Ztracený ráj - strana 70
Přeřadili mě do rozrůstající se kolonie, do nově vznikající osady, do rodící se čtvrti okálů. Stal jsem se strojníkem „Vibromaxe“, tedy vibračního válce. (Jsou to takové dva malé válce za sebou, hnané motorem, za nimiž jeden musí chodit.) Jezdil jsem s ním dopředu a dozadu, a převálcoval vše, co mi přišlo do cesty. Dostal jsem do party kopáčů-betonářů, stejně mladých kluků jako já. Část jich byla od nás z ubytovny a dva místní, si zde odpykávali vojnu. I oni se upsali na osmnáct měsíců, jen s tím rozdílem, že oni si ten rok a půl napřed odpracují a pak teprve půjdou na vojnu, a to ještě jen na pět měsíců. Takže jsme na tom byli de facto stejně, i když ne tak docela. V každém případě jsme měli všichni před sebou stejně dlouhou dobu, jež nám byla zapotřebí odpracovat.
Končila zima a první etapa základů pro výstavbu okálů byla hotova. Druhá fáze měla začít, až budou základy osazeny obytnými jednotkami. Prozatím mě zde nebylo zapotřebí. (Zase, jako bych byl nadbytečný. Své jsem udělal a už nejsem k ničemu.) Putoval jsem dál. Stěhoval jsem se s partou na jiné pracoviště. Tak jsem se ocitl až na sídlišti Sever, kousek od naší ubytovny. Do práce jsem chodil takřka přes cestu. Budoval se zde nový parovod mezi výměníkem a novým sídlištěm Špičák. Lidí je čím dál tím víc a potřebují pořád někde bydlet. Sídliště se rozrůstalo, každým rokem se zakusovalo do panenské přírody, a hranice města se rok od roku zvětšovaly. Nové sídliště, nový parovod, nové pracoviště, nové okolí, nový lidé. Jaro se dostávalo do parády a práce na novém přívodu páry, zabere možná víc jak rok, jež jsem měl před sebou. Tudíž mi bylo jasné, že tohle bude má poslední štace.
Prý změna je život, ale já cítil, že toho mám pomalu dost. Tolik změn za tak krátký časový interval, to dokáže jednoho pořádně otrávit. Za ty dva roky jsem prošel víc měst, než někteří z vás za celý život. (A kdo ví, zda tolik?!) Přemýšlel jsem, proč jsem se narodil do dělnické kolébky, když můj osud chce, abych byl pořád v pohybu, abych cestoval z místa na místo. Má kolébka měla být pomalována pestrými barvami, nad hlavou tlampač s ohranou melodií a každý měsíc jiné město. Možná si to příroda na poslední chvíli rozmyslela a nechala mě narodit se mimo maringotky. Snad mi v žilách koluje kočovná krev mých kočovných předků z povodí řeky Túl gol. Ale kočovníci kočují ze své vlastní vůle, ne z vůle někoho jiného. (Nebo ano?)
Další změnou se ze mě stal budovatel parovodu. Velel nám skvělý mistr, (takový lidé se už nerodí), a za parťáka jsme vyfásli chlapa, jehož původním povoláním byla řezničina. Byl o dvě hlavy vyšší než my, a o dva člověky širší, (pozor ale, nebyl tlustý). Byl vysoký jak lodní stožár a ramena širší ráhen. Však férovějšího člověka jsem dodnes nepoznal. Nemazlil se s námi, to byla pravda. Chtěl výkon, ale znal míru. Nechtěl nemožné, jak je tomu dnes, tedy v současnosti, jak se o to snaží ti nový nabubřelí čecho-američtí manažeři. Náš parťák věděl co si může dovolit, co od nás může vyžadovat. Netrpěli jsme pod ranami biče nějakého vysokoškolského otrokáře, přeškoleného režimem na managera. Náš parťák makal normálně s námi. Nikdy se nic nezmeškalo, a všechno se stihlo daleko před termínem. A pokud chtěli zvýšit výkon, zařídil nám cílové prémie a makali jsme třeba až do večera, a nikomu to nevadilo, vždyť jsme za to měli. (A ne málo.) Byl spravedlnost sama. Neštítil se žádné práce a to samé vyžadoval od nás.
Při betonováni podkladní desky budoucího přívodu páry, nám vyvstaly nemalé problémy, neboť místní děcka nám odpoledne slézaly do výkopu a brouzdaly se nevytvrdlým betonem. Ráno byla rovná plocha betonu zbrázděna dětskými stopami. Na podkladní betonovou desku se měla nalepit isolace a to nešlo, když byl povrch podoben měsíci, plný kráterů. Proto, po betonování, musel vždy někdo zůstat hlídat až do večera, než to trochu zavadne, a než haranti půjdou spát.
Střídali jsme se, a byla to skvělá příležitost si nadpracovat pár hodin navíc, a v pátek o to jet domů dřív. Byl jsem na druhém konci republiky a než jsem se dostal domů, bylo už po půlnoci. Kus odpoledne a celý večer jsem strávil ve vlaku a po nádražích. Proto jsem potěšen přijal tuhle možnost, jež mi slibovala, že přijedu domů kolem šesté večer. Při odjezdu na poledne, bylo totiž spojení rychlejší. „Spěšňákem“ jsem nemusel tolikrát přesedat, spoje navazovaly jeden na druhý a odpadlo tak zdlouhavé čekání, jak tomu bylo odpoledne nekonečnou jízdou osobákem. Jen hlupák by toho nevyužil, a kdybych domů nejezdil, měl bych hodiny navíc, a to znamenalo peníze. A hlídat beton, nebylo nijak namáhavé. Nakoupil jsem si jídlo, pití a kuřivo, usadil se na okraj výkopu a vydržel tam sedět do půl deváté večer. A stačilo, že jsem tam seděl. Žádné z dětí se neodvážilo k výkopu třeba ani jen přiblížit. Jen jednou to zkusily a když uslyšely můj řev, přešla je chuť na brouzdání betonem a našly si jinou zábavu.
Naše parta nebyla jediná, která byla denně, hluboko dole ve výkopu. Kromě sobot a nedělí tam s námi pracovali i odsouzenci v šedých mundúrech. Bylo to volné komando z nedaleké věznice, z městečka, kde byl náš mateřský závod. Odsouzencům, kteří ve volném komandu s námi pracovali, zbýval už jen nějaký ten měsíc či pár týdnů do konce, ti neměli zapotřebí utíkat. Proto nebyly za dvojitým ostnatým plotem s celou hordou strážných dokola. Bylo jich jen pár a s nimi jen jeden strážný. Šedé, popelavé tváře muklů, jak se jim zde říkalo, (tedy „mužů určených k likvidaci“), vypovídaly o všem čím prošly, s čím se musely potýkat, co zažily. Byl mezi nimi jeden děda důchodového věku, a bylo až s podivem, kolik práce musel zastat. A nikdo se ho neptal kolik mu je a jestli na tu práci stačí. Ten na vraha nevypadal. Leda, že by ve třiceti někoho zamordoval a třicet let pak seděl. Pak možná. Ale teď z něho byl jen dědula s vyhublou tváří. Mírně se krčící pod tíhou roků, dřiny a možná, že i viny. Nevím, neznal jsem jeho minulost, neznal jsem ani jeho. Nesměli jsme se s nimi bavit. Měli jsme to přímo zakázáno. A nesměli jsme jim ani nic dávat. Žádné jídlo, nic. Ale to nám nijak nevadilo. Nějaké zákazy?! A kdo by jim dával jídlo? Oni jídla měli dost. I když to co jim vozili, mě jako jídlo moc nepřipadalo.
Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. No né? Našli jsem si způsob, jak s „mukli“ mluvit. Vždyť jsme dělali s nimi v jednom výkopu, bok po boku jednu práci. Čeho měli nedostatek, byl čaj. Obyčejný sypaný, černý čaj. Vařili si z něho „magorák“. Co to je? To je ještě silnější, než nejsilnější čaj. Celý obsah, určený pro dvacet, třicet šálků se zalije jen půl litrem vody a přidá se trocha tabáku. Koupit pár paklíků čaje, pro nás nebyla nijak velká zátěž. Pašovali jsme do výkopu nejen čaj, ale i pivo. Čaj si odnášeli s sebou a pivo vychlemtali na místě, ale nesmělo se to nijak přehnat. Bylo to jen občas. Pro všechny jedno, dvě za týden. Oni byli hned na kaši. Moc toho nesnesli.
Byli to vlastně moji potencionální partneři budoucnosti. (Co vy na to mí drazí sousedé?) Tak proč bych jim nepomáhal, proč bych jim nepřilepšil? Když jsem skoro jeden z nich. Kdo ví, třeba já za pár let budu na jejich místě a budu za podobnou pomoc vděčný. Neplatili nám penězi, ale občas nám přinášeli všelijaké předměty, zejména miniaturní přívěsky podobné dýkám, nožům a různým tvarovaným šavlím z leštěné mosazi. Já se svého přívěšku nedočkal. Přišel čas změn. Přišel bez varování, bez výstrahy. Jako vždy. Ze dne na den. Dnes jsem byl zde, ve výkopu, a zítra jsem se měl hlásit na našem mateřském podniku jako traktorista pro tamnější stavbu. Vůbec se mi to nelíbilo. Ne, kvůli tomu přívěšku, (nebo možná kvůli němu), ale tahle parta byla něco, co jinde nenajdu. Zvykl jsem si na ně a cítil, že mi budou chybět. Je to přece můj život, proč mi pořád do něho musí někdo zasahovat? Poslal jsem vedení ve vší slušnosti někam. Co je mě potom. Já jsem spokojený kde jsem.
„Nejdu nikam!“ a hotovo. Bylo jsem rozhodnut.
Mistr s parťákem si mě vzali do kanceláře a rozebrali mě, že jsem neměl proti nim šanci. Mistrův otcovský přístup a vliv prťáka, toho skvělého člověka, mi nedovolily neposlechnou a nejít. Rozloučil jsem se, sbalil si saky paky a ranním autobusem odfrčel na podnik. Plný rozporuplných pocitů jsem odjížděl od skvělé party, od skvělého parťáka a neméně skvělého mistra, vstříc, kdo ví čemu. Ale nevěřil jsem, že bych mohl potkat skvělejší partu.