Rok žita - strana 45
Když v tom jarním bujení nastane den, kdy má práce svátek, je třeba dostat brambory do půdy. Bylo tomu tak již od pradávna a pantáta dával v tomto směru za pravdu předkům. Vždyť je to léty vyzkoušené a tento den se stal jakýmsi mezníkem pro sadbu brambor, který je zbytečné předbíhávat, ale na druhou stranu se ho nevyplácí promeškat.
Pantáta chodil s opratěmi v ruce po poli určenému k sadbě brambor, Hnědku s Šohajem zapřažené do pluhu, a vykrojoval do půdy brázdu rovnou, jak se sluší a patří na hospodáře pantátova formátu.
Ostatní, rozhozeni po celé délce pole, sázeli pak do brázdy bramborovou sadbu na stopu od sebe, přesně tak jak to přikazoval jakýsi nepsaný polní zákon. A žádné zdržování. Jen co byla sadba v brázdě, už tu byl pantáta s pluhem, aby vykrojil další brázdu, čímž tu předchozí, ve které se choulily brambory, zahrnul.
Jedna brázda se řadila vedle druhé a vytvářely tak spolu na úzkém, ale dlouhém políčku, v nedohlednu ztrácející se pravidelné hřebeny hliněného pohoří.
Poslední brázda byla vykrojena, poslední brázda se sadbou zahrnuta, znamenalo to, že jsou brambory v zemi a několikatera bolavá záda se po dlouhém odpoledni, mohla narovnat.
* * *
A jen co bylo jaro v nejlepším, ten čas prostě přišel a žito vykvetlo. Pak už jen záleželo na proudění vzduchu, kterému si lidé uvykli říkat vítr, aby zvedl oblaka pylu a roznesl jej do nejzašších koutů žitného pole, kde by mohlo každé zrníčko pylu najít svou bliznu, a mohlo tak dojít ke končenému oplodnění samičích květů, a tím také ke zrodu zrna. Dozrávání pak bylo v rukou slunečních paprsků, kterých, ač jich bylo třeba nejvíc, bylo v tomhle období pomálu.
„Ty Honzo, jak to uděláme s kosením trávy?“ narušil pantáta ticho kolem stolu při večeři.
„Sušení a obracení, už nějak zvládnem, ale s kosením, to už bude horší. Já to asi sám nevytrhnu. Tráva je po kolena a začíná kvíst. Je nejvyšší čas.“
„Ale táto, vždyť jsme se přece ráno domlouvali…“ vložila se do hovoru Božka.
„No jo. Ale to jsme se domlouvali na sečení luk. Teď mám na mysli kosení trávy na hrázi.“
„Myslíš, že se nedovedu ohánět kosou?“ bránila se Božka.
„Tak. Už tě vidím, jak vstáváš brzo ráno, oháníš se s kosou po hrázi a pak ještě cely dopoledne prochodíš s Hnědkou po lukách. I tak toho budeš mít plny zuby.“
„Táta má pravdu.“ vložil se do toho Honza.
„Ale, proč bych nemohl já ráno vstat před čtvrtou a než odjedu do práce začít kosit?. Za hodinku něco poseču. A při nejhorším se dá kosit ještě večir. Teď už je dlouho světlo. A i kdybych kosil jen ráno, tak počítám, že do tejdna by to mohlo být pokoseny.“
„Počkej, počkej. Nesmíš zapomínat, že potom ještě budeš mít před sebou celou dopolední šichtu.“ snažil se pantáta zchladit Honzovo přílišné nadšení.
„Těch pár dní mě nezabije.“ nedal se Honza.
„No, no. Jen nech bejt. Ono se to od stolu pěkně mluví, ale něco jinyho bude za dva, tři dny. Pak si to řekneme.
No jak myslíš. V tom případě, by se to dalo nějak stihnout. Zbytek pak teda bude záležet už jen na počasí. A s tím my už nic nenaděláme.“
Dalším dnem se rozjely přípravy na sena. Pantáta mazal kolomazem sekací část žací lišty a olejem ostatní pohyblivé součástky žacího stroje, Honza seděl u špalku a naklepával ostří kosy. A večer si nařídil na třičtvrtě na čtyři budík, aby mu ráno svým drnčením dal najevo, co ho ještě čeká, než půjde do práce.
Ve čtyři ráno vylezl na dvůr do chladného rozbřesku. Rita s Bárou nebyly zvyklé, aby někdo tak časně ráno chodil po dvoře. Tak se v tu ránu obě vyřítily za rohem chalupy. Asi obě podřimovaly na slámě.
„Ještě začněte štěkat a probuďte celej barák.“ se zívnutím řekl ospalý Honza a drbal oba psí hlídače za ušima.
„Tak dost. Teď nemám moc času. Spěchám. Zůstaňte.“ rozkázal Honza, sňal z trámu pro střechou kovárny naklepanou kosu, za opasek zavěsil pouzdro z trochou vody a s brouskem, a vyrazil přes lávku a po hrázi, až ke kamennému mostku, kde začal kosit trávu na straně ke Ztracence. Ta byla nejhorší a proto ji chtěl mít co nejdřív za sebou.
Kosa svištěla a její ostří podřezávalo stébla trávy, která se poslušně skládala do pravidelných pokosů. U Honzy by to ani jinak nešlo.
Ještě ani nebyl v půlce mezi mostkem a státní silnicí a už toho musel nechat. Hodinka uběhla ani nevěděl jak.
Otřel kosu hrstí trávy, jak to vždy dělával pokaždé, když chtěl ostří krapek přibrousit brouskem. Hodil si ji přes rameno a už, už chtěl vyrazit k domovu, když se jeho pohled střetl s pohledem Vojtovým, který hned po ránu spustil na Honzovu hlavu proudy slov.
„Zaséjc ste něco zpaktovale beze mě. Kolekrát vám to mám přepominat, že so tade take já.“