Rok žita - strana 26
„Nechtěl be sis to ještě rozmeslet?“ pokoušel se Vojta přemluvit Honzu.
Bylo však pozdě. Honza svůj nápad rozjel a nemínil si to dát rozmluvit. Vojta neměl moc pádných argumentů po ruce, jimiž by se mohl ohánět. A těžko lze zastavit rozjetý vlak hrstí slámy. Zvlášť, když je ten vlak plný. Plný nápadů.
Panímáma s Martou a Božkou se pustily do úklidu a do pečení. Svátky byly za dveřmi a uplynulé dny nedovolovaly zahájit nezbytné přípravy. Tak vše musely stihnout za dva dny.
Pantáta se vracel z města hnán nedočkavostí a snad i s obavami. Čím blíže ke statku, tím víc byl cítit kouř z udírny, a tak se trochu uklidnil. A když konečně stanul na dvoře, s ulehčením si vydechl. Udírna stála a štěrbinami zpod plechové stříšky vystupoval šedomodrý kouř.
Honza, vyšel na dvůr, když uslyšel přijíždějícího otce, opustil teplo dílny, ve které si zatopil a kde potom spolu s Vojtem uskutečňoval svůj nápad. Šel otci vstříc, aby mu pomohl. Ještě než vyložili konve a odklidili vůz, šel otec překontrolovat udírnu.
Po obědě si pantáta udírnu pohlídal sám a Vojta s Honzem až do večera řezali, hoblovali, vrtali, klížili a sešroubovali, dokud je nezavolaly večerní povinnosti.
Večer už bylo vše poklizeno a Honza se sám nabídl, že bude udit a pak, že ho může otec vystřídat.
„Stejně mám ještě něco na práci, rád bych to dodělal. A tak si běž lehnout.“ dodal a pantáta souhlasil, neboť viděl, jak je Honza pro tu práci zapálen, ale důrazně mu kladl na srdce:
„Ale varuji tě! Začíná z toho kapat masny, takže možnost, že to chytí, je větší. Proto opatrně. Jinak... .“ a že neměl už co na práci, šel si rovnou lehnout, půjčil si od Marty budík a natáhl zvonění na půlnoc.
Honza si pozorně vyslechl otcovo varování, ale už, už, aby byl v dílně. Nejdřív ještě zaskočil k udírně, prohrábl topeniště, vhodil do něj jedno polínko a spěchal chladným nočním vzduchem do dílny.
„Ještě, že je dílna mimo dům a okna ložnic jsou na opačné straně domu, kdyby bylo třeba ještě něco vyvrtat.“ pomyslel si Honza a zmizel v dílně.
V hlavě to měl už řádně promyšleno. Teď zbývalo to ještě uskutečnit. Hrozně rád, by Vojtu překvapil a chtěl s tím být hotov dřív, než jej přijde táta vystřídat. Byl tak zabrán do práce a do hlídání udírny, že zapomněl v dílně přikládat a tak tam bylo k půlnoci pěkně chladno. Honza to však ani nepostřehl. Hlavní bylo, že s prací byl hotov. Vše tak, jak si představoval a udírna zůstala celá.
Pantáta nijak valně nespal. I když Honzovi věřil, přece jenom v něm hlodal červ podezíravosti. Ještě ani nebyla půlnoc a už vstával. Vypnul zvonění, aby panímámu nevzbudil. Ta stejně věděla o každém jeho hnutí.
Už večer podle jasné oblohy pantáta poznal, že bude v noci mráz, tak se pořádně oblékl a vyšel do mrazivé noci. Honzu našel zrovna u udírny a tak mu spadl kámen ze srdce.
„Jak to vypadá?“ zeptal se přicházející otec a Honza vyndal jeden kousek a píchl do něj nožem.
„Já bych řek’, že tak dvě, tři hodinky a mělo by to být.“ řekl Honza a sledoval otce, co řekne na jeho odhad.
„Spíš ty tři. Ono je dost chladno. A ty už běž spát.“ ukončil pantáta rozhovor.
„Tak dobrou.“ rozloučil se Honza a odešel, spokojený sám se sebou, že mu dnes vše vyšlo.
* * *
Ráno vonělo domem uzené maso. To bylo příjemné vstávání, když chřípí nosu zachytí, sotva smysly procitnou, takovou vůni. Skoro všichni už byli na nohou a poklízení se toho rána obešlo bez pantáty. Toho nechali spát o něco déle. Za to, že jim tak zpříjemnil ráno. Vzbudili ho, až bylo třeba jet s mlékem.
Honza by se už nejraděj pochlubil svým výtvorem a chtěl ho ještě toho dopoledne přidělat do Vojtovi dílny, ale Vojta musel odejít. Protože díky stěhování neměl čas odnést opravené hodiny a budíky.
Sbalil si vše do svého starého batohu a spolu s pantátem opustili statek. Jenže každý jiným směrem. Ač nerad, musel projít kolem své staré chalupy, ve které přečkával své dny osamocení, se kterými, jak se zdá je už konec.
Odpoledne se nad statkem už vznášela nasládlá vůně, kterou bylo možno cítit jen jednou do roka. Na stole ležely dvě, do zlatova upečené vánočky a příchozímu pantátovi se již sbíhali sliny.
„Dovezls všechno?“ otázala se panímáma a prostřela na stůl pantátovi pozdní oběd.
„Jistě.“ odpověděl pantáta a s chutí zasedl ke stolu.
„Stromek visí na dvoře, kapr se zrovna koupe a támhle máš půl konzumu.“
„A nebude jeden kapr málo? Vždyť je nás tady šest.“
„Ale mámo. Vždycky nás bylo šest. A navíc rybu máme vždycky jen proto, že kapr k vánocům tak nějak patří. Že jsme si na to zvykli. No, ale jestli máš dojem, že jeden kapr bude málo, tak usmaž taky pár vepřových řízků a každý si vezme na co bude mít chuť.“
„A co Vojta, víš, že on a maso...?“
„No vidíš, na to bych zapomněl. To budeme muset s ním při nejbližší příležitosti probrat. Pokud možno dnes.“ rozhodl pantáta.
K večeru se domem začala linout jiná, známější a ještě více lákavější vůně. Panímáma pekla chleba a pantáta už nevydržel ten útok na jeho smysly a raději odešel. Měl co na práci. Ale napřed se rozhodl zkontrolovat ty dva. Vojtu a Honzu, kteří dozařizovávali Vojtovu dílnu. Pantáta zaklepal a vstoupil.
„Teda Honzo, všechna čest.“ uznale řekl pantáta a Honzu slova uznání hřála u srdce.
„Chtěl jsem mu to dát zejtra pod stromek, ale nevím, jak bych to tam dostal a navíc bych to asi do zejtřka nevydržel. Vojta si ještě připojí elektriku do zásuvky, zapojí si tady tu otočnou lampičku a může si začínat rozvěšovat nářadíčko.“ pochlubil se Honza.