Ztracený ráj - strana 98
Přepsal jsem, co už bylo napsáno strojově, navázal na přerušení, pokračoval a nakonec své dílo dokončil. Dopsal jsem svou knihu, vytiskl a svázal. Sám, na své vlastní náklady. Napsal, vydal a rozdal. Jestli se líbila, nevím. Ti, co mě znají, říkají ano, že to bylo dobré, (ale kdo ví, zda v tom není víc ohleduplnosti či solidárnosti, než upřímnosti). Co se čertíte, nikdo vám nic nevyčítá.
Jestli se to však někomu nelíbilo, nevím. Zatím se nikdo neozval, mlčí, a tudíž ve mně vyvolávají pocit, že se mi to možná povedlo. (Jsem naivní.) Ale je pohodlnější se nechat hřát dobrým pocit, obelhávat sám sebe, že je mé dílo líbivé, než se prát s pravdou, s upřímností, než se potýkat s problémy s tím spojenými.
Jeden člověk, jež měl v sobě hodně upřímnosti, i když trochu zkalené pohrdáním, (ale to bylo tím rozdílným prostředím, které nás odlišovalo), by se mi za to, co jsem přivedl na svět, možná do očí vysmál, ale upřímně. Uměl být upřímný (někdy až nepříjemně), a já si té jeho otevřenosti nesmírně vážil a vážím, i když mezi námi byla ta obrovská propast protichůdnosti, rozdílného chápání světa, odlišnosti pohledů na něj. Zůstala po něm jen propast. Bezedná propast. Nekonečná hlubina. Ještě hlubší, ještě temnější, nedostupná. Jeho otec dokázal být také upřímný, i když jinak. Jenže Štěpán už nežil. Opustil mě. Odešel, a s ním odešla i jedna z mých životních kapitol. Mnohokrát jsem si od jeho odchodu na něj vzpomněl, na něj i na hovory vedené s ním.
Scházel mi, stejně jako muzika, díky níž jsme se poznali. Neměl jsem si s kým popovídat, nebyl nikdo, kdo by byl tak přirozeně upřímný, otevřený, neměl jsem s kým bych hrál, a hlavně pro koho. Na pravdu, na lásku i na muziku musí být aspoň dva. Jeden, jež bude hrát a druhý, jež by chtěl poslouchat. Aktivně jsem už nehrál, ale na muziku jsem nezanevřel. A i když nebyl nikdo, s kým bych hrál, přesto jsem muziku provozoval. Měl jsem přece počítač. Neremcal, neprotestoval, (tedy někdy), co jsem mu zadal, to zahrál a neptal se proč, pro koho, neohlížel se na takt, na zdvořilost. Byl to můj tichý společník, který udělal vše, (tedy skoro vše), co jsem mu „přikázal“. Takže jsem konečně našel, co jsem hledal? Někoho, kdo by mě bezmezně poslouchal, kdo by mi neodmlouval a slepě poslouchal mé příkazy? Kdo ví?!
Možná, že tohle je váš pohled na svět, vaše filozofie, ale já nikdy, podtrhuji, nikdy netoužil být vůdčí, velitelský typ, nikdy jsem netrpěl kariérismem, ale možná, že to byla moje jiná přirozenost, jež se odrážela v mém druhém životě. Protože jsem byl v jednom z nich tichý, ušláplý, pod pantoflem, musel jsem to kompenzovat tím, že jsem si vymyslel druhý život, vnitřní, svůj, kde bych byl jiný, slavný, hrdina, velitel. Možná. Kdo ví!? Ale jedno vím určitě.
„Kdo stojí v čele, není volný.“
A že žiji ve stínu své ženy? No a? Nikdy jsem si nestěžoval, nikdy mě to ani nenapadlo, nijak mi to nevadí. Dalo by se říci, že mi to tak vyhovuje. Ano, je to tak pohodlnější. Ale každý máme jinou představu o životě, a na druhou stranu, je to jen moje, a čistě jen moje, věc a vám do toho nic není. A už vůbec nechápu, co vás opravňuje k tomu, že se opovažujete do nás takhle navážet, soudit nás, urážet a shazovat. Co vy o nás můžete vůbec vědět? Nic. Zhola nic. Lepší je žít ve stínu tak skvělé ženy, než být zastiňován někým, co já vím …, kýmkoli. Třeba farářem.
Že Helena není jako vy, ještě neznamená, že je horší. Myslíte si, že jste středem vesmíru, že jste šablonou, měřítkem. Hodnotíte lidi kolem sebe, jen podle toho co se povídá. Samozřejmě. „Jedna paní povídala.“ Vidíte na ostatních spoustu chyb a přes ně nevidíte ty své. Umíte jen každému radit, jak by měl žít, ale jak žijete vy, to už nevidíte. A běda, když vás na váš život někdo upozorní, třeba jen náznakem. V tu ránu je oheň na střeše. Skloňujete humanitu ve všech možných pádech, máte plnou hub plná ústa lidskosti, ale jen proto, aby jste před ostatními dobře vypadali. Zkuste se nejprve zamyslet sami nad sebou, nad svým chováním vůči ostatním, nad svým jednáním, jímž často víc ubližujete, než pomáháte, a pak někoho kritizujte. Neviděli jste mouchu močit, ani dřevěný kámen a už vůbec ne průhledný beton, v Rusku jste také nebyli, ale chytří jste, jak vysloužilí vojáci, jak staré Rudé právo, jak celá poslanecká sněmovna. Jestli má Helenu právo někdo kritizovat, pak jsem to já. A já nemám sebemenší důvod to dělat. Nemám proč se o ni špatně vyjadřovat. Ne, nedrží mě pod krkem, abych psal o ní jen lichotivé věci. Není cynik, nesužuje mě ultimatismem, nedává mi pod krk nůž a neříká buď a nebo. Má své mouchy, (a kdo je nemá?), ale to ji právě odlišuje od jiných, je protivná i kouzelná, ale kdybychom byly všichni stejní, vyhynuli bychom, pozabíjeli se a pochcípali.
„Jen málokterý člověk je hoden toho, aby někoho miloval.“
Kdybych Helenu nemiloval, nebyl bych s ní. Obvykle se lidé milují kvůli něčemu jinému, než je postavení v rodině, kariéra v práci, místo na slunci, majetek. Milujeme srdcem a ne mozkem a když se miluji, tak se vším všudy. Můj život nemusí být na sto procent, ale pokud z něho mohu vyrazit maximum, udělám to. Pokud je to v mých silách.
„Srdce je chrám architektury mozku.“
Když jsem byl po boku Heleny, miloval jsem ji se vším, co nabízela, laskavost, vstřícnost i protivnost, byla má žena a já její muž, ale pokud jsem osaměl, a mohl být sám sebou, byl jsem, ponořil jsem se do sebe, do svých myšlenek, do svých já, do muziky. Hrál jsem sám sobě, skládal sám pro sebe. To bylo mé já, které mi nikdo nevezme. Můj svět, kde mi nikdo neradil, jak mám co dělat, proč to mám tak dělat. Byla to jen má věc.
Zvykal jsem si na samotu a možná by se dalo říci, že jsem si ji zamiloval. Přestal jsem hledat někoho, s kým bych se podělil o své myšlenky, s kým bych si popovídal o svých pocitech. Část svých myšlenek jsem vyjádřil ve své knize, o něco jsem se podělil se svým deníkem, a se zbytkem se dá žít. Ulevil jsem svým myšlenkám a uvolnil prostor mozku úvahám, které se okamžitě začaly rozvíjet a šířit se prázdným prostorem. Byly to úvahy o všem, o životě, o smyslu existence. O všem, co lze spatřit, co lze nalézt, i o pocitech a vnitřních situacích.
Úvahy vznikají tam někde uvnitř hlavy, v mozku a dají se prakticky napsat na jakékoli téma. Některé budou rozsáhlé, mnohastránkové a jiné zase, sotva jen na pár slov, pár řádků. A jestli to bude chtít kdos číst, to je teď v tuto chvíli nepodstatné. Až budu chtít napsat úvahu o čtení mých úvah, budu se tomu pak věnovat hlouběji.
Taková úvaha, ať se týká čehokoli, je to jen úvaha. A ať se kouknete na co chcete, dá se o tom uvažovat a posléze na to téma napsat i úvahu. A nejenom o věcech hmatatelných, na které se dá sáhnout, ale i o činnostech, pocitech, stavech, událostech …, prakticky o všem. Konečně třeba i o úvaze.
Chcete příklad? Dobře. Není nic jednoduššího. Dejme tomu, že jdete jen tak, čistě náhodou, po nějaké střeše nějakého obchodního centra a najdete tam ležet nějakou, opuštěnou, několik dní zapáchající hlavu z ryby. A teď záleží na vaší povaze, na vašem úsudku, co vás napadne.
Někdo uvidí hlavu z ryby a ihned napíše text k písni, jiný se zhnuseně odvrátí, (popřípadě vyvzrátí, co před tím pozřel), no a někomu se vybaví úvaha o tom, jak se ta hlava tam dostala, a co předcházelo tomu, než se tam objevila. A samozřejmě, že v blízkosti tohoto setkání, někoho a rybí hlavy, nesmí chybět někdo, kdo to z povzdálí, ukryt před zraky, pozoruje a v zápětí to běží rozkecat po okolí. Rozkecat, něco si sem tam přidat.