Cesta - strana 08
Prošel lesem a byl tak unavený nebo hladový, nebo to byla známka jeho čerstvě nabité euforie, že si ani neuvědomil, že začíná svítat. Vůbec neměl ten les opouštět. Ještě nebyl v bezpečí.
Vystoupil s lesa, plný bláhové radosti, a dychtivě stoupal do mírného stoupání k městečku, jemuž vévodil zámeček s hodinovou vížkou, které se jmenovalo stejně jako říčka, která se ztrácela v tom lese, který on neměl vůbec opouštět, a podle níž, si teď Hans špacíroval, jako by byl jen na procházce a ne na útěku, aniž by si uvědomoval hrozící nebezpečí. Vykračoval si kolem té říčky, jako by už měl vyhráno a když zjistil, že svítání je v plné parádě, bylo už příliš pozdě. Pozdě na všechno.
Ona ho spatřila dřív, než Hans ji. Zastavila se a nevěřícně koukala na příchozího. Hans si ji uvědomil teprve, až když se na sebe hleděli jen pár kroků od sebe. Teď už bylo pozdě hledat spásu v lese. To si měl rozmyslet, než z něj vystoupil. Ale byl tak šťastný, že překročil tu pomyslnou hraniční čáru, která před časem přestala existovat, že zapomněl na obezřetnost, kterou se na začátku své cesty ozbrojil. Tolik byl na sebe hrdý, že se celou cestu chová tak rozumně, že nedal nepříjemnostem šanci. A teď, sotva překročí původní hranice, udělá takovou hloupost.
Žena, zralá třicátnice, svérázná, nebojácná, ale přesto trochu zaraženě stojící, mluvila na Hanse směsicí němčiny a polštiny.
Hans z toho trochu pochytil, že se ho ptá co tu chce, co tu pohledává. Než však stačil cokoli vysvětlit, žena si ho prohlédla od paty k hlavě a všimla si jeho mundúru, který kabát neukryl. Bylo jí jasné, kdo to asi je a odkud kam utíká.
„Potřebujete pomoct?“ promluvila ta žena s nevýrazným přízvukem polštiny.
„Dobré deň. Nerad sem vas velekal. Rád bech se do večera někam okledil. Nemohla beste mě poradit, gde bech se moch skovat?“ promluvil Hans a na ženě bylo vidět, že v jeho větách tápe, hledá.
„Aha. Vy jste z té roviny tam za horami?“ řekla a ukázala hlavou směrem k horám za jejími zády.
„Ale v tom co máte na sobě, se tady nemůžete jen tak procházet? Jak dlouho jste už na cestě?“
Ale nečekala na odpověď. Nemělo smysl tady jen tak stát a povídat si. Teď byli v nebezpečí oba. Riziko, že je někdo spolu uvidí, se každým okamžikem zvyšovalo.
„Je to moc otázek najednou, že? Ale to mi řeknete až potom.“ nepustila Hanse ke slovu, zřejmě zvyklá mít za každou cenu hlavní slovo.
„Pojďte za mnou. Musím vás schovat, než nás spolu někdo uvidí. Jinak z toho budeme mít nepříjemnosti oba.“
Hanse její jednání trochu zarazilo, ale i s menším zaváháním, nakonec následoval tu ženu k jejího domu.
„Nesmíte se na mě zlobit, ale mám doma děti, a tak vás schovám v kůlně se senem. Tam budete v bezpečí. Pokud vás nenapadne nějaká hloupost.“ zastavila se a otevřela dřevěná vrátka vedoucí do kůlny.
„Trocho sem se nechal onyst radošťó a zapomněl sem zvostat v lese, moc se vomlóvám, že vám způsobojo takovy starostě. Ale děkojo. Dlóho vás nebodo vobtěžovat. Jak se setmi, vepadno.“ poděkoval Hans a vklouzl do kůlny.
Kůlna nebyla velká. Na jedné straně se v šeru rýsovala malá hranička dřeva a na protější straně od dveří stál žebřík vedoucí na patro, kde bylo seno, do kterého se měl schovat. Vrátka se za ním zavřela. Hans v šeru nahmatal žebřík a vylez nahoru.
Po dvou dnech si konečně mohl zout boty. To byla úleva. Chtěl se zavrtat do sena, když zaslechl otevírající se vrátka. Zanedlouho někdo vylezl nahoru po žebříku.
„Musíte dát za vděk krajíčkem chleba.“ řekla ta žena a podávala Hansovi krajíc.
„Víc vám zatím dát nemohu. Nezlobte se. Jistě mě chápete.“ omlouvala se.
„To si vod vas nemožo vzit.“ ohrazoval se Hans.
„Proč? Myslíte, že vás chci otrávit?“ okamžitě zaútočila ona hospodyně.
„Deť máte doma děcka. Přece jim nemožete brat chleba?“
„O jeden krajíček nás neubude.“ řekla o poznání mírněji.
Podala Hansovi krajíc a zmizela z jeho zorného pole.
„Teď mám na spěch, ale k večeru se tady ze vámi zastavím.“ dodala ještě ve spěchu, když slézala po žebříku dolů. Jen klapnutí vrátek svědčilo o jejím odchodu.
Hans osaměl. Hlavou mu bloudila myšlenka za myšlenkou a v ruce držel krajíc chleba. Snažil se trochu vzpamatovat a zauvažovat.
,Měl bech take meslet na zétřek.‘ začal a přelomil krajíček na dvě půlky.
Ale pak si uvědomil, proč měl předchůdce jeho jména po kapsách jen kůrky. Jen ty se totiž dají schovat. Zbytek by byl po ztvrdnutí nepoživatelný. Kůrky si nastrkal do kapes a zbytek snědl. Pak se zavrtal, do sena, přikryl se kabátem a zmizel v hlubinách spánku. Byl v teple a suchu, a kolem vonělo seno. Tak strašně mu připomínalo dětství. Kolik nocí takto spával na seně. Únava a pocit bezpečí vykonaly své.
Prospal celý den. Cítil se odpočatý. Ležel a přemýšlel. A byl rád, že nemají psa. Určitě by ho prozradil. Vzpomněl si na slova jednoho z klasiků z dob, než se klasikem stal: „Jakmile pes někoho nezná, je to úplnej blbec.“