Fantasmagoria

Za okny se sypal sníh a Jack neměl na práci nic lepšího, než sedět v redakci s nohama na stole, popíjet kávu a zírat z okna. Přemýšlel, čím by nadchnul čtenáře jednoho z tuctových londýnských týdeníků a snažil se propojit příjemné s užitečným tím, že by čirou náhodou padl na něco ze svého oblíbeného oboru. Miloval autonehody.

Ne že by mu činilo zase takové potěšení, když se někdo zabil v autě nebo ho roztřískal na cimprcampr, ale miloval o tom psát. Bavil se při tom, když se policajti hádali, kdo to způsobil a fotky z těchto akcí byly vždycky alespoň chvalitebné. Teď začalo sněžit a po autonehodách jako by se slehla zem.

Už on sám dorazil do redakce s úctyhodným zpožděním, přesto to tu zelo prázdnotou a vůní uvařené kávy, práce robotické služky Liny. Lina už dávno nebyla výstřelkem, dokonce ani hitem, teď zůstala jen funkční a poměrně běžnou záležitostí na doma i do práce. Nevařila špatně, ale Jack teď potřeboval nápad, ne kávu, té už vypil jeden celý hrnek. Ale co, srdeční masáž by zvládla Lina snad taky.

„Lino!“ zavolal na ni. Prostě jen tak z nudy, aby získal dobrý pocit, že má s kým tlachat a tím zabíjet čas. Dveře se otevřely a robotka přihučela do místnosti. „Přejete si, pane?“ Nedosahovala tak vysokého stupně vývoje, aby rozlišovala jednotlivé osoby, lidi dělila na muže a ženy.

„Lino, řekni mi, o čem mám psát, když se nic neděje?“ zeptal se líně a položil hrnek se zbytkem kávy na stůl. „Nevím, pane, můj program na toto nestačí,“ odpověděla moc jednoduše, jemu to však teď stačilo. Povzdechl si, sundal nohy ze stolu a došel k oknu. Zadíval se na ulici, kde se bílá pokrývka měnila v hnědou nechutnou břečku. „Což napsat o tom, že prostě sněží?“ řekl si tak trochu recesisticky. Ticho. Jen z ulice doléhal tlumený zvuk silničního provozu.

„Jasně, prostě sněží a hotovo,“ řekl nakonec. „Stejně mi hoří termíny několika článků, tak tímhle začnu. Můžeš jít,“ prohlásil a energicky sedl za stůl, zapnul počítač a otevřel program se šablonami. „Tak do čeho?“ zamumlal. Šablony Nehoda, Tunelář, Volby, Vražda, Loupež, Požár, Záplava… musí najít něco lepšího. Nějakou univerzální zprávu. Oznámení? To by šlo. Dosaďte fakta. Kouknul na teploměr a napsal do kolonky dost primitivní „Sněží, jeden stupeň pod nulou.“ Pak se usmál. „Hrozba nehod. Večer namrzání nezaopatřených silnic.“ I přes nemrazové povrchy většiny vozovek se našlo ještě pár starých asfaltek, na kterých sníh mrzl, a pěkně klouzaly. Jasně, proč nenapsat o tomhle?

Odsouhlasil tvorbu článku a čekal pár vteřin, co stroj vytvoří. Generovaný titulek Řidiči, pozor! ho sice příliš nenadchl, ale nechal to tak. Zpráva hodná profesionálního meteorologa následně putovala k šéfredaktorovi a potom Jack pracoval po zbytek dopoledne na ostatních restech. Lina hučela kolem něj a on ji několikrát odehnal, než opravdu odešla.

S polednem si poručil oběd a počítač vypnul. Už té práce bylo pro dnešek ažaž. Jak ty šablony nenáviděl… copak mohl za to, že jediné možné téma pro něj byly zrovna autonehody? Kdo to tehdy na škole tušil, když ho chválily za fundované reportáže. Pak přišla doba, kdy se po něm začalo chtít něco jiného a on prostě puknul. Netušil, jak je něco takového možné. Sledoval jednu velkou vločku, jak dopadla na parapet do náruče několika dalších. Vítr ji zavál právě sem, stejně jako jeho. Všechny vločky vítr někam zavál. Uviděl robota u domu naproti, jak zametá sníh. Ty členité malé mrazivé věcičky…

Co se s nimi dělo? Nevěděl přesně. Nikdy se o to nezajímal. Proč by taky měl řadového, ničím nevynikajícího novináře zajímat princip likvidace sněhu? Vločky pravděpodobně tály a nakonec byly v podobě páry vypouštěny do vzduchu, necelou půlminutu po tom, co dopadly na zem… Přišlo mu to líto, ten pocit ho překvapil, zastihl ho nepřipraveného.

„Pane, oběd máte zde.“ Elektronický hlas ho vytrhl z myšlenek. Chvilku si připadal jako blázen, že lituje neživého sněhu dole na ulici, když má sám svých starostí dost. Zavrtěl hlavou, chtěl se těch zbytečných myšlenek zbavit. „Díky, Lino, můžeš jít,“ odpověděl rychle a šel se podívat, co mu přinesla. Už byla skoro pryč.

„Ještě něco,“ pravil a Lina se otočila. „Přejete si?“ tázala se zdvořile. „Dnes nezametej chodník. Můžeš jít.“ Sedl si a pustil se do jídla.