Fantasmagoria

Na obzoru zazářily poslední paprsky rudého slunce a ještě tak přibarvily smutnou scénu na širém prostranství, kde kdysi stálo město. Z kdysi velkolepých dubů, buků, smrků a jedlí zbyly jen ohořelé kostry a popel. Z krásných domů se staly hromady suti, popela a prachu. Na zemi dosud dohořívaly poslední zbytky požáru, který zachvátil jak město, tak les okolo.

 Mezi spadanými trámy a kamením se proplétala postava. Byla to mladá elfka, jedna z těch, kterým právě shořel domov. Tvář měla popelavě šedou a zlaté oči v ní zářily až přízračným světlem. Pod očima měla tmavé kruhy a tváře byly propadlé. Vlnité tmavé vlasy protkané zlatými prameny byly rozcuchané. V očích i v trhaných pohybech jejího těla byla znát prožitá hrůza. Přesto však v její tváři byla znát bývalá krása, nyní zastřená strachem a hrůzou.

Prošla přes rozlehlý plácek pokrytý popelem a sutí. Tady bývalo náměstí. Když její pohled padl na zřícenou budovu, která kdysi bývala velkolepá a krásná… v očích se jí objevily slzy. V náhlém návalu děsu se rozběhla přes bývalé náměstí a vběhla do ulice, která vedla k jejímu domovu.

Obloha na západě ztmavla a na nebi zazářila první hvězda. Elfka s tvářemi špinavými od slz běžela mezi zřícenými domy až doběhla k domu, kde kdysi bydlela. Vrhla se tváří ke zbytkům kdysi jí tak blízkého stavení. Roztřásla se. Tady zahynuli její rodiče, které už požár nevzbudil. Teď byla na světě sama. Její žal nad ztrátou svých blízkých zcela přehlušil všechny ostatní dojmy. Jen tam ležela a jejím tělem otřásaly trhané vzlyky.

Pláň plná popela a suti byla ale bezcitná. Nedala útěchu mladé elfce ani nikomu jinému. Nikdo z města nepřežil. Jen ona. Stromy a les okolo shořely také. Nezbylo nic, co by jí bylo blízké. Jen spáleniště a vítr, který ten popel unášel kamsi do tmavé dálky. Jen noc přikryla ještě teplé zbytky kdysi velkého a kvetoucího města svým neprůhledným pláštěm tmy.

Když touto pustinou pak projíždělo několik elfů, pozastavili se. Na vyhořelém prostranství rostla tráva, květiny, keře a mladé stromky. Matka příroda pohřbila suť města zeleným krovem.

Elfové sesedli z koní a prošli se po louce. Byla to velká louka, ve zdejším kraji lesů a měst naprosto výjimečná. Až teprve po chvíli spatřili vychrtlou postavu potácející se po zelené trávě. Doběhli k ní a zachytili, když padala. Zlaté oči už ztratily svou zář a teď už se jen bíle a horečnatě leskly. Tmavé vlasy sahající neznámé až k pasu byly tak rozcuchané, že se v nich zlaté prameny ztrácely. Na elfce visel kdysi krásný oděv. V propadlých tvářích a kruhách pod očima už nebylo možno rozeznat bývalou krásu. Elfka pozvedla svou kostnatou ruku a vykřikla. Šílený lesk jejích očí pohasl.

U bezejmenného hrobu se pak zastavil každý, kdo šel okolo. Na jeho rovu rostly květiny jako všude na louce, ale jedna je všechny převyšovala. Krásná zlatá růže vyzařující světlo. Světlo mladého kvetoucího života, který tak náhle zvadl a změnil se v trosku. Zlatá růže zvěstovala osud mladé elfky i celého města. Zvěstovala její krásu, která byla tak náhle zničena. Zvěstovala dlouhou a namáhavou práci, s níž bylo město zbudováno a několik hodin, ve kterých bylo vše zničeno.

Až půjdete okolo vy, zastavte se u bezejmenného hrobu a přivoňte ke zlaté růži. Pak jděte dál se vzpomínkou na krásnou zelenou louku plnou života, ne na trosky velkolepého města a zničený život neznámé elfky.