Fantasmagoria

 Dveře pokoje se otevřely tak, že to klika málem nevydržela a dovnitř vtrhl otec. „Vyhoďte si konečně taky jednou sami ten koš! Pořád vám ho vyhazuju já, jste fakt nemožný! A nebudu to opakovat dvakrát!“ ozval se silně podrážděný hlas. Do zvuků běžících počítačů se ozývalo rytmické žvýkání levné žvýkačky rozhodně ne podle pravidel etikety.

 Puberťačka sedící u stolu se lehce pootočila až za zavírajícími se dveřmi, zatímco její bratr se už znovu obracel ke svému notebooku, a sundala si sluchátko z ucha. „Co řikal?“

 Sourozenci, kteří se spiknou, jsou nejhorším trestem snaživým rodičům, jejichž předsevzetí o dobré výchově bez zlosti, výbuchů a tělesných trestů pod tímto tlakem padají jako domečky z karet. A právě tito tak navzdory tomu, že se nejednalo o žádný domluvený pakt či smlouvu za balík brambůrek, působili. Flegmatický přístup a ignorantství dokázaly opravdu hodně. Čistá improvizace na scéně někdy bývá lepší než předem naučený a nacvičený scénář a tentokrát tomu tak bylo.

 Již po léta probíhaly v pokoji odděleném od obýváku, symbolického sídla rodičů, chodbou, nejrůznější pletichy, plány, příběhy, tajemství a zážitky. V noci se zde odehrávaly bitvy křupáním kloubů, smrkáním a převalováním a šťastným vítězem byl ten, kterému se v této směsi zvuků podařilo usnout. Na druhou stranu sourozenecké hádky nijak nenarušovaly společný cíl.

 Druhá sestra již odešla a doma v podstatě nebyla, tudíž tento úkol zbyl na poslední dva partyzány žijící na svém draze střeženém území, kam nesměla vstoupit dospělá, rozumná a natož rodičovská noha.

 Rozesmál se. „To bylo fakt dobrý! Asi se málem vzteknul!“ „Ale já jsem ho fakt neslyšela!“ Obrana zde nebyla nutná. Účel byl, ač neúmyslně, splněn. „To je tím, že máš tu hudbu tak nahlas, že ji pomalu slyším i já!“ konstatoval. „Hele nech toho, nebo ti vypnu modem!“ Zavrtěl hlavou. „To asi těžko, pak bys totiž nemohla na internet ani ty!“

 Tentokrát mávla rukou, protože se jí nechtělo pouštět ani do hádek, ani do bitev ani do pranice. Navíc se prý bratříček musel učit, takže každé vyrušení by mohlo znamenat propadnutí u zkoušek. Rozhodně. Někdy bývají výmluvy starších ještě trapnější, než ty na prvním stupni základní školy.

 Sundala si sluchátka, zvedla se a obešla jeho stůl směrem k posteli. Přitom se mu podívala přes rameno. Icq. „Ať žije mikroekonomie, co?“ To rýpnutí si prostě odpustit nemohla. Odplata za sluchátka zkrátka byla na místě. „Nojo, to si myslíš asi ty! Už ses někdy učila takový žvásty?!“ „Jasně, každej den ve škole. CO si myslíš, že do nás bušej?“ Mávnul rukou. Tady bylo všechno marné.

Vzápětí se rozlétly dveře a přiřítila se do nich čtyřletá holčička. Podívala se na sourozence a potom se k nim rozběhla. „Vyprávěj mi pohádku!“ zatahala ho za ruku, kterou si podpíral hlavu, takže musel rychle udržet rovnováhu. Pak ho tahala za rukáv tak dlouho, dokud nesvolil. Otravná neteř. Jeho sestra už mezitím s vypláznutým jazykem a škodolibým výrazem odplachtila kamsi pryč z pokoje a nezapomněla připomenout, aby vysypal ten koš.

 S povzdechem se rozhodl nějak to obejít. „Tak, Jani, řeknu ti teda pohádku.“ „A jakou?“ Malá očka se na něj vypočítavě podívala, když jeho čtyřletá neteř očekávala nějaký mistrný výtvor jeho již dosti zchudlé fantazie. Napadlo ho použít starý trik, který na jeho mladší sestru vždycky platil. Pousmál se.

 „Bude to pohádka o hodném Kájovi a zlé Janě,“ pravil tak trochu s očekáváním výbuchu vzteku a bušení pěstiček. Pravda byla, že to jeho neteř tak trochu zaskočilo, nakrčila čelíčko a zasmušila se, ale pak přikývla. „Tak dobře.“ Tohle byla čára přes rozpočet, protože tahle pohádka v podání pro jeho mladší sestru, tehdy malou, nikdy dál než za název nedošla.

 „Kdysi dávno za devatero řekami bylo nebylo… spíš nebylo… žil hodný Kája a zlá Jana, která na něho byla moc ošklivá.“ Konec. Křikem a bušením končívala pohádka nejdéle tady a žádná pointa, která by byla napínavá a končila pohádkovým happyendem, nikdy nebyla třeba.

 Jako vysvobození se ukázala jeho mladší sestra, která vběhla do pokoje. „Máte jít k obědu. Jinak vám to všechno táta sežere,“ konstatovala s naprostým klidem. S úlevou zaklapl notebook a trošku nervózně vstal. „Tak jdeme se napapat, už je čas!“ Ale malá holčička se nemínila jen tak vzdát. „Ne, já nechci! Až za chviličku! Teď mi strejda povídá pohádku! Ne! Ne! Ne!“ zakřičela a bouchla pěstičkou do postele, na níž seděla.

 „Prosimtě, co jí to vyprávíš?“ Pokrčil rameny. „Na tebe vždycky fungoval ten název.“ „Aha.“ Došla k posteli, popadla neteř za ruku a stáhla ji dolů. „Teď se jde papat, on ti to dopoví potom.“ Pak odtáhla bránící se holčičku pryč.

 „No teda…“ Oddechl si a doufal, že ten drobek na to zapomene a po obědě už žádnou pohádku chtít nebude. Pak otevřel notes znovu a začal zase chatovat.

 „Hele, ale jako už jsme ti to opravdu skoro celý sežrali,“ prohlásila jeho sestra, když po chvilce přišla znovu. „Nojo! Vždyť už letim!“ odpověděl podrážděně. „Seš fakt hroznej.“ Dveře se zase zaklaply. Znovu se ponořil do chatu a ne a ne se odtrhnout.

 „Karle! Kde jsi?“ Řev přes celou chodbu už byl mámy. Tak to bylo zlý. „Jo, jo!“ zavolal v odpověď přes dveře. Tahle komunikace tu byla celkem běžná. Pak se otráveně zvedl a odešel na oběd.

 A v koši, který přetékal odpadky se žádná změna neudála. Jako vždy se domeček z karet zhroutil, aniž mu byla dána příležitost stát. Zkouška dopadla tragicky a hudba ve sluchátkách pořád zněla na plný pecky. Čím to ale bylo? Kde se stala chyba?

 Možná puberta, možná ne. Možná vzdor vůči autoritám, možná lenost. Těžko říct. Každopádně pohádka O hodném Kájovi a zlém tom, kdo chtěl pohádku slyšet, ať už to bylo pětileté děcko nebo pubertální sestra, kterou chtěl vyprovokovat, se nikdy neměla dočkat konce. Ba ani té pointy, která by tento název, pod nímž se vlastně neskrývalo nic, udělala něčím. Ten prázdný titulek, jehož cílem bylo odradit posluchače a vyjádřit nespokojenost, že někdo něco chce, vlastně vyjadřoval postoj sourozenců dostatečně.

 Prostě o mně hodném a zlém tom, kdo po mně cokoli chce. Víc za tím není, ani pointa, ani konec. Jen název. A ten zůstal a přežil. Dokonce několik generací, protože tento postoj byl nesmrtelný.