Cesta - strana 54
Hans přemýšlel, jestli to má brát jako urážku nebo zda se jednalo o vyslovení důvěry. Na konec zaplašil obě vtíravé myšlenky a byl rád, že mezi manželem majitelky firmy, a nově i jeho společnice, nebude stát nic, co by je proti sobě postavilo.
Teď, kdykoli se bude projednávat cokoli kolem Cotton Industry, bude moci Hans rozhodovat tak, jak se na správného společníka slušelo. Už se nebude stranit učinit jakékoli rozhodnutí. Už mu v tom nebude nic bránit.
Tak jak se společnost rozšiřovala a provoz se rozrůstal, byl to přínos i pro přehradu. Přibyla tam další turbína a energii dodávali i do spotřebitelské sítě. Pro svůj provoz ji měli až dost. Hans posledních pár let řídil provoz společnosti prakticky už jen z kanceláře.
V té kanceláři žil i pracoval už dobrých třináct let. Ale u samotné Cottton Industry v jejím novém působišti, na západním břehu spojených států, byl zaměstnán už čtyřicet let. Bylo to až k nevíře, že před třiapadesáti lety byl v bezvědomí vyvržen na tenhle ostrov svobody, byl pan nikdo a dnes, když se jeho cesta blížila ke konci, vydobyl si docela slušné postavení. I když to nebylo jeho nejvroucnější přání. Často vzpomínal, jak se chtěl mermomocí vrátit domů. A kde je teď jeho touha? Co se stalo s přesvědčením, že sem nepatří? Na to už nedokáže nikdo odpovědět. Ani Hans už ne.
Z Jane Blackwell-Davidsonové se stala úctyhodná dáma a její místo pomalu přecházelo na Davidsona juniora. Na mladíka, jemuž v žilách kolovala krev rodu Blackwellů. A Hans začal pociťovat, že zde nemá co dělat. Jeho úděl skončil. Ale Jane ho prosila, aby vydržel, než mladý John G. Davidson převezme úplně celou společnost. I Ronald se přimlouval. Hans nakonec souhlasil.
Společnost se začala potýkat s problémem, jak udržet dělníky u společnosti, aby nedocházelo k tak častému střídání, které mělo za následek snížení výkonnosti celé firmy, než se noví pracovníci zapracovali. Jediným řešení podle jejich představ bylo zvýšení mezd, ale dohadovali se komu, jak a o kolik. Nedohodli se, proto uspořádali jednání společníků, které bylo poslední, kterého se Hans účastnil, kde bylo třeba tenhle problém vyřešit. Ptali se i na jeho názor.
„Podle toho, kolik je zde zaměstnáno lidí, by celoplošné, i jen minimální zvýšení platů, vyprázdnilo pokladnu společnosti. Takový obrat nemáme.“ začal Hans a věděl, že tohle je dílo Jane.
Ona znala jeho pocit zbytečnosti. Jen ona věděla jak se cítí, že páté kolo u vozu je potřebnější. Proto se ho ptali na jeho názor, proto se ho snažili zaměstnat, aby neměl čas přemýšlet nad svými pocity. Hans se usmál nad její prozíravostí a pokračoval:
„Abychom zde dělníky udrželi, popřípadě přilákali další, museli bychom přidat každému víc, než jen to minimum. A když přidáme plantážníkům, vzbouří se na čistících linkách a naopak. V každém případě, ve zvyšování mezd, nevidím žádný přínos ani pro dělníky, ani pro firmu. To by nás zruinovalo.“ rozhovořil se Hans.
„To je to, co jsem se vám snažil vysvětlit.“ podpořil Hansovu řeč Davidson junior.
„Jenže jak tedy zvedneme úroveň pracovníků?“ zeptala se Jane.
Hans si vzpomněl na některé průmyslníky v jeho rodné vlasti, kterým tenkrát šlo především o dělníky, a věděl, že tohle by mohlo být řešením i pro společnost.
„Byl jsem požádán o radu a jednu bych měl. Nebudu vám zde sáhodlouze vysvětlovat důvody, které mě k tomu přivedly a řeknu vám to přímo. Musíme vytvořit sociální podmínky pro naše dělníky.“ ujal se Hans opět slova a v místnosti se rozhostilo ticho.
„Vyčleňte peníze, které by nás stálo to marné zvyšování platů a postavte pro dělníky bydlení. Všimli jste si někdo, jak se na ubytovnách tísní svobodní, jak tam živoří rodiny mnohdy jen v jedné místnosti? A právě rodiny nám odchází za lepším bydlením. A i pro svobodné to tam není žádný med.“ dokončil Hans svou myšlenku a čekal na odezvu.
Bylo ticho. Rozhlížel se po ostatních a bylo na nich vidět, že jeho návrh zvažují. Na některých bylo vidět, že je mrzí, že na to nepřišli právě samy, a že teď vypadají, že na dělníky zapomínají. Nikdo nic nenamítal a tak Hans kul železo dokud bylo žhavé.
„Zkuste se zamyslet nad tím, co kdyby jsme postavily pro naše dělníky rodinné domky, a samy musíte přijít na to, že tím si zde lidi nejen udržíme, ale že navíc přilákáme i nové. Kvůli bydlení jsem si stoprocentně jist. Střecha nad hlavou a práce je hlavním mezníkem každé mladé rodiny. Dejme jim práci a střechu nad hlavou a o pracovníky nebudeme mít nouzi.“ skončil Hans svou řeč a ticho houstlo.
Hans domluvil a přemýšlel, zda nezašel příliš daleko ve svém postavení společníka a poradce.
,Chtěle rado, a já sem jim jo dal, tak co bech se měl vobviňovat.‘ utnul svým pochybnostem roztahovačnost.
Napjaté ticho však netrvalo donekonečna. První se vzpamatoval Davidson junior.
„To je to, co by nám vytrhlo trn z paty.“ zajásal.
„Věděl jsem, že musí být pro tuhle situaci nějaké rozumné řešení. Hansi, vás je tady u nás škoda. S vaším talentem, by jste to mohl dotáhnout vysoko. Děkuji vám za váš návrh, a na nás teď je, abychom projednali podrobnosti, vše propočítali, no, a věřím, že v neposlední řadě i zrealizovat.“ poděkoval John Hansovi a otevřel debatu.
První se přihlásil ekonom společnosti.
„Podle mých propočtů, se mi navýšení jeví jako výhodnější.“ spustil a začal se ohánět čísli.