Rok žita - strana 42
Ti dvá ďále ve vopravnách a ten třetí v lese. Tak si meze sebó vekládale, co a jak, kdo, kde a s kym…
Gdež měle ož ňákó opitó, začale se bavit i se mnó. No tak sem jim teho navekládal a ještě sem prodal dvoje hodine. Tim pádem se mě zaplatile vylohe.“
„Ale jak ses dověděl… Už nic neříkám.“ Marta zahanbeně sklopila hlavu.
Vojta nevěřícně kroutil hlavou a když měl pak jistotu, že už zas může v klidu mluvit, pokračoval.
„Začale mlovit o mladéch, že nechcó zvostávat na gruntech, že otikají do města, a že gdež jim nechajó chalopo, že jo zpustošijó a takovy ty řeče.
Pak přešla řada na fackování. Ten třetí co si přesedl poslední řikal, že ti mladi ož nemajó žádnó úctu k rodičům a ani k majetku. Málo je pré mlátile. Von pré be jim napackoval a vehodil je z baráku, ať vokážó, jak se vo sebe omijó postarat sami.
No a včil sem si přihodil polínko do vohňa já a řekl sem.
,Jak to tenkrát odělal ten sedlák támhle za samote. Klukovi napackoval a belo to. Kluk vepad z domo a nikdo nevi co s nim je. Buhvi, kde se fčil tólá.‘
To belo téma do debate. Asi ho mosele mět v těch vopravnách strašně ,rádi‘, aspoň podle těch dvóch. Gdež se prodebatovalo jeho období ve vopravnách, ozvalo se pár ledí vod vedléšiho stolo, ti zas dělajó ve drožstvě.
Tak sem se dověděl všecko, co sem potřeboval. Pak sem rači vodešil, abe to nevepadalo, že se vo Pavla nějak moc zajimám. Ještě na vodchodu sem zaslech vod teho co ďál v lese, že be ho nahnal do lesa. Tam pré be se naučil co je práca. Ale to nezná Pavla.“
„Ale měli by jsme jít. Ať to není nápadny.“
Zvedli se a ruku v ruce kráčeli po hrázi bývalého rybníku, zpátky ke statku. Pozdněodpolední slunce, klonící se k západu jim hřálo záda a před nimi uprostřed zeleně osvětlovalo cíl jejich cesty.
Dosud ještě z dohledu, se zastavily, aby učinili zadost lásce. Prodloužený stín jejich objetí, slunce promítalo na větrem rozbouřenou hladinu zeleného moře žita. Jejich žita. Zelené moře žita se vzdouvalo, a poryvy větru vykreslovaly do zelené hladiny brázdy, které se vzápětí opět vyhladily a vyčkávaly dalšího náporu větru.
* * *
Všechno bylo už v zemi, jen zasázet brambory zbývalo. Přišlo ,to ráno‘. Honza se za tu dobu čekání smířil už se vším, co může očekávat. To ráno vstal, jakoby nic posnídal a pomohl poklidit, tak jako každé ráno. Pak se šel umýt, oblékl se a když odjížděl pantáta s mlékem, svezl se s ním do města.
Na výbor se dostavil, a ještě ani neúřadovali. Proto musel chvilku čekat. Ještě si nestačili ,ouředové‘ uvařit kafíčko a už Honza stanul před dveřmi s číslem, které měl napsané na předvolání, a s cedulkou „Přestupková komise.“
,Ti s tím nadělají.‘
Pomyslel si Honza a zaklepal. Po chvilce, která je nezbytná k tomu, aby se ukázalo, kdo je tady pánem, se ozvalo „Vstupte!“ Honza se nadechl a vstoupil.
Panímáma neměla to dopoledne stání. Nic nemohla dělat. Chodila od ničeho k ničemu a oběd musela uvařit Marta s Božkou. Na oběd však Honza nepřišel. Marta využila příležitost, že jsou v kuchyni samy, a matce i Božce pověděla vše,co se dozvěděla od Vojty.
Panímáma byla ráda, že může myslet zase na něco jiného než jen na Honzu a o překot s Božkou skákaly Martě do řeči a vyptávaly se na to, a na ono. A teď Martě došlo, jak je to příjemné, když někdo skáče někomu jinému do řeči.
Pantáta na sobě tu nervozitu nedal tak znát, ale přestože měl plno práce, nedařilo se mu. Nevydržel u žádné dlouho. Tam něco podělal, pak zase tam něco a u oběda ani nepromluvil. Po něm pak dlouho stál opřený o zábradlí nad stavidlem, a jeho myšlenky se stáčely pořád k městu.
Až odpoledne prozradily Bára s Ritou Honzův příchod a zanedlouho se všichni sešli v kuchyni, aby se dověděli, jak pochodil. A Honza se dnes už po několikáté cítil jako před komisí. Sám samojediný proti tolika lidem.
Zasedl ke stolu rozhlédl se po okolo stojících a konečně promluvil.
„A teď bych něco pojedl.“
„A my tě samou zvědavostí ani nenecháme najíst." řekla Božka, která jako jediná, dokázala myslet taky na něco jiného, než na to jak Honza pochodil, šla rychle nachystat Honzovi pozdní oběd.
Honza jedl jako o posvícení. Vždyť naposledy cosi pozřel ráno. A protože jeho raní myšlenky spřádaly všelijaké kritické scénáře, neměl na snídani ani pomyšlení. Ani ho nenapadlo, aby si dopoledne ve městě něco koupil na svačinu. Teprve teď si uvědomoval, jaký měl hlad.
„A teď mluv!“ zeptala se jako první, asi ze všech nejnedočkavější Marta, jen co Honza spolknul poslední sousto. Ani nechtěla. Ale byla tak nervózní, že to z ní vyletělo samo.
„Tak. Ráno, po snídani, jsem sedl tuhle s otcem na vůz, a jeli jsme spolu cestou do města. Vyjeli jsme za dvora, přes mostek a pak kolem Ztracenky až k silnici …“ začal Honza od samého začátku, ale nedostal se dál, než na silnici.