Rok žita - strana 06
Po obědě vyšel pantáta na dvůr, odtud kolem stavidla přes mostek až na hráz, kde se zastavil a hleděl dolů na žitné pole. Mezička za polem před ním byla dnes prázdná. Dnes tam šerif nestál. Za okamžik přišel i Honza. „Chtěl jsem se zeptat, jak to letos bude ze dřevem? V kůlně máme už jen necely dvě hraničky.“
„Dřevo bude. Už jsem se stavil na pile a objednal čtyři balíky odřezků. Jen zítra nebo pozítří musíme ještě zajet do lesa pro trochu tvrdýho. Jó, byl tady veterinář?“
„Ne.“ odpověděl Honza a ukazoval na přijíždějící motocykl.
„My o vlku a vlk na cestě.“ dodal otec a spolu s Honzem scházeli do dvora.
Rita jim byla stále v patách. Když uslyšela motocykl, zježila srst a se štěkotem přiběhla k zavřeným vratům. Honza ji raději odvedl a zavřel ve sklepě. Pro jistotu. Neměla totiž toho zvířecího doktora v lásce. Mezitím pantáta otevřel vrata a přivítal příchozího. Potom spolu odešli ke koním.
Honza odešel do kovárny. Bylo třeba přebrousit pilový kotouč na pilu. Sňal jeden ze stěny, upnul jej do svěráku a pustil se do broušení ostří zubů. Pak se z kovárny začaly ozývat příšerné pazvuky. Každému kolemjdoucímu naskočila husí kůže a zježili se vlasy. I Rita přes zavřené dveře sklepa slyšela onen nepříjemný zvuk.
Honza ještě nebyl s broušením hotov a pantáta již vyprovázel veterináře ze vrat. Rozloučiv se šel pustit Ritu, které se ve sklepě nelíbilo. Zavírali ji neradi, ale nebylo vyhnutí. Rita neměla zvuk motocyklu vůbec ráda. Snad se ho bála, nebo si jej spojovala s nepříjemným očkováním.
Když byla Rita volná, hned běžela k vratům a očichávala dláždění dvora, kde před tím prošel veterinář. Ucítiv jeho pach, počala opět štěkat a otáčela hlavu po pantátovi, jako by ho prosila, aby jí pustil zkontrolovat prostor za vraty. Ten k ní přišel, sklonil se k ní a pohladil ji po krku.
„Hodná Rita. Hodná.“
Pantáta zmizel v domě, na dvoře bylo pusto a Rita si začala uvědomovat ony kvílivé zvuky z kovárny a raděj odběhla za dům do stodoly.
Pantáta vcházel do kuchyně zrovna v okamžiku, když Božka stavěla na stůl jeho oblíbený hrnek. Kuchyní voněla káva.
Než otec vstoupil, seděl Pavel na otomanu vedle příborníku, na němž mezi dvěma svícny stálo velké rádio a hltal slovo za slovem z odpoledních zpráv, když vstoupil otec. Pavel se nechtěl pouštět s otcem do křížku, proto také vypnul přijímač a raději odešel ven na dvůr, aniž by věděl, co bude dělat.
Otec zasedl ke stolu, kde stál jeho hrnek s kávou. Uprostřed stolu v ošatce s proutí voněl chléb. Jejich chléb.
Žitný chléb se na statku pekl každý týden a patřil vedle brambor k základní potravě. Chléb, a konec konců i káva, stejně tak i brambory, vše se rodilo na poli.
Každý rok na podzim oseli pole žitným zrnem, aby do zimy vzešlo a lépe přečkalo zimu. Na jaře, při prvních slunečních paprscích, pak mohlo pokračovat žito ve svém růstu až do květu. Květy pak byly větrem opylovány a tím se z nich stávaly klasy, které zlátly a zlátly, aby v létě, o žních pak vydaly svoje bohatství. Žitné zrno.
Když bylo žito kosami sťato, zrno vymláceno a mlýnskými kameny semleto na mouku, byla tato mouka díky vodě, kvásku, soli a jiných tajných přísad, proměněna na těsto, z něhož se pak v žáru pece zrodil voňavý chléb.
Pantáta seděl za stolem, držel v ruce ukrojený krajíc a upíjel z hrnku kafe. Hlavou mu letěla celá tahle proměna. Od podzimního setí, až po zlatavý pecen chleba. Kolik námahy a potu to stojí člověka, než se zrno stane potravinou.
Božka snědla svůj krajíc, vypila hrnek mléka a odešla do sklepa loupat kukuřici. Otec s matkou osaměli. Pantáta se zakousl do chleba, napil se kávy a zamyšleně přežvykoval. Když sousto spolkl, promluvil smutným hlasem.
„Ty mámo. S Pavlem se mi to nechce líbit. Jde to s ním z kopce. Dělat se mu nechce, nic neumí, a když něco udělá, nestojí to za nic a když mu něco vytknu, ještě se u toho tváří, jako bych mu ubližoval. A tolik mi na něm záleželo. Tolik jsem si na něm zakládal.“ vzdychl si pantáta a mávl rukou nad marností svých marných nadějí
„Ale táto.“ otočila se panímáma od kredence s hrnkem kávy a s chlebem namazaným máslem. Usedla ke stolu vedle pantáty a podívala se na něho skoro až vyčítavě.
„Vím, že Pavlovi práce moc nevoní, ale nemůžeš zapřít, že mu to myslí. No a, kdybys mu tenkrát nebránil, možná měl dnes i vysokou.“
„Jak nebránil?“ vybuchl pantáta.
„Sama dobře víš nejlíp, že jedinou vysokou školu, kterou bych možná povolil, byla vysoká zemědělská a ta mu nevoněla. Přece nebudeme vyhazovat peníze na jeho školy. A i kdyby, k čemu by nám ty jeho školy byly? K čemu by nám tady byl nějakej doktor nebo právník. A navíc nezapomínej, že je to syn soukromyho zemnědělce a jako takovej…? Zkrátka, ať má školy nebo ne, stejně je nám tady k ničemu. Ještě všechno sveďte na mě.“
„Ale no tak! Nikdo na tebe nic nesvádí. Já chtěla jen říct, že mu možná zbytečně křivdíš.“ ale ve skutečnosti měla spíš na mysli, že je na Pavla jako pes jenom proto, že se nepotatil. Ale copak tohle mohla pantátovi říci? Ani kdyby měl tu nejlepší náladu.