Na dovču s Leničkou jsem se moc těšil. Bylo to poprvé, co spolu budeme trošku víc dní než obvykle a tak i trošku hrozilo, že se třeba podříznem,což se naštěstí nestalo a skončilo to super dovolenou, která hrozně moc rychle utekla, až nás to štvalo. Takže začnem hezky od začátku. Dovču vyhrála Leni na minulém Mordu a tak proběhla rezervačka, Acčko objednal počasí a jelo se. Nejdřív teda na slovač na Carát tuning a z něj jsme v neděli odpoledne razili do Beskyd na horu Soláň. Chajdu  jsme našli celkem v klídku, projeli jsme se krásnou krajinou a hned jak jsme přijeli, už nás vítaly kozy z nedaleké ohrady. Dostali jsme pokoj, vybalili, pokecali s panem domácím a pustili se do večeře. Chata se jmenovala podle hory Soláň a kdyby měl někdo zájem, zde je odkaz na ubytko.  Spát jsme šli vcelku brzy, protože únava z víkendu byla veliká. Sice nám bylo oznámeno, že snídaně je kolem deváté, ale my v pondělí vylezli spíše na oběd ale beztak byla snídaně stále připravena. Hned poté jsme sedli do kábra a jelo se do Rožnova nakoupit Panthenol na spáleninya žabky, bo jsem nemohl pomalu chodit se spálenými nárty a taky jsme chtěli navštívit valašské muzeum, ale pani na kase nám poradila, že na to nemáme dost času, at´ zajdem další den. Jeli jsme tedy zpátky na chalupu a jaká by to byla Mord dovolená, kdybychom se nevydali po stopách Mordů. Acčko věděl kde vybrat místo pro tak super akci a atmosféru a Beskydy jsou opravdu nádherné. Takže po příjezdu jsme vyšli na svou první procházku. Vzali jsme to po silnici a po nějakym kilometru už jsme odbočovali z hlavní a šli cestičkou na místo činu jedna. Hned jak se přede mnou zjevil hotel, hlavou se mi honily myšlenky jak to bylo super, na pískovišti jsem viděl Rudoshe, na hřišti zaparkovaný káry, před hotelem Acčka na sračky s hrnkem kávy, bylo to super. Leni tu správnou atmosféru tak nesála, bo tam nebyla, ale také se jí tam líbilo. Chvilku jsme poseděli a zavzpomínali a jelikož čas letěl, vydali jsme se zpátky na chatu na véču. Zpátky jsme to vzali po turistický stezce  a vylezli jsme nad chatou. Musim říct, že k jídlu bylo doslova to co nám na očích viděli. Samozřejmě nechyběly valašské speciality jako frgály, borůvkové knedle, kyselica i halušky. Po véče jsme šli odpočívat a chrápat, protože druhý den jsme ráno vstávali trošku dřív, at´ dovču neprochrápem. V úterý ráno po snídani jsme tedy opět valili do Rožnova, kde nás čekala prohlídka valašského muzea v přírodě. Je to rozsáhlý skanzen rozdělen do tří zón. První byla hned naproti kasám, šlo o valašské městečko, kde byly ty nejhezčí budovy z celého skanzenu. Prolezli jsme samozřejmě co se dalo, poslali pohlednice s dobovým razítkem, okoukli kolotoče, úly, nakoukli do kuželny i do příbytků bohatých i chudých. Prošli jsme i okolí kostela, kde je pohřben mimo jiné Emil Zátopek, nebo autor Broučků.  Dřívější doby asi nebyly nic moc, protože do tak malých světniček nacpat tolik lidí, kolik udávali na cedulkách, to musel  být mazec. Když  jsme prolezli první část, čekali jsme na průvodce, který nás vedl do části druhé. Ta začala prohlídkou vozovny, kde byly různé dobové vozy a stroje. Nechyběl samozřejmě hasičský vůz, pohřebák, různé dostavníky a sáně a nějaké stroje na zpracování plodin z polí.  Hned za vozovnou už jsme se dostali k prvnímu vodnímu dílu. Ano, druhá část byla věnovaná vodním mlýnům a prostě věcičkám, které poháněla voda. Takže jako první byl vodní hamr. Jednalo se o kovárnu a samozřejmě nechyběl ani kovář, který vyráběl podkovičky a ukazoval, jak stroj funguje. Hned za kovárnou byla lisovna oleje, což byl teda taky celkem tvrdej job. Jak nám průvodkyně ukazovala technologii výroby, tak každá kapka oleje byla drahá. Tam se moc líbilo Leni. Další byl na řadě vodní mlýn s kladivama, které tloukly pleteninu z vlny a tim ji zjemňovaly. Po té nasledoval ještě klasický mlýn na mouku a pila. Na další část prohlídky jsme se vydali opět sami a šlo o valašskou vesnici, která byla na kopci, tak jsme si trošku mákli. Občerstvili jsme se na začátku a postupně nás Leni vedla dle návodu na obrázku. Vesnice je složená z mnoha různých typů domů, stavěla se zrovna škola, narazili jsme na funkční větrný mlýn, na bábu kořenářku a jelikož se snaží, aby vesnice vypadala opravdu jako dřív, jsou ve spodní části na pastvinách i zvířata. Celá prohlídka nám trvala okolo pěti hodin a slušně jsme se proběhli. Když jsme vyjeli zpět na chatu, zastavili jsme se ještě u jezu a lanového centra, kde měla Leni nutkání si polézt, ale nakonec nebyl čas. Po osvěžení jsme opět zavětřili stopu Mordu a zajeli na místo konání Mordu 2, kde už byla i Leni a tak jsme opět zavzpomínali, ale nikde žádný klubák, bazén prázdný, vypadalo to tam trošku opuštěně.Vyfotili jsme vzpomínkové foto, Leni testla houpajdu a mazali jsme na véču. Po večeři nás napadlo jít se podívat na hřeben, který byl hned nad chatou a tak jsme jen zdolali stoupák a hory nám ležely u nohou. Leni měla o dovču taky seznamovačku s foťákem a trošku jsem se jí snažil předat to co umím i já a musim upřímně říci, že jí to jde moc dobře. Čekali jsme na západ slunce a krátili si chvíle focením a blbinkama se sluníčkem. Leni měla trošku smůlu, bo ji došly baterky, ale mě ne, tak se fotilo dál. Když jsme zjistili kdy zapadá slunko vydali jsme se zpátky, samozřejmě jinudy, abychom se trošku prošli. Mě to moc bavilo a doufám že i Leni. Ztahaní jsme lehli a vklidu odpočívali. Musim dodat, že na chatě krom nás nikdo nebyl a tak byl celý týden klídeček a obsluha luxusní a rychlá. Když jsme se probudili ve středu ráno, čekal nás náročný den. V Plánu byla hora Radhošt. Takže autem do Frenštátu a akorát jsme stihli lanovku, která nás vytáhla na Pustevny. Po cestě nahoru mě potešil Thomas Williams svým telefonátem, ale o tom až později v dalším článku. Po několikaminutové cestě nahoru jsme se kochali krásným výhledem já se kochal i Leni a rychle to uteklo. Když jsme dosáhli vrcholu, vydali jsme se směrem k soše Radegasta. Po hřebeni se šlo vcelku na klid, žádný mega stoupáky, ale ani to teda nebyla úplná rovinka. U Radegasta jsme se občerstvili a rozhodli se, že budem pokračovat dále. Nakonec jsme dorazili až ke kapli Cyrila a Metoděje, vylezli na zvonici a okoukli okolí. Měli jsme za sebou zhruba 4km po svých a čekala nás cesta zpátky.  Ta už utíkala vcelku rychle, sluníčko krásně svítilo, ochutnali jsme borůvky a nasávali vůni lesů a kvítí. U Pusteven jsem dal kyselici na posilněnou, Leni kukuřici a šli jsme si zapůjčit kolobrndy na cestu dolů. Vybrali jsme si delší 9km trasu, vyfásli stroje a pomalu vyjeli. Byl nedostatek helem, tak jsme to riskli na vlastní nebezpečí. Cestou dolu jsme dali jednu zastávku na pár foteček a když jsme míjeli skupinku, co se válela v příkopě, museli jsme vyklidit cestu sanitce a lidem od kolobrnd, kteří jeli pomoci letcovi co se vysekal. Ona to neni zas taková sranda, všude srázy, ostrý vracáky a na zemi místy štěrk a díry. My bez helem jsme radši trošku zvolnili a jeli opatrně. Dolů to uteklo na kolobrndách vcelku rychle, tak jsme je vrátili a posilnili se před odjezdem ještě na zahrádce u kiosku. Ještě bylo i trošku času, tak jsme zajeli kouknout do Frenštátu na památné stromy, teda našli jsme jen jeden topol, ale spíše se nám líbily vodopádky na místní říčce. Bylo jich hrozně moc za sebou a tak Leni fotila a já se kochal výhledem na její zadeček. Poté jsme vyrazili na večeři a další foceníčko, tentokrát s kábrem. Čas západu jsme věděli, tak jsme vyfotili pár foteček u nedalekého ateliéru a jeli jsme na hřeben. Leni se vztekala, že ji focení moc nejde, ale já myslím že nakonec se zadařilo. Problém nastal, když jsme chtěli vyfotit siluetu v západu slunce. Sice jsem našel místo, ale muselo se zajet na louku. Byla čerstvě posekaná a tak to šlo docela lehce. Když jsme byli zabraní do focení, najednou se zjevila bába s dědkem a začali nám nadávat, co tam jako děláme a že tam bude jezdit teď každej a že jsme líný vylézt na kopec pěšky a musíme až nahoru brát auto. Nechápali nejspíš, že zrovna auto fotíme a tak ani omluvy a klidné jednání nám nepomohlo. No co, fotky už byly, tak jsme radši zmizeli a šli jsme spinkat. Na čtvrtek byl v plánu výlet na Třeštík, což byla jedna chata z výběru, kde jsme měli s Leni bydlet. Nebyla na špatnym místě, ale Soláň byla hezčí i na lepší poloze. Zaparkovali jsme tedy, koukli na chatu a šli po turistické stezce na rozhlednu Čarták. Jde o vysílač pobitej dřevěnym obložením aby lépe zapadl do okolního lesa. Po obdivování výhledu jsme pokračovali směrem na Bumbálku a furt jsme se motali na rozhraní českých a slovenských hranic. Cesta zpátky byla vcelku úmorná, moc se nám nechtělo, ale auto samo nedojelo, tak jsme šlapali. Po procházce jsme měli v plánu využít zajímavé tipy od Acčka. Sice jsme měli maličko problém s nalezením některých lokalit, ale většinu jsme nakonec našli a diky moc se nám líbilo. Takže jako první byla cesta na Kasárna, kde měl být údajně nějaký pomník. Cestou jsme potkali motorkářskou kolonku a když jsme se najednou objevili na Slovensku, bylo nám to divný a radši jsme jeli zpátky do Velkých Karlovic. Po cestě jsme zastavili u třešní a našli spousty lesních jahod.  U muzea v Karlovicích jsem dal zmrzku a pokračovali jsme dál. Zastavili jsme se u nádrže Karolínka, omočili jsme si nožky a já šel hledat nápis „Monika“, který AC vyškrábal na hrázi. Prošel jsem ji úplně celou a nikde nic, jen na začátku „Monča“, načež Ac odvětil, že to je to samý. Nádrž byla čistá a bylo krásné počasí, tak jsme chvilku poseděli a pokračovali dál za největším tahákem z Acčkových tipů. Jednalo se o blázna, který měl na zahradě umělecké dílo v podobě různých plastů a jiného bordelu. Jednalo se o celebritu, byl už i v telce v pořadu Na vlastní oči. Museli jsme se proplížit zadem od řeky a stálo to za to, zajímavý způsob, jak nakládat s odpadem. Cestou zpátky jsme zastavili u valašského balatonu a konečně jsme se trošku vykoupali a zaplavali si. Sledovali jsme taky akrobatické skokany na lyžích, kterým nevadilo že není sníh a skákali z můstku do vody. A to už byl zas den pomalu u konce a my valili zpátky na chatu na véču. Počasí se začlo k večeru trošku kazit a když jsme se v pátek probudili, lilo jak z konve. Vydali jsme se tedy na poslední výlet, který byl v plánu a to do muzea v Kopřivnici a na rozhlednu DNA. Muzeum bylo fajn, tatrovky od prvních typů až po současnost. Auta to byla krásná a i celkově muzeum je skvěle udělané. Sice se tam nedalo moc dýchat, ale pro nás jako motoristické nadšence to byla radost pohledět. Počasí se nakonec trošku umoudřilo a tak jsme nakonec vyšli i na nedalekou rozhlednu na Bílé Hoře připomínající šroubovici DNA. Jednalo se také o vysílač stejný jako Čarták, akorát s jiným stylem schodiště. Bylo celkem dusno, i když pršelo, tak nám dal výstup trošku zabrat, ale i když bylo zataženo, výhled byl fajn a pod náma se to jen hemžilo barvičkama. Cestou k autu jsme ještě koukli na starý vápencový lom a vyrazili jsme ještě do Rožnova reklamovat žabky, které se po 3 dnech začaly rozpadat. Pak hned zpátky na chatu, kde jsme očekávali příjezd kamarádů. Trošku jsme to pojali jako Mord 3, který se letos nekonal a moc díky všem, kteří přijeli. Takže samozřejmě dovalil Acčko s Mončou a Jájou, M3maniak s Bombarderem, Rudosh a Bazzi. Účast sliboval i Pavouk, ale nějak nedorazil. Najedli jsme se a jeli jsme vyfotit nějaký fotečky na osvědčený flek. René mě vzal CSLem a i ten kousek byl fakt zážitek, to auto je trhač a musí se držet pevně v rukou. Foukal sice vítr ale ani to nás neodradilo fotit. Naštěstí jsem měl sebou Absinth, tak jsme pro zahřátí trošku popíjeli. Číhal jsem kdy vyběhne babka a dostanem pojeb, ale naštěstí jsme nic nezvalchovali a nikdo se neobjevil. Po focení jsme vyjeli na chatu konečně kalit. Nazpět řídil CSL Rudosh a myslim že mu kárka dala slušnou autoškolu, je to prostě dravec. Celý týden jsme nic nepili, tak jsme si to vybrali s touto společností. Absinth jsme do sebe nakopali s Rudoshem a při poslední sklence jsem už padal hlavou na stůl. Myslím že večer se povedl a vcelku byla zábava. Sice Acčko vyhrožoval, že ráno vstanem a táhnem na tůru v 7 ráno, ale bylo jasný, že to jsou jen řeči do větru. Po probuzení kolem deváté v sobotu, když jsem sešel na snídani, tak Acčko seděl u stolu a jen mžoural očkama a byl rád, že jsem ho v sedm ráno opravdu nevytáhnul. Takže v plánu byla tůra, kterou nám Acčko sliboval, že teda rozhodně nedáme. Při jeho spotřebě cigaret mi bylo jasný, že to bude v klidu a jelikož jsme s Leni měli slušnou přípravu přes týden, nebáli jsme se. Byl to okruh k jezeru co se jmenovalo Jezero po hřebeni a pak dolů do Karlovic a zpátky. Když se Monika ptala, jestli jdeme do Karlovic, tak Acčko povidal že to rozhodně ne, že to je daleko a nejsme blázni, což se ukázalo později jako mylná informace. Takže výšlap do kopce na hřeben už Acčkovi dal slušnej záběr a sice s Rudoshem šlapali před náma ale my šli v klídku a kochali se krajinou, nebylo kam spěchat. Počasí se zdálo že bude hezké, ale když jsme klesali k jezeru, zatáhlo se a začalo pršet. Snažili jsme se kapkám bránit lopuchama ale nakonec jsme zapadli do hospůdky na začátku Karlovic. Ano Karlovic. Kouknu z okna a vidim ceduli Velké Karlovice a Acčko jen, že to je blbost, to je jen cedule, to je dlouhá vesnice a sem zasahuje jen odlehlej cíp. No tak co, dali jsme kyselicu a na doporučení valašský penicilín, ten 3x a Ačko ještě + 2 lahve sebou a šlo se zpátky na chatu. Samozřejmě jsme byli na úpatí Soláně a museli jsme hezky šlapat až nahoru. Cestou jsme potkali Bazziho, který byl s holkama v ateliéru a zrovna jel domu. Rozloučili jsme se a pokračovali ve stoupání. Nakonec jsme cestu zmákli a šli jsme balit. Nestihli jsme se ani rozloučit s majitelem a poděkovat, protože tam nebyl, tak doufám, že si to přečte tady a moc děkujeme za super dovolenou, super pohoštění a příjemný personál. Ted si ještě vzpomínám, že náš malý Mord 3 byl i s obsluhou z Mordu 2. Jednalo se o Štěpánku, jistě si ji účastníci Mordu pamatují, byla to ta u baru s těma velkýma ……..výstřihem . Takže to byl konec našeho pobytu v Beskydech, uteklo to hrozně rychle a moc se nám tam líbilo.  Po sbalení věcí a probuzení Acčka, kterého tůra zmohla a musel si odpočinout, jsme vyrazili do Olomouce k Acčkům. Cesta byla dlouhá, ale vedla po okreskách pěknou  krajinou a tak utíkala. Vysadili jsme Monču, bo byla unavená a jeli jsme k Ac na barák. Tam jsme se ubytovali a vyrazili ještě na Svatý kopeček, kde jsme na schodech vybalili pivka a kochali se nočním pohledem na Olomouc a okolí. Poté jsme hodili GeorgoseAc dom a šli spát taky. Ráno byl budíček v půl desátý a jelo se opět na Svatý kopeček, ale tentokrát do ZOO, protože Acčko v pátek při chlastačce nalákal na zlodějský makaky a velikánský netopýry Jeli jsme kábrem, já s Acčkem vzadu a pipinky si nás vezly. ZOO v Olmíku je vcelku dost veliký. Začali jsme u dravých ptáků a tam chudák Lenička byla smutná a chtěla je pustit, protože byli uvázaní za nohy a někteří chtěli zmizet, tak to nebyl moc pěkný pohled, jak se trápí. Prošli jsme snad vše od koz, žiraf a opic až po dravce jako tygři, jaguáří, gepardi až jsme konečně došli na největší výzvu. Výběh s makaky. Všechno jsem poschovával a čekal co se bude dít. Měli jsme smůlu, že stezka byla zavalena polomy a tak se mohlo jen na lávku, kam nijak nelezli a měli nás na háku. Ale beztak to bylo fajn, být bez plotu mezi opicema, které vás můžou kdykoliv napadnout a obrat o to co se jim zrovna líbí. Maj tam i pěknou výstavku co se jim už podařilo ulovit. No tak po malém zklamání jsem očekával co teda netopýři. Hned před pavilonem se houpal jeden velkej asi jako já, ale vevnitř už to tak vostrý nebylo. Netopýři standartní velikosti, občas nějakej prolétl, jako čekal jsem kdy mě nějakej sejme, ale nic. Ve středu pavilonu nás zaujalo terárium s Fenkem bo co to bylo, ale vypadalo to jak malej pejsek s velkýma ušima, byli roztomilý. No a to už se naše výprava chýlila ke konci. Zajeli jsme ještě do Olmíku na oběd, kam dorazila ještě i Jája a Acčko mi ještě ukázal velkou želvu a pěknou fontánku. Po jídle jsme se rozloučili a vydali se směrem na Prahu. Pražilo slunce, tak cesta proběhla se staženou střechou ale vůbec se nám nechtělo ani pomyslet, že dny volna jsou pryč.Když jsme dojížděli k Praze, začalo se zatahovat a nakonec jsme museli střechu natáhnout a dojet s ní. Tím nám skončila dovolená a uteklo to hrozně moc rychle. Už jsme jen vzpomínali na super týden a ani se nám nechtělo věřit, že další den už je pracovní, až teda na mě, já v pondělí měl ještě zábavu, která přijde s dalším článečkem. Takže to je konec našeho putování po Beskydech a já moc děkuji miláčkovi Leni, že mě vzala sebou a snad se to líbilo i jí. Taky děkuji všem co dojeli a Acčkům za pěkný víkend i to že jsme vůbec jeli, to je taky práce Acčka a dále díky M. Janostyakovi za ubytko a vše a taky velké díky pátečnímu osazenstvu za super kalbičku. Vřele doporučuji se do Beskyd vydat, je tam opravdu krásně.

Po stopách Mordsession - Beskydy 2008