Ztracený ráj - strana 22
Možná, že jsem teď prozradil víc, než jsem měl, ale snad mi to ti, jež by k tomu mohli něco říci, odpustí.
Ano, pochopitelně, že v životě to jde úplně jinak, než v přírodě, ale jen ten pocit, že se snažím žít podle toho, je nepopsatelný. A váš výsměch je bezpředmětný. Dalo by se očekávat, že se možná najdou i tací, jež se teď budou válet smíchy po zemi, ale k tomu zřejmě nikdy nedojde. Proč mám tu jistotu? Protože tenhle typ lidí, je na tak vysoké úrovni ješitnosti, (že i já k nim mám daleko), a ti by se nikdy nesnížili k tomu, aby tohle někdy četli.
Přestože se ti moji dva nový kamarádi jakž takž považovali za indiány, já mezi ně nikdy pořádně nezapadl. Dalo by se říci, že jsem byl spíše jen jejich bílý bratr. Hráli jsme si, dováděli, snažili se sžít s přírodou. Bavilo nás to. Tedy aspoň mě. Dělali jsme věci, o nichž jsem před časem neměl ani tušení. Dokonce měli i svůj stan dle indiánského vzoru. Takže bych měl vlastně napsat teepee. O dalších podrobnostech se zmiňovat nebudu. Nikdo, kdo tomuhle způsobu života nepodlehl, stejně jako oni a konec konců tak trochu i já, by nic z toho nepochopil. Tudíž by to bylo bezpředmětné dál líčit jakékoli podrobnosti. A ten kdo ví, o čem je řeč, si jistě umí představit, kolik zábavy jsme si užili, a nebylo to jen vysedávání ve stanu a kouření, či pití ohnivé vody. (Jako bych už slyšel ty, jež podle sebe soudí ostatní.)
Bylo pro zajímavé, že i indiáni měli své sporty, ale daleko více zábavnější, než je tomu u sportů normálních, které jsou jednotvárné, jako ořezané ořezávátkem, u klasických sportů, kde se laťka, která se musí překonat, pořád zvedá a zvedá, a vlastně se zvedá i teď, a bude se zvedat donekonečna.
Indiánský sport je rozmanitější a víc mi to připomínalo přípravu na boj, nebo na lov. Každý byl dobrý na něco jiného. Já, aniž bych to nějak mohl ovlivnit, jsem toho měl z nás tří nejvíce nachozeno, protože jsem skoro denně šlapal ty čtyři kilometry tam a zase čtyři zpátky. Ano, byl jsem pořád bez kola. Ale vůbec mi to nevadilo. No, vůbec? Možná trochu ano. Protože bych toho na kole stihl víc. Takhle jsem tam přišel o něco později a domů jsem musel odejít o něco dřív.
Čas bezstarostného mládí začal být méně bezstarostným. Tenhle rok ve škole, byl tím posledním, a jelikož jsem nehodlal porušit své nepsané pravidlo o nepropadnutí, musel jsem začít pomýšlet, co dál. Neměl jsem v tom úplně jasno. Napřed to byl kuchař, pak malíř pokojů, ale nebyl jsem si tak jistý, jestli to bylo tak úplně jen mé rozhodnutí. Do konce roku už moc času nezbývalo. Všichni už měli své přihlášky odevzdané, jen já pořád otálel. Neměl jsem kam spěchat. Ještě nebylo tak úplně pozdě. Ale i tak jsem nevěděl co dál, kam jít.
O mém budoucím povolání rozhodl jeden z mých dvou nových, indiánských kamarádů, za kterými jsem občas, i když ne už denně chodil, jakmile čas popošel, jakmile ukrojil další díl. Ten, jež ovlivnil mé rozhodování, se rozhodl pro lesnické učiliště a ten den měl namířeno na lesní závod k získání podrobností. Šel jsem s ním, nezávazně, ale najednou jsem pochopil, že tohle je mi bližší, než vaření či dokonce malování a natírání. Bylo rozhodnuto. Dalo by se říci ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Vyplnil jsem přihlášku a bylo to. Doma to trochu rozvlnilo hladinu nevole, ale bylo to mé rozhodnutí, takže po prázdninách se ze mě bude, během čtyřiceti měsíců, pomalu stávat dřevorubec.
Ale nač myslet, co ze mě jednou bude, když mám před sebou ještě celé dva měsíce prázdnin. Ne, že by byly poslední, to ne, ale tyhle budou poslední školní, a ty co budou následovat, to už nebude ono. Proto bylo zapotřebí si tyhle, coby poslední školní prázdniny, užít nadmíru neočekávaně zvláštně, i když budou na vlas stejné jako ty předchozí.
Když se člověk snaží ke své maximální spokojenosti, když plánuje, nevyjde mu to vždy, tak jak by chtěl. Někdy se snažení zvrtne a jde kolikrát i o život. Ano, mluvím ze své vlastní zkušenosti. Touha prožít na plné pecky neobvyklé prázdniny, se nám mohla stát osudnými.
Prázdniny ještě ani nezačaly a my, tedy já, coby „bílý bratr“ a dva „ruďoši“, jsme měli ve svých plánech na odpoledne jasno. Doma jsme odevzdali vysvědčení a vrhli jsme se k uskutečnění svých plánů. Sešli jsme se ještě to odpoledne. Nafoukli tři duše, vyhrabali staré provazy, podomácku vyrobili pádla a hajdy na vodu.
Kousek od naše působiště tekla, ona ne neznámá řeka, jež byla pro nás rozené moraváky tím, čím byla pro pražáky Vltava. Morava pramenila nahoře, na severu v hraničních horách, a byla podle toho i tak studená, kroutila se přes celou šířku naší vlasti, aby se na jižních hranicích ztratila v dunajských vlnách. Ten kousek, který protékal oblastí našeho výskytu, patřil k našemu mládí. A co bychom to byli za rodáky „křtěné“ Moravou, kdybychom ji aspoň jednou nepokořili, nesjeli si ten kousek, který byl v našem dosahu, na čemkoli, co plavalo.
Nebylo snadné vynést všechny ty věci nějaké čtyři kilometry proti proudu. Automobilové duše sice nejsou nijak těžké, ale není zrovna snadné se s nimi tahat takovou štreku. Chvíli jsme je kouleli, chvílemi je nesli. Šlo jen o to, najít způsob jak na to vyzrát. Našli jsme ho. Provazy jsme si uvázali kolem pasu, duše přehodili křížem přes ramena, pádla do ruky. Hned se nám šlo lehčeji a na místo našeho startu, jsme došli zakrátko. Tím místem byl široký úsek řeky pod starým splavem, v zátočině vymleté silnými proudy.
Celí natěšení jsme na místě svázali všechny tři duše pěkně do řady za sebe a sestavené plavidlo šoupli na celkem klidnou hladinu u břehu. Nasedli a odrazili od břehu. Vlny s námi zahoupaly, jakmile jsme vjeli do proudu. Pádla se ponořila do vody a už jsme se viděli, jak si to šineme s proudem dolů. Voda je neradno podceňovaný živel. Proud byl silnější, než my všichni tři dohromady. Nepomohlo nám ani pádlování, do něhož jsme dali všechny síly. Proud s námi zatočil, a rychlostí, i silou jen jemu vlastní, nás pozpátku vrhl, proti napůl ponořenému kmenu vyvráceného stromu. Všechno se událo během několika vteřin.