Ztracený ráj - strana 25
Na prázdných polích, jež se ježila strništi, jsem pátral po otvorech v zemi a vyrýval v těch místech velké díry. Hluboké a široké, málem jako okopy pro ležícího střelce. Docela slušný nácvik, pro to, co mě mělo za pár let očekávat. Z takových jam, mi žádný hlodavec neunikl. Můj lov byl vždy úspěšný. Tak jsem si domů nosil všemožné polní hlodavce. Choval jsem je na nejrůznějších místech. Doma jsem pak chytal myši do pastiček, které ovšem nezabíjely a dokonce jsem se pokoušel křížit hraboše polního s myší domácí. Bezúspěšně. Byly to spíše hlodavčí zápasy. Tak jsem od toho nakonec upustil. Ale dlouho jsem se z jejich „návštěvy“ netěšil. Vždycky si totiž našli způsob, jak uniknout. Nebo mi je někdo pustil, abych nevěděl?
O čase se dají vést polemiky, dá se o něm zpívat, recitovat, filosofovat, jen zastavit se nedá. Čas protíná a spojuje všechny dimenze. Minulost, přítomnost i budoucnost. Takže, jako by neexistoval. Byl, je a bude. Vidět není, ale že utíká se pozná, až když už je všechno pryč. Jenže pak už je na všechna kdyby pozdě. Jak říká Josef Hromádka alias Hans Bergman:
„Gdebe bele v prdeli rebe, nebelo be rebníka.“
Poslední dny prázdnin jsou vždy jako šílené. Snažíte se využít každou minutku, každou vteřinku, a čím víc se snažíte a užíváte, tím rychleji se vám zdá, že čas plyne. Doslova vidíte, jak kolem vás prázdniny frčí, jak vás obtékají ty poslední dny, jako říční proud a vy se jeho dravé proudy snažíte zadržet holýma rukama. Čas vám proudí mezi prsty a vysmívá se vašemu počínání. A čím víc se snažíte, tím víc vás to deptá, až přijde konec. Poslední ráno, poslední odpoledne, poslední večer a když přijde další ráno …? Prázdniny jsou v … a další v nedohlednu. To si nikdo z dospělých už nedokáže představit, jaké to bylo, když oni sami byli dětmi. Zapomněli na své konce prázdnin, proto nikdo z nich nepochopí, jak se cítí dítě, jež prvního září zahajuje první z těch nekonečných dní, naplněných úkoly, poučkami, vzorci, letopočty a dalšími vědomostmi.
I mě skončily prázdniny a byl jsem na cestě do svého nového působiště. Seděl jsem s rodiči ve vlaku své první jízdy vstříc cizí neznámé budoucnosti, netušil jsem, co mě tam, v tom cizím městě očekává, co tam na nás mají přichystáno. Ne, neměl jsem strach. A nebo snad jen trošku, ale byla to spíš jen nejistota z neočekávaného. Nepříjemný pocit z neznámého. Stísněnost z budoucnosti.
Nemělo smysl přemýšlet, zda jsem se rozhodl správně, stejně se to už nedalo změnit a navíc, i kdybych se nakrásně rozhodl pro jiný učební obor, ten pocit, ta nejistota, by byly se mnou, tak jako tak. Možná, že kdybych poslechl a vybral bych si učební obor dle rady „starších“, mohl jsem jim své pocity nejistoty dávat za vinu. Takhle to bylo jen a jen mé rozhodnutí, a tím pádem veškerá vina padal na mě.
Mohl jsem si vybrat stejný obor jako bratr a stát se traktoristou ve službách Jednotného zemědělského družstva, ale něco mi v tom bránilo. Možná jsem se chtěl konečně osamostatnit. Vymanit z jeho vlivu a být konečně sám sebou, být svůj. Odtrhnout se od bratrských šarvátek, od věčného soupeření, v každém případě zbytečného, pro mě. Skončit válku prohraných bitev, a nemuset pořád někoho napodobovat, i když to asi budeme dělat všichni pořád, celý život. Chtěl jsem, (musel jsem?), opustit domov, kde jsem byl pořád jen třetí a odejít do světa, kde bych mohl být třeba i první. Ne, nepřepočítal jsem se. Nezapomeňte, že mám ještě sestru.
Já vím, že se mým rodičům bude zdát, že jsem vyčítavý a nebudou se mnou souhlasit, ale já to tak cítil. Vím, že nás měli všechny tři stejně rádi, ale na každého používali jiný metr. Nebo se to zdálo jen mě? Žil jsem ve stínu svého bratra a daleko za svou sestrou. V každé rodině musí být někdo, kdo je nejlepší, někdo, kdo se rozmazluje a někdo, kdo je opakem těch ostatních a nese veškerou vinu, je trestán, obviňován. (Nebo jsem byl opravdu taková potvora?) Já vím, že se vám to z pohledu dospělých bude jevit jinak, ale uvědomte si, že to byl dětský pohled na dětský svět. A ten je jinačí, než ten dospělý. Dětské oči vidí jinak, vidí hloub, vidí dál, vidí věci, o kterých dospělí nemají ani tušení, děti mají nezměrnou fantasii a nesmírně citlivá srdce. Proto tak často dochází ke konfliktům mezi dětmi a rodiči.
„Nezralý mozek ve zralém těle považuje všechny dospělé za vyrovnané otce a matky, bratry a sestry, omračující mravným soudružstvím, dospělými starostmi o nádherné šaty, imbecilní fotbaly, perfektní vozy, patrové vilky, kouzelné dovolené. K čemu? Vy kteří se obelháváte, podplácíte, lichotíte nadřízeným a blbě se chechtáte vtipům o policajtech, sami jen s opičími reakcemi za volanty? Vy vševědové, vy manželé s milenkami na služebních cestách, vy střídmí požírači grilovaných kuřátek, vy bezúhonní malí zloději velkých věcí, vy mě …!“
První den, mě cestou do mého nového působiště, naši doprovodili, aniž bych v tom spatřoval něco trapného. Měl jsem být sám v cizím městě. Byl jsem rozháraný. Každá změna prostředí na mě měla vždy značný vliv, i když časem jsem si nakonec přivykl. Však na okamžik, kdy se, se mnou máma rozloučila, se jen tak nezapomíná. Bylo to, jako bych naráz ztratil úplně všechno. Zůstal jsem sám, ale nebyla to ta samota, kvůli níž jsem utíkal z domu. Tohle bylo jako krok do neznáma s tím, že se vám pod nohama otevře propast bezedná, krok po němž následuje dlouhý, nekonečný pád, sledovaný cizím zrakem, stovkami anonymních očí.
Nedělal jsem ze sebe supermana, hrdinu zvládající každou situaci. Dělat ze sebe haura, na to nebyl čas. Bylo to jako jízda na tobogánu, při níž není cesty nazpátek. Cítil jsem se podvedený, ztracený, obnažený, bezbranný, i když jsem si za skutečný stav věcí mohl sám. Nikdo mě sem přece neposílal. Bylo to jen a jen mé rozhodnutí. Vinu jsem si mohl klást jen sám sobě. Nemělo smysl brečet na rozlitým mlékem. Musel jsem se dát do boje, ale na řasách jsem pocítil podivné vlhko a do smíchu mi nebylo.
Tak jsem se ocitl na internátě. I když to spíše vypadalo jako polepšovna. Zavřeli se za mnou starobylé dveře, jež spíše vypadaly jako vrata tvrze, ze které se nikdo bez povolení vrchnosti nedostane. Opuštěný a sám uprostřed neznámého světa, obklopen cizotou, sledován mnoha zvídavýma, stejně opuštěnýma očima. Byl jsem sám, ale ne samotný. První den, první noc, první týden. Sžírán strašlivým poznáním, že jsem páté kolo u vozu. Snad to bylo ještě horší, než když jsem byl doma. Sedával jsem týden, co týden, každou neděli ve vlaku a věděl, že to bylo jen výhradně mé rozhodnutí, které mě odsoudilo k těmto jízdám, které mě odtrhlo od kamarádů, jež měli před sebou ještě celý večer, zatím co já, musel odjet a v okamžiku, když jsem překročil práh internátu, byl jsem lapen v těch výchovných pařátech, jež mě pustí zase až v pátek. S výjimkou středy, ale to se jednalo jen o vycházku v rámci města.
Nikoho z těch, jež se měli na nějaký čas stát našimi „nadřízenými“ nezajímalo, jak to má kdo daleko či blízko, všichni bez výjimky jsme museli přebývat na internátě. I když nechápu, proč se tomu říkalo internát. Vypadalo to, jako docela normální nápravně-výchovné zařízení, snad jen, že nebyly v oknech mříže. Zatím. Mysleli si o nás, že nás převychovají, proto tam byli vychovatelé a ne dozorci. Jestli vás to unavuje, že se pořád zmiňuji o všelikerých zařízeních a ústavech zabývající se nápravně-výchovnou činností, tak si otevřete okno, uvařte si kafe nebo čaj a uvědomte si, že mě to bylo předpovězeno. Vámi, lidmi. Vždyť lidé jako vy o mě říkají, že rostu pro kriminál, tak co. Pomalu jsem si zvykal na to, jaké to je, když je někdo pořád zavřený. Od neděle do pátku pořád mezi čtyřmi zdmi. Dopoledne ve třídě nebo dílně a odpoledne na pokoji. Kromě středy, kdy nám odpoledne dovolili krátkou vycházku. Jinak jsme byli pořád pod jejich bedlivým dohledem.