Ztracený ráj - strana 63
Nabalený vším, co mi poskytla armáda, abych ve službě na chodbě neprochladl, jsem se cítil jako cibule. Pokud bych spadl ze schodů, ani bych necítil, že padám. Sedával jsem u stolku dozorčího a snažil se neusnout. Pára mi šla od úst a já chápal problémy polárníků a jiných severních dobrodruhů, jaké to pro ně muselo být, nutit se neusnout. Neměl bych z toho sice smrt jako oni, jen možná pořádnou rýmu, nebo nanejvýš zápal plic, ale i tak jsem se všemožně snažil zůstat vzhůru. Což se lehce napíše, ale těžko udělá. Cítil jsem blahodárné teplo, kde jsem byl obalený zimními doplňky, ale na mou tvář útočily bez ustání zima a chlad. Záviděl jsem želvám, které mohly schovat svou hlavu. Kdybych to uměl, zasunul bych tu svou studenou, do svého otepleného krunýře a usnul. A to byl právě ten problém. Noc je přece na spaní. Tak proč musím být vzhůru, když všichni ostatní spokojeně spí? V noci jsou vzhůru jen …, členky nejstaršího řemesla na světě. Nemohl jsem si dovolit usnout. Jednou se mi to stalo a zapomněl jsem ráno vzbudit ostatní. Tedy nezapomněl, zaspal jsem dobu budíčku. Ten den nikdo z naší baterie nemusel na rozcvičku, a tak, tak, že stihli snídani. Nechtělo se mi pokoušet osud a našel si způsob jak ve službě nespát. Ne, nechodil jsem celou dobu po chodbě. Z toho bolely nohy. Sedl jsem si ke stolku, s hliníkovou lžičkou v ruce. Pokud jsem usnul, svaly povolily a lžíce mi vypadla z ruky, a s příšerným rachotem třískla o betonovou podlahu. Chodba neměl daleko ke katedrále a tuží ten rachot ještě znásobovala. Bylo pochopitelné, že jsem se probral. Zvedl lžičku a v obvyklé pozici s lžící v ruce očekával okamžik, kdy mi spánkem opět lžíce vyklouzne a probere mě.
Však nejkrásnější byly neděle. Nikdy bych nevěřil, že bych někdy mohl tyto dny, mít tolik rád. Na vojně byl tento den ve znamení sladkého nicnedělání i pro vojáky prvního ročníku. Tedy pokud jsem ovšem nebyl ve službě. Ráno hned po snídani volno, žádné zaměstnání. Mazáci a supráci si vychutnávali jedinečnou příležitost dopoledního spánku, a my je nerušili. Jen blázen by se toho odvážil. Kdyby nespali, měli by totiž hlad nebo žízeň, a to by znamenalo konec sladkého nicnedělání. Proto jsme byli jako myšky. Prchal jsem z pokoje, z místa, kde bych mohl spáče rušit a byl pak hned na ráně jejích probuzeným potřebám, a uklidil se do společenské místnosti nebo jak se ve zdejším slangu říkalo na „pévéesku“. Tedy na politicko-výchovnou světnici. Což nebylo nic jiného než jakási klubovna, pár stolů, židlí a televize.
Chodil jsem tam, ne kvůli televizi, neboť v ní stejně nebylo nic ke koukání, (možná ještě tak raní „Studio kamarád“, předchůdce „Studia rosy“, „Jůhele neděle“, „Pohádkové půdy“, „Půdy“, a v neposlední řadě „Edova pohádkového balíku“), ale uchyloval jsem se do téhle svatyně, do tohoto chrámu klidu a pohody, protože právě tam byl pohoda a klid, a navíc jsem tam mohl celé dopoledne, až do oběda, nerušeně sedět a psát Heleně své dopisy. Sedět, psát a kreslit, neboť jsem už takový. Odjakživa, (to je hloupý příměr, spíš od doby, co umím psát, ne?), to tak dělám. Ve škole, na učňáku, v autoškole, v životě, (milostné dopisy z toho nevyjímaje). Pomáhalo mi to si jednak zapamatovat to nejdůležitější a pak, se kresbami dalo krásně podtrhnout, zdůraznit, co se mi slovy nedařilo.
Takové neděle snad byly jediné krásné okamžiky v khaki mundúru, na které se dá ještě tak vzpomínat. Na víc, ani náhodou. Jinak jsem žil apaticky, ze dne na den, s jedinou myšlenkou. Nehleděl napravo nalevo, jen stále vpřed, kde byl můj cíl. Žil jsem, abych žil, a ve zdraví se dožil vytouženého civilu, dočkal se náruče své Heleny. A tak jsem prožil i ty nejstrašnější vánoce, aniž bych tušil, že to může být ještě horší. Příchod Nového roku jsem zaspal. Ne, zaspal z nějaké příčiny, šel jsem raději spát, abych to zaspal. Usnout na starý rok a probudit se do Nového, lepšího. A lepší měl být, jelikož koncem ledna jsem měl jet poprvé za deset měsíců domů. O to krásnější bylo, že budu doma s Helenou na její narozeniny. Dostala ode mě osmnáct růží, za každý rok své existence jednu. Zasloužila si, abych jí v lednu sháněl rostlé růže. (Tedy ne přímo já, ale můj táta.)
Bylo krásné na pár dní shodit tu zelenou maškaru a ucítit na těle zase normální civilní šaty. Jenže tak je to pořád. Nic netrvá věčně. Oč krásnější byl příjezd domů, (a to se nedá popsat, to si musí každý zažít sám a popřemýšlet o pocitech, jež z toho vyvstanou), o to horší je potom návrat. Loučení a návrat.
Vrátil jsem se. Víc se k tomu nehodlám vyjadřovat. Tohle jsou pocity, na něž jeden nezapomíná a nerad vzpomíná. Nepříjemné zážitky, jež vyplouvají z hlubin vzpomínek a pak znepříjemňují pobyt na světě. Byl jsem zpátky. Strašné, děsivé, odporné, hnusné, nenáviděné, … Upjal jsem se k jediné myšlence a ta mě držela nad vodou jak záchranný kruh. Jestliže jsem pod tím zeleným jařmem už deset měsíců, tak to znamená, že za dva měsíce dostanu na zadek a budu definitivně „za vodou“. Teď už se mi nemůže nic postavit do cesty. Post mazáka mě nemůže minout. Byly to dlouhé dva měsíce. Nekonečných dvanáct měsíců čekání bylo u konce. A pak bylo najednou po všem. Supráci odešli do civilu, z mazáků se stali supráci, já dostal na zadek a stal se mazákem. Což také znamenalo, že jsem měl za sebou půlku. Tu nejhorší. Nejhorší?
S fialovým zadkem jsem se zakousl do posledního roku. Ale mé cestování tím neskončilo. Byla to jen taková krátká přestávka, vydechnutí před další cestou. S mým mazáctví přišlo jaro, a s jarem jarní prověrky, aby se tam zjistilo, že zde nemám co pohledávat. Neměl jsem potřebnou poddůstojnickou školu a scházela mi potřebná kvalifikace. A to jim došlo až po osmi měsících mého působení? Tedy působení u jedné jednotky, což byl mimochodem můj nejdelší pobyt na jednom místě.
A zase jsem byl někde navíc. Páté kolo u vozu bylo víc, než já. Copak musím být pořád na obtíž? Proč to musím být já, kdo pořád překáží? A navíc, já jsem sem nechtěl. Já chtěl na Dunaj. A když ne tam, měli mě tedy nechat na Šumavě, kde bych byl u své profese, a v klidu bych si odsloužil své dva roky, a pak domů. Jenže to ne. Místo toho, se mnou házeli jak kurva s děckem. Tohle já neměl zapotřebí. Po roce v zeleném bych se už vlastně neměl čemu divit, ale tohle s údivem neměl nic společného. Tohle vyráželo dech. Takhle vznikají problémy. Ne, že by se člověk chtěl stát zlodějem, vrahem, násilníkem, tohle z něho prostě udělají lidé. Okolí ho donutí být tím, čím nechce. Narodí se jako normální dítě a společnost z něho udělá maniackého úchyla. A běda se bránit.
Už vlastně v dětství jsem byl tak nějak navíc, jenže jsem se nad tím nezamýšlel. Narodil jsem se jako druhý, ale byl jsem třetí. Ne, naši mě měli rádi, ale byl jsem třetí. Pobíhal jsem po ulici a hledal kamaráda. Každý kamarádil s každým, jen se mnou nikdo. Ve škole i na internátě jsem tak nějak splynul s davem, nebylo nic poznat a zpětným pohledem mi nemohlo uniknout, že mě tolerovali jen jako, že jsem tam byl, registrovali mě jen jako kus, jako do počtu, jako číslo. Snad i moji kamarádi se mnou kamarádili jen proto, že jsem se k nim přifařil, že jsem se mezi ně vloudil, že jsem si vynutil jejich kamarádství. Teď vše vylézá na povrch. Nejsem zde vítán, možná, že ani na světě. Tak proč jsem se vůbec narodil? Proč osud dopustil, abych spatřil světlo světa a když už jsem ho spatřil, proč na mě kydá hnůj, proč mi podráží nohy?
,Protože!‘ ozval se ve mně hlas.
,Máš to napsáno v knize osudu. Život se s tebou nemá mazlit. Tohle je jen příprava na cestu vpřed, na to, co tě ještě čeká. Na cestu klikatící se kdoví jakou budoucností. Život není pohádka ani romantický film. Život je život. Tak tu neseď jak hromádka neštěstí, nepřemýšlej proč, jdi a poper se s tím. Stejně nemáš na vybranou. K branám smrti vede dlouhá cesta, a je zapotřebí poznat nepoznané. Máš život před sebou. VSTÁÁÁÁVEJ!!!!‘ řvalo na mě moje další já utopené v apatičnu. Moje další, dobré já, které toho už mělo jaksi dost.