Ztracený ráj - strana 68
Šel jsem si svou pomalou, kolébavou chůzí a celý svět mi mohl vlézt na záda. Jednou dokonce, mi cestou na střelnici, zastavil kluk na motorce, jestli nechci svést. To by byla prča, kdybych přifrčel na motorce, s kulometem přes rameno, až na místo, až před svou jednotku? Však odolal jsem tomu pokušení. Nechtěl jsem rozfoukávat ten ohýnek, o němž jsem věděl, že stejně jednou vzplane. Ale nač s tím spěchat. Všechno má svůj čas. (Možná v tom svou roli hrála má ješitnost, jež mi nedovolila, se s nížit k tomu, že bych se musel nechávat vozit.) Poděkoval jsem mu za ochotu a vykračoval jsem si opět sám vstříc prostoru střelnice.
Po návratu z cvičení a letních prověrek se sice „život“ dostal do stejných kolejích, ale ne úplně. Nenapravitelní se k nám už nevrátili. (Buď hromadně prchli za hranice, nebo je někam uklidili, napořád, nebo je raději převeleli jinam, když jsem byl u jednotky já, a to už bylo dost. Kdo ví?!) V každém případě byli pryč. Zmizeli a s nimi i strach. (Nejen náš, ale především těch, co nám veleli.) Ti se jich báli jak čert kříže. Tedy většina, jinak by s nimi nikdo nezvítězil. A protože nebezpečí bylo to tam, začali ustrašení furťáci vystrkovat růžky, mstili se za své předchozí ponížení. Blížil se podzim a přede mnou bylo pouhých sedm měsíců. Ale podle toho, jaké změny s odchodem nenapravitelných nastaly, to znamenalo sedm měsíců toho nejhoršího, co jsem zatím nezažil.
Na ostatních útvarech, tedy na většině, důstojníci věděli, že za vzorné výsledky, mohou vděčit jen mazákům, (tedy vojákům druhého ročníku, jak se někde říkalo), neboť mladí se víc báli „starejch“, než lampasáků. A ti si dovedli spočítat, že pokud dají určitou moc mazákům a přitom zavřou oči, výsledky budou. Pokud to ovšem někomu nevleze do hlavy a nepřeroste v nemalé problémy. A pokud byli mazáci chytří, měli vojnu jako pionýrský tábor.
To se ovšem netýkalo mě. Snad na jiných, na ostatních útvarech. Já byl vždycky tam, kde všelikeré výhody vojáků základní služby byly zrušeny. Kýmkoli. Marně jsem se domáhal nepsanými argumenty svých práv mazáka a byl ubíjen vojenskými řády a vojenskou nelogikou (nebo nevojenskou logikou?). To už bylo vážně dost. Začaly vycházet úplně nové rozkazy. Za neustrojenost bylo považováno prakticky cokoli, od tkaniček, (špatně zavázaných či nestejnost volných konců) až po knoflíky, (třeba málo zelených či nepřišitých, s naprosto geometrickou přesností a s dírkami v zákrytu). Jakýkoli takový přestupek byl „odměňován“ basou. Délka vlasů se měřila pravítkem, padal trest za trestem. Jedním slovem pakárna všech pakáren. Přemýšlel jsem o změně. Už by byl doopravdy čas tomu udělat přítrž. Ovšem, kdo ví, kde bych se nakonec ocitl. Začínal jsem mít dojem, že tohle je moje poslední štace. Dál už snad byl jen Sabinov, tedy místní, proslulá věznice.
Tak jak to vždy půl roku před odchodem do civilu bývá, objevil se u nás na útvaru náborář z OKD, verbovat na šachtu. Blázen. Naivní, ale jeden nikdy neví, co kdyby. Tady to, jak to tak vypadalo, nebude žádný med, ale rubat uhlí by šel snad jen blázen. Ale najdou se i tací. Měl jsem toho plné zuby, ale takový idiot jsem zase nebyl. Tak hluboko jsem ještě neklesl, a nechtěl klesnout. Odešel z nepořízenou. Což nebylo divu. Netrvalo to dlouho, a po kádrováku z OKD se u nás zase objevil náborář z Uranového průmyslu. Další takový. Jeden by z nás chtěl udělat umouněné permoníky a druhý, abychom svítili.
Ale ten druhý náborář měl ještě jedno eso v rukávě. Nezatupoval jen doly, jako takové, ale též „Základnu rozvoje UP“ to znamená stavební závod pod patronací UP Příbram. Aj, aj, aj. Návnada začala zabírat. Váha mých pochybností se zastavila na neutrálním bodě. Přemýšlel jsem zda se nejedná o habaďuru. Teď jsem potřeboval poradit. Kde bylo to mé já, co vždy radilo? Jak to tak vypadá, chodí vždy z křížkem po funuse, až je po všem. Samozřejmě, po bitvě je každý generál.
Bylo to lákavé a ještě lákavější. Všichni odešli, jen několik nás tam zůstalo. Nebyl jsem rozhodnut, jen jsem se chtěl dozvědět víc. Bylo by působivé vypadnout z téhle pakárny. Kdo ví, zda se to nebude zhoršovat. Stavební závod měl své výhody i nevýhody. Ukončil bych vojenskou základní službu o pět měsíců dřív s tím, že bych se upsal na osmnáct měsíců k ZRUPu. Mohl bych odejít do civilu dřív, ale nebyl bych doma. Ale rok a půl, to zase není tak moc. Navíc víkendy by byly volné. To bylo dilema. Podepsat a upsat se, nebo zůstat a zblbnout či dokonce skončit v Sabinově? Mělo to však ještě háček. Byl jsem povinován Lesnímu závodu, pro který jsem se vyučil a který za mě zaplatil veškeré výlohy s tím spojené, že si to u něho po vojně odpracuji. Bylo to suma sumárum nějakých sedmdesát tisíc. Nadhodil jsem to náborářovi. Jakože bych šel, ale kdo to zaplatí? Teď spadla brada mě. Myslel jsem si, že se bude nějak vykrucovat, vymlouvat a tak podobně. Bez okolků mě postavil před hotovou věc.
ZRUP to za mě bez mrknutí oka zaplatí. Stačí to jen podepsat. To bylo něco. Váhy nerozhodnosti se přehouply. Už mi nic nestálo v cestě. Podepsal jsem. Neměl jsem moc času na rozmyšlenou. Nepřemýšlel jsem, co tomu řekne Helena, že jsem se upsal na rok a půl na uran. Měl jsem před očima odchod do civilu, a ostatní jsem nevnímal. Zatím. Bylo to buď a nebo. Podepsal jsem a bylo těžko bycha honit. Nemělo cenu si s tím lámat hlavu. Práce jsem se nebál, tak co. A co bude potom, se uvidí.
Upsal jsem se, a už za měsíc měl skončit. Zbývalo mi si ještě vybrat druhou dovolenku. Během několika dní jsem měl odjet. Byl to svým způsobem současně i trest. Těsně před náborem jsem se totiž dostal do křížku s velením, že prý mám moc dlouhé vlasy. Což nebylo nic ojedinělého. Kdo chce psa bít, hůl si najde. Nebyl jsem jediný, ale jako jediný jsem si na protest proti tomu nechal hlavu oholit. Oholit žiletkou, ne jen ostříhat. Proto mě s radostí posílali na dovolenku, aby mě srazili hřebínek, aby mě potrestali za mou zpupnost. Jenže s příchodem náboru mě už nic nemohlo rozházet. Vlasy časem dorostou, a důležitější pro mě bylo, že budu v civilu. Co je mi po tom, jak vypadám.
Přijel jsem domů šťastný jako blecha a všem zvěstovat tu novinu. Nemělo cenu o tom psát v dopise, když jsem měl stejně odjet na dovolenku. Přijel jsem šťastný a odejel nešťastný. Výraz Heleniny tváře i mých rodičů nasvědčoval tomu, že se mnou zcela nesouhlasí. Dnes chápu, jak asi Heleně bylo. No dobrá. Nemohu vědět, jak jí bylo, jen se domnívám jak jí mohlo být. Ale ona zase nevěděla, jaké to bylo tam, a s jakým nadšením jsem přijel, a jak moc mě ranilo, že všichni a hlavně ona, jsou jiného názoru. To má také svou váhu. Vím, že to vypadá, že jsem opravdu zbabělec, ale ono se to tam opravdu nedalo už vydržet, a ten nábor byl tak lákavý.
Využil jsem pobytu doma a zašel si na Lesní závod domluvit svou výpověď. Tam mi však vzali mé poslední iluze. Když jsem šťastný, proč je najednou celý svět proti mně? Všichni mi najednou chtějí mé štěstí pokazit, zničit, pošlapat. Lesní závod však proti mému odchodu nemohl udělat nic, kromě toho, že se mě snažil zastrašit, zviklat. Byla to jen taková rána naslepo. Uvědomil jsem si, že by měl přijít ze ZRUPu dopis, ve kterém se zavazují zaplatit potřebnou částku za mé vyučení. Chvíli mě nechali koupat ve vlastní šťávě, aby mě co nejvíce ponížili a pomstili se mi, nebo to možná ještě zkoušeli, možná si mysleli, že si to na poslední chvíli rozmyslím a neodejdu. Stál jsem si za svým. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, co by bylo, kdyby to nevyšlo a já se musel zůstat v zelené pakárně. Brrr, strašná představa. Ještě dnes se mi při té představě ježí všechny chlupy na těle.