Fantasmagoria

 Pod šerem pokoje osvětlovaného jen malou lampičkou, která stěží stačí na to, abych si viděla na ruce, píšu zamilované cosi. Otupený hrot tvrdé tužky, jehož linky lze na linkované stránce sešitu vidět jen z blízkosti nejvýše dvou centimetrů vtiskává mé myšlenky na papír. Moje zpocená ruka se snaží uchopit psací nástroj tak, aby nebolela. Nemožné.

 Přestože by se dalo na posteli ležet pohodlně, já u sešitu napůl ležím a napůl sedím tak, že mě bolí záda, za krkem, obě ruce a jednu nohu mám silně přeleženou. Jo, holka, to je pech. Když tě napadají laciné veršíky až po desáté hodině večerní, tak si to musíš vytrpět, když se ti nechce vstát z postele.

 Asi nikdy nebudu slavná, ale tyto vzletné řádky po mě zůstanou na věky. Asi nebudou v čítankách, nikdo se je nebude učit, ale aspoň se neznechutí. Stěží si je přečte někdo jiný než já. Jo, jasně, nemusíte mi to říkat. Ale nesnažím se zbytečně, to mi nikdo nevymluví. Jojo, pro jednu básničku máš teď přeleženou nohu…

 Ne, netrpím samomluvou, jen tak si v tichu uvažuji. Přitom se hrot tužky míhá a tiše šelestí o povrch papíru. Ani už nevím, jaký školní sešit to byl. Snad domácí úkoly z češtiny, které jsem vytrhla a zbylo tam ještě dost listů? Těžko říct. Asi jednou skončí v kamnech. Ne, to vlastně ne. V kontejneru na papír! To je teď moderní.

 Au, už si vážně musím sednout jinak, tohle dál nejde. I když tenhle verš musím rychle dopsat, než ho zapomenu. Ale ne! Jak to bylo? Určitě to byl nejlepší řádek z celé básně. Něco grandiózního! A já to zapomenu. Tak znovu, jaké byly moje myšlenky? Projedu si to zpátky, snad na to přijdu. Ne, předtím i potom všechno vím, ale uprostřed zeje černé okno, kterým mi průvan čeří myšlenky. Tohle je prostě smůla.

 Tak dál. Dvě sloky už mám, tak si konečně přesednu. Nebo ještě ne? Nějak mi to začíná plynout, to se mi stává pokaždé. Jojo, sešítku, ty si toho protrpíš, co? Se mnou… Já vím. Ale časem se ti možná odvděčím a až tě zrecyklují, tak budeš u někoho jiného. Ale papírová vlákna se recyklací zmenšují, takže tahle reinkarnace nebude trvat věčně. Na to teď nemysli, buď trochu optimista.

 Už mi z toho vážně hrabe. Povídám si s papírem?? Hej, s tebou to jde vážně z kopce. Od té doby, co jsi ho potkala se chováš jako… no asi jako blázen, lepší slovo mě už dneska nenapadne. Ty básničky mě vždycky dostanou. Třetí – a obzvlášť přeslazená – sloka splynula z mysli přes tužku do sešitu. Stekla jako slza a vpila se do papíru, aby tam navždy zanechala stopu. Jo, to rozhodně, protože tuhle proklatě tvrdou tužku už nikdo nevygumuje. Ale pořád odbíhám, proč my už po třetí sloce myšlenky létají pryč?

 Fajn, asi z toho grandiózní epos nebude, čtvrtá sloka to zakončí. Moc to není, ale nebudu tuhle… tuhle báseň (!!) ještě prodlužovat. Ale ne, zásek. Potřebuji druhý a čtvrtý verš. Kdo mi poradí? Asi nikdo, že? To je typické – urob si sám! Tsss... Já na to přijdu, už to bude, už to bude-

 Auuu! Začala mě ukrutně bolet noha! Ale tak neskutečně! Pomalu se snažím ji natáhnout a sesednout z ní, ale nejde to. Mravenčí mi a bolí to… no hodně to bolí. Počítej do deseti, šup! Jedna, dva… Nějak to nepomáhá. Čímpak to asi bude? Matika mě nikdy nebavila. Byla jsem schopná z ní mít jedničku – kde jsou ty časy – ale nesnášela jsem jí. Tak bylo, je a bude. Ani teď mi nepomohla v kritické chvíli. To se hned poznají přátelé! Teď ses prozradila.

 Ha! Vím dobrý rým, zapasuji ho tam a je to! Dopisuji své monumentální dílo a zaklapávám sešit, který následně házím pod postel. Tam letí i tužka. Asi jí tím moc nepřidám, ale ona to přežije. Bude muset. Zhasínám lampičku, a chvíli se snažím rozkoukat.

 Pak zavírám pálící oči a se vzpomínkou na toho, pro koho jsem to psala, si lehám. Šeredně mě bolí noha a záda. Taky ruka. Ale to mi nevadí. Napsala jsem to, co jsem si myslela. Asi to nikdo číst nebude. Kdo by taky chtěl? Stokrát napsané klišé, akorát je ode mě. Nevadí mi to. Je to zvláštní, ale je to tak. Myslím jen na tebe, pro tebe mě bolí noha. Neobviňuji tě z toho. Můžu si za to sama, je mi to jasné. Pro tebe jsou tyhle veršíky rýmované říkanky zamilovaného blázna. Pro tebe…

 Pokojem se ozval tichý a pravidelný dech a přikrývka nočního klidu dopadla na ztemnělé obrysy nábytku.