Cesta - strana 35
Rozloučil se vydal se hledat štěstí i práci na vlastní pěst. Uvědomoval si, že kdyby ho Bohouš jen trochu přemlouval, jel by s nimi, zůstal by s partou, a ne zde tak sám. Jel by s nimi hned. Stýskalo se mu. Zvykl si na ně a snad i oni na něj a teď je zradil a opustil. Měl na sebe vztek. Na sebe a na své rozhodnutí, které mu našeptávalo, aby zůstal zde, co nejblíže přístavu. Jako kdyby mu ten přístav měl někam utéci. Zlobil se na sebe a měl mrzení. Zlobil se i na svou ješitnost, která mu nedovolovala vzít své slovo zpět, změnit své rozhodnutí, když se mu po partě tolik stýskalo.
Šel a v myšlenkách se huboval za své jednání, až došel do toho přístavu, který byl příčinou toho, že byl zde a ne s partou na cestě do vnitrozemí. Měl na sebe takový vztek, a tak, aby se své ješitnosti pomstil, rozhodl se, že si najde práci právě v přístavu, aby ješitnosti učinil za dost. Aby se ješitnost nažrala a on zůstal celý.
Přijali ho, aniž by se ho na cokoli vyptávali. A Hansovi bylo divné, že se nezajímají o to, co umí. On požádal o práci, oni ho vzali. Tečka.
Druhý den nastoupil do své nové práce a hned mu bylo jasné, proč se ho na nic nevyptávali. Mezi přístavními dělníky se to hemžilo snad všemi národnostmi. Byla to ta nejhorší směska, jakou na své cestě poznal. Mimo těch, kterým vláda neschválila azyl. Ale ti byli od světa odděleni, odříznuti v azylových táborech. Tihle možná vyhovovali požadavkům vlády, ale jinak to byli výtržníci všech tříd.
Hans nevěděl do čeho se bezhlavě a jen proto, aby ukojil svou ješitnost, žene. Pak už bylo pozdě. Byl zde a nemohl couvnout. To přece nejde. Co by tomu řekla ta chlapská „přítelkyně“?
Ale měl štěstí. Dostal se k jeřábu jako vazač. Pracoval sám, jen se starším jeřábníkem, který až na to, že občas ztrácel trpělivost, byl docela příjemný. A že sem tam Hanse častoval nadávkami, a že to byly nadávky, se Hans jen domníval, jelikož tak dobře místní řeč ještě neovládal, však pramálo si z těch nadávek dělal. Asi to patřilo k téhle práci. Když viděl, co se dělo kolem, nepřikládal tomu větší váhu.
Nejhorší byli ti snědí, černovlasý muži, kterým nikdo nerozuměl a kteří se nehlásili k žádné rasové třídě. Zkrátka byli doma všude a nikde. Ti vyvolávali hádky, které pravidelně končívali rvačkou. Většinou kvůli hloupostem. No, na druhou stranu, která hádka vlastně nezačíná kvůli hloupostem, kvůli malichernostem?
Jakmile se do sebe pustili, a to bylo tak dvakrát za den, nebylo radno se mezi ně míchat. Jen jednou Hans viděl, jak se mezi ně kdosi připletl, aby je od sebe roztrhl. Okamžitě bylo Hansovi jasné, že tenhle člověk si to bude pamatovat do konce svého života. Jestli přežije posledních pár minut. Rváči se přestali rvát mezi sebou a společně se pustili do toho, který strkal nos, po čem mu nic nebylo. A že to neskončilo jen dva proti jednomu, ale deset proti jednomu, bylo jasné.
Hans si se steskem vzpomněl na Bohouš, který nejednou urovnával vzniklý spor mezi členy party. Když si nedali říct, nafackoval jim oběma a byl klid. Bohouš neměl tyhle spory rád, ale do tohohle sporu, při kterém Hansovi běhal mráz po zádech, by se zřejmě nikdy nevmísil. Nebyl blázen. Tyhle snědé týpky znal celý svět.
Hans si hleděl své práce a snažil se jejich sporů všímat co nejmíň, ne-li vůbec. Lehce by se mohlo stát, že by se stal terčem pro jejich zuřivý povah. Stačilo se ve špatnou dobu dívat špatným směrem a malér byl na světě.
Stejně svárliví byli i Italové, ale jejich hádky nekončily rvačkami. Ti zůstali jen u slov. Byla to taková uzavřená parta, která si ostatních moc nevšímala. Však nejhorší bylo, když se ti snědí provokatéři, začali navážet do Italů.
Hans se s tím setkal jen jednou, ale stačilo mu to. Výbuchy hněvu, nadávky, řev. Nakonec se do sebe pustili plni vzrůstajícího vzteku. Vzduch se chvěl jejich řevem a ve slunci se zaleskly nože. Tohle nemohlo dobře dopadnout. Po téhle válce gangů Hansovi došlo, že je z ješitnosti vyléčen. Prozatím. Po téhle zkušenosti, se rozhodl, že zde nezůstane a vydá se za Bohoušem.
Díval se na tu rvačku, na ten boj na život a na smrt, a krev mu tuhla v žilách. Byl svědkem opravdového boje muže proti muži. Děs mu svazoval celé tělo, nedokázal se hnout. Přemýšlel jak tohle může skončit a vzpomněl si na tu psycholožku, která si myslela, že vnáší do azylového tábora klid. Co myslela? Ona tomu i věřila.
Mluvila vždy tak nadneseně nadšeně, jako nějaký afektovaný fanatik. Vtírala se všem do jejich zašmodrchaných životů a ještě víc je zašmodrchávala, aniž by si něčeho všimla, aniž by jí docházelo, že nemá ponětí o nitru všech těch, kteří tam byli uvězněni a mnohdy beznadějně.
Používala jedno jediné měřítko na všechny stejné. Jediné universální měřítko na sto různých lidí, sto různých srdcí, sto různých myslí, na sto různých povah a sto nejrůznějších niter. Byla tak nadšená svým posláním, že kdyby to byl muž, nebyl by už pravděpodobně mezi živými. Ale protože se jednalo o ženu, tak většina si myslela své, odkývala jí co chtěla slyšet a za rohem se nakonec mezi sebou poprali.
Možná to bylo také tím, jak vypadala. Byla mladá, i když o takových šest let starší než Hans, ale Hans byl, jak se zdálo, v táboře nejmladší, a byla svým způsobem i hezká. Jen kdyby se snažila vycházet z reality prostého života a ne z toho, co jí lili do hlavy na nejrůznějších sezeních.