Cesta - strana 57
Jane s Ronaldem stáli na terase letiště a mávali za odlétajícím Hansem, který je sledoval ze svého místa, dokud mu nezmizeli z jeho zorného pole. Zmizeli z jeho pohledu, ale nezmizeli z jeho srdce, z jeho vzpomínek.
Jen své myšlenky musel obrátit jinam, jinak by mu snad puklo srdce žalem. Za padesát devět let procestoval Ameriku od jednoho konce na druhý. Viděl oba oceány, stál na východním a dnes i na západním břehu. Pokořil Ameriku, aniž by o to usiloval. Stala se pro něho druhým domovem a on ji, nevděčník, teď opouští. Letadlo se odlepilo od země a on s ní přestal mít kontakt. Stal se opět běžencem? Nebo to byl návrat ztraceného syna?
Tak tedy seděl v letadle a byl plný smutku, ale i naděje. Ani mu nedošlo, že je to jeho první let. A pro samý srdcebol nepociťoval ani žádnou závrať nebo nevolnost. Byl chycen do sítě svých vzpomínek, myšlenek a pochybností.
Jen matně si uvědomoval, že to byl několikahodinový let. Ale že urazil přes jedenáct tisíc kilometrů, překročil devět časových pásem, ho ani ve snu nenapadlo. Vystoupil na Ruzyňském letišti a naděje se shledání převýšila smutek z loučení.
V hlavním městě se příliš nezdržel. Touha po domově byla silnější než zvědavost. Zdárně přestál odbavení na letišti a snažil se být trpělivý, i když srdce bylo nedočkavé. Věděl o smutných událostech, které předcházely těmto bezpečnostním opatřením.
Bez úhony stanul na hlavním nádraží a přepadl ho nepříjemný pocit, že takhle by nádraží v hlavním městě vypadat nemělo. Amerika byla srdce sprejařů, a žádné její město se nevyhnulo jejich grafity. Ale to co spatřil Hans tady, v jeho rodné zemi, ho uvádělo do rozpaků. Počmárané všechno. Bezesmyslu, bez logiky. Každé volné místo a čím nedostupnější, tím víc postříkanější. Bílé stěny fasád, ploty, komíny továren, výlohy, autobusy, tramvaje i vlaky, od kol až po samou střechu. Ani nádražní budova nepřišla zkrátka. Všechno pokrývaly nesmyslné, tedy pro normálního smrtelníka, nápisy, včetně těch nejvulgárnějších, jež „milovali“ v tom nejhrubším smyslu vulgárnosti, policii nebo EU.
,Cák je toto za módu?‘ ptal se Hans sám sebe a kroutil nevěřícně hlavou.
Nedokázal v tom najít smysl. A nebyl sám.
Sedačky v čekárně rozřezány a vykuchány. A ta sebranka, jež se potulovala i za bílého dne po hale nádraží, to bylo až k nevíře. A o tom, co se tu děje v noci, raděj ani nepřemýšlel. Jak jen to bylo možné, nastoupil do vlaku a zaraženě procházel špinavými uličkami vagónů.
Najezdil toho hodně, a v nejrůznějších vlacích. Ale takový nepořádek nezažil. I když se stal společníkem firmy, nikdy nezapomněl, že je jen obyčejný člověk, a proto ho ani nenapadlo cestovat jinak, než obyčejně. Možná kdyby si koupil první třídu, by se nemusel potýkat s takovým nepořádkem. Možná, ale určitě to nevěděl.
Zavřel obě oči a usedl. Ještě, že bylo léto a dalo se ven koukat otevřeným oknem, jinak by z okolí ubíhajícího za špinavými okny vlaku, sotva něco viděl.
Vlak opustil nádraží i hlavní město a ujížděl volnou krajinou. Tak tohle je jeho rodná země. Nezaměnitelná česká města, městečka i vesnice. S těmi se ty, jež poznal za tou velkou louží, nemohly srovnávat. Ráz krajiny, prostředí, ovzduší, lidé, ze všeho byl cítit domov. Ať byla Amerika jaká chtěla, domov je prostě domov.
Nebyl zde už tolik let, ale jako by to bylo včera, když opustil svou rodnou vlast. Jako by se zde nic nezměnilo. Věděl, že časem se jizvy války zacelily a města se rozrůstala, modernizovala, ale to nepopsatelně krásné, co dělalo českou zemi tím, čím ve své podstatě byla, zůstávalo nedotčené. Nezaměnitelná vůně zrajícího obilí, se všudypřítomným zpěvem skřivánka nad rozvlněnou hladinou zlatého moře, nechybějící odér chlévské mrvy a jiných produktů našeho zemědělství, to vše udeřilo na Hansovi, steskem po domově, rozjitřené smysly. Byl doma.
Přibližoval se ke svému cíli. Zanedlouho přestoupí na autobus a stane tváří v tvář svému osudu. Zatím ještě sedí ve vlaku a přes špinavé okno sleduje blížící se město, ve kterém bude muset už vystoupit. Ještě nebyl u cíle, ale nohy, jako by se mu chtěly třást. Cítil mrazení v zádech.
Snažil se uniknout svým myšlenkám, které ho přepadávaly každou chvíli, a čím byl blíže k rodišti, tím častěji. Stoupl si a otevřeným oknem pozoroval přibližující se město a dění kolem trati.
Tohle město znal, chodil zde do obecné školy, ale sotva ho dnes poznával. Jak jen se to zde za tu dobu rozrostlo. Nechtělo se mu věřit. Klíčová místa však zůstávala pořád stejná, ale okolí města bylo změněno k nepoznání.
,Jenom tade te Knappove závode, só pořád stény.‘ letělo mu hlavou, když jel kolem rozlehlé textilní továrny k níž patřil i ten velký rybník, v jehož hladině se zrcadlil projíždějící vlak.
Hans pátral v paměti, jak se ta fabrika jmenuje.
,Napřeď to bela Astra, a pak …?‘ namáhal si paměť.
Měl to slovo na jazyku, ale ne a ne si vzpomenout. Pátravě prohledával zrakem budovy, zda na nich nezahlédne název, který se mu nepodařilo v jeho vzpomínkách nalézt.
,Napřeď to bela Astra a pak to bela Hvězda. A včil? Včil je to možná zase zpátke Astra a nebo kdo ví?‘ vzpomněl si konečně.
,Ale Hvězda, to znamená bavlnářské závod.‘ došlo mu v zápětí.
,Takže me sme sem mohle klidně dodávat bavlnu? Možná sem posilal bavlno do svyho rodnyho kraje a vubec mě to nedošlo.‘ byl překvapen Hans svým zjištěním.
Ani nevěděl, jak blízko byl pravdě. Ve Hvězdě opravdu zpracovávali bavlnu dodávanou společností Cotton Industry, jenže z bývalého textilního gigantu zbývalo už jen málo. Díky vietnamským soudruhům, butikům pro chudé, takzvaným secondhandům a levným pracovním silám od Afriky až po východní Asii, spěla tahle fabrika k úpadku. A nejen tahle.