Ztracený ráj - strana 51
Zbývající čas jsem trávil tím, že jsem si svět maloval na růžovo, přikrášloval představy, povzbuzoval je, maloval jim křídla, stavěl vzdušné zámky. Cesta domů ne, a ne ubývat. Autobus narvaný k prasknutí, že v něm i chlapy stáli, mě ani v nejmenším nevadil, proč? Vždyť to tak je každý pátek, ale to jak se vlekl, jako by se mu do kopce nechtělo, to mě vyvádělo z míry, to mi drásalo nervy. Copak neumí jet rychleji? Jedeme jak s krávami. Zatáčka za zatáčkou a horizont nevidět. Zastávka „Na skřítku“ před restaurací jako by trvala věčnost, jako by zrovna dnes muselo dojít ke zbytečnému zdržování. Když autobus stoupal do kopce, nebylo to nic ve srovnání s tím, jak líně se ploužil z kopce dolů. Bylo až k nevíře, jak pomalu najíždí do každé zatáčky, jak krokem projížděl kdejakou vracečku.
Seděl jsem na schodech u zadních dveřích výstupu, (jako vždy), a nade mnou lhostejné tváře lidí. Znuděné ksichty, zdvořilé tlachání, přemílání nesmyslů, sport, zahrádka, klepy, pomluvy, kdo umřel, kdo se narodil, kdo se oženil, kdo rozvedl. Každodenní nevšednosti. To vše doléhalo k mým uší, ale nic z toho jsem nevnímal. Soustředil jsem se jen cestu a popoháněl autobus k vyšší rychlosti. Spílal každému zdržení, oslavoval každý ujetý kilometr a přitahoval město, kde mě čekal poslední přestup.
Jelikož jsem seděl na schodech u dveří, byl jsem první venku a spěchal na sousední nádraží. Zbývalo ještě pár minut času do odjezdu a tak vagóny nebyly ani tak přecpány, i když najít místo k sezení byl nadlidský úkol. Zaujal jsem místo, kde bych co nejméně překážel těm, co se na poslední chvíli budou chtít vtlačit dovnitř.
Ty hodiny na nástupišti snad stojí? Myslel jsem si. Na co ještě čekáme? Propaloval jsem hodiny upřeným pohledem a snažil je přinutit k pohybu, pohnout jejich ručičkou, aby už nastal čas odjezdu.
Měl jsem před sebou posledních dvacet minut jízdy, když se dal vlak do pohybu. Jedna stanice, druhá a před námi poslední úsek trati. Svištěli jsme si to tou nejvyšší rychlostí, jakou motorák dokázal vyvinout, řítili se po kolejích, které my byly v mém útlém věku tolik zakazovány, a které mě samozřejmě tolik přitahovaly. Nebyl to příjemný pohled, když jsem míjel náš dům a musel vystoupit až na nádraží, na opačném konci města a šlapat tu dálku, tu zbytečně překonanou vzdálenost zase zpátky, když jsem měl svůj rodný dům takřka nadosah, vedle trati.
Dnes na tom úseku trati postavili zastávku, jen pár metrů od našeho domu, jen co bych doplivl a zbytek došel. Co bych za to tenkrát dal. Ale kvůli mně by to stejně neudělali. Jen kvůli někomu se zázraky dějí. Někdo může všechno a jiný nesmí nic.
Cesta z nádraží domů, byla ve srovnání s cestou, jež jsem měl už za sebou, jen malým zlomkem, ale přesto se zdála být nekonečná. Proč jsem nejel z nádraží autobusem Městské hromadné dopravy? Copak jsme důchodce, abych ten kousek nedošel pěšky? A dopravních prostředků jsem měl za ten den dost. Přešel jsem přes koleje, po kterých jsem před malou chvílí jel a kolem nich pokračoval dál k domovu, směrem, ze kterého jsem zrovna přijel. Cesta se chýlila ke konci a já cítil, že nadšení, jež mě celou dobu mělo ve své moci vyprchává, ochabuje jak mužství. Zkrátka, tak jak jsem se celou dobu těšil na návrat domů, s každým posledním překonaným metrem, byl hlavní důvod, jež byl příčinou mého spěchu i nadšení, menší a menší, až byl najednou ten tam. Byl jsem doma. Proč jsem se vlastně těšil domů? Na co? Bylo to najednou pryč.
Přivítal jsem se s našima i se sestrou, vybalil věci, převlékl se. Než jsem vyrazil ven, stačil jsem se ještě pohašteřit se sestrou a bez nadšení se loudal ke stadionu nebo někam, kde bych na někoho narazil. Pokud bych nikoho nenašel, musel bych zazvonit na Salyho, jenže jeho máti mě zrovna neviděla ráda, ostatně tak jako všichni. Tomu setkání bych se raději vyhnul. Já vím, že by mi nic neřekla, nic nevyčetla, ale já věděl, já cítil, co si myslí. A to mělo svou váhu. Mám jiné cítění, jiný náhled. Jsem jiný.
Mám ke kamarádům úctu. I když by někdo mohl namítat, že jsem se mezi ně vnutil. Když nechtěla hora přijít k Mohamedovi, musel jsem přijít já. Myslím, že tohle je o něčem jiném. V každém případě jsem měl ke kamarádům úctu a Saly byl můj kamarád, kdyby nebyl, poslechl by svou mámu. Snad právě proto, snad z úcty k němu, jsem jeho mámě chodil na oči, co možná nejméně. Bylo to tak lepší pro ně, pro oba. A konec konců i pro mě.
Vtrhl jsem na stadion jak vichřice. Nikde nikdo. Doufal jsem, že tam bude aspoň Plančet. To byl třetí lístek našeho fotbálkového čtyřlístku. Čtvrtý byl můj skorosoused sportovec a potencionální olympijský vítěz Čáp, co se mě pokoušel, marně, přeorientovat na sport. Na stadionu však nebyl ani jeden, ani druhý, ani třetí. A to už bylo něco, když už ani Čáp nekroužil po okruhu. Přemýšlel jsem, jestli v televizi není náhodou nějaký přenos, nějakého sportovního utkání. Nebyl jsem sportovní fanda, i když jsem občas hrával fotbálek, a nějaký sportovní přenos pro mě nebylo nic, co by mě přitahovalo. Ani můj táta nevynechal jediný přenos jakéhokoli utkání. Pro mě to však bylo naprosto nepochopitelné.
Zkoušel jsem to, ne, že ne, ale kdybych se díval na vypnutý televizor, vyšlo by to nastejno, a ještě by se ušetřilo za energii. Tam kde ostatní viděli vzrušení, (tedy sportovní, sex v té době, jíž se to bezprostředně týká, bylo naprosto sprosté slovo a obnažený kotník erotika nejhrubšího zrna), tudíž, zatím co ostatní se ukájeli při sportovních přenosech, hltali skelnýma očima obrazovky, já viděl jen prázdnotu a šeď. Viděl jsem na obrazovce jen cosi, vnímal jsem jen pohyb, ale nechápal smysl. Bylo mi jedno, kdo ten pohyb způsobuje a proč. Všechno to bylo pro mě stejné, ať už tam nesmyslně pobíhali sportovci, lítali jak šílenci fotbalisti či se mlátili zahnutými klacky sněhuláci na bruslích, pro mě to bylo jen seskupení černých a bílých teček, jen obraz, který jako by mnou jen procházel a odrážel se na stěně za mnou. Světlo obrazovky mě prosvěcovalo jako roentgen. Neviděl jsem nic, jen černobílé šmouhy. Pochopitelně, měli jsme pouze černobílou televizi, barevné byly v plenkách. Tu si tenkrát mohl dovolit opravdu jen „Někdo“. Pokud jsem se chtěl podívat na barevnou televizi, musel jsem napřed koupit čokoládu, či jinou sladkost, (ono toho nebylo moc na výběr), a pak jsme s Plančetem zamířili k jeho sousedce, kde jsme odevzdali pamlsky, jako vstupenky, jako dar božstvu, jako vlezné, jako úplatek (nenávidím úplatky), pak jsme teprve byli milostivě připuštěni k barevné obrazovce, kde jsme mohli shlédnout barevný večerníček. Za čokoládu mi byl na deset minut otevřen barevný svět. Ani o minutu navíc. Tolik ke sportovním přenosů a k televizi.
Ostřížím zrakem jsem přehlédl skoro prázdný stadion. Nikoho jsem nenašel, na nikoho nenarazil. Co naplat, budu tedy muset zazvonit na Salyho. Ach, jakou výhodou jsou dnes mobilní telefony. To si nikdo z těch, co se s mobilem v ruce už narodili nepochopí. Kdykoli, kdekoli se s kýmkoli spojit. Opustil jsem stadion, zamkl za sebou bránu a loudal se k Salyho domu, jako by se mi nechtělo. A není se čemu divit. Mráz mi běhal po zádech, když se můj prst blížil k tlačítku zvonku. Chvěl se a bál se ho dotknout, jako by bylo rozpálený do běla. V krku knedlík strachu, vlasy zježené hrůzou. Zazvonil jsem. Saly byl doma. Jaké štěstí. Aspoň se jeho máma nemusela bavit s takovým darebákem, i když jsem za oknem cítil její myšlenky. Ale já za to nemohu, že mě nikdo neměl rád.