Rok žita - strana 47
* * *
Mezi hroudami hlíny vzklíčené zrno ve své první fázy přečkalo zimu a na jaře pokračovalo až ke květu. Pak došlo k tomu zázraku přírody. Z jednoho zrna se zrodil celý klas a pod sluncem zlátl, a zlátl, až se dočkal žní a vydal své bohatství.
A se žněmi bylo na statku plno práce. Ne, že by jindy nebylo, ale žně, to bylo zhodnocení celoročního snažení. O žních se ukáže, jaký byl rok a jaká bude úroda. A než se to ukáže, všichni se pěkně zapotí.
Vše už je náležitě připravené. Teď jen vyčkat nejpříhodnější doby. Ječmen začíná sklánět klasy, což je známkou, že dozrál a nejen on, ale i žito. Pak přijde na řadu pšenice a oves.
Toho rána pantáta s mlékem nejel. Teď bude jezdit jednou za dva dny. Musí šetřit koně, pro které to bude velký nápor. Zapřáhl Hnědku s Šohajem do samovazu a vyjeli na to žitné pole, které skoro den co den pozoroval.
Byl u něho, když loni na podzim první zelené snítky vyrazily mezi hroudami a začaly hnědé pole barvit do zelena. Byl s ním když zapadlo bílou záplavou a i když na jaře mezi zbytky sněhu nastavovalo zemdlelé lístky první sluneční paprskům. Nechyběl ani když kvetlo a svůj pyl rozházelo po kraji a i teď zde stojí a chystá se ho pokosit.
Tak jako kdysi, se s prvním kosením objevoval v kraji krajánek, tak i na statku, když začaly žně, se objevil Josef. Byl to Honzův spolužák. Chodil každý rok. Přišel se žněmi, a rozloučil se s příchodem podzimu. Protože pracoval s Honzem v opravnách, věděl přesně, kdy nastane ten den. A tak jen co se otevřely vrata a spřežení vyjelo ze statku, stál Josef na mostě přes Ztracenku.
Vždycky toužil po hospodářství, ale narodil v rodině cestáře a přadleny. A tak chodil aspoň pomáhat. A pantáta, když ho viděl, jak zachází se spřežením, či jak se jinak umí ohánět v hospodářství, upadal do sklíčenosti nad nespravedlností, která položila do jeho kolébky dítě, bez kouska citu k hospodářství, a na druhou stranu do dělnické kolébky položí dítě, které ač mu v žilách koluje statkářská krev, nikdy nebude mít příležitost se osamostatnit na svém hospodářství.
Pantáta pobídl koně do chodu a kolo samovazu nahrnulo první stonky žita do žací lišty. První stonky žita byly podťaty a první žitný snop vypadl za samovazu a o pár kroků dál další. Postroje řinčí, kožené řemení vrže a samovaz vykusuje další pruh do žitného pole.
Pantáta se snaží vést koně co nejrovněji, i když z Hnědkou to nedalo velkou práci. Uměla chodit rovně. I teď se držela neposekané hranice žita a Šohajovi, nezbylo, než se držet Hnědky. Občas sice pohodil hlavou a vylekaně zafrkal, když z dosud stojícího žitného pole vyběhlo hejno koroptví nebo mladý ušák, ale jinak moc nejankovatěl.
Ostatní nosili snopy a stavěli panáka za panákem. Čtyři snopy křížem sobě, další čtyři do mezer a jeden nahoru. Všechny pěkně klasy nahoru.
Strniště se rozrůstalo a panáků přibývalo. Konečně poslední žitný snop vypadl ze samovazu. Byl čas oběda. Ale nebyl čas vyvařovat. Chleba se sádlem a studená káva nebo mléko. Hlavně si ve stínu trochu odpočinout, a i koně si potřebovali vydechnout. Vypřáhli je a ve stínu stromu dostal každý svou hromádku sena. Neboť do večera museli ještě stihnout jedno ječné pole.
Při jídle se pantáta vyptával Josefa co je nového a co doma. A jen tak při řeči, se obrátil Pepa na Honzu.
„Už ses doma pochlubil, že sis v práci polepšil?“
Honza s rozpaky pozoroval kolem sebe napjaté očekávání.
„No tak, ven s tím.“ ozvala se Božka.
Pepa věděl o Honzově přeřazení a věděl také, že se o tom doma ještě nikomu ani slovem nezmínil, proto schválně zavedl řeč na Honzův postup.
Honza jen s obtížemi hledal slova, jež by vystihly jeho polepšení si a zároveň, aby to nevypadalo jako sebechvála.
„Nevím, jestli jsem si polepšil, nebo ne, ale kdo ví co se z toho ještě vyvrbí.“ začal Honza, jakoby s omluvou.
„Já za to nemůžu, že mladej Hroch…“
„Kterej mladej Hroch?“ nevydržel pantáta, aby nepřerušil Honzu, ale chtěl mít jasno, o kterého Hrocha se jedná.
„Jo. Toho, co máš na mysli. Jeho táta dělá u lesů, myslím, že na osobním, nebo tak něco. A jeho syn René, ještě k tomu má tak blby jméno, dělal u nás na dílně zámečnickou, a že uměl na soustruhu, dělal tak trochu i soustružníka.
Je o rok starší a já si ho pamatuju ještě z učení. Byl levej jak šavla, ale díky tátovi prošel a ještě dostal takovej kšeft v opravnách. Když jsem tam nastoupil, nezapomněl mě přivítal a dal mi náležitě najevo, že on je něco víc než já, obyčejnej galejník.
Předminulej tejden v pátek, jsem odvážel od něho špony a zaslechl jsem, jak se baví v hloučku s mistrama. Pořád rozhazoval rukama a kroutil záporně hlavou, že mi to nedalo a přiblížil jsem se o kousek blíž, abych zvěděl co mu zase nejde. Což u něj nebylo nic neobyčejného. A to tam dělal už tolik let.
Jestli jsem slyšel dobře, jednalo se o vysoustružení šroubovice s atypickým stoupáním.