla. „ Fajn, ale začneme u těch koní, co ty na to? A...“
„ Ukaž, Íw, jsi s tím nebezpečná,“ ozvala se za ní druhá dívka a konečně jí sebrala zbraň.
„ Chtěl jsi říct hadici! – No... dalo by se to nazvat i tak.“
„ Jasný... co... jo... slíbila jsem ti, že tě naučím jezdit, chceš?“
„ Jasný,“ přikývl.
„ Tak jdem na to!“
A šli. Harry si vždycky myslel, že jízda nic není a vlastně to ani nic nebylo až na prvních pár pokusů dostat se do sedla. „ Chytit se sedla... nohu do třmenu... na tři se přitáhnout... přehodit nohu... usadit se. To zní lehce.“ Lehké by to taky bylo, kdyby si Harry neúmyslně nepopletl poslední dva body.
Usadil nohu a přehodil sebe!
Když se potom rozplácl na druhé straně, z pod koně na něho hleděla dívčina tvář. „ Ehm... Harry... víš... většina lidí zůstává nahoře.“
„ Tos neřekla!“ odvětil.
Na další pokusy už se skoro bez problému na koně dostal. Ewelin si ho uvázala na provaz (koně, ne Harryho) a při chození v kruhu ho učila, jak pérovat v kolenou. Docela mu to šlo a i když druhý den necítil nohy ani zadek, šel znovu. Ukázalo se však, že jestli tam bude chtít chodit častěji, tak si to bude muset buď zaplatit nebo odpracovat, aby z toho Ewelin neměla problémy. Harry si vybral to druhé.
Ne, že by byl nějaký velký pracant, ale když neměl skoro nic na práci. A ke všemu... vy byste to nedělali, kdybyste u toho měli takovou krásnou a příjemnou společnost?
Jak běžel týden za týdnem, Harry musel uznat, že jestli se někdy někde cítil jako doma, tak to bylo tady. Bradavice pro něho sice byly místem, které miloval, ale stále to byla škola.
Zato tady to bylo něco víc. Sirius se k němu občas choval skoro jako otec, ale častěji jako něco mezi kamarádem a starším bratrem, zatímco malý Sirius byl mladší bráška se vším všudy. Občas ho tajně Harry ukradl z postýlky a šel s ním buď ven nebo ho zahrabal k sobě do pokoje a dlouhé hodiny si s ním hrál, učil ho a blbnul a s ním.
Jean jednou málem zešílela, když jí o tom „jaksi“ zapomenul říct a ona málem vyhlásila celostátní pátrání. Ona vůbec musela mít nervy z oceli. Nejenže na krku měla svého syna, který začal lézt a byl víc než zvědavé dítě, ale Harry se Siriusem byli občas ještě horší než on. A když se k tomu přičetlo i to, že v noci mizela kamsi pryč za překupníky nebo Voldemortem a přesto se z toho ještě nezbláznila, byla docela odolná.
Harry si musel sice zvyknout na fakt, že žije v domě s milenci, což vyžadovalo jistá „opatření“, aby nedošlo k nedopatřením nebo k trapasům. („Ehm...ehm... dalším trapasům jsi chtěl říct. – No jo, no!“)
Radši se snažil zapomenout, jak nemohl jednou v noci spát a tak sešel dolů do obývacího pokoje. Oheň v krbu ještě hořel a tak si říkal, že nejspíš ti dva ještě nespí. Nespali...a... ehm...
„ Sakra! Sakra! Sakra! Sakra! – Ještě jsi zapomněl jednou – sakra!“
Harry potom ještě dlouho děkoval, že tam bylo šero a byli za gaučem.
Ale když se naučil klepat, odejít v pravou chvíli nebo to, že je nemá chodit hledat, když v půlce dne někam zmizí, tak bylo všechno naprosto v pořádku. A co se týká toho, že byli schopni se k sobě přilepit a nějakých deset minut se „ochutnávat“, tak na to už byl vlastně zvyklý od Rona a Hermiony.
I přesto, že nechodil do školy, měl program naplněný víc než dost. Ráno chodívali stále běhat, dopoledne trávil v tělocvičně a pokud se zrovna nesnažil udělat z kmotra smažené stehýnko (což se mu několikrát podařilo), tak bušil do pytle a zlepšoval si fyzičku („ A občas i psychičku.“).
Netrvalo taky ani tak moc dlouho a Jean uznala za vhodné ho začít učit nová kouzla. Nejprve začali u těch jednodušších, který vám jen příkladně otočily hlavu o 180 stupňů, zkroutily nohu za zády, protočily panenky na druhou stranu, takže člověk si viděl do hlavy (chudák pokusný králíček Sirius), až po ty hnusnější jako byly ty, které na ně použili Smrtijedi nebo takové, který příkladně otočily žaludek a člověk se zmítal v docela bolestivých křečích. Nemluvě o další a hnusnějších....
„ Tak teď tě naučím takový jedno moc roztomilý zaklínadlo. Disparsis totunum!“ řekla mu Jean skoro mile a přičarovala doprostřed tělocvičny malý stoleček a pak přinesla velkou krabici. „ Máš rád myšky?“ zeptala se, když jednu z nich za ocásek vytáhla z bedny a položila na stůl.
„ Na co myši?“ nechápal.
„ Tohle už jsou kouzla, na jejichž zkoušení bys dobrovolníka asi nesehnal a...“
„ Tak uděláme vybrovolníka!“
„ ...a taky i kdybys někoho sehnal, tak ti dlouho nevydrží,“ dodala spíš pro sebe. Myš znehybnila jednoduchým kouzlem a pak na ní opět namířila hůlku. „Disparsis totunum!“ Z hrotu vyletěl slabý proužek světla, ale vzápětí jakoby se rozplynul. Nic se nestalo.
„ Pojď!“ chytla ho za košili a odtáhla kousek dál.
„ Vždyť se nic ne...“
Myš sebou náhle začala nějak podivně šít, mírně se svíjela a slabě pištěla a vzápětí se... rozprskla!
Kousíčky jejího těla a kapky krve pokryly všechno kolem. Jean si utřela tvář od krve a lehce si odplivla. „No, jestli to budeš někdy na někom zkoušet, tak upřímně lituju toho, kdo to bude uklízet.“
„ Co se jí stalo?“ zíral Harry na zkrvavené místo, kde ještě před chvílí byl malý tvoreček.
„ Praskla. Všechny orgány tak trochu nabobtnaly a... byla pak moc malá. Taková pěkná kletbička,“ zašklebila se.
„ Fakt super!“ zkřivil obličej. Při představě, že by to někdo použil proti němu, se mu dělalo zle.
„ Ještě existuje jedna obdoba. Používala se při mučení. Není tak rychlá. To se nafukuješ asi hodin... po pěti minutách řekneš i číslo svýho švýcarskýho konta a seznam všech milenek.“
„ A protikouzlo?“
„ Pak. Teď zkusíme tohle, myší máme dost a... mimochodem... ehm... máš v hlavě střeva,“ zašklebila se.
„ V hlavě střeva!“ zašklebil se Sirius, který dosud jen pozoroval. „ a já vždycky věřil, že alespoň ty tam máš mozek.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, když Harrymu z vlasů vytáhl dlouhé, tenounké, krvavé střívko.
Když se zrovna nesnažil udělat z myší kaši, či podobné nechutnosti, trávil většinu času v hřebčíně, kde se staral o koně („ Nebo o Ewelin.“). Sice měl pocit, že mu z hřebelcování upadnou ruce, ale odměna často stála za to. Docela brzo uměl jezdit dostatečně dobře na to, aby ho nemusel nikdo držet a tak často vyjížděli s Ewelin za vesnici na krátké projížďky. Docela si spolu padli do oka, takže se už žádné další nepříjemnosti nekonaly. Když ovšem nepočítal fakt, že se několika „spolupracovníkům“ z hřebčína moc nezamlouvalo, že se kolem dívky tolik motá.
„ Nechápu proč? – Všechno to jsou kluci, tak hádej, můžeš třikrát. Jestli to neuhádneš na poprvé, tak jsi pěkně tupej! – A možnosti by nebyly?“
Jejich prvnímu setkání se už povětšinou jenom smáli a Harry se v její přítomnosti cítil úplně nádherně. Její společnost vyhledával tak často, jak jen to bylo možné.
Ewelin byla zvláštní. Na první pohled hodně svérázná, umanutá a hlavně divoká, ale na ten druhý, když kolem sebe neměla kupu lidí, tak to byla mírná a dokonce i trochu stydlivá povaha. Vyrůstala s koňmi a proto k ní nejspíš patřila jistá nespoutanost a láska k přírodě. Hlavně měla taky svoji hlavu a když s něčím nesouhlasila, dávala to docela hlasitě najevo, naproti tomu byla schopná přiznat svoji chybu, což bylo něco, co Harrymu občas chybělo. Možná proto mu přišla naprosto úžasná a on si nemohl pomoci, ale byl do ní cvok. Bohužel se děsil toho, že to je jen jednostranné a rozhodně by radši stál proti Voldemortovi než aby jí něco řekl.
Alespoň do jisté chvíle.
„ Co se stalo?“ přitáhl koni uzdu a zastavil, když viděl, že sesedla z koně. Byl už podvečer, když se pomalu vraceli z jejich odpolední projížďky.
„ Mám povolený sedlo,“ řekla jen a začala utahovat řemínek. Harry jí chvilku pozoroval, jak se soustředí na práci a pak si strčila pramínek za ucho. Jediný, který neměla pod všudypřítomnou kšiltovkou.
Bez čepice ji viděl snad jen jednou, rozhodně jí to tak slušelo víc, ale jak Harrymu řekla její kamarádka – nechtěla dráždit ještě víc, než dráždila. Na to, že jí totiž bylo patnáct, kolem sebe měla víc nápadníků než se slušelo, ale na druhou stranu se nebylo vůbec čemu divit.
Harry sesedl z koně a uzdu přehodil přes jednu větev, aby kůň neutekl. Vlastně ani nevěděl, proč to dělá, ale najednou stál těsně za dívkou a jediným pohybem jí sundal tu nevhodnou a v tuhle chvíli přebytečnou pokrývku hlavy. Překvapeně udělala krok dopředu a nechápavě se na něj podívala. „ Co děláš?“
Neodpověděl. Fascinovaně pozoroval ty drobné černé kadeře, které se jí vylouply zpod čepice a ve kterých se lehce odráželo zapadající slunce... Viděl ty hnědé oči... drobný nos... poměrně úzké rty... a také ten mírně vystrašený výraz v její tváři. Asi se jí nezamlouvalo, že je sama s někým, kdo je tak blízko a tak zkoumavě si ji prohlíží. („ Přímo hladově.“)
Pomalu zvedl ruku a lehce se dotkl její tváře. Ani se nepohnula, ale její výraz se nezměnil. Nechtěl, aby z něho měla strach, nechtěl, aby se od něho odtahovala, nechtěl, aby ho měla za kamaráda, chtěl...
Teď nebo nikdy!
Naklonil se blíž a jemně se ústy dotkl jejích rtů. Nebyl to skutečný polibek, jen nepatrné pohlazení, jakoby jen zkoumal to svůdné, nové území.
„ Harry, co to děláš?!“ zeptala se trochu vyděšeně, když ho od sebe odtáhla na délku paže.
Neodpověděl hned. Jen tam stál a pozoroval ji, jeho ruka stále na její tváři. Prsty lehce přejel přes rty a poté přes tvář na krk.
„ Íw, jsem do tebe blázen... copak to nevidíš?“ šeptl tak, jak mu hlas dovolil.
Její výraz se změnil na překvapený až trochu vyděšený a se sklopenou dlouho mlčela. Harry byl připravený na všechno, na facku, na kopanec, na seřvání, na odmítnutí, ale úplně nejmíň doufal v to, co udělala.
Udělala k němu jeden váhavý krok, lehce mu obtočila ruce kolem krku a spojila jejich rty v tentokrát už opravdovém, jemném polibku.
„ To má být ústní zkouška? – Ty si nedáš pokoj!“