Rok žita - strana 11
A Rita? Ta se teprve potom mohla zbláznit. Nakonec štěně očichala, olízla mu čenich a odnesla si jej do boudy. Asi se v ní probudily mateřské pudy, přestože nikdy štěňata neměla. Hlavně, že Báru přijala. Ať už jako matka, nebo jako družka.
Pantáta vstal a z kapes vyndal několik zámků a položil je na okénko u prasečího chlívku.
„I když nás odteďka budou hlídat dva psi, přesto chci, aby se všechno na noc zamykalo. Ty Honzo, zítra naděláš pár petlic.“
Honza s radostí souhlasil. Zase jednou bude ve svém živlu. Nejraděj by roztopil výheň v kovárně ještě dnes, ale už byl večer a tak bylo načase poklidit dobytek.
* * *
A tak se na druhý den, časně z rána počalo kouřit z komínu kovárny. Než se poklidil dobytek, byla výheň roztopená. Potom až do oběda Honza nevylezl z kovárny, ze které se ozývalo bušení, cinkání, syčení a jiné zvuky, které se mohou ozývat jen z kovárny. Než nastal čas večerního krmení, byly všechny dveře, vrata a branky opatřeny petlicemi, řetězy a zámky. A toho večera všichni usínali s klidným vědomím, že se nemůže nic stát.
S večerem se statek zahalil do husté mlhy, a když půlnoc měnila datum, začal koncert dešťových kapek na okenní římse. Pršelo celou noc a tak tomu bylo i ráno, když Marta v pláštěnce nasedala na kolo a odjížděla do továrny. Když přijela, jako vždy, mezi prvními, ruce měla promočené a ztuhlé chladem.
Jak se říká, ,Den, že by ani psa ven nevyhnal.‘ a Rita s Bárou, držíce se tohoto úsloví, leželi v suchu, útulné boudy. Bára spala spící Ritě mezi předními tlapami a spali obě dál, i když nad nimi pantáta scházel po schodech, ne právě nadšený tím počasím. Ať prší nebo ne, musí zapřahat a jet s mlékem.
„Kdyby aspoň pršet přestalo.“ pomyslel si pantáta, zvedl si límec kabátu a Hnědce přes hřbet přehodil koňskou houni.
Pršet nepřestalo. Jen mlha víc zhoustla.
„Ještě, aby tak začal padat sníh.“ bručel si pod nosem pantáta a vyjel ze vrat, přes most a nakonec zmizel v mlze Honzovi z očí, jež ze ním zavíral vrata.
Mlha a déšť jim znepříjemňovali cestu do města. Kvůli mlze bylo vidět sotva na pár kroků, a třebaže oba znali cestu skoro nazpaměť, zdála se jim dnes nekonečná. Ale každá cesta má svůj konec, takže nakonec, i když s menším zpožděním, do mlékáren přece jen dojeli.
Při zpáteční cestě se toho na počasí příliš nezměnilo. Snad, že se déšť změnil na mrholení. Přesto byl pantáta rád, když konečně vjel do dvora.
Když Honza uslyšel otvírání vrat a klapot kopyt po dláždění dvora, spěchal pantátovi vstříc.
„O Hnědku se postarám.“ řekl Honza, když uviděl promočeného otce, který s díky odešel do tepla kuchyně se převléci.
Honza vyložil dva pytle se zelím, zaparkoval dvoukolák a v maštali do sucha vytřel Hnědku. Potom oba pytle se zelím odnesl do kuchyně.
Po obědě se všichni vrhli na zelí. Ne, že by ho snědli? Bylo třeba ho očistit, nakrouhat a našlapat do hrnce.
Panímáma každou hlávku rozkrojila na půlky, odstranila svrchní listy a nakonec vykrojila košťál. Rozkrojené půlky odebírali pantáta s Honzem a krouhali je na kruhadle. Nakrouhané zelí padalo na podlahu, na rozprostřené prostěradlo, odkud je odebíral Pavel a sypal jej do kameninového hrnce, kde Božka s vykasanou sukní to zelí sešlapávala.
Když se hrnec plnil, odebírali z něho zelovou vodu, která se vytvářela díky soli a tlaku Božčiných chodidel. Našlapávané vrstvy zelí se prosypávaly nejen solí, ale i kmínem a prokládaly se tu a tam křenem, či cibulí, taky bobkovým listem, koprem a co měl pantáta nejraděj, taky planými jablky.
Do večeře byly oba hrnce plné k prasknutí. Nejvrchnější vrstva zelí se přikryla čistými zelnými listy, na něž se položily dvě půlkulaté prkénka a vše se zatížilo očištěným kamenem. Nakonec se hrnec přiklopil víkem a do žlábku kolem víka se nalila voda. A než začne zelí kvasit, musí zůstat oba hrnce v teple kuchyně aspoň dva, tři týdny.
Pršelo celý den. Pole potřebovala vláhu, ale jinak to byl mokrý, smutný čas. Ani do večera se počasí neumoudřilo. Jen do toho začalo foukat.
,To není špatný nápad.‘ velebil pantáta větru.
,Třeba se to do rána rozežene.‘ pomyslel si pantáta a zamkl vrata na velký zámek. Prošel ještě dvorem, aby nabyl jistoty, že je vše v pořádku. Na dvoře sice hlídala Rita, ale jeden nikdy neví. A nač pokoušet osud.
* * *
Ještě dlouho do noci bylo slyšet tanec kapek na římse. Ale na druhý den ráno, zbyly po dešti jen louže a nad krajem, ve kterém vítr rozháněl poslední zbytky mlhy, se táhla šedobílá oblaka.
Pantáta byl na cestě do města a Honza se pustil do dřeva, které před pár dny přivezli z lesa. Přesně mířenými údery železné palice do železného klínu, zarážel tento do dřeva, které se zprvu bránilo, ale nakonec přece jen podlehlo trhací síle klínu a poleno se z praskotem rozdělilo ve dví.
Buková polena, jež se používala na uzení, se štípala na čtvrtiny, jež se potom snáze řezaly. Polena jasanu štípal jen na polovic. Ten se na topení nepoužíval.