Ztracený ráj - strana 105
Jak dlouho trvala tahle noc? Rok, dva? Nevím. V každém případě vychází slunce a pro mě začíná nový den, nový život. A i když je nebe zatažené šedým suknem, vím, že tam nahoře to slunce je, je tam pořád a svítí. Mám za sebou rodinu a nad hlavou slunce. Co bych si víc přál. Co? Skoncovat s všeobjímající hloupostí. Vím, že hledat odpovědi na mé otázky, chtít nalézt pomoc v pohádkách je pošetilost, protože jen tam princ a nebo hloupý Honza dostanou princeznu, jen tam vítězí bohatství a hloupost, (snad jen v tom je pohádka stejná jako život), a nikoho nenapadne, kde by ti dva byli, kdyby nebylo obyčejného lidu, kdyby nebylo těch, po jejichž zádech šplhali nahoru. Ale nejsou všechny pohádky tak naivní. V některých, (nebo to nejsou pohádky?), je hodně moudra, pokud je člověk ochoten je najít, pochopit, využít.
Já je našel. Nebyla to sice rada, jak skončit úplně a se vším, ale nemůžu chtít všechno naráz. Život pro mě teprve začíná. Pro začátek se musím naučit ignorovat přiblblé pohledy.
Vzpomínám si na dobu, kdy k nám přišla mistrová a já, v domnění, že jí pomáhám, ačkoli jsem škodil jen sám sobě, jsem byl v její společnosti víc, než by mohlo být zdrávo. Ne, neviděl jsem v tom nic špatného. Kdybych si s ní chtěl něco začít, (a asi jsem měl, když už jsem za to tolik trpěl), nepočínal bych si tak neopatrně, netočil bych se kolem ní jak sputnik, nekroužil bych kolem jak racek za lodí. Nicméně, jsem nepostřehl tento drobný detail, tento náznak potencionálních problémů, který mě skřípl, který mě podrazil nohy a já ryl držkou v zemi. Nedošlo mi to ani tehdy, když mi můj mistr, (kolega mistrové), říkal, že tohle je jeho smetiště, že on je tím pomyslným kohoutem. Kdo ví, jak to tenkrát všechno vůbec bylo, odkud vlastně ten vítr foukal a kolik těch kohoutů bylo. Vždyť Hvězda je jedno velké smetiště hlouposti, idiotství a jiných lidských předností.
Každopádně, jestliže on chtěl být tím příslovečným kohoutem na svém smetišti, proč ho v tom nepodpořit, proč z příslovečnosti neudělat skutečnost. (I když jen fiktivní.) Začal jsem na tom stavět. Jestliže on je kohout, musí být jeho podřízené, slepice. To byla představa, jakou si nedovedete představit. Měl jsem vrozenou fantazii. Viděl jsem věci, o kterých se vám ani nezdá. A tak jsem viděl ty ubohé, oškubané pipiny, vyzáblé, vyhoněné, na dlouhých žlutých pařátech s holým zadkem. Vytahané nosnice s naondulovanými hřebínky padajícími do očí, kvokající na povel, donášející kohoutkovi jadérka.
Co mě však nejvíce potěšilo, byl způsob, s jakým jsem se vypořádal se smraďochem. Na tom jsem si zgustnul. U něho jsem fantazií nešetřil, ale tím to neskončilo. Protože, ačkoli jsem ho viděl, (mimo jiné), třeba jako čerstvě kouřící „hovínko“, uprostřed toho kohoutova smetiště, některé činnosti vyžadovaly, abychom spolupracovali. Samozřejmě byly to pro mě ty neodpornější okamžiky, ale i s nimi jsem si poradil. Je u mě nenormální, abych pohnul koutky svých úst, i jen do minimálního úsměvu, (a už vůbec né kvůli nějakému kreténovi, jakémukoli kreténovi), ale kvůli té mršině jsem to udělal, a nebylo to až zas tak nemožné, při tom, co všechno jsem si dokázal představit, co všechno jsem viděl, jsem se nakonec musel držet, abych se nerozchechtal na celé kolo. Pro začátek stačilo, že jsem se jen usmíval, a Bednář znejistěl. Začal posmrkávat a pokašlávat častěji, než obvykle, asi tak třicetkrát za minutu. Přidal jsem úsměvu trochu záhadnosti a tajemný pohled, jako že mám navrch, že vím něco, co on ne, což způsobilo, že si smraďoch začal pískat, snad aby skryl své rozladění, snad aby mi dal najevo svou vyrovnanost, nebo co já vím. Ale nějak to nefungovalo. Jeho pískání nemělo žádnou melodii, jen tak si pískal. Popískával, posmrkával, pokašlával. Zabořil jsem do něho své černé, uhrančivé oči, proklál ho svým tajemně se usmívajícím pohledem a to ho dostalo. Byl tam, kde jsem ho chtěl mít. Nářadí mu začalo padat z ruk, šroubky se válely po zemi, součástky s rachotem dopadaly na dřevěnou podlahu. Už si ani nepískal, a jen posmrkával a pokašlával jako obyčejně, tedy pořád. Čím víc spěchal, aby to už měl za sebou, tím víc mu vercajk padal, tím víc nervózněl. Konec naší společné práce, byl pro něho vysvobozením. Ani se neumyl a doslova utíkal do kuřárny, kdy vykouřil aspoň půl balíčku cigaret, než se trochu dostal do klidu.
Na tuhle metodu jsem sice přišel jen tak náhodou, ale uspěl jsem, uchytila se. Vypilovával jsem drobné detaily, až jsem dosáhl stoprocentních výsledků. Já vím, (jako bych slyšel mistrovou, která nad tou páchnoucí zrůdou držela ochrannou ruku), že jsem nezodpovědný hajzl, jež psychicky, (ona by řekla duševně), týrá ubožáka, který si zaslouží trochu ohledu a laskavosti, pochopení i lásku (bližních). Že bych si měl uvědomit, jak by mi bylo na jeho místě. Vím, že, (podle ní), nemám v těle ani kousek ctnosti, když ho nenávidím, místo abych mu otevřel své srdce, abych projevil trochu lásky, abych ho měl rád.
Tohle však s láskou nemá nic společného. Pro někoho je láska jen slovo, pro mě má cenu zlata. Má láska není na prodej. Já láskou a přátelstvím neplýtvám pro něčí kratochvíle. A pokud bych směl použít ještě slov mistrové, říkala, že láska se nedá vynutit, tak nechápu, proč já bych měl přesvědčovat své srdce, aby mělo rádo něco tak obludného, tak odporného, ohavného, nechutného, aby vlastně mělo rádo toho parazita, ten nežid, vřed na zadnici světa, plýtvat láskou pro něco tak mrzkého, pro takového podvraťáka, jež se naubližoval tolika lidem, (mimochodem i samotné mistrové, kdyby byla ochotna to slyšet), o níž se vyjadřoval takovým způsobem, že …, že …, že …, jenže ona to nechce slyšet. Asi je to tak pohodlnější. Nebo je v tom krátkozrakost? Nevidět, neslyšet, ale radit koho milovat a koho ne? Prdlačky. Kde byla ona, a kde jsem byl já!? Kde byla, když jsem ji nejvíc potřeboval? Kde se schovávala, když ze mě udělali Sebastiána? Je lehké být v bitvě generálem sedícím v bezpečí, schovávajícím se za kamny, a po bitvě být hrdinou. Tohle jsem si však musel vyžrat sám, postavit se tomu čelem, bojovat s hloupostí. Tohle je můj způsob boje a říkejte si tomu třeba pomsta.
Tak jsem se vypořádal se svým svědomím v práci. Tak jsem se mstil. Teď ještě zbývalo to nějak zaonačit se zbytkem lidstva. Proč do své pomsty zahrnuji všechny lidi? Když se kácí les lítají třísky. Nehodlám bojovat proti celému světu. Rozhodl jsem se jen ignorovat všechny cizí lidi, abych je nemusel pak nenávidět, včetně těch co už nenávidím. A věřte, že i tak se najdou vlezlí lidé, kteří se, i přes veškerou mou nepřístupnost, snaží vetřít do mé přízně, vstoupit mi do cesty, vrazit do mě, upoutat na sebe moji pozornost.
Nevidět, neslyšet. Dělají to jiní, tak proč ne já!? Ven jsem chodil jen málo, většinou jen s Baronem, ale i tak jsem musel mezi lidi, neboť Evropa se roztahovala už i tady u nás. Výstavba koridoru zničila ten poslední kousek přírody, ten tichý kout, tu neprostupnou džungli, kam jsem s Baronem tak rád chodíval, kde jsem nacházel klid. Stromy zmizely a s ním i neprostupné zástupy kopřiv, porosty netýkavek, i haldy sutin, (neb lidi jsou lidi). Zmizel svět, kde jsem se ukrýval před zraky světa. Zmizely koruny starých velikánů, i porost pod nimi, a obnažily jedinou cestičku po níž jsme bezstarostně chodili, nad námi uhánějící vlaky, za okny rychlíků anonymní tváře lidí poznamenané strádáním, šťastné z návratů, vystrašené z neznámého, i lhostejné z každodenní jízdy, z každodenních pohledů. Jaké starosti mají ti za okny vlaků a jaké já?! Hledíme přes sklo na sebe, nechápeme jeden druhého, jsme si lhostejní. Donutili jste mě vyjít mezi lidi? Dobrá, zvednu hozenou rukavici a zařídím se podle toho. Na oči sluneční brýle, do uší sluchátka. Nevidět, neslyšet.
Schoval jsem se za kouřová skla brýlí, potopil se tonů hudby. Kdysi jsem tohle u kolemjdoucích odsuzoval a teď v tom nacházím útěchu, zalíbení, vysvobození. Změna je život. Možná že ti, jež jsem za to samé odsuzoval na tom byli stejně jako já. Někdo mění svůj názor, náhled, častěji než spodní prádlo, tak proč bych já neměl nárok na změnu ve svých zvyklostech? Když někdo může přehodnocovat stav věcí, hlavně ve svůj prospěch, jen proto, že jedna paní povídala, proč já bych nemohl dojít k jistým obměnám, proč já bych nemohl dojít k uvědomění, a pak si to rozumově zdůvodnit, že šlo třeba o zmoudření nebo o renesanci?