Cesta - strana 34
Bylo mu stydno. Holedbal se, že se práce nebojí a najednou cítí rozpaky před poctivou zednickou prací. Možná to bylo tím, že stojí před rozhodnutím vstoupit do tak známé party, v jejímž oboru není zrovna mistrem, nevyniká v ní a ani se v ní nevyzná. Možná dostal strach, že bude pro partu spíš přítěží než přínosem.
,Ale co. Gdež to nebode klapat, možu decke vodejit. S Bohóšem se dá mlovit. Néni jeden z tech, keré be to nepochopil.‘ potrhl a sečetl Hans.
„Gdež mě bodeš brat jak zednickyho nováčka, keré nemá šajn vo té práci, možem si plácnót.“
„Tak ujednáno. A teď alou na kutě. Spát budeš tady v kuchyni, támhle na divanu. Ráno se vstává časně. Nebo se chceš nejprve seznámit s okolím a nastoupit k nám až pozítří?“
„Né. Meslim, že všecko vostatní može zatim počkat. Nastópim hneďká zétra. Nač čekat.“
Ulehl a snažil se usnout, ale copak to jde? Na své dlouhé cestě spal na nejrůznějších místech, ale zde nemohl usnout. Na černém pozadí zavřených víček mu minulost promítala vyčítavý film z posledních dnů, hodin, minut, a vysmívala se mu za to co udělal a dělat neměl nebo neudělal a udělat měl. A z druhé strany na něj útočila budoucnost. V mozku mu tepala její neznámost. Převaloval se, a myslel, že ani neusne. A přitom usnul jen co zavřel oči.
Ale čas je hrozně krátký, když se spí. A než se nadál, ucítil na svém rameni Bohoušovu ruku. Byl čas vstávat. Venku byla ještě tma. Něco málo pojedli a vyrazili do blednoucí tmy ranního svítání.
Na staveništi, nebo zbořeništi, těžko se to dalo pojmenovat, na Bohouše čekalo asi patnáct chlapů ve věku od dvaceti do padesáti. Vypadalo to, že Bohoušovo slovo má svou váhu, když ho poslouchali i chlapi o hodně starší.
„Vedu nám posilu. Tohle je Hans. This is Hans.“ oslovil okolostojící Bohouš a bylo jasné, že v partě jsou nejen krajané, ale i místní.
Hans ucítil pohledy ostatních. Zabodávaly se do něj, jako by byl rván na kusy. Věděl, že to časem přejde, ale ty první okamžiky byly pro něj vždy utrpením. Měl pocit, že ho stahují z kůže, že ho pitvají na kousky. Chtělo se prchnout. Utíkat a nezastavit se až …
Ale vždyť nemá kam utéci. Byl lapen v zemi nekonečných možností z každé strany obklopen oceánem. A on chtěl domů.
Ten pocit stísněnosti, který pokaždé zažíval v novém neznámém prostředí, trval jen okamžik. Bohouš vydal rozkazy a všichni se rozprchli vykonat přidělenou práci nebo úkol. A Hans byl rád, že to nejhorší má za sebou. Bohouš mu donesl lopatu a odvedl ho na místo, kde nakládal všudypřítomnou suť.
A tak se to opakovalo den co den. Od rána do pozdního odpoledne. Všichni bez rozdílu národnosti nebo věku. Bohouše z toho nevyjímaje. Jako by Hansovi ta lopata přirostla k tělu. Když nenakládal suť, tak s ní fedroval do míchačky písek. Blížila se zima a tak spěchali, aby toho co nejvíce udělali, než jim mráz znemožní práci.
Ale ani se zimou práce neutichla. Parta se sice trochu ztenčila, ale nerozpadla se. Bohouš jim byl nejen parťákem, ale i tátou, kamarádem, soudcem i katem najednou. Žádný problém nikdy nebyl dost velký, aby se s ním Bohouš nedokázal poprat. Od všech vyžadoval precizní práci. Nechtěl po nikom zázraky. Jen poctivou práci.
Ten rok Hansovi utekl jako nic a půl roku na to, se Bohoušova parta stěhovala dál do vnitrozemí. Opouštěla tohle přístavní město a Hans dostal strach, že by mohl ztratit kontakt s přístavem, který mu skýtal naději na cestu domů. Museli se rozloučit. Bohouš to chápal, a nic proti tomu nenamítal. Hans u něho pořád ještě bydlel, táhlo ho to pořád domů a tak neměl zapotřebí si shánět vlastní bydlení, když tady nechtěl zůstat.
Bohouš mu děkoval za práci, kterou doposud odvedl a nabídl se, že než odjedou, mu pomůže najít nějakou novou práci. Měl po celém okolí spoustu známostí, měl styky a věděl o každé vhodné práci, ale Hans mu poděkoval za ochotu. Chtěl sám sebe přesvědčit, že se o sebe umí postarat. Že také něco dokáže.
„Je na čase postavit se na vlastní nohe. Měl bech pro to take něco odělat já sám. Ale děkojo za nabidko. Te sténě bodeš mět fůro starostí se stěhováním …“
„Jaképak stěhování? Tam máme ubytování zajištěno. Nechám to tady jak to leží a běží. A budu rád, když mě to tu ohlídáš, než se vrátím.“
„…“
„Ticho! Nechci nic slyšet. Copak máš kam jít?“ nenechal Bohouš Hanse ani nadechnout.
„Tak vidíš. Ale kdyby sis to nakonec rozmyslel, víš kam jedeme, a kde mě máš hledat. Já vím. To jen pro případ, kdyby náhodou.“
Hans proti tomu neměl co namítnout. A Bohoušovi se nevyplácelo odmítat. To Hans pochopil za tu dobu, co s ním dělal i bydlel.
„A kdyby se ti poštěstilo a podařilo by se ti vrátit se, tam k nám, domů, tak než odjedeš, nechej klíče od domu u Pazdery. Jsme spolu domluveni. Ví kde mě hledat, kdyby něco.“ řekl na rozloučenou Bohouš Hansovi, který se druhý den ráno přišel rozloučit s odjíždějící partou.
Bylo mu najednou smutno a cítil lítost, že se rozhodl tu zůstat. Zase bude sám. Ale utěšoval se, že vždycky může přijet za nimi.