! Fanfiction !

Jezisi to uz je moje 4. ffka...na me neuveritelny cislo.....tak prosim komenty

Je to už rok co ses ty a tvoje skupina proslavili.Skupinu jsi založil před několika lety.Byl to tvůj životní sen.Makal jsi na tom tvrdě a nakonec se vám to vyplatilo.Tehdy jsme se ještě neznali.Potkala jsem tě asi před 4 lety,na koncertě v jednom klubu v Magdeburku.Bylo to vaše první oficiální vystoupení.Byli jste hrozně nervózní,na to si dobře pamatuji.Neměli jste tehdy ani proč,přišlo na vás sotva 10 lidí.Ale byl to tvůj velký start.

Od té doby jsme se stali největšími kamarády.Dělali jsme všechno společně.Jezdili na dovolenou a vzájemně u sebe spávali.Právě před rokem jste dobili hitparády a já jsem ti stála po boku.Vždy jsem tě podržela i když jsi zrovna neměl dobrou náladu.Ale pak toho na tebe začalo být moc.Ten nátlak ze strany lidí,kteří tě pořád neměli dost,i ze strany tvých bližních,kteří na tebe jako na prvorozeného z dvojčat měli moc vysoké nároky a tlačili tě čím dál tím dál.

Stačilo pár měsíců a ty ses mi oddálil jako nikdy.Neměl jsi na mě čas,Pořád si něco vyřizoval.Ničilo mě to.Neměla jsem si s kým povídat,komu se svěřit.Ani na telefonáty si mi neodpovídal.

Už jsem tu tíhu neunesla.Nevydržela jsem bez tebe.

Promiň ……

Sedl Jsem si na postel a po tváři se mi skutálela slza.Jen jedna horká slza,ale plná emocí,smutku a výčitek.Neměl jsem tě opouštět.Byla jsi moje všechno,s tebou mi bylo vždycky fajn,když jsem se pohádal s mamkou nebo jsem měl problémy v kapele.Nikdy ses mě na nic neptala a hned mě povzbudila a zvedla náladu.Za to jsem ti byl vděčný.Ale posledních pár měsíců jsem zjistil,že to co k tobě cítím není už jen přátelství.Hrozně jsem tě miloval,ale nikdy jsem nedostal odvahu ti to říct…

S námahou jsem vstal z postele a položil tvůj poslední dopis pro mě na stůl.Je to teprve pár dní,co jsi odešla,ale i přesto jsem ho četl snad milionkrát.Vždy se mi zjevila vzpomínka na tebe,a také otázka "Proč?"

Od té doby jsem jako tělo bez duše.Jen hadrový panák který nepřemýšlí a vlastně nežije.Utápím se ve vlastní lítosti a dělám jen to,co mi lidi řeknou.Nejsem už tak zábavný jako dříve.Kluci z kapely se mě snaží co nejvíce povzbudit.Ale jen můj bratr,Tom,ví,co doopravdy cítím.Ví,že už nikdy nebudu jako jsem dříve býval.Hodně mě tvoje smrt zranila.Už nemůžu dál….

Je neděle brzo ráno a já jsem už pevně rozhodnutý.Nevydržím bez tebe ani o minutu déle.V rychlosti se obléknu a utíkám z pokoje.Je teprve 7 ráno,všichni by měli ještě spát.To mi jen usnadní to,co právě chci udělat.Nemám rád loučení.Když jsem odjížděl na tábory a věděl jsem,že rodiče týden neuvidím,jsem vždy brečel.Nedovedu si představit,co bych dělal dnes,když vím,že je už nikdy neuvidím…

Dole v hale mě ovšem čekalo nemilé překvapení.Tom už byl vzhůru a koukal na televizi.Nechápu co tam dělal,normálně vstává asi v 11 hodin,ale to mi teď už bylo jedno.Sevřel mě palčivý pocit v žaludku,když jsem se na něj podíval.Rychle jsem odvrátil pohled. "Kam jdeš?" zaskočil mě otázkou,když už jsem skoro otevíral dveře.Neodpověděl jsem,jen jsem se díval do země.Tom se pomalu zvedl a došel ke mně.Překvapilo mě,že i v jeho očích se leskly slzy.Koukali jsme si zpříma do očí a pak se objali.Oba jsme plakali.Tom byl moje dvojče a vždy poznal co jsem cítil a jak mi bylo.S ním jsem se loučil nejobtížněji.Byl moje druhá polovina.Moje druhé já. "Slib že budeš dál žít a nikdy na mě nezapomeneš,slib mi to." Tom mlčel a díval se do země. "Slib mi to!"zakřičel jsem na něj,a on téměř neslyšně zašeptal "Slibuji".Otočil jsem se a vyběhl ven.Už jsem se neohlídl,ale cítil jsem v zádech Tomův pohled.A to mně moc bolelo.

Došel jsem až na stráň.Až tam,kde jsi si před týdnem vzala život.Nedaleko odtud byla řeka s širokým mostem.Sedl jsem si doprostřed a jen tam chvíli koukal,jak voda v řece plyne.Zatím to byl pro mě jen klidný živel,ale všecko se mělo změnit.

Postavil jsem se a zatajil dech.Když najednou jsem za sebou uslyšel výkřik : "Bille!"

Otočil jsem se,a spatřil Toma jak za mnou běží.Přelez plot a podal mi ruku. "já tě mám rád.Neunesl bych to" Nechal jsem ho a nic mu nerozmlouval.Jen jsem se na něj usmál.

Potom jsme skočili.Ruku v ruce s člověkem,kterého mám na světě nejvíc rád.Druhého už brzo uvidím.Už brzo.Čeká mě už jen silný proud ledově studené vody a pak už jen to nejlepší.

Protože smrt………….je jen začátek.

autor: usinka