Cesta - strana 59
Jiří Tesař pracoval i v řadách mužů v šedých mundúrech s bílým lampasem na kalhotách a s ostrahou, jež dýchali vzduch přes zamřížovaná okna, ale tohle nikdy nezažil. Jako by se všichni udavači a patolízalové koncentrovali, ze všech fabrik a podniků, právě na přádelně. Podle žalování zde byli i placeni. Ne za práci, ale za udávání.
Jeho novým pracovním zařazením, bylo pomocník seřizovače a jako na takového, se svalovala všechna vina za škody vzniklé za provozu.
Ti služebně starší a zkušenější nemohli přece přiznat, že chybovali nebo, že jim něco uniklo a tím vznikla škoda. To by nepřežila jejich pýcha. Kam by přišla jejich dokonalost?
Jejich oddělení, jako jediné, kvůli kvantitativní stránce práce z hlediska kvality, jinak řečeno, aby stíhali doplňovat zásoby následujícímu oddělení, měli povolenu i třetí směnu.
Jirka tam už byl celý rok a pořád si nemohl zvyknout. I když si po tom roce trochu polepšil. Jeden ze starších seřizovačů dosáhl důchodového věku a tak odešel. Jiří nastoupil na jeho místo. Z pomocného na směnového seřizovače za jediný rok. Což se ostatním samozřejmě nelíbilo.
Na jeho místo přišel nový pracovník Petr Bednář. Parazit první třídy, jež se dokázal, svým odporně vlezlým a vtíravým způsobem, na kohokoli přisát a vysát ho až do poslední kapky. Pak vše o dotyčném, tedy vše, co se mu z něho podařilo vyždímat svou vlezlostí, roznášel po okolí, aby se pak vše šikovně, ovšem mimo jeho osobu, dostalo na patřičná, třeba i vyšší místa. Hlavně ty nejsoukromější věci, jaké dokázal z některých nebožáků vytáhnout.
Roznášel, pro něho, žertovné příběhy o smutným skutečnostech či neštěstí druhých, ve svůj vlastní prospěch a potěšení, ale na úkor postižených, kterých se to především týkalo. Byl ztělesněním arogance, ješitnosti, podlosti, úlisnosti a prospěchářství. Jako by se sem hodil dokonale. Takový, s prominutím hajzl, ve Hvězdě scházel.
Když se k jeho vlastnostem a povaze přičetl ten jeho neuvěřitelný zápach, linoucí se z týdny nepraného pracovního oděvu, v uzavřených prostorách přádelny, protože smrděl jako zapařená, stoletá hadra na nádobí za horkého letního dne na slunci v igelitové tašce, s příměsí čpavého zápachu piva a začouzených hospod, tak sečteno a podtrženo, vyjde podvraťák, podvraťák s hvězdičkou. Jinými slovy Petr Bednář, chytrý jak rádio, jak televizní noviny. Ale jako by to všechno nestačilo.
Pochopitelně, nikdo není dokonalý a každý jsme nějaký, každý máme své mouchy. Však ty jeho mouchy, ty jeho nedostatky či, v jeho případě, přednosti předčily, veškerá očekávání. Kdybych ho neznal, nikdy bych tomu neuvěřil.
Nosil stále jednu ruku v kapse u kalhot a jen on jediný věděl proč. Ti ostatní se mohli jen dohadovat, i o tom, zda v té kapse má díru či nikoli. Buď byl tak vzrušený nebo… Ne, není na tom nic divného, protože ho vzrušovaly i spoje potrubí v místech, kde se rozvětvovalo. Dostával se do extáze, když se jen na ně podíval. Chodil po oddělení s rukou v kapse a před očima měl jen větvící se potrubí. Zvlášť jedno široce rozvětvené potrubí ho přitahovalo. Měl představu dvou stehen, pravděpodobně ženských, i když kdo ví?, a co tam ještě viděl, z toho pak musel být jako u vytržení. Stejně tak, když viděl jen rozevřené kleště.
Byl divný jak… Když nestál pod potrubím, tak vyhlížel, z okna či ze vrat, déšť. Letní den s oblohou vymetenou a žár slunce bylo pro něho utrpením. Stejně tak, když v zimě mrzlo nebo padal sníh. Ke svému životu potřeboval, zřejmě mimo potrubí?, hospodu. Ani v jídle neshledával smysl života, to rovnou házel do koše. Jeho denní chléb byl tekutý.
Jen déšť bičující zemi, jen plískanice snášející se na hlavy lidí. To bylo vyhovující počasí, kdy mohl vysedávat v hospodě. Ze slunečního dne, kdy vystupovala teplota ke třicítce mu bylo špatně, zřejmě, jak se mu v krvi vařil vždy přítomný alkohol, a v zimě, když padal sníh, to zase znamenalo jen práci s odklízením. V každém případě pak nemohl vysedávat u piva a vést svou hospodskou filozofii.
Jiří Tesař byl vystřídán, ale vina za škody vzniklé na zařízení, nepřešla podle zvyku na nového pracovníka v profesi seřizovače náhradníka. Zůstala pořád na Jiřím. No, aby ne. Vždyť on ani nebyl vyučený v oboru a přitom už se, během jednoho roku, dostal na úroveň stálých pracovníků, a to jim neštymovalo.
Jeho nástupce se však honosil, podle výučního listu, titulem seřizovač, a tím pádem bylo vyloučeno, aby jako takový, chyboval. Běda někomu, aby mu něco vytknul, běda ho upozornit na nějaký nedostatek, na který možná jen zapomněl. Naprosto nemožné. Proto tím pádem, musel být tím špatným někdo jiný. A hádejte kdo? Můžete jednou. Vina tedy pořád zůstávala Jiřím. Nebo se mu to jen zdálo?
Tesař měl už stokrát na jazyku: „Ale vždyť já jsem, sem dolu nechtěl.“ Ale i po stoprvé svou poznámku spolknul jako hořkou pilulku a dál si nechával na hlavu sypat cizí popel.
Jednou z mnoha, pro něho, však špatnou vlastností bylo, že byl dobrák. Měl velké, dobré srdcem, i když byl zároveň i rebel. Byl ochotný nebo blbec? Možná obojí. Neuměl říci ne a jeho okolí toho jak se patří využívalo. Aby tomu nějak unikl, musel se obrnit nepřístupností, odpudivou vizáží a při vtažení do hovoru, odpovídal jen nejnutnější ano, ne, nevím. Tedy se o to aspoň snažil.
Byl to divný patron s nevypočitatelnou, nevyzpytatelnou povahou. Ne, nebyl náladový. Nebo možná jen trochu, ale mísilo se v něm spousta protichůdných názorů, jak se v něm svářelo dobro se zlem. Kolem hlavy nosil stále bouřkové mraky, čelo plné vrásek zamračení. Nepřipouštěl si k tělu nikoho a věděl proč.