Ztracený ráj - strana 42
Ne, žádné mobily tenkrát nebyly. Aspoň vidíte jaká je to dnes vymoženost. Vy vidíte jen přístroj a někteří se staráte jen o to, co váš mobil dokáže a kolik stojí. Vůbec vám nedochází pravý smysl tohoto vynálezu. Ano, mluvím o vynálezu, protože svým způsobem to vynález je. Aspoň pro mě. Ale tuhle skutečnost si uvědomí jen lidé, kteří díky absenci mobilních telefonů o něco přišli. Někdy o všechno, někdy o někoho, či celou rodinu, někteří o život, jenže těm už je to fuk. Používáte mobil jen jako pomůcku ve své práci, jako nástroj vašeho chlubení. Aby jste měli to, co mají ostatní. Abyste nebyli náhodou pozadu.
Klopýtali jsme se svým nákladem lesními cestami, potili se, funěli. Je neuvěřitelné, jak se takový zraněný pronese. Kolikpak on sám mohl vážit? Co já vím nějakých pětasedmdesát kilo. Něco vážila nosítka, řekněme suma sumárum takových sto kilo. Vzhledem k tomu, že jsme to nesli čtyři, nesl každý nějakých pětadvacet kilo. No vidíte. Řeknete dvacet pět kilo, to přece není žádná váha. Zvednou dvacet pět kilo, udělat pár kroků a zase to položit, to opravdu není nic těžkého, ale nést to několik kilometrů, to už dá zabrat. Ruce jsme měli vysílené, že nám po několika desítkách metrů prsty povolovaly, nosítka klouzaly z ruk. Ale museli jsme vydržet. Nemohli jsme se vystřídat. Nebylo s kým. Ten nejrychlejší utíkal, co mu nohy stačily napřed, aby zastavil nějaké auto a Chrobák pospíchal hned za ním. Na to, jaké měl břicho, mu to šlo dobře. (Možná, že když se nám ztratil z dohledu, rozepnul kabát, vystrčil třetí pár končetin, položil se do své, pro chrobáka typické polohy a pelášil.) Udělal pár skoků a zmizel nám z očí. Jeden zůstal na místě, kde jsme měli věci a hlídal. Zbytek, my čtyři, jsme nesli sedmého. Víc nás nebylo. Jen sedm. Ano, jako trpaslíků, jenže ti žili v pohádce, zatímco s námi osud, hrál hru na život a na smrt.
Bylo to nepředstavitelné, a jen ta vidina zraněného, ležícího na nosítkách ve mně burcovala veškerou sílu, co byla k mání. Poznával jsem pravdu slov o tom, že „Když člověk nemůže, může ještě desetkrát“. Vydali jsme ze sebe všechno. Poslední špetku síly. Doslova bez dechu a úplně „vyflusaní“, jsme dorazili se svým nákladem, ke státní silnici a světe (a humanisti) divte se, dosud žádné z aut nezastavilo. Někteří jak slyšeli, o jaké zranění se jedná, na nic nečekali a odjeli. Měli asi před očima vidiny potoků krve a co jejich potahy? Nemůžou si přece zasvinit krví celý vnitřek auta. To dá rozum. Aspoň vidíte, jak některým z vás záleží víc na autě, než na životě člověka. Humanisti …
Auta kolem nás projížděla, jako bychom tam ani nestáli. Cítil jsem Chrobákovu bezmocnost. Spalovala mě stejná nenávist k těm sobeckým materialistům. Chrobák toho měl právě dost. Zanadával a bez okolků vstoupil do vozovky. Mával s rukama nahoře, nad hlavou, aby na sebe upozornil (nebo, aby ho nikdo nesrazil), ve snaze zastavit první auto. Marně. Auta ho objížděla, jako by tam ani nestál člověk potřebující pomoc, ale jen nějaká překážka silničního provozu. Další přijíždějící automobil dal znamení o změně směru jízdy, ne však proto, aby zajel ze krajnici, ale protože se chystal Chrobáka, stojícího v cestě, objet. Ani nepřibrzdil. Chrobák tam jen tak stál, s hlavou otočenou a bez dechu sledoval vzdalující se automobil. Zde se opět projevil, pravý lidský hyenismus. Ještě dvě tři auta ho objela, až další přijíždějící auto „vyhodilo blinkr“, (jestli tohle bude číst náš učitel autoškoly, tak mě sežere), přesněji řečeno, dalo znamení o změně směru jízdy, tentokrát proto, aby zastavilo u krajnice.
Než Chrobák stačil odvrátit hlavu od dalšího právě projíždějícího automobilu, než se stačil vzpamatovat, přijíždějící auto se už chytalo zastavit. Chrobák ho jen tak, tak stačil zaregistrovat a nasměrovat ho do míst, kde jsme, na vyúsťující lesní cestě, stáli kolem nosítek se zraněným, a nevěřili vlastním očím. Byl to nějaký veterinář, ale to jsme se dozvěděli, až mnohem později. Naložili jsme zraněného, Chrobák nám rozdal rozkazy a instrukce, a nastoupil za svým zraněným svěřencem. Osaměli jsme, ale nikdo neměl náladu na nějakou lumpárnu. Prošli jsme několika zkušenostmi, jejichž strávení, nám bude trvat přinejmenším týden.
Vrátili jsme se k našim věcem. Teprve teď, cestou zpátky, jsme si uvědomovali, jak daleko jsme ho vlastně nesli. Posbírali jsme všechny naše i jeho věci, vyčistili pili, naše i jeho, ty naše od zbytků oleje a pilin, tu jeho od pilin, oleje a zbytků jeho oblečení, včetně roztrhaného lidského masa. Nebylo to nic příjemného. Ruce se nám třásly, když jsme vytahovali ty proužky neživého masa, cáry mrtvé tkáně. Žaludky se nám obracely na ruby.
Sem tam někdo prolomil to ticho uprostřed lesa. Měli jsme o čem přemýšlet. Přemístili jsme se na stanoviště, odkud nás měla vyzvednou skříňová Avie, která nás sem vozila. Přijela dřív, než původně měla, a nikoho z nás ani nenapadalo, mít radost z toho, že jsme ten den skončili dřív. Tedy aspoň doufám. Ale zpět na internát jsme stejně nejeli. Mířili jsme rovnou do okresního města a na parkovišti před nemocnicí, vyčkávali Chrobákova příchodu.
Postupně nám docházelo, proč byl, proč musel být Chrobák na nás tak přísný. Opravdu věděl proč a my jsme to už věděli také. Vyžadoval po nás kázeň, zvýšenou pozornost a naprostou soustředěnost při práci. K tomu používal jako pomůcku laminátový ohradník. Cože to je? Aha. Takže:
V dobách mého mládí, existovala taková zvířata. Říkalo se jim krávy a představte si, tyhle krávy produkovaly mléko. Měly takové zařízení, říkalo se tomu vemeno a z toho se to mléko dostávalo ven, čemuž se říkalo dojení. A aby tyhle krávy měly dostatek mléka, musely se krmit. Někdy je museli krmit něčím opravdu hnusným, protože někdy to mléko také hnusné bylo. Však byly kravíny, ve kterých se používal způsob samokrmení. Tedy, přes léto vyháněli krávy do volných prostor, většinou na svažité louky, na úpatích hor, na louky, které se nehodily k ničemu, než k pasení. A právě, aby při pasení krav nedocházelo k jejich nedovolenému útěku, a tím i k potencionálnímu vzniku škod, či ztrátám na životech, byly krávy střeženy, tak zvaným, elektrickým ohradníkem, tedy drátem, ve kterém byla vedena elektrika. A aby ty dráty neležely jen tak na zemi, aby byly v dostatečné výši, (aby ta z krav, která by dostala chuť na útěk, při překonáváni tohoto elektrického ohradníku, dostala ránu, a přešla ji ta chuť někam zdrhnout), za tím účelem se používaly laminátové sloupky. Byly silné asi jako malíček a zasazeny do ocelového hrotu, jímž se zapichovaly do země. Druhý konec těchto laminátových ohradníků byl opatřen raménkem s izolátorkem, kterým procházel ten drát s tím „kopavým proudem“. Ne, nebezpečný nebyl, tedy ne životu nebezpečný. (Pokud ovšem neměl někdo ten blbý nápad, přes ten drát čůrat.) Sloužil jen k jako odstrašující příklad. Vždycky se najde v každém stádu jedna kráva, která se pokusí k němu přiblížit, otře se o drát, dostane dávku voltů a ampérů, a ostatní si už dají pozor. Nevím proč, asi si o tom večer v kravíně povídají.
A právě tenhle žlutý, laminátový ohradník sloužil jako Chrobákův výchovný prostředek. Původně sloužil k měření. (Byl zkrácen přesně na jeden metr a požíval se jako „mírka“ při řezání metrového dřeva.) Pokud jsme byli zabráni do svého počínání, pokud jsme při řezání zapomněli mít palec levé ruky, svírající horní rukojeť, schovaný pod ní, pokud se nám při všemožné manipulaci a natáčení pili dostal palec jinam, než měl být, totiž, aby svíral rukojeť ze spodu, oproti ostatním prstům, dostali jsme po něm právě tou laminátovou „mírkou“, tím žlutým ohradníkem.