Pro Ann to byl skvělý den. Odcházela ze školy s pocitem, že snad přece jen svítá na lepší časy a letošní vysvědčení možná neskončí úplnou katastrofou. Kim šla vedle ní a stejně jako její nejlepší kamarádka se usmívala. Měla radost z jejích úspěchů, kterých poslední dobou bylo poskrovnu. Kolem nich probíhaly mladší děti, těšící se z krásného letního počasí. Obě dívky zamířily k Ann domů. Byly tak, jako každé pondělí domluvené a už se nemohly dočkat ledového čaje, nabízející alespoň dočasně zapomenout na úmorné horko. Hodiny ukazovaly druhou hodinu a oběma už začaly stékat pramínky potu po zádech. Konečně. Venkovní vchod, výtah a vstupní dveře bytu ve čtvrtém patře. Tady Ann už několik let bydlela. Odemkla a stejně jako vždycky si obě odhodily tašky do jejího pokoje. Dopadly naráz a společně s Kim se tomu naučenému stereotypu musela zasmát. Odešla do kuchyně a už chtěla křiknout "Ahoj", když si všimla, že mamka tu není. Ač se s ní poslední dobou hádala, měla ji moc ráda a věděla, že bude nadšená, až jí poví o škole. Na angličtinu se opravdu poctivě učila a už se moc těšila na maminčinu nefalšovanou radost. Prošla celým bytem a mířila do ložnice. Čas od času ji trápila bolest hlavy. Ann to věděla a tak tušila, kde hledat. Jindy by jí nerušila a v klidu nechala odpočívat, jenže dnešek byl mimořádný. Nemohla se dočkat. Stiskla kliku a jemně otevřela. Přece jen jí nechtěla probudit moc prudce. Vešla a nahlédla na postel. Ležela tam. Znala maminku dost dobře, nikdy neměla tvrdé spaní.
"Mami? Víš jak jsem ti říkala o tý písemce?" začala potichounku a šla pořád blíž. Našlapovala jemně jako kočka. Sama neměla náhlá probuzení ráda. "Z angličtiny. Přece ta, jak jsem se na ní tak dlouho učila." Ann se posadila na pelest a čekala na nějakou reakci. Až otevře oči, usměje se a ona bude moci všechno povědět. Odhrnula maminčiny kaštanové kadeře z obličeje. Radostný úsměv vystřídalo zděšení. "Mami!" zašeptala v šoku. Na matčiných lících byly stále ještě patrné mokré cestičky zbarvené černotou řasenky. V jedné ruce svírala papír, který vypadl, když se jí Ann snažila trhanými pohyby přivést k životu.
"Ann? Kdepak jsi s tím pitím?" vkročila rozesmátá Kim do ložnice. Úsměv z tváře však rychle zmizel. Ztuhla. Nohy jí ztěžkly a s tisíci otazníky v očích se zadívala na kamarádku. "Co se děje, Ann? Co se stalo?" Odpovědí jí zůstal jen slzami zalitý zoufalý pohled. Ann se sesula k zemi. Znovu jen vydala tichou otázku, která byla zároveň prosbou. Prosbou o cokoliv, co by vyvrátilo skutečnost, že její milovaná maminka je mrtvá. Po tvářích se jí řinuly slzy a Kim stála jakoby přikovaná mezi dveřmi. Nemohla uvěřit tomu, co před sebou právě vidí. Ann vyskočila a začala s matkou zase cloumat. Křičela nesrozumitelné věty, ale hlavně křičelo její nitro. Pak upadla na zem a rozvzlykala se. Až teď se Kim vzpamatovala. Opatrně přistoupila a vzala dívku kolem ramen. "Annie, co se stalo?" "Ona, ona je mrtvá. Mrtvá. Ona..." Říkala to tak nevěřícným hlasem, jakoby stále nevěřila. Kamarádka se jí snažila zvednout. "Pojď, půjdeme do tvýho pokoje." Sama se klepala, ale Ann potřebovala někoho, kdo by ji dovedl jinam. Víc než podpírala ji nesla. Pak ji Posadila na postel a začala zmateně hledat svůj mobil. Celá se třásla a nebyla schopná přemýšlet, kam ho položila. Ann ležela schoulená s prázdným výrazem v očích a hleděla před sebe. Slzy dál brázdily krásnou tvář a zapíjely se do polštáře. Kim se na ní podívala a rozplakala se taky. Telefon už držela v ruce, ale neměla tušení, komu zavolat. Až teď se Ann po delší době ozvala. Posadila se a mluvila ke kamarádce. Chtěla, aby odešla, aby tu mohla zůstat sama, bez nikoho. Ta ji nechtěla opustit a nechat samotnou. Ann však trvala na svém. Věděla, že se o ní kamarádka bojí, ale musela odejít. Obě dívky se ocitly přede dveřmi. Kim se na svou přítelkyni dívala prosebným pohledem. Po tvářích jí stékaly slzy, ale Ann jen tiše a klidně opakovala čarovné slůvko "prosím". "Nedělej to Ann, prosím, ne…" Dveře se zabouchly a každá z dívek zůstala na jedné straně. Ann pomalým krokem došla do ložnice. Zavřela oči, jako při očekávání nějakého zázraku. Žádný se nestal. Sklonila hlavu a smířená s realitou prošla stejnou cestou jako ještě před chvílí. Maminčina, teď už téměř průhledná pleť kontrastovala s krásnými hnědými vlasy. Další slaná kapka, vyjadřující účast na neštěstí. Přemýšlela nad tím, co všechno chtěla říct a co už nikdy nebude moct udělat, ale hlavně se stále dokola ptala "proč?". Pustila její ruku, kterou držela v dlaních a pohladila studenou tvář.Tak neživou. Na rtech vykouzlila krátký úsměv a zároveň s ním si další kapka našla cestu ven. Vstala a odešla z ložnice, aby se vzápětí zase vrátila.
Potichu vklouzla do svého pokoje a rozhlédla se. Věděla kam má sáhnout pro věc, kterou potřebuje. Pevně ji stiskla v ruce a zamířila ke dveřím. Správně tušila, že kamarádka neodešla. "Promiň Kim, já musím." Ozvalo se jen tiché zavzlykání "Annie, nedělej to, prosím! Vždyť..." "Taky tě mám ráda" přerušila Kiminy prosby a odešla. Znovu vkročila do maminčiny pracovny a ložnice zároveň. Až teď si všimla papíru na zemi. Jediná věta napsaná maminčiným krásným a nezaměnitelným písmem: "Promiň, Ann." "Neomlouvej se" zašeptala do ticha. Z úst jí uniklo jen tiché zasyknutí. "Mám tě ráda, mami" Po rukou se jí začala valit teplá červená životodárná tekutina. Upadla na zem a poslední láskyplný pohled věnovala matce
"Mami? Víš jak jsem ti říkala o tý písemce?" začala potichounku a šla pořád blíž. Našlapovala jemně jako kočka. Sama neměla náhlá probuzení ráda. "Z angličtiny. Přece ta, jak jsem se na ní tak dlouho učila." Ann se posadila na pelest a čekala na nějakou reakci. Až otevře oči, usměje se a ona bude moci všechno povědět. Odhrnula maminčiny kaštanové kadeře z obličeje. Radostný úsměv vystřídalo zděšení. "Mami!" zašeptala v šoku. Na matčiných lících byly stále ještě patrné mokré cestičky zbarvené černotou řasenky. V jedné ruce svírala papír, který vypadl, když se jí Ann snažila trhanými pohyby přivést k životu.
"Ann? Kdepak jsi s tím pitím?" vkročila rozesmátá Kim do ložnice. Úsměv z tváře však rychle zmizel. Ztuhla. Nohy jí ztěžkly a s tisíci otazníky v očích se zadívala na kamarádku. "Co se děje, Ann? Co se stalo?" Odpovědí jí zůstal jen slzami zalitý zoufalý pohled. Ann se sesula k zemi. Znovu jen vydala tichou otázku, která byla zároveň prosbou. Prosbou o cokoliv, co by vyvrátilo skutečnost, že její milovaná maminka je mrtvá. Po tvářích se jí řinuly slzy a Kim stála jakoby přikovaná mezi dveřmi. Nemohla uvěřit tomu, co před sebou právě vidí. Ann vyskočila a začala s matkou zase cloumat. Křičela nesrozumitelné věty, ale hlavně křičelo její nitro. Pak upadla na zem a rozvzlykala se. Až teď se Kim vzpamatovala. Opatrně přistoupila a vzala dívku kolem ramen. "Annie, co se stalo?" "Ona, ona je mrtvá. Mrtvá. Ona..." Říkala to tak nevěřícným hlasem, jakoby stále nevěřila. Kamarádka se jí snažila zvednout. "Pojď, půjdeme do tvýho pokoje." Sama se klepala, ale Ann potřebovala někoho, kdo by ji dovedl jinam. Víc než podpírala ji nesla. Pak ji Posadila na postel a začala zmateně hledat svůj mobil. Celá se třásla a nebyla schopná přemýšlet, kam ho položila. Ann ležela schoulená s prázdným výrazem v očích a hleděla před sebe. Slzy dál brázdily krásnou tvář a zapíjely se do polštáře. Kim se na ní podívala a rozplakala se taky. Telefon už držela v ruce, ale neměla tušení, komu zavolat. Až teď se Ann po delší době ozvala. Posadila se a mluvila ke kamarádce. Chtěla, aby odešla, aby tu mohla zůstat sama, bez nikoho. Ta ji nechtěla opustit a nechat samotnou. Ann však trvala na svém. Věděla, že se o ní kamarádka bojí, ale musela odejít. Obě dívky se ocitly přede dveřmi. Kim se na svou přítelkyni dívala prosebným pohledem. Po tvářích jí stékaly slzy, ale Ann jen tiše a klidně opakovala čarovné slůvko "prosím". "Nedělej to Ann, prosím, ne…" Dveře se zabouchly a každá z dívek zůstala na jedné straně. Ann pomalým krokem došla do ložnice. Zavřela oči, jako při očekávání nějakého zázraku. Žádný se nestal. Sklonila hlavu a smířená s realitou prošla stejnou cestou jako ještě před chvílí. Maminčina, teď už téměř průhledná pleť kontrastovala s krásnými hnědými vlasy. Další slaná kapka, vyjadřující účast na neštěstí. Přemýšlela nad tím, co všechno chtěla říct a co už nikdy nebude moct udělat, ale hlavně se stále dokola ptala "proč?". Pustila její ruku, kterou držela v dlaních a pohladila studenou tvář.Tak neživou. Na rtech vykouzlila krátký úsměv a zároveň s ním si další kapka našla cestu ven. Vstala a odešla z ložnice, aby se vzápětí zase vrátila.
Potichu vklouzla do svého pokoje a rozhlédla se. Věděla kam má sáhnout pro věc, kterou potřebuje. Pevně ji stiskla v ruce a zamířila ke dveřím. Správně tušila, že kamarádka neodešla. "Promiň Kim, já musím." Ozvalo se jen tiché zavzlykání "Annie, nedělej to, prosím! Vždyť..." "Taky tě mám ráda" přerušila Kiminy prosby a odešla. Znovu vkročila do maminčiny pracovny a ložnice zároveň. Až teď si všimla papíru na zemi. Jediná věta napsaná maminčiným krásným a nezaměnitelným písmem: "Promiň, Ann." "Neomlouvej se" zašeptala do ticha. Z úst jí uniklo jen tiché zasyknutí. "Mám tě ráda, mami" Po rukou se jí začala valit teplá červená životodárná tekutina. Upadla na zem a poslední láskyplný pohled věnovala matce
to nee
(kLarushka, 3. 8. 2008 10:09)