Ztracený ráj - strana 26
Náš ročník byl svým způsobem průkopnický. Byli jsme první třídou staro-nového učebního oboru. Možná jsme na to byli hrdí, že učiliště, jež navštěvujeme už není jen odborné, ale střední odborné, a že z nás tím pádem nebudou jen lesní mechanizátoři, ale mechanizátoři lesní výroby. I když je to jen jinak řečeno dřevorubci. Nevýhodou, a to zdaleka ne zanedbatelnou, bylo, že se naše studium prodloužilo o půl roku. Za všechno se musí platit, i když dnes v tom nevidím jediný rozdíl.
Takže jsem měl před sebou čtyřicet měsíců internátního utrpení. Ale hned v tom prvním ročníku, jsem nabyl dojmu, že se mi zřejmě podařilo propadnout. Jako bych znovu opakoval devátou třídu. Ano, jeden den v týdnu byl vyhrazen praxi, ale jinak, beze změny. Určitě někomu z vás přijde na mysl, že to muselo být pro nás výhodou, když jsme opakovali to, co jsme se učili v předchozím roce. Ano, ale jen pro ty, kteří se učili, kteří v uplynulých letech věnovali učení větší pozornost, což nebyl můj případ. Pro mě to byl jen další ztracený rok, jen s tím rozdílem, že coby vězeň internátu, jsem se učit musel. Nejhorší bylo, že jsem byl pod neustálý dozorem při učení. To bylo na mě moc. To snad bylo poprvé, co jsem se učil, co jsem se musel učit. Neuvěřitelné.
Učili nás, co jsme si mysleli, že známe a nepotřebujeme se to učit, abychom nakonec zjistili, že neznáme ještě všechno. Poznávali jsme, co jsme si mysleli, že dobře známe, abychom zjistili, že jsme si to mysleli špatně. Zkrátka postupně nás vpravovali do tajů drvařské profese. S libostí i s nadsázkou jsme postupně přičichávali k našemu nastávajícímu řemeslu. I když jsme si spíše připadali, že s námi jednají, jako kdybychom neuměli do pěti napočítat. Ale kdo, to v tomhle věku nepocítil?
V druhém roce se to trochu zlepšilo. Týden školy, týden praxe. To už jako učiliště vypadalo. Třetí ročník byl obdobný jako druhý, jen prostředí se změnilo. Po dvou letech strávených v městském prostředí, nás odsunuli do místně odloučeného pracoviště, do malého podhorského střediska. O obci se dalo jen těžko mluvit. Na horním konci, na samém úpatí hor byl Lesní závod, o kousek níž pak obchod, hospoda, Horská služba a naše škola. Asi o dva kilometry níž pak další hospoda, o kus dál stál náš internát, skoro naproti, přes cestu dílny, kanceláře a jídelna, a o další tři kilometry níž, pak ještě jedna hospoda a nádraží. Kromě těchto jmenovaných objektů, se v tomhle středisku, vinoucím se klikatým údolím vstříc uzavírající stěně hor, nevyskytovalo jiné zařízení, než ubytovny, chaty, vleky a sjezdovky. Kolem dokola jen kopce, lesy a my.
Ale než nás vysadili v tento zapomenutý kout, dali nám příležitost, abychom si, na dva roky užili městského ruchu. Ale jen ve středu. Však mladý člověk si ví rady v každé situaci. Naše rostoucí a vyvíjecí se těla potřebovala k dobrému vývinu ještě něco jiného než jen jídlo, spánek, vědomosti a možná snad i sex. Dospělí a naši „dozorci“ si mysleli, že je to sport, a my jsme byli přesvědčeni, že alkohol. Však v našem věku jsme byli bez šance, aby byl pro nás v hospodách k mání alkohol.
Jenže to nám nevadilo. Našli jsme si způsob. I když každý na to měl jiný fígl. A tak, když už si oni mysleli, že nás sport utuží, rozhodli jsme se je v tom podporovat, a za záminkou večerních běhů, vyráželi do městských ulic i v ostatní dny, než jen ve středu. Chodili jsme běhat sice až večer, kdy už měli všude zavřeno, ale my věděli kam jít, kde je otevřeno i tuto hodinu. Tenkrát totiž existovali i večerky. To byly obchody s otevírací dobou do osmi večer. Tahle večerka na nedalekém náměstí byla naším cílem. Tam jsme nakupovali alkohol. Ne lahváče, jsme si nekupovali. Ale rum. Tenkrát na výběr toho moc nebylo. Z těch nejlevnějších rum a režná, a pak snad ještě ovocná vína jablečná, rybízová, třešňová a „Jaryna“, tedy jablečno-rybízové.
Jenže vypít za těch pár minut, co jsme měli dovoleno běhat, celý litr vína, to by jsme nestihli a režná nechutnala všem. Mě tedy vůbec ne. Mám na ni totiž nepěkné vzpomínky, kdy jsme si, s jedním z kamarádů z ulice, koupili půl litru režné na poslední den roku, že si ho pod širým nebem o půlnoci vypijeme. On nepřišel a já ho vypil sám. Nezapomenutelné. Ne. To tedy popisovat nebudu. Ale od té doby nemůžu režnou ani cítit. Takže nám zbýval jen ten rum.
Ve večerce jsme si koupili čtvrt litru rumu v placaté lahvince, a jelikož jsme nechtěli riskovat, že by nás někdo načapal, že pijeme rum na pokoji, vypili jsme obsah plácačky cestou na internát. Ono zatím ještě nikoho nenapadlo nám dát po příchodu z našeho sportování „dýchnout.“ A nás zase nenapadlo, jak jsme hloupý. Totiž čím menší balení, tím dražší, to dá rozum. Jenže tak daleko jsme nepřemýšleli. Šlo nám jen o ten způsob, jak se dostat k alkoholu, požít ho a nebýt přistižen. Zkrátka vyzrát. A že většinou u jedné placatky nezůstalo, to je vám snad jasné. A dvě, to znamená půl litru, ale cena za půllitrovou láhev, byla asi o deset korun nižší, než za ty dvě pleskačky. Ale my byli na sebe tak hrdí, že jsme dokázali přelstít domácí řád internátu, a i jiná nařízení či zákony, a přitom jsme jen dokazovali svou nerozumnost. A to nejen tím, že jsme zbytečně vyhazovali peníze, ale hlavně proto, že jsme se přiopili jen proto, abychom pak šli spát. Dnes nevím, co jsme z toho měli. Ale zřejmě šlo o pocit jakéhosi uspokojení, že jsme na ně vyzráli.
Když někdo pije, dělá to pro zábavu, pro radost či zapíjí smutek a žal, a nebo jen ze zvyku, či z nutnosti. Člověk by se měl opíjet už ráno, aby si to pořádně vychutnal a ne jít hned na kutě. Když má člověk v hlavě, měl by se přece bavit, dovádět, řvát, převracet popelnice, ohýbat značky, šplhat po veřejné osvětlení, močit na zdi, rozbíjet okna, lámat stromky, plundrovat záhonky, zvracet kde ho napadne, no zkrátka bavit se, užívat alkoholové opojení. A když hladina alkoholu klesne, rychle ji někde doplnit a pokračovat ve vřelé zábavě dál, až do rána. A ne chodit hned spát a všechno zaspat.
Však tyhle rumové večery nebyly každý den. To zase ne. Kde bychom na to brali. Když měl někdo peníze, šli jsme si do večerky zaběhat, a když jsme byli bez peněz, což bylo většinou po každém rumovém večeru, chodili jsme večer běhat jen jako, a jen proto, abychom vypadli ven, nebo, abychom si koupili jízdenky a vyhnuli se tak pátečnímu náporu u pokladen, hlavně, že jsme byli venku, i když jsme vycházky neměli.
Jen ve středu, coby v oficielní vycházkový den, jsme vyráželi do ulic naplno, ale to jsme zase nevěděli, co budeme dělat. Syndrom holek z gymplu o našem zapáchání, tedy, že smrdíme lesem, se rychle rozšířil i mezi ostatní děvčata a měli jsme „po ptákách“. I když někteří z nás tvrdili, že úspěch měli. Ale těm za pár týdnů už nikdo nevěřil. Chtěli na sebe jen ztrhnout pozornost, že jen oni jsou ti praví „vošousti“. Brali jsme je z rezervou. Ještě tak v prvním ročníku, to bych bral, že by na nás chtěli zapůsobit jako neodolatelní playboyové, ale za ty měsíce, prožité po jejich bocích, jsme je dokonale prokoukli. Pes, který štěká nekouše.
Za nějaký čas se mi přejedli každotýdenní středeční návštěvy jediného obchodního střediska v centru města. Znal jsem už nazpaměť, kde co kde, v jakém oddělení, mají. Procházel jsem úseky nákupního střediska a jen sledoval, kde se co změnilo. A návštěvy hospod, byly stále nedosažitelné. Však vysedávat na schodech před kostelem, se na druhou stranu jevilo jako velmi zábavné, zvlášť, když po nás štěkali tyhle návštěvnice kostela.