Ztracený ráj - strana 59
Samozřejmě nespadl. A ke všemu pršelo. Moji dva spolupracovníci toho měli za chvíli dost a rozhodli se pro dnešek skončit. Já byl s prací za nimi hodně pozadu, tak jsem zůstal v lese a dřevorubal sám, zatím co ti dva, se odebrali do tepla a sucha, nedaleké hospody. Rozhodli se tam počkat, dokud nepřestane pršet, popřípadě zavolat na polesí, aby pro nás přijeli. Tenkrát se ještě platilo deštné. (Na jeden rok připadalo devět placených dnů na počasí. Něco jako placené náhradní volno.) Tak jsem osaměl a záviděl těm dvěma, ale ne to, že sedí u piva, ale že jsou v teple. Ono se opravdu špatně dělá, když je vlezlá zima a za krk vám prší. Tak jak to někdy nejen v únoru bývá.
Spěchal jsem, abych si naddělal pár kubíků navrch, kdyby připadl tento den na počasí, abych měl něco navíc. Pustil jsem se do práce a po očku závistivě sledoval záda mých spolupracovníků jak se vzdalují. Povzdechl jsem si a soustředil se na to, co dělám. Neviděl jsem, neslyšel jsem nic. Ušlo mi, že stojím pod tím včera zavěšeným bukem. Ti dvá na mě hulákali, ale copak je něco slyšet, když máte na uších tlumiče a pila řve? Něco do mě strčilo, žďuchlo mi do zad, až jsem ztratil rovnováhu a předklonil se. Pila mi vypadla z ruk, přilba zapadla mezi ořezané větve. Chtěl jsem udělat krok, ale nešlo to. Mé nohy byly uvězněny mezi dvěma kmeny stromů. Jeden, jež jsem zrovna zpracovával a druhý byl ten včerejší nešťastný buk, jež si zrovna teď umínil, že spadne. A vůbec mu nevadilo, že stojím pod ním. Samozřejmě, byla to moje chyba a hned dvojí.
Na takovéhle pohlazení se nedá zapomenout. Tohle si musím pamatovat navěky. A budu. Tehdy jsem hodně pochopil. Bylo to varování nebo štěstí v hlouposti? To vědomí, jaký malý kousek scházel, těch pár centimetrů, co mi zachránily život a otevřely oči, to mrazení v zádech, jež přetrvává dodnes, byly trest za mou blbost. Osud mi tím chtěl ukázat cestu, ale byl jsem příliš slepý mladou, nezralou ješitností, byl jsem zaslepen rannou dospělostí. Ale kdo nebyl?
Já vím, já vím. Já zapomněl, že jsou pořád mezi námi lidé, kteří … Tak tedy jinak. Jsou na zemi lidé, kteří tím prošli, kteří si to užili, (a mezi něž jsem patřil i já) a ten zbytek, který nikdy nic. Podělaná arogance. Lidský jedinec nemůže být nikdy spokojen. (I když zase ne každý.) Jeden pořád remcá a druhý je tím otravován. Dítě chce být dospělé (a dospělý dítětem).
„Dětství se zdá být krásné kde komu, jen dětem ne.“
Ten strom, co mi hladil záda mi měl říci, že jsem sice dospělý, ale nesmím zapomínat, že i dospělý člověk je zranitelný. Začínal jsem se teprve osamostatňovat, vyrůstat z dětských střevíců, z období, kdy se na mě ze všech stran valilo, abych dával na sebe pozor, abych dvakrát měřil a jednou řezal, abych nepodceňoval nebezpečný svět kolem sebe. Najednou jsem byl dospělý a myslel si, že už to pro mě neplatí, měl jsem dojem, že jsem mistr světa, chtěl jsem všem ukázat, že už nejsem dítě. A jak to dopadlo? Dospělý málem zahynul, i to dítě v něm. Nemělo by se podceňovat rad starších, i když se zdají být jakkoli nevěrohodné, ve svém závěru se nakonec ukáží pravdivé, třebaže jen částečně. Ale jak se říká: „Důvěřuj, ale prověřuj!“
Vzal jsem tohle varování na vědomí, poučil se, ale rychle mi otrnulo, a dělal hlouposti dál. Ale už jsem nikdy tolik neriskoval, a nebo možná jen trošičku. Dělal jsem hlouposti včera, dělám je dnes a budu je dělat i zítra. Jsem prostě jen člověk.
„Nobody is perfect.“
Ano, nikdo není dokonalý. I když si někdo myslí že ano.
Osud mě možná chtěl varovat, ale já neměl moc času o tom přemýšlet. Blížilo se jaro a ozvala se opět vojenská správa. Byl jsem čerstvým držitelem povolávacího rozkazu a z toho se jen tak někdo těžko vzpamatovává. Zbýval mi už jen jeden měsíc. Neuvěřitelné. Před dvěma měsíci jsem sotva ukončil učiliště a za už měsíc jsem měl rukovat. Byl jsem čtyřicet měsíců zavřený na internátě a sotva jedno skončí, ohlásí se druhé, ještě horší. Byla to jen krátká „svoboda“. Jen tři měsíce jsem měl na to, abych si něco užil, abych načerpal do žil volnosti života. Být doma v pondělí, ve středu, ve čtvrtek, pořád. Přijít z práce a být doma, nemuset se řídit nařízeními platnými pro internáty. Jen tři měsíce si dělat skoro co chci. Jít kam chci, kdykoli. Do hospody, do kina, na diskotéku, za Helenou. I když s Helenou jsme se vídávali málo. Jen o víkendu a ve středu. Její táta ji držel z krátka. Nevím jestli to bylo kvůli mně, nebo kvůli škole. Já byl jen obyčejný dřevorubec a Helenu čekal ještě jeden ročník ekonomky a navíc maturita.
Sesypalo se to všechno na mě nečekaně, jako ten strom. Vráželo to do mě, dávalo najevo, že to je. Byl jsem vyučen a myslel si, že už vím a znám vše, ale život mě vyváděl z omylu. Poodhrnoval mi záclonku a ukazoval skutečný svět bez falešného pozlátka. Miloval jsem Helenu a myslel si, že spolu budeme každý den, pořád a nejlépe celou noc. Místo toho jsem ji viděl jen třikrát týdně a to ještě musela být do osmi doma. Má naivní ješitnost dostávala na prdel, a teď ještě ke všemu vojna. Osud mě nešetřil. Dával mi co proto.
Sedával jsem v lese na pařezu a nebyl schopen něco dělat. Zbývaly už jen tři týdny. Seděl jsem a apaticky hleděl do země. Jak se má jeden chovat rozumně, když ví a neví do čeho jde, co ho očekává. V hlavě mi bouřil oceán myšlenek. Rozbouřená hladina se vzdouvala, vířila a pěnila. Neměl jsem myšlení na nic. Okolní svět přestal existovat. Mé myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem. Měly zelenou barvu a přes rameno nosily samopal. Koho by zajímalo kouzlo probouzejícího se lesa, když mě čekalo sedm set třicet dní utrpení, odloučení, nejhoršího ponižování lidské důstojnosti, než jakého se mi doposud dostalo, (jak jsem si mylně myslel)? Útroby mi svíral nepředstavitelný pocit úzkosti. Žaludek scvrklý strachem a nejistotou. Jedl jsem jen ze zvyku, automaticky.
Poslední týden byl pryč a nastal pro mě nejhorší den mého života. (Další z mnoha.) Nastalo odporné loučení. Nejodpornější loučení. Možná, že pro Helenu to bylo ještě stokrát horší, ale já prožíval nepředstavitelná muka, bolest, trýzeň. V očích mě pálily slzy, ale já nedokázal brečet. Rozloučili jsme se s Helenou večer před odjezdem. Na nádraží jsem chtěl jít ráno sám. Ne, nebylo v tom nic z ješitnosti. Bylo by to mnohem a mnohem horší, kdybych se musel dívat z odjíždějícího vlaku jak na přeplněném nástupišti stojí sama, smutná Helena v slzách. To by mě zabilo. Takhle to bylo lepší. I když mi to rvalo srdce. Rozloučili jsme se a před jejím domem se naposledy políbili. Loudal jsem se domů a domů se mi nechtělo. Tak jako vždy, když nás večer rozloučil, jenž teď to bylo tisíckrát horší. Nešel jsem jenom domů, ale ráno jsem musel odjet na vojnu. Nastala moje poslední noc doma. Nepředstavitelná noc, plná nepředstavitelných myšlenek.
>Jestli někomu vadí trapné příběhy vojenské, ať přejde na stranu 69, na řádek označený hvězdičkou. Děkuji.<